22 Cdo 1118/2005
Datum rozhodnutí: 28.02.2006
Dotčené předpisy: § 120 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1118/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. M. K. a b) Ing. M. Z., zastoupených Mgr. M. Š., proti žalovanému Tenisovému klubu S., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 8 C 699/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2204 (správně 2004), č. j. 19 Co 82/2004-254, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Semilech (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2003, č. j. 8 C 699/98-214, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. prosince 2003, č. j. 8 C 699/98-221, určil, že vlastníkem tří tenisových dvorců na pozemkové parcele č. 565/1 v katastrálním území S., zapsané na LV č. 2407 u Katastrálního úřadu v S., jsou na základě kupní smlouvy ze dne 1. 12. 1993 žalobci, a to první žalobce v podílu ideálních ¾ a druhý žalobce v podílu ideální ¼ . Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel z těchto skutkových zjištění: Kupní smlouvou z 1. 12. 1993 uzavřenou na základě privatizačního projektu bývalé K. v S. mezi F. n. m. ČR v P. a žalobci nabyli spoluvlastnické právo mj. k pozemkům parcelních čísel 561/1, 565/1 a 565/3 v kat. území S., které jsou nyní označeny parcelními čísly 565/1, 565/9 a 561/3, a to žalobce 1) v rozsahu ¾ a žalobce 2) ¼. Předmětné tenisové dvorce v kupní smlouvě z 1. 12. 1993 uvedeny nejsou. V katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci pozemku parc. č. 565/1 vedeni oba žalobci, není v něm vyznačeno, že by se na uvedeném pozemku nacházela stavba, a jako způsob využití tohoto pozemku je uvedeno sportoviště a rekreační plocha. Stanovy žalovaného byly registrovány Ministerstvem vnitra ČR 30. 12. 1991. Dohodou z 31. 3. 1992 došlo k témuž datu k delimitaci Tenisového oddílu S. z TJ S. a podle čl. II. dohody přešel veškerý movitý i nemovitý majetek bezplatně na nový subjekt, a to žalovaného. Podle seznamu předávaného majetku, který je součástí označené dohody, byly předmětem předání mj. tenisové kabiny, čtyři tenisové kurty a oplocení tenisových kurtů. Nájemní smlouvou z 16. 2. 1954 pronajaly P. b. z. v S. TJ J. S. pozemkovou parcelu, která je již od roku 1922 užívána jako tenisové hřiště, na dobu od 31. 12. 1954 s možností prodloužení nájemního poměru. Koncem 70. a poté koncem 80. let minulého století došlo k rekonstrukci tenisových kurtů. Podle znalce Ing. J. H. základ tenisových kurtů tvoří 32-38 cm silná vrstva balvanitého štěrku s hlinitopísčitou výplní sahající až do hloubky 62-70 cm pod povrch terénu. Na ní se nachází vyrovnávací vrstva hlinitého písku, následuje 15-20 cm hrubé škváry, 5 cm jemné škváry a 5 cm antuky. Soud prvního stupně se především zabýval otázkou, zda tenisové kurty mají povahu stavby, neboť v kladném případě by nemohly být součástí pozemku. Uvedl, že při pozitivním vymezení nelze tenisový kurt považovat za stavbu, protože zde chybí jeho pevné spojení se zemí pevným základem. Pouhé vrstvení jednotlivých druhů materiálu bez užití stmelujícího pojiva nelze považovat za spojení pevným základem. Proces zhotovení tenisového dvorce je typovou přeměnou nejsvrchnějších částí zemského povrchu (terénní úprava), není však zhotovením stavby s fixací ve formě pevného základu. Není možné extrahovat jen některé vrstvy tenisového dvorce, označit je za pevný základ svrchních částí, a ostatní vrstvy, zejména nejsvrchnější část kurtu, považovat za vlastní stavbu. Ani při negativním vymezení tenisový kurt není stavbou. K tomu soud uvedl, že povrch pozemku netvoří samostatný předmět občanskoprávních vztahů a nelze s ním nakládat bez současné dispozice s pozemkem. Pozemek je částí zemského povrchu bez ohledu na charakter jeho povrchu. Pouze vlastník věci hlavní (pozemku) je oprávněn disponovat také součástmi věci (povrch), které jsou podrobeny režimu akrescence k věci hlavní. Nelze-li oddělit součást věci od věci hlavní, nelze argumentací a simili oddělit povrch od vlastního pozemku . Poukázal na stávající soudní praxi, podle níž je za samostatnou považována věc, která si i po připojení k jiné zachovává svou samostatnou funkci tak, že se nezmění povaha spojených věcí, tyto netvoří jediný celek a i nadále izolovaně existují. Dovodil, že v projednávané věci tomu tak není, poněvadž tenisový kurt a podloží nelze samostatně vymezit jako dvě izolované nemovité věci, neboť ani jedna není způsobilá samostatně právně existovat a pouze jako celek je tato jediná věc zužitkovatelnou věcí v právním smyslu a vytváří pozemkovou parcelu . Soud prvního stupně ve shodě s právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové, vysloveným v usnesení z 23. 4. 2003, č. j. 19 Co 376/2002-193, považoval naléhavý právním zájem žalobců na požadovaném určení za prokázaný. Žalobě vyhověl s tím, že předmětné tenisové dvorce jsou součástí věci hlavní, tj. pozemku par. č. 565/1.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 19 Co 82/2004-254, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že tenisové kurty vznikly vrstvením různých přírodních materiálů na sebe, čímž však nevznikla samostatná věc v právním slova smyslu. Došlo jen k tomu, že se kurty staly součástí pozemku, na němž se nacházejí. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, publikovaný v Právních rozhledech č. 1/2000, a rozsudek téhož soudu z 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002. Jestliže kurty jsou součástí předmětného pozemku parc. č. 565/1, nebylo třeba je výslovně uvádět v kupní smlouvě uzavřené mezi F. n. m. ČR a žalobci. Proto ze skutečnosti, že v označené kupní smlouvě nejsou výslovně zmíněny, nelze usuzovat na neplatnost této smlouvy.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání žalovaný opírá jednak o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále OSŘ ), neboť soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jednak o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřuje v tom, že právní otázku, zda tenisový dvorec je či není nemovitostí, odvolací soudy a dovolací soud řeší rozdílně. Zde poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Odon 23/97, ve kterém soud vyslovil právní názor, že tenisové kurty jako stavba nejsou součástí pozemku, a rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/97, podle kterého není dobře představitelné, že by někdo mohl převést na jiného parkoviště, chodník nebo tenisový kurt bez současného převodu pozemku, a němž se tato zařízení či konstrukce bezprostředně nacházejí . Podle žalobce pro posouzení otázky, zda tenisové dvorce jsou nemovitostí či nikoli, a pak tedy součástí předmětného pozemku, je rozhodující posouzení otázky, zda podzemní vrstvy tenisových dvorců a betonová zeď ohraničující tenisové dvorce lze považovat za pevné základy, kterými jsou spojeny se zemí . S poukazem na nález Ústavního soudu ČR č. 483/01 pevným základem může být stavební konstrukce, vykazující určitou míru pevnosti, jejímž účelem je do určité míry zabránit pohybu stavby, která se na takové stavební konstrukci nachází . Podle názoru žalovaného oba soudy pochybily, když ze znaleckého posudku učinily závěr, že předmětný tenisový dvorec základ nemá. Předmětný tenisový dvorec je mj. tvořen betonovou zdí, která se nachází na obvodu předmětného pozemku a tedy tenisových dvorců, sahající asi 1 m do hloubky a vyčnívající nad úroveň terénu 30-50 cm, a betonovou vodovodní šachticí, sahající asi 2 m do hloubky, v níž se nachází přívod vody na tenisové dvorce. Oba soudy nepostupovaly řádně, když nevyhověly návrhu žalovaného a znalci nezadaly vypracování nového znaleckého posudku, jímž by byly zohledněny betonová zeď a vodovodní šachtice. Žalovaný tvrdí, že základy tenisových dvorců vykazují takovou míru pevnosti, že jsou zcela způsobilé za běžných okolností zabránit pohybu předmětných tenisových dvorců. Ostatní části tenisových dvorců jsou pak stavbou samotnou . Podle názoru žalovaného předmětné tenisové dvorce a pozemek lze vymezit jako dvě izolované nemovité věci, mohou být samostatně převáděny a v případě převodu musí být tenisové dvorce výslovně ve smlouvě uvedeny. S ohledem na to, že tenisové dvorce nebyly výslovně uvedeny v kupní smlouvě uzavřené mezi F. n. m. ČR a žalobci, žalobci se jejich vlastníky nikdy nestali. Pokud by tenisové dvorce byly předmětem označené kupní smlouvy, musela by být kupní cena uvedená ve smlouvě mnohem vyšší. Tenisové dvorce nevznikly pouhým provedením povrchové úpravy pozemku, nýbrž jejich výstavba je složitý a nákladný stavební proces, který se řídí určitými pravidly. Označená kupní smlouva je podle žalovaného pro její neurčitost a nesrozumitelnost absolutně neplatná. Předmětný pozemek neměl výměru 1915 m2, ale 2173 m2, způsob využití pozemku není ve smlouvě uveden, stejně tak jako v ní nejsou uvedeny tenisové dvorce a jejich kupní cena. S ohledem na § 476 odst. 1 zákona č. 513/1991., obchodní zákoník, ve znění platném k 1. 12. 1993, předmětný pozemek ani tenisový dvorec nemohl být předmětem převodu podle kupní smlouvy a proto je kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Pozemek s tenisovým dvorcem nesloužily podniku K. S., ale Tělovýchovné jednotě S. a žalovaného. Kupní smlouva je rovněž neplatná pro rozpor s cenovými předpisy s ohledem na nápadně nízkou kupní cenu předmětného pozemku a bezúplatný převod tenisového dvorce na žalobce. Žalovaný je dále toho názoru, že nabyl vlastnictví k předmětnému pozemku vydržením, neboť od uzavření dohody s Tělovýchovnou jednotou S. z 31. 3. 1992 do sepsání dovolání pozemek v dobré víře oprávněně nepřetržitě drží a užívá. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud ČR (dále Nejvyšší soud ) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku z 13. 6. 2002, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v usnesení z 23. 4. 2003, jímž zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně z 13. 6. 2002, nejen v otázce existence naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, ale i v otázce, zda sporné tenisové dvorce mohou být jako stavba předmětem občanskoprávních vztahů, stejně jako v otázce platnosti kupní smlouvy z 1. 12. 1993, uzavřené mezi F. n. m. a žalobci, z hlediska její určitosti (viz odkaz odvolacího soudu na jeho usnesení ze 6. 3. 2002, č. j. 24 Co 460/2001-169). Dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ.

Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak výslovně neuvedl, v čem konkrétně tuto vadu spatřuje. Pokud takovou vadou měl na mysli to, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení místního šetření a vypracování nového znaleckého posudku, nejde o vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy, ale je na něm, aby posoudil, které důkazy provede. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.

Podle § 241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod C 8, svazek 1, dovodil, že za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího . Pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru pod C 638, svazek 8). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení dovolacího důvodu z hlediska § 241a odst. 3 OSŘ.

Skutkové zjištění o tom, že tenisový dvorec nemá pevný základ, má oporu v provedeném dokazování vychází z již citovaného znaleckého posudku ing. J. H., v němž je popsáno, z jakých všech vrstev stavebního materiálu se předmětné tenisové dvorce sestávají. Ke stavebně technickým námitkám dovolatele, spočívajícím v tvrzení, že předmětné dvorce jsou nemovitou stavbou ve smyslu § 119 odst. 2 ObčZ i proto, že podle znaleckého posudku mají pevný základ tvořený 35-38 cm silnou vrstvou balvanitého štěrku s hlinitopísčitou výplní sahající až do hloubky 62-70 cm pod povrch terénu, a že tudíž závěr soudů obou stupňů o sporné právní otázce není správný, lze jen poznamenat, že stačí běžné empirické zkušenosti (tzv. obecně známé poznatky či notoriety, které není třeba blíže dokazovat) o tom, že štěrk a hlinitopísčitá půda není (na rozdíl od souvislé vrstvy betonu, cihel, tvárnic a podobně) pevným materiálem a tudíž nemůže tvořit pevné základy stavby (konstrukce) na nich postavené.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Otázka určení vlastnictví k předmětným tenisovým dvorcům byla odvislá od vyřešení otázky, zda jsou součástí pozemku, jehož spoluvlastníky jsou žalobci či nikoli, a tudíž i od prvotního posouzení, zda jsou stavbou věcí v právním smyslu, tedy způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů.

Podle § 119 odst. 2 ObčZ nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

Podle § 120 odst. 1 ObčZ součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Podle § 120 odst. 2 stavba není součástí pozemku.

Soud prvního stupně učinil zcela správný a přesvědčivý právní závěr, který byl odvolacím soudem v podstatě stvrzen, že předmětné tenisové dvorce nejsou stavbou ve smyslu občanskoprávním; jsou proto součástí pozemku a tudíž náleží žalobcům jako spoluvlastníkům pozemku. Tento právní závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, týkající se rozdílu v pojetí stavby ve smyslu občanskoprávním a ve smyslu veřejnoprávním. Zde lze především odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1395/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8, ročník 1998, pod č. 68, v němž Nejvyšší soud dovodil, že v případě, že občanskoprávní předpisy používají pojem stavba , nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů s tím, že stavební předpisy chápou pojem stavba dynamicky, tedy jako činnost, směřující k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné) , a že pro účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu a že stavba, která není věcí podle § 119 ObčZ, je součástí pozemku , a dále na rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, (viz C 2901 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, dále Soubor civilních rozhodnutí ), v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak tuto činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoli součást jiné věci . Z obou uvedených rozsudků Nejvyššího soudu tedy plyne závěr: aby určitá stavba byla stavbou ve smyslu občanského práva (občanskoprávních předpisů) a nebyla pouhou součástí pozemku, na němž byla vystavěna, musí být způsobilá být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů.

Oba nalézací soudy se zcela správně, důkladně, přesvědčivě a v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu vypořádaly s otázkou, proč sporné tenisové dvorce nemohou být předmětem občanskoprávních vztahů a proč o nich nelze uvažovat jako o samostatné věci z občanskoprávního hlediska. Nejvyšší soud v rozsudku z 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 1, ročník 2000, str. 35, vyslovil právní názor, že parkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou . Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že předmětné tenisové dvorce vznikly vrstvením jednotlivých přírodních stavebních materiálů, čili stavební činností - zpracováním a ztvárněním pozemku, tedy obdobným způsobem jako je tomu v případě vybudování komunikace, případně parkoviště. Dovolací soud je toho názoru, že není proto důvodu pohlížet na tenisové dvorce jinak, než stejně jako v případě parkoviště, t. j. na věc, která není stavbou ve smyslu § 119 odst. 2 a § 120 odst. 2 ObčZ. Ostatně podle charakteristiky druhu pozemků pro účely katastru nemovitostí pod bodem 2. přílohy vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, se uvádí jako druh pozemku ostatní plochy m. j. hřiště, přičemž nelze pochybovat o tom, že tenisový dvorec je druhem hřiště. Tenisový dvorec tak nemůže být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci s rozdílným právním režimem. Obecněji pak lze konstatovat, že stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůže být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níž nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba.

Pokud žalovaný až v dovolání argumentuje tím, že k tenisovým dvorcům patří též betonová zeď na obvodu pozemku a betonová vodovodní šachtice, pak jde o nové skutečnosti, které žalovaný v nalézacím řízení neuplatnil a k nimž dovolací soud nemohl přihlížet, neboť podle § 241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Ostatně tyto skutečnosti by nemohly mít vliv na posouzení vlastnictví tenisových dvorců jako součásti pozemku, pokud jsou představovány toliko jednotlivými vrstvami zpevněného stavebního materiálu s antukovým povrchem. Vlastnictví nově uváděných staveb se nestalo předmětem daného nalézacího řízení.

Podle § 37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Soudy obou stupňů učinily právní závěr, že kupní smlouva uzavřená mezi F. n. m. ČR a žalobci 1. 12. 1993 je platná. Na tomto právním závěru dovolací soud neměl důvod nic měnit. Pozemek, který je předmětem převodní smlouvy, je dostatečně vymezen uvedením parcelního čísla pozemku a katastrálního území, v němž se nachází. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 837, svazek 12. Pokud jde o výměru pozemku, Nejvyšší soud již v rozsudku z 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, ročník 2001, vyslovil právní názor, že výměra parcely není součástí údajů nutných k identifikaci pozemku jako určitého předmětu právního vztahu . Je-li ve smlouvě o převodu pozemku s dostatečně vymezeným pozemkem přiřazena výměra, jež neodpovídá skutečnému stavu, přičemž mezi účastníky panuje shoda o tom, že se převádí celý takovýto pozemek, nečiní takováto identifikační nepřesnost převodní smlouvu neurčitou a tudíž podle § 37 odst. 1 ObčZ neplatnou. Skutečnost, že v uvedené smlouvě výslovně nebyly uvedeny předmětné tenisové dvorce, které jsou součástí pozemku parc. č. 565/1, nečiní tuto smlouvu neplatnou. Odvolací soud se také správně vypořádal s námitkou neplatnosti uvedené smlouvy, jíž žalovaný dovozoval z toho, že tenisové dvorce nebyly výslovně uvedeny ve smlouvě, neboť součást věci není třeba při převodu věci, jejíž je součástí uvádět. Srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002 (Soubor civilních rozhodnutí č. C 2251), podle kterého součást věci přechází na nabyvatele věci bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci součást výslovně uvedena; není významné, zda si nabyvatel uvědomil, že nabývá i tuto součást věci .

Nízká cena pozemku, jež má nasvědčovat tomu, že nebylo přihlíženo k ceně tenisových dvorců, není skutečností, jež by bez dalšího zakládala neplatnost převodní smlouvy. Námitka, že v uvedené smlouvě nebyl uveden způsob využití pozemku, je rovněž novou námitkou, k níž dovolací soud nemůže přihlížet.

Dovolací soud nemohl přisvědčit ani námitce dovolatele, že vlastnictví k pozemku parc. č. 565/1 včetně tenisových dvorců nabyl vydržením, jednak proto, že v řízení před nalézacími soudy uplatněna nebyla, a jednak proto, že žalovaný tvrzenou dobrou víru (jíž měl získat k 31. 3. 1992, že mu pozemek spolu s tenisovými dvorci patří, a že je oprávněným držitelem sporné věci, pozbyl v okamžiku, kdy byl vyrozuměn o tom, že vůči němu jako žalovanému bylo zahájeno řízení s návrhem na určení, že vlastníkem sporné věci je žalobce. Desetiletá vydržecí doba nezbytná pro vydržení podle § 134 ObčZ tedy nemohla uplynout.

Ze všech uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo než podle § 243b odst. 2 OSŘ dovolání žalovaného zamítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobcům náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2006

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu