22 Cdo 1117/2006
Datum rozhodnutí: 30.01.2008
Dotčené předpisy:





22 Cdo 1117/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. O. K. D, a. s., zastoupené advokátem, proti žalované M. J., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí pod sp. zn. 15 C 9/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2005, č. j. 8 Co 595/2005-104, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.





O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se proti původně žalovaným dědicům po S. J. domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí níže specifikovaných nemovitostí, neboť jejich vlastnictví vydržela.


Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 15 C 9/2003-82, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Z. se sídlem ve Z., katastrální pracoviště V. na LV č. 2402 pro k. ú. H., a to: pozemků p. č. st. 2238/3 - zastavěná plocha a nádvoří, p. č. st. 2238/4 - zastavěná plocha a nádvoří, p. č. 3362/7 - ostatní plocha, p. č. 3368/5 - ostatní plocha, p. č. 3368/6 - ostatní plocha, p. č. 3371/6 - ostatní plocha, p. č. 3371/13 - ostatní plocha, p. č. 3371/14 - ostatní plocha, p. č. 3371/16 - ostatní plocha, p. č. 3371/17 - ostatní plocha, p. č. 3371/18 - ostatní plocha, p. č. 3371/20 - ostatní plocha ; dále rozhodl o nákladech řízení.


Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem shora uvedených nemovitostí (dále sporné nemovitosti ) byl M. K., který zemřel 10. 1. 1986. Jeho univerzálním dědicem byl S. J.. Ten zemřel 29. 3. 2002 a dědici po něm byli jeho manželka M. a děti S., T. a P.. Sporné nemovitosti posléze nabyla podle dohody o vypořádání dědictví, jak plyne z usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 20 D 436/2003-32 z 27. 6. 2003, do vlastnictví žalovaná M. J., a ta je v listu vlastnictví č. 2402 jako jejich vlastnice zapsána. Rozsudkem soudu prvního stupně z 2. 4. 2001, č. j. 12 C 134/96-243, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 25. 10. 2001, č. j. 10 Co 610/2001-264, bylo k žalobě S. J. proti žalované (v tomto řízení žalobkyni) určeno, že M. K. byl ke dni svého úmrtí 10. 1. 1986 vlastníkem pozemků, zapsaných původně ve vložce č. 384 pozemkové knihy pro k. ú. H., parcelních čísel 3362/7, 3368/1 a 3371/1, ke dni rozhodnutí vedených na LV č. 1917 v k. ú. H. jako pozemky parcelních čísel shora specifikovaných. Nyní jde o nemovitosti zapsané na LV č. 2402 pro obec a k. ú. H. Předmětné nemovitosti nebyly podle kupní smlouvy č. j. EP-KS-6/84, kterou prodávající M. K. prodával nemovitosti právnímu předchůdci žalobkyně, převedeny, neboť šlo o absolutně neplatný právní úkon. Kupní smlouva byla sice 16. 10. 1984 podepsána kupujícím, avšak prodávající M. K. ji 16. 4. 1983 vlastnoručně nepodepsal; podle znaleckého posudku šlo o tzv. smyšlený podpis. K žalobkyní tvrzenému vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem pak soud prvního stupně uvedl, že za počátek vydržecí doby lze považovat den 16. 10. 1984, kdy zástupce jejího právního předchůdce podepsal uvedenou kupní smlouvu, aniž by si byl její absolutní neplatnosti vědom, a nemovitosti začal právní předchůdce užívat. Oprávněná držba nemovitostí však netrvala po desetiletou vydržecí dobu, která je předpokladem pro vydržení vlastnického práva k nemovitosti podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále ObčZ ). Pokud žalobkyně tvrdila, že ona, resp. její právní předchůdce, setrvávala v dobré víře, že je vlastnicí sporných nemovitostí až do doručení žaloby ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 134/96, soud prvního stupně dospěl k závěru, že desetiletá vydržecí lhůta byla narušena v období roku 1992, zejména lednu 1993 . Vyšel kromě dalšího z dopisu zástupce právního předchůdce žalované S. J. ze 17. 12. 1992, kterým vyzval právního předchůdce žalobkyně k uzavření dohody o finančním vyrovnání rovněž z neplatné kupní smlouvy č. j. EP-KS-6/84, na kterém je razítko právního předchůdce žalobkyně a poznámka převzal 17. 12. 1992 . V návrhu je uvedeno s odkazem na odborné grafologické posouzení, že podpis kupní smlouvy s datem 16. 4. 1983 není pravým podpisem M. K. K tomuto návrhu vypracoval zaměstnanec právního předchůdce žalobkyně JUDr. B. K. 11. 1. 1993 informaci pro ředitelství podniku a v dalších dopisech z 29. 1. 1993, 13. 4. 1994 a 14. 5. 1993 právní předchůdce žalobkyně sděloval zástupci S. J., že bude akceptovat požadavek na vrácení pozemků a finanční vyrovnání. Těmito listinami byl proveden důkaz v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 792/94, v němž se S. J. domáhal vůči nynější žalobkyni určení, že kupní smlouva, kterou s ní uzavřel 28. 2. 1986, je v části o prodeji pozemků parc. č. 3362/1 a č. 3367 v k. ú. H. (darovaných mu M. K.) neplatná a že je vlastníkem těchto pozemků. S odkazem na právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době soud prvního uzavřel, že žalobkyně neprokázala splnění stěžejní podmínky nabytí vlastnického práva vydržením.


Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. prosince 2005, č. j. 8 Co 595/2005-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odmítl námitky žalobkyně zmiňované v jejím odvolání a s právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil.


Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( OSŘ ) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší v rozporu s hmotným právem právní otázku, která dosud nebyla předmětem rozhodování dovolacího soudu. Shrnula, že základní spornou skutkovou otázkou soudem řešenou bylo, po jakou dobu zákonné desetileté držby sporných nemovitostí byla žalobkyně v dobré víře, že je jejich vlastnicí. Připomíná podepsání kupní smlouvy 16. 4. 1983 Michalem Křenkem, přistoupení k ní 16. 10. 1984 jejím právním zástupcem a skutečnost, že smlouva představovala poctivý titul převzetí držby pozemků. Ani ona, ani její právní předchůdce nemohli být informováni, že kupní smlouva nebyla Michalem Křenkem vlastnoručně podepsána, a to ani za předpokladu vynaložení běžné či obvyklé míry opatrnosti. Vychází tak ze všech okolností uzavření kupní smlouvy nejen subjektivně žalobkyní nazíraných, ale i objektivně daných povahou jejích účastníků, a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdo 1178/96. Dodává, že o ztrátě dobré víry lze uvažovat teprve na základě podání žaloby zemřelým manželem žalované ve věci vedené pod sp. zn. 12 C 134/96, když řízení v ní bylo zahájeno 22. 5. 1996. Pokud jde o skutková zjištění, odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, aniž by uvedl z jakých skutečností zánik dobré víry sám dovodil, přičemž z důkazů provedených soudem prvního stupně nemohly být závěry o ztrátě dobré víry provedeny. V tomto směru dovolatelka odkazuje na konkrétní listinné důkazy, jež v podrobnostech analyzuje. Otázkami zásadního právního významu podle jejího názoru je zda: l) dobrá víra právnické osoby v oprávněnost držby nemovitého majetku je narušena v okamžiku vzniku listin, jejichž obsah může objektivně dobrou víru narušit, je narušena bez ohledu na to, zda se o existenci a obsahu těchto listin taková právnická osoba dozví, 2) dobrá víra právnické osoby v oprávněnost držby nemovitého majetku je narušena i tehdy, dozví-li se o existenci takových listin a obsahu osoba, která není členem statutárního orgánu právnické osoby, ale je vůči ní v pracovním poměru . Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání vedle připomínky stáří, četnosti a výsledků tohoto a obdobných sporů polemizuje s argumentací žalobkyně uplatněné v dovolání; v podrobnostech se s vlastním hodnocením vrací k důkazům ve věci provedeným. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.


Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních § 237 až 239 OSŘ, přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.


Podle § 134 odst. 1 a 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ).


Podle § 129 odst. 1 ObčZ je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.


Podle § 130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.


Otázkou vydržení vlastnického práva a dobré víry, která je pro vydržení vlastnického práva nezbytná, se dovolací soud již mnohokráte zabýval. V usnesení z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen Soubor rozhodnutí ), pod C 739, uvedl, že dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování . V rozsudku z 20. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1816, dále konstatoval, že otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní . Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 573). Otázku dobré víry držitele je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. V rozsudku ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1176, Nejvyšší soud mj. vyslovil právní názor, že dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává . Dále v rozsudku z 29. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1568/2004, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 8, ročník 2005, uvedl, že oprávněný držitel věci nemůže být nadále v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody . V rozsudku z 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 11, ročník 2006, dospěl k závěru, že není podstatné, zda vlastník věci informující domnělého vlastníka o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části) .


Rozsudek odvolacího soudu je v posouzení zániku dobré víry právního předchůdce žalobkyně, že jí nemovitosti patří, na základě návrhu právního předchůdce žalované S. J. z 17. 12. 1992 na finanční vyrovnání z neplatných smluv, kterým ji informoval, že kupní smlouva č. EP-KS-6/84 je neplatným právním úkonem, neboť nebyla převodcem M. K. podepsána (s odkazem na odborné grafologické posouzení), v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Zániku dobré víry právního předchůdce žalobkyně nasvědčoval i obsah Informace pro ředitelství podniku z 11. 1. 1993, sepsané JUDr. B. K., označené jako stanovisko k dopisu ze 17. 12. 1992, kterým ohledně smlouvy č. EP-KS-6/84 doporučoval, s ohledem na choulostivost situace, řešit záležitost mimosoudní cestou. Námitka dovolatelky, že šlo o pouhý strojopisný text, takže pro absenci podpisu nejde o projev vůle, a ani není zřejmé, jak s touto listinou bylo naloženo, je zpochybněním skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel (převzal je od soudu prvního stupně). Jde-li o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nelze takový dovolací důvod (§ 241a odst. 3 OSŘ) uplatňovat a dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Dovolací soud je rovněž vázán zjištěním, že JUDr. B. K. (vedoucí odboru hospodářských vztahů právního předchůdce) dopisem z 11. 1. 1993 informoval podnikové ředitelství právního předchůdce o návrhu S. J. ze 17. 12. 1992. Pak není otázka vymezená v dovolání pod bodem 2) pro rozhodnutí významná.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ přípustné, a bylo proto odmítnuto [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ].


Žalobkyně je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 277/2006 Sb., ve výši 2 500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 276/2006 Sb., a činí celkem 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně dne 30. ledna 2008


JUDr. Marie Rezková , v. r.


předsedkyně senátu