22 Cdo 1115/2001
Datum rozhodnutí: 05.02.2003
Dotčené předpisy: § 145 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1115/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) PBH v Č. B., s. p., 2) MUDr. Z. B., 3) D. B., 4) Ing. Z. B. a 5) V. B., zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 62/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. září 2000, č. j. 17 C 62/96-214, výrokem I. určil, že kupní smlouva uzavřená dne 21. 5. 1990 mezi PBH v Č. B. a manžely MUDr. Z. B. a D. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/1, nacházejícímu se v domě postaveném na pozemku č. p. 989 v k. ú. Č. B., č. parc. 463, spolu s 64% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu a kupní smlouva uzavřená dne 20. 7. 1986 mezi PBH v Č. B. a manžely Ing. Z. B. a V. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/2, nacházejícím se v domě postaveném na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B., č. p. 463, spolu s 36% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu jsou neplatné , výrokem II. určil, že žalobkyně je z jedné ideální poloviny vzhledem k celku spoluvlastníkem domu postaveného na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B., č. parc. 463 a pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B. a pozemku č. parc. 990 v k. ú. Č. B. a rozhodl o nákladech řízení.



Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobkyně, která v roce 1948 opustila Československou republiku, domáhala jednak určení, že je v rozsahu jedné poloviny spoluvlastnicí ve výroku II. specifikovaných nemovitostí, jednak určení neplatnosti ve výroku I. uvedených smluv. Nemovitosti nabyla do podílového spoluvlastnictví 6. 6. 1940 a toto spoluvlastnictví trvalo, ačkoliv jako jejich vlastníci jsou v příslušném katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Ti později nemovitosti koupili od státu, který je spravoval. Nebylo prokázáno, že nemovitosti byly žalobkyni zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, nebo že by žalobkyně byla odškodněna podle mezistátní dohody o vypořádání restitučních nároků. Proto ve výroku uvedené kupní smlouvy, při jejichž uzavírání byla žalobkyně jako spoluvlastnice opominuta, byly neplatné, neboť kupní smlouvu mohl podle § 588 a násl. občanského zákoníku jako prodávající uzavírat toliko vlastník nemovitostí. Stát ani žalovaní nenabyli vlastnického právo ani vydržením, protože stát nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti patří a žalovaní 2) až 5) nedrželi věc po dobu potřebnou k vydržení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; konstatoval též, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení vlastnictví k jedné polovině domu čp. 463 a k jedné polovině pozemků parcelní čísla 989 a 990, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému PBH v Č. B., s. p., zůstává nedotčen. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podle odvolacího soudu žalobkyně neztratila spoluvlastnický podíl k jedné polovině předmětných nemovitostí konfiskací, a to již proto, že nebylo prokázáno vydání správního rozhodnutí vymezujícího rozsah konfiskovaného majetku. Stát však tyto nemovitosti vydržel. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že vlastnictví státu bylo zapsáno 30. 12. 1952 do příslušné pozemkové knihy na základě výměru Krajského národního výboru v Č. B. č. j. VII/2-F-208/171-52 z 13. 11. 1952 a podle seznamu konfiskovaných nemovitých podstat a s odkazem na tehdejší právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v občanském zákoníku (dále jen ObčZ ) z roku 1950 konstatoval, že stát byl po celou desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží. Dobrá víra státu, resp. správce nemovitostí, MNV v Č. B. a později TS města Č. B., nebyla ničím narušena, a to ani tím, že finanční orgán státu korespondoval s bratrem žalobkyně jako s druhým spoluvlastníkem nemovitostí. Uzavřel, že po uplynutí desetileté vydržecí doby, to je k 3. 2. 1963, stát podílové spoluvlastnictví nabyl vydržením. V roce 1985 získal stát darem od JUDr. V. T. jejich druhou polovinu a byl k datu uzavření první kupní smlouvy, uvedené ve výroku rozsudku, výlučným vlastníkem jak celého domu čp. 463, tak pozemkových parcel č. 989 a č. 990. Kupní smlouvy specifikované ve výroku rozsudku proto byly uzavřeny platně. Změnil tudíž rozsudek soudu prvního stupně v příslušných výrocích. První žalovaný proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal, a proto ve vztahu k němu rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumával.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Uvádí, že se konfiskace na ni nemohla vztahovat, protože byla československou státní občankou a bylo jí vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Namítá, že stát nemohl být a nebyl v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží. Dobrá víra je svým způsobem ospravedlnitelný nedostatek informací o právním stavu. Stát vždy zná právní stav, neboť ho svými zákony založil, či vznikl v důsledku jeho zákonů. Dobrá víra státu v daném případě je tedy zcela vyloučena. Tím je dán dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a tedy i nesprávně zjištěného skutkového stavu, a je tak naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. S poukazem na § 145 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., dále na výklad dobré víry z hlediska praxe a s odkazem na komentáře k občanskému zákoníku, nemohlo pro vznik dobré víry státu v daném případě postačovat to, co odvolací soud uvedl, tedy že stát se stal oprávněným držitelem nemovitostí k 3. 2. 1953, kdy bylo jeho vlastnické právo zapsáno ve veřejné listině. Žalobkyně opustila republiku v roce 1948 v souladu s tehdy platnými předpisy, konfiskační dekret se na její majetek nevztahoval a všem příslušným orgánům muselo být známo, že žije v sousedním Rakousku. Stát nejenom nemohl být v dobré víře, ale měl i dostatek informací k tomu, aby při obvyklé opatrnosti s majetkem žalobkyně nenakládal. Jestliže stát navíc prostřednictvím svého orgánu žalobkyni vydal osvědčení o národní spolehlivosti, pak bylo vyloučeno, aby jiný orgán téhož státu, v souladu s právem, rozhodl, že jsou splněny podmínky konfiskace. V tomto směru dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/95. Stát tak vytvořil nezákonný stav, který brání jeho dobré víře a nelze mu poskytnout ústavní ochranu - viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/96. Dobrá víra ve vztahu k vydržení není jen otázkou právní, ale i skutkovou. Lze na ni toliko usuzovat z okolností, v nichž se tento stav projevuje. Musí je prokazovat držitel a nelze na ni usuzovat jen z hlediska osobního přesvědčení, ale i se zřetelem k objektivním okolnostem. Protože příslušné důkazy v tomto směru nebyly provedeny a žalovanou stranou ani navrženy, měl odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Dovolatelka nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, podle něhož se neposuzuje dobrá víra státu jako jednoho subjektu, ale postačí, aby byla v dobré víře jen část státu reprezentovaná jen některým z jeho orgánů a je nerozhodné, že jiná část se chová způsobem, který dobrou víru vylučuje. Dobrou víru v daném případě vylučovala vědomost daňových orgánů. V rámci suverénního státu existuje vždy jen jedna státní moc a co stát svým orgánem učiní, činí stát jako celek. Stát se také k tíži občana nemůže bránit tak, že není na něm, aby všechny jeho orgány jednaly spolu v souladu. Protože odvolací soud dovodil dobrou víru státu a posouzení dobré víry je i otázkou skutkovou, neboť musí být prokázána okolnost dokládající dobrou víru, a před soudem k tomu nebyly provedeny důkazy, žalobkyně uplatňuje i dovolací důvod podle § 241 odst. 1 písm. c) OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

V dané věci mělo k vydržení státu dojít v době platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Podle § 145 odst. 1, 2 ObčZ z roku 1950 je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát; stát proto může být i subjektem držby. Platné právo v rozhodné době neupravovalo (a ani dnes neupravuje) otázku, který orgán, jednající jménem státu, musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně existence výkonu práva, aby držba státu byla oprávněná. O dobrou víru státu a o oprávněnou držbu však nemůže jít, nebyl- li stát se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, již při uchopení se držby. Nedostatek dobré víry státu, který se chopil držby, nelze zhojit tím, že věc je předána do správy jinému státnímu orgánu, který o okolnostech nabytí držby není informován. V dané věci tedy bylo možno závěr o tom, že stát byl po dobu trvání vydržecí lhůty se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné nemovitosti patří, učinit jen v případě, že by bylo zjištěno, že v dobré víře byl stát (státní orgán jednající jeho jménem) již při nabytí držby. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Pokud vyšel z toho, že stát je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, je-li v dobré víře orgán realizující držbu bez ohledu na způsob nabytí držby státem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3) písm. d) OSŘ.

Posouzení, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je posouzením právním, které jako každé právní posouzení musí vycházet z určitého skutkového stavu. Dovolatelka tvrdí, že toto posouzení vychází ze skutečnosti, která nemá oporu v provedeném dokazování, resp. že vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Je třeba přisvědčit jí v tom, že skutečnosti, které by umožnily držbu státu prohlásit za oprávněnou, doposud zjištěny nebyly. Nebyly však zjišťovány proto, že s ohledem na právní názor odvolacího soudu, týkající se oprávněnosti držby státu, se jevily nadbytečnými. V důsledku jiného právního názoru dovolacího soudu bude v dalším řízení třeba učinit i skutková zjištění ohledně nabytí držby státem.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).



Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu



22 Cdo 1115/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) PBH v Č. B., s. p., 2) MUDr. Z. B., 3) D. B., 4) Ing. Z. B. a 5) V. B., zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 62/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. září 2000, č. j. 17 C 62/96-214, výrokem I. určil, že kupní smlouva uzavřená dne 21. 5. 1990 mezi PBH v Č. B. a manžely MUDr. Z. B. a D. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/1, nacházejícímu se v domě postaveném na pozemku č. p. 989 v k. ú. Č. B., č. parc. 463, spolu s 64% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu a kupní smlouva uzavřená dne 20. 7. 1986 mezi PBH v Č. B. a manžely Ing. Z. B. a V. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/2, nacházejícím se v domě postaveném na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B., č. p. 463, spolu s 36% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu jsou neplatné , výrokem II. určil, že žalobkyně je z jedné ideální poloviny vzhledem k celku spoluvlastníkem domu postaveného na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B., č. parc. 463 a pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B. a pozemku č. parc. 990 v k. ú. Č. B. a rozhodl o nákladech řízení.



Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobkyně, která v roce 1948 opustila Československou republiku, domáhala jednak určení, že je v rozsahu jedné poloviny spoluvlastnicí ve výroku II. specifikovaných nemovitostí, jednak určení neplatnosti ve výroku I. uvedených smluv. Nemovitosti nabyla do podílového spoluvlastnictví 6. 6. 1940 a toto spoluvlastnictví trvalo, ačkoliv jako jejich vlastníci jsou v příslušném katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Ti později nemovitosti koupili od státu, který je spravoval. Nebylo prokázáno, že nemovitosti byly žalobkyni zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, nebo že by žalobkyně byla odškodněna podle mezistátní dohody o vypořádání restitučních nároků. Proto ve výroku uvedené kupní smlouvy, při jejichž uzavírání byla žalobkyně jako spoluvlastnice opominuta, byly neplatné, neboť kupní smlouvu mohl podle § 588 a násl. občanského zákoníku jako prodávající uzavírat toliko vlastník nemovitostí. Stát ani žalovaní nenabyli vlastnického právo ani vydržením, protože stát nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti patří a žalovaní 2) až 5) nedrželi věc po dobu potřebnou k vydržení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; konstatoval též, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení vlastnictví k jedné polovině domu čp. 463 a k jedné polovině pozemků parcelní čísla 989 a 990, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému PBH v Č. B., s. p., zůstává nedotčen. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podle odvolacího soudu žalobkyně neztratila spoluvlastnický podíl k jedné polovině předmětných nemovitostí konfiskací, a to již proto, že nebylo prokázáno vydání správního rozhodnutí vymezujícího rozsah konfiskovaného majetku. Stát však tyto nemovitosti vydržel. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že vlastnictví státu bylo zapsáno 30. 12. 1952 do příslušné pozemkové knihy na základě výměru Krajského národního výboru v Č. B. č. j. VII/2-F-208/171-52 z 13. 11. 1952 a podle seznamu konfiskovaných nemovitých podstat a s odkazem na tehdejší právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v občanském zákoníku (dále jen ObčZ ) z roku 1950 konstatoval, že stát byl po celou desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží. Dobrá víra státu, resp. správce nemovitostí, MNV v Č. B. a později TS města Č. B., nebyla ničím narušena, a to ani tím, že finanční orgán státu korespondoval s bratrem žalobkyně jako s druhým spoluvlastníkem nemovitostí. Uzavřel, že po uplynutí desetileté vydržecí doby, to je k 3. 2. 1963, stát podílové spoluvlastnictví nabyl vydržením. V roce 1985 získal stát darem od JUDr. V. T. jejich druhou polovinu a byl k datu uzavření první kupní smlouvy, uvedené ve výroku rozsudku, výlučným vlastníkem jak celého domu čp. 463, tak pozemkových parcel č. 989 a č. 990. Kupní smlouvy specifikované ve výroku rozsudku proto byly uzavřeny platně. Změnil tudíž rozsudek soudu prvního stupně v příslušných výrocích. První žalovaný proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal, a proto ve vztahu k němu rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumával.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Uvádí, že se konfiskace na ni nemohla vztahovat, protože byla československou státní občankou a bylo jí vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Namítá, že stát nemohl být a nebyl v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží. Dobrá víra je svým způsobem ospravedlnitelný nedostatek informací o právním stavu. Stát vždy zná právní stav, neboť ho svými zákony založil, či vznikl v důsledku jeho zákonů. Dobrá víra státu v daném případě je tedy zcela vyloučena. Tím je dán dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a tedy i nesprávně zjištěného skutkového stavu, a je tak naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. S poukazem na § 145 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., dále na výklad dobré víry z hlediska praxe a s odkazem na komentáře k občanskému zákoníku, nemohlo pro vznik dobré víry státu v daném případě postačovat to, co odvolací soud uvedl, tedy že stát se stal oprávněným držitelem nemovitostí k 3. 2. 1953, kdy bylo jeho vlastnické právo zapsáno ve veřejné listině. Žalobkyně opustila republiku v roce 1948 v souladu s tehdy platnými předpisy, konfiskační dekret se na její majetek nevztahoval a všem příslušným orgánům muselo být známo, že žije v sousedním Rakousku. Stát nejenom nemohl být v dobré víře, ale měl i dostatek informací k tomu, aby při obvyklé opatrnosti s majetkem žalobkyně nenakládal. Jestliže stát navíc prostřednictvím svého orgánu žalobkyni vydal osvědčení o národní spolehlivosti, pak bylo vyloučeno, aby jiný orgán téhož státu, v souladu s právem, rozhodl, že jsou splněny podmínky konfiskace. V tomto směru dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/95. Stát tak vytvořil nezákonný stav, který brání jeho dobré víře a nelze mu poskytnout ústavní ochranu - viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/96. Dobrá víra ve vztahu k vydržení není jen otázkou právní, ale i skutkovou. Lze na ni toliko usuzovat z okolností, v nichž se tento stav projevuje. Musí je prokazovat držitel a nelze na ni usuzovat jen z hlediska osobního přesvědčení, ale i se zřetelem k objektivním okolnostem. Protože příslušné důkazy v tomto směru nebyly provedeny a žalovanou stranou ani navrženy, měl odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Dovolatelka nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, podle něhož se neposuzuje dobrá víra státu jako jednoho subjektu, ale postačí, aby byla v dobré víře jen část státu reprezentovaná jen některým z jeho orgánů a je nerozhodné, že jiná část se chová způsobem, který dobrou víru vylučuje. Dobrou víru v daném případě vylučovala vědomost daňových orgánů. V rámci suverénního státu existuje vždy jen jedna státní moc a co stát svým orgánem učiní, činí stát jako celek. Stát se také k tíži občana nemůže bránit tak, že není na něm, aby všechny jeho orgány jednaly spolu v souladu. Protože odvolací soud dovodil dobrou víru státu a posouzení dobré víry je i otázkou skutkovou, neboť musí být prokázána okolnost dokládající dobrou víru, a před soudem k tomu nebyly provedeny důkazy, žalobkyně uplatňuje i dovolací důvod podle § 241 odst. 1 písm. c) OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

V dané věci mělo k vydržení státu dojít v době platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Podle § 145 odst. 1, 2 ObčZ z roku 1950 je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát; stát proto může být i subjektem držby. Platné právo v rozhodné době neupravovalo (a ani dnes neupravuje) otázku, který orgán, jednající jménem státu, musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně existence výkonu práva, aby držba státu byla oprávněná. O dobrou víru státu a o oprávněnou držbu však nemůže jít, nebyl- li stát se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, již při uchopení se držby. Nedostatek dobré víry státu, který se chopil držby, nelze zhojit tím, že věc je předána do správy jinému státnímu orgánu, který o okolnostech nabytí držby není informován. V dané věci tedy bylo možno závěr o tom, že stát byl po dobu trvání vydržecí lhůty se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné nemovitosti patří, učinit jen v případě, že by bylo zjištěno, že v dobré víře byl stát (státní orgán jednající jeho jménem) již při nabytí držby. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Pokud vyšel z toho, že stát je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, je-li v dobré víře orgán realizující držbu bez ohledu na způsob nabytí držby státem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3) písm. d) OSŘ.

Posouzení, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je posouzením právním, které jako každé právní posouzení musí vycházet z určitého skutkového stavu. Dovolatelka tvrdí, že toto posouzení vychází ze skutečnosti, která nemá oporu v provedeném dokazování, resp. že vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Je třeba přisvědčit jí v tom, že skutečnosti, které by umožnily držbu státu prohlásit za oprávněnou, doposud zjištěny nebyly. Nebyly však zjišťovány proto, že s ohledem na právní názor odvolacího soudu, týkající se oprávněnosti držby státu, se jevily nadbytečnými. V důsledku jiného právního názoru dovolacího soudu bude v dalším řízení třeba učinit i skutková zjištění ohledně nabytí držby státem.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).



Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu



22 Cdo 1115/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) PBH v Č. B., s. p., 2) MUDr. Z. B., 3) D. B., 4) Ing. Z. B. a 5) V. B., zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 62/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. září 2000, č. j. 17 C 62/96-214, výrokem I. určil, že kupní smlouva uzavřená dne 21. 5. 1990 mezi PBH v Č. B. a manžely MUDr. Z. B. a D. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/1, nacházejícímu se v domě postaveném na pozemku č. p. 989 v k. ú. Č. B., č. parc. 463, spolu s 64% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu a kupní smlouva uzavřená dne 20. 7. 1986 mezi PBH v Č. B. a manžely Ing. Z. B. a V. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/2, nacházejícím se v domě postaveném na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B., č. p. 463, spolu s 36% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu jsou neplatné , výrokem II. určil, že žalobkyně je z jedné ideální poloviny vzhledem k celku spoluvlastníkem domu postaveného na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B., č. parc. 463 a pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B. a pozemku č. parc. 990 v k. ú. Č. B. a rozhodl o nákladech řízení.



Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobkyně, která v roce 1948 opustila Československou republiku, domáhala jednak určení, že je v rozsahu jedné poloviny spoluvlastnicí ve výroku II. specifikovaných nemovitostí, jednak určení neplatnosti ve výroku I. uvedených smluv. Nemovitosti nabyla do podílového spoluvlastnictví 6. 6. 1940 a toto spoluvlastnictví trvalo, ačkoliv jako jejich vlastníci jsou v příslušném katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Ti později nemovitosti koupili od státu, který je spravoval. Nebylo prokázáno, že nemovitosti byly žalobkyni zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, nebo že by žalobkyně byla odškodněna podle mezistátní dohody o vypořádání restitučních nároků. Proto ve výroku uvedené kupní smlouvy, při jejichž uzavírání byla žalobkyně jako spoluvlastnice opominuta, byly neplatné, neboť kupní smlouvu mohl podle § 588 a násl. občanského zákoníku jako prodávající uzavírat toliko vlastník nemovitostí. Stát ani žalovaní nenabyli vlastnického právo ani vydržením, protože stát nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti patří a žalovaní 2) až 5) nedrželi věc po dobu potřebnou k vydržení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; konstatoval též, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení vlastnictví k jedné polovině domu čp. 463 a k jedné polovině pozemků parcelní čísla 989 a 990, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému PBH v Č. B., s. p., zůstává nedotčen. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podle odvolacího soudu žalobkyně neztratila spoluvlastnický podíl k jedné polovině předmětných nemovitostí konfiskací, a to již proto, že nebylo prokázáno vydání správního rozhodnutí vymezujícího rozsah konfiskovaného majetku. Stát však tyto nemovitosti vydržel. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že vlastnictví státu bylo zapsáno 30. 12. 1952 do příslušné pozemkové knihy na základě výměru Krajského národního výboru v Č. B. č. j. VII/2-F-208/171-52 z 13. 11. 1952 a podle seznamu konfiskovaných nemovitých podstat a s odkazem na tehdejší právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v občanském zákoníku (dále jen ObčZ ) z roku 1950 konstatoval, že stát byl po celou desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží. Dobrá víra státu, resp. správce nemovitostí, MNV v Č. B. a později TS města Č. B., nebyla ničím narušena, a to ani tím, že finanční orgán státu korespondoval s bratrem žalobkyně jako s druhým spoluvlastníkem nemovitostí. Uzavřel, že po uplynutí desetileté vydržecí doby, to je k 3. 2. 1963, stát podílové spoluvlastnictví nabyl vydržením. V roce 1985 získal stát darem od JUDr. V. T. jejich druhou polovinu a byl k datu uzavření první kupní smlouvy, uvedené ve výroku rozsudku, výlučným vlastníkem jak celého domu čp. 463, tak pozemkových parcel č. 989 a č. 990. Kupní smlouvy specifikované ve výroku rozsudku proto byly uzavřeny platně. Změnil tudíž rozsudek soudu prvního stupně v příslušných výrocích. První žalovaný proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal, a proto ve vztahu k němu rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumával.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Uvádí, že se konfiskace na ni nemohla vztahovat, protože byla československou státní občankou a bylo jí vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Namítá, že stát nemohl být a nebyl v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží. Dobrá víra je svým způsobem ospravedlnitelný nedostatek informací o právním stavu. Stát vždy zná právní stav, neboť ho svými zákony založil, či vznikl v důsledku jeho zákonů. Dobrá víra státu v daném případě je tedy zcela vyloučena. Tím je dán dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a tedy i nesprávně zjištěného skutkového stavu, a je tak naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. S poukazem na § 145 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., dále na výklad dobré víry z hlediska praxe a s odkazem na komentáře k občanskému zákoníku, nemohlo pro vznik dobré víry státu v daném případě postačovat to, co odvolací soud uvedl, tedy že stát se stal oprávněným držitelem nemovitostí k 3. 2. 1953, kdy bylo jeho vlastnické právo zapsáno ve veřejné listině. Žalobkyně opustila republiku v roce 1948 v souladu s tehdy platnými předpisy, konfiskační dekret se na její majetek nevztahoval a všem příslušným orgánům muselo být známo, že žije v sousedním Rakousku. Stát nejenom nemohl být v dobré víře, ale měl i dostatek informací k tomu, aby při obvyklé opatrnosti s majetkem žalobkyně nenakládal. Jestliže stát navíc prostřednictvím svého orgánu žalobkyni vydal osvědčení o národní spolehlivosti, pak bylo vyloučeno, aby jiný orgán téhož státu, v souladu s právem, rozhodl, že jsou splněny podmínky konfiskace. V tomto směru dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/95. Stát tak vytvořil nezákonný stav, který brání jeho dobré víře a nelze mu poskytnout ústavní ochranu - viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/96. Dobrá víra ve vztahu k vydržení není jen otázkou právní, ale i skutkovou. Lze na ni toliko usuzovat z okolností, v nichž se tento stav projevuje. Musí je prokazovat držitel a nelze na ni usuzovat jen z hlediska osobního přesvědčení, ale i se zřetelem k objektivním okolnostem. Protože příslušné důkazy v tomto směru nebyly provedeny a žalovanou stranou ani navrženy, měl odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Dovolatelka nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, podle něhož se neposuzuje dobrá víra státu jako jednoho subjektu, ale postačí, aby byla v dobré víře jen část státu reprezentovaná jen některým z jeho orgánů a je nerozhodné, že jiná část se chová způsobem, který dobrou víru vylučuje. Dobrou víru v daném případě vylučovala vědomost daňových orgánů. V rámci suverénního státu existuje vždy jen jedna státní moc a co stát svým orgánem učiní, činí stát jako celek. Stát se také k tíži občana nemůže bránit tak, že není na něm, aby všechny jeho orgány jednaly spolu v souladu. Protože odvolací soud dovodil dobrou víru státu a posouzení dobré víry je i otázkou skutkovou, neboť musí být prokázána okolnost dokládající dobrou víru, a před soudem k tomu nebyly provedeny důkazy, žalobkyně uplatňuje i dovolací důvod podle § 241 odst. 1 písm. c) OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

V dané věci mělo k vydržení státu dojít v době platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Podle § 145 odst. 1, 2 ObčZ z roku 1950 je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát; stát proto může být i subjektem držby. Platné právo v rozhodné době neupravovalo (a ani dnes neupravuje) otázku, který orgán, jednající jménem státu, musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně existence výkonu práva, aby držba státu byla oprávněná. O dobrou víru státu a o oprávněnou držbu však nemůže jít, nebyl- li stát se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, již při uchopení se držby. Nedostatek dobré víry státu, který se chopil držby, nelze zhojit tím, že věc je předána do správy jinému státnímu orgánu, který o okolnostech nabytí držby není informován. V dané věci tedy bylo možno závěr o tom, že stát byl po dobu trvání vydržecí lhůty se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné nemovitosti patří, učinit jen v případě, že by bylo zjištěno, že v dobré víře byl stát (státní orgán jednající jeho jménem) již při nabytí držby. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Pokud vyšel z toho, že stát je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, je-li v dobré víře orgán realizující držbu bez ohledu na způsob nabytí držby státem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3) písm. d) OSŘ.

Posouzení, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je posouzením právním, které jako každé právní posouzení musí vycházet z určitého skutkového stavu. Dovolatelka tvrdí, že toto posouzení vychází ze skutečnosti, která nemá oporu v provedeném dokazování, resp. že vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Je třeba přisvědčit jí v tom, že skutečnosti, které by umožnily držbu státu prohlásit za oprávněnou, doposud zjištěny nebyly. Nebyly však zjišťovány proto, že s ohledem na právní názor odvolacího soudu, týkající se oprávněnosti držby státu, se jevily nadbytečnými. V důsledku jiného právního názoru dovolacího soudu bude v dalším řízení třeba učinit i skutková zjištění ohledně nabytí držby státem.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).



Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu



22 Cdo 1115/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) PBH v Č. B., s. p., 2) MUDr. Z. B., 3) D. B., 4) Ing. Z. B. a 5) V. B., zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 62/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. září 2000, č. j. 17 C 62/96-214, výrokem I. určil, že kupní smlouva uzavřená dne 21. 5. 1990 mezi PBH v Č. B. a manžely MUDr. Z. B. a D. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/1, nacházejícímu se v domě postaveném na pozemku č. p. 989 v k. ú. Č. B., č. parc. 463, spolu s 64% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu a kupní smlouva uzavřená dne 20. 7. 1986 mezi PBH v Č. B. a manžely Ing. Z. B. a V. B., o převodu vlastnictví k bytu č. 463/2, nacházejícím se v domě postaveném na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B., č. p. 463, spolu s 36% spoluvlastnickým podílem na společných prostorách tohoto domu jsou neplatné , výrokem II. určil, že žalobkyně je z jedné ideální poloviny vzhledem k celku spoluvlastníkem domu postaveného na pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B., č. parc. 463 a pozemku č. parc. 989 v k. ú. Č. B. a pozemku č. parc. 990 v k. ú. Č. B. a rozhodl o nákladech řízení.



Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalobkyně, která v roce 1948 opustila Československou republiku, domáhala jednak určení, že je v rozsahu jedné poloviny spoluvlastnicí ve výroku II. specifikovaných nemovitostí, jednak určení neplatnosti ve výroku I. uvedených smluv. Nemovitosti nabyla do podílového spoluvlastnictví 6. 6. 1940 a toto spoluvlastnictví trvalo, ačkoliv jako jejich vlastníci jsou v příslušném katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Ti později nemovitosti koupili od státu, který je spravoval. Nebylo prokázáno, že nemovitosti byly žalobkyni zkonfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, nebo že by žalobkyně byla odškodněna podle mezistátní dohody o vypořádání restitučních nároků. Proto ve výroku uvedené kupní smlouvy, při jejichž uzavírání byla žalobkyně jako spoluvlastnice opominuta, byly neplatné, neboť kupní smlouvu mohl podle § 588 a násl. občanského zákoníku jako prodávající uzavírat toliko vlastník nemovitostí. Stát ani žalovaní nenabyli vlastnického právo ani vydržením, protože stát nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti patří a žalovaní 2) až 5) nedrželi věc po dobu potřebnou k vydržení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. ledna 2001, č. j. 5 Co 3200/2000-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; konstatoval též, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení vlastnictví k jedné polovině domu čp. 463 a k jedné polovině pozemků parcelní čísla 989 a 990, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému PBH v Č. B., s. p., zůstává nedotčen. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podle odvolacího soudu žalobkyně neztratila spoluvlastnický podíl k jedné polovině předmětných nemovitostí konfiskací, a to již proto, že nebylo prokázáno vydání správního rozhodnutí vymezujícího rozsah konfiskovaného majetku. Stát však tyto nemovitosti vydržel. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že vlastnictví státu bylo zapsáno 30. 12. 1952 do příslušné pozemkové knihy na základě výměru Krajského národního výboru v Č. B. č. j. VII/2-F-208/171-52 z 13. 11. 1952 a podle seznamu konfiskovaných nemovitých podstat a s odkazem na tehdejší právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v občanském zákoníku (dále jen ObčZ ) z roku 1950 konstatoval, že stát byl po celou desetiletou vydržecí dobu v dobré víře, že mu vlastnické právo k předmětným nemovitostem náleží. Dobrá víra státu, resp. správce nemovitostí, MNV v Č. B. a později TS města Č. B., nebyla ničím narušena, a to ani tím, že finanční orgán státu korespondoval s bratrem žalobkyně jako s druhým spoluvlastníkem nemovitostí. Uzavřel, že po uplynutí desetileté vydržecí doby, to je k 3. 2. 1963, stát podílové spoluvlastnictví nabyl vydržením. V roce 1985 získal stát darem od JUDr. V. T. jejich druhou polovinu a byl k datu uzavření první kupní smlouvy, uvedené ve výroku rozsudku, výlučným vlastníkem jak celého domu čp. 463, tak pozemkových parcel č. 989 a č. 990. Kupní smlouvy specifikované ve výroku rozsudku proto byly uzavřeny platně. Změnil tudíž rozsudek soudu prvního stupně v příslušných výrocích. První žalovaný proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal, a proto ve vztahu k němu rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumával.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Uvádí, že se konfiskace na ni nemohla vztahovat, protože byla československou státní občankou a bylo jí vydáno osvědčení o národní spolehlivosti. Namítá, že stát nemohl být a nebyl v dobré víře, že mu vlastnické právo náleží. Dobrá víra je svým způsobem ospravedlnitelný nedostatek informací o právním stavu. Stát vždy zná právní stav, neboť ho svými zákony založil, či vznikl v důsledku jeho zákonů. Dobrá víra státu v daném případě je tedy zcela vyloučena. Tím je dán dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a tedy i nesprávně zjištěného skutkového stavu, a je tak naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. S poukazem na § 145 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., dále na výklad dobré víry z hlediska praxe a s odkazem na komentáře k občanskému zákoníku, nemohlo pro vznik dobré víry státu v daném případě postačovat to, co odvolací soud uvedl, tedy že stát se stal oprávněným držitelem nemovitostí k 3. 2. 1953, kdy bylo jeho vlastnické právo zapsáno ve veřejné listině. Žalobkyně opustila republiku v roce 1948 v souladu s tehdy platnými předpisy, konfiskační dekret se na její majetek nevztahoval a všem příslušným orgánům muselo být známo, že žije v sousedním Rakousku. Stát nejenom nemohl být v dobré víře, ale měl i dostatek informací k tomu, aby při obvyklé opatrnosti s majetkem žalobkyně nenakládal. Jestliže stát navíc prostřednictvím svého orgánu žalobkyni vydal osvědčení o národní spolehlivosti, pak bylo vyloučeno, aby jiný orgán téhož státu, v souladu s právem, rozhodl, že jsou splněny podmínky konfiskace. V tomto směru dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/95. Stát tak vytvořil nezákonný stav, který brání jeho dobré víře a nelze mu poskytnout ústavní ochranu - viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/96. Dobrá víra ve vztahu k vydržení není jen otázkou právní, ale i skutkovou. Lze na ni toliko usuzovat z okolností, v nichž se tento stav projevuje. Musí je prokazovat držitel a nelze na ni usuzovat jen z hlediska osobního přesvědčení, ale i se zřetelem k objektivním okolnostem. Protože příslušné důkazy v tomto směru nebyly provedeny a žalovanou stranou ani navrženy, měl odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování. Dovolatelka nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, podle něhož se neposuzuje dobrá víra státu jako jednoho subjektu, ale postačí, aby byla v dobré víře jen část státu reprezentovaná jen některým z jeho orgánů a je nerozhodné, že jiná část se chová způsobem, který dobrou víru vylučuje. Dobrou víru v daném případě vylučovala vědomost daňových orgánů. V rámci suverénního státu existuje vždy jen jedna státní moc a co stát svým orgánem učiní, činí stát jako celek. Stát se také k tíži občana nemůže bránit tak, že není na něm, aby všechny jeho orgány jednaly spolu v souladu. Protože odvolací soud dovodil dobrou víru státu a posouzení dobré víry je i otázkou skutkovou, neboť musí být prokázána okolnost dokládající dobrou víru, a před soudem k tomu nebyly provedeny důkazy, žalobkyně uplatňuje i dovolací důvod podle § 241 odst. 1 písm. c) OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

V dané věci mělo k vydržení státu dojít v době platnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Podle § 145 odst. 1, 2 ObčZ z roku 1950 je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. Účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát; stát proto může být i subjektem držby. Platné právo v rozhodné době neupravovalo (a ani dnes neupravuje) otázku, který orgán, jednající jménem státu, musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře ohledně existence výkonu práva, aby držba státu byla oprávněná. O dobrou víru státu a o oprávněnou držbu však nemůže jít, nebyl- li stát se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, již při uchopení se držby. Nedostatek dobré víry státu, který se chopil držby, nelze zhojit tím, že věc je předána do správy jinému státnímu orgánu, který o okolnostech nabytí držby není informován. V dané věci tedy bylo možno závěr o tom, že stát byl po dobu trvání vydržecí lhůty se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporné nemovitosti patří, učinit jen v případě, že by bylo zjištěno, že v dobré víře byl stát (státní orgán jednající jeho jménem) již při nabytí držby. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Pokud vyšel z toho, že stát je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří, je-li v dobré víře orgán realizující držbu bez ohledu na způsob nabytí držby státem, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3) písm. d) OSŘ.

Posouzení, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je posouzením právním, které jako každé právní posouzení musí vycházet z určitého skutkového stavu. Dovolatelka tvrdí, že toto posouzení vychází ze skutečnosti, která nemá oporu v provedeném dokazování, resp. že vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Je třeba přisvědčit jí v tom, že skutečnosti, které by umožnily držbu státu prohlásit za oprávněnou, doposud zjištěny nebyly. Nebyly však zjišťovány proto, že s ohledem na právní názor odvolacího soudu, týkající se oprávněnosti držby státu, se jevily nadbytečnými. V důsledku jiného právního názoru dovolacího soudu bude v dalším řízení třeba učinit i skutková zjištění ohledně nabytí držby státem.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 OSŘ).



Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2003

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu



v