22 Cdo 1114/2012
Datum rozhodnutí: 16.05.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




22 Cdo 1114/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. H., bytem L., zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 58, a b) V. H., bytem v K., proti žalovanému Dr. K. A. , bytem S. r. N., E., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 8 C 284/2006, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 16. března 2009, č. j. 10 Co 73/2009-144, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu.
Okresní soud Plzeň-sever (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. prosince 2008, č. j. 8 C 284/2006-129, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou v rámci SJM vlastníky budovy bez č. p./č. e. na st. p. o výměře 231 m2, vše v k. ú. L., zapsáno na LV u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a) rozsudkem ze dne 16. března 2009, č. j. 10 Co 73/2009-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud odkazuje.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále o. s. ř. ).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud sice usnesením ze dne 19. září 2008, č. j. 10 Co 404/2008-113, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11 června 2008, č. j. 8 C 284/2006-93, kterým byla žaloba zamítnuta, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně v pořadí druhým shora označeným rozsudkem nerozhodl ve věci jinak než v rozhodnutí předchozím.
V dané věci by tak připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání tak není přípustné.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v tom, zda předmět kupní smlouvy, kterým je stavební pozemek, je ve smlouvě řádně identifikován, pokud není označen jako pozemek stavební, jak vyžaduje § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon. Žalobkyně považuje kupní smlouvu, kterou spolu se žalobcem uzavřeli se žalovaným dne 20. března 2003 a jejímž předmětem byla budova na pozemku, odděleného geometrickým plánem z původního pozemku, a pozemek, vše v k. ú. L. , za neurčitý právní úkon. Žalobci vlastnili pouze stavební pozemek, z něhož byl geometrickým plánem oddělen stavební pozemek, který však na žalovaného nikdy nepřevedli.
K určitosti a srozumitelnosti právního úkonu ve spojení s § 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí české republiky (katastrální zákon), který stanoví, že v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, musejí být pozemky označeny parcelním číslem, s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a v případě, že jsou v katastrálním území vedeny pozemky v dvou číselných řadách, též údajem o tom, zda se jedná o pozemkovou nebo stavební parcelu se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 23. ledna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2105/2006. Uvedl, že požadavek srozumitelnosti a určitosti právního úkonu je nutno posuzovat především podle občanského zákoníku a že je třeba právní úkon považovat za určitý a srozumitelný, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem, přičemž tento předmět musí být vymezen tak, aby nemohlo dojít k záměně za věci obdobného druhu. U nedostatků označení předmětu právního úkonu je pak nutno rozlišit, zda zakládají skutečně vadu umožňující záměnu předmětu úkonu, nebo zda spočívají jen v jinak nepřesném či neúplném označení tohoto předmětu; o takový případ by šlo tehdy, jestliže by správné označení úkonu bylo zjistitelné podle dalších identifikujících znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 občanského zákoníku) - srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. března 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000, a ze dne 13. října 2004, sp. zn. III. ÚS 447/2003.
V dané věci ani nešlo o případ, že by v katastrálním území byly vedeny pozemky ve dvou číselných řadách; proto řešení otázky, zda v tomto případě bylo třeba ve smlouvě uvést údaje tvrzené dovolatelkou pod sankcí neplatnosti, není pro rozhodnutí významné.
Ani dovolatelkou tvrzená vada řízení, že soud prvního stupně nevyslechl jí navrhovaného svědka P., aniž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedený postup zdůvodnil, a nápravu neprovedl ani odvolací soud, zásadní význam rozsudku odvolacího soudu nezakládá. Dovolatelka nepředkládá k řešení procesní problém. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3339). O takový případ však v dané věci zjevně nejde.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně a) jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu