22 Cdo 1109/2014
Datum rozhodnutí: 24.11.2015
Dotčené předpisy: § 80 o. s. ř.




22 Cdo 1109/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) F. K. a b) A. K. a obou zastoupených Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova třída 764/50, proti žalované Haně Sedlářové , narozené 12. července 1973, bytem v Hrádku 3, zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 164/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2013, č. j. 21 Co 241/2011-93, takto:

Rozsudek Krajského soud v Brně 22. října 2013, č. j. 21 Co 241/2011-93, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Okresní soud ve Znojmě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. dubna 2011, č. j. 4 C 164/2009-68, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že žalobci a ) a b) vlastní ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 7353 v obci H. a k. ú. H. u Z., vymezený geometrickým plánem č. 569-5981/2008 fy. Geoding, spol. s r. o. ze dne 15. 12. 2008 z pozemku parc. č. st. 538/1, pozemek parc. č. 4626/2 v obci H. a k. ú. H. u Z., vymezený geometrickým plánem č. 569-5981/2008 fy Geoding, spol. s r. o. ze dne 15. 12. 2008 z pozemku parc. č. 4626/1, a pozemek parc. č. st. 538/4 v obci H. a k. ú. H. u Z., vymezený geometrickým plánem č. 468-7811/2004 fy. Geoding, spol. s r.o. ze dne 11. 5. 2004 z pozemku parc. č. 538/1 (dále též předmětné pozemky ), a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Zamítavé rozhodnutí založil soud prvního stupně na závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo k nemovitostem označeným parc. č. st. 538/1 o výměře 293 m , parc. č. 4626/1 o v ýměře 410 m, dům na parcele st. 538/1 na základě kupní smlouvy ze dne 14. 11. 2001, podle níž byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí rozhodnutím bývalého Katastrálního úřadu ve Znojmě č. j. V-3561/2001-713, s právním účinky vkladu k 19. 11. 2001. I předchozí vlastník L. V. nabyla stejné nemovitosti o stejných výměrách na základě rozhodnutí Okresního soudu Brno venkov o potvrzení dědictví po zůstavitelce A. V. ve věci vedené pod sp. zn. 13 D 961/98. Výměry pozemků označených parcelními čísly 538/1 a 4626/1 byly do katastru nemovitostí zaneseny po obnově katastrálního operátu novým mapováním v roce 1992. Při námitkovém řízení, které probíhalo v obci Hrádek před vyhlášením platnosti nového operátu, hranici mezi pozemky parc. č. 4626/1, 4629/1 a parc. č. st. 538/1, parc. č. 509, nikdo nezpochybňoval. Podle výsledku místního šetření pak došlo k zaměření pozemků a budov, přičemž bylo zaměřeno i oplocení mezi pozemky. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci neprokázali, kdy a jakým způsobem nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům, které mají být odděleny od pozemku parc. č. st. 538/1 a 4626/1 vlastnicky zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě řádné kupní smlouvy, tyto pozemky ona i její právní předchůdci fakticky v hranicích držby užívali, soud prvního stupně se nezabýval otázkou vydržení pozemků žalovanou.

Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 21 Co 241/2011-93, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil výrok II. rozsudku prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud sice shledal naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, dospěl však k závěru, že pokud je žaloba na určení vlastnického práva k částem pozemkových parcel založena na tvrzeních, že ke změně vlastnických hranic došlo v důsledku vyhlášení nového, obnoveného katastrálního operátu, jde o tvrzení, která sama o sobě nemohou založit důvodnost žaloby, neboť ve vztahu k vlastnickým hranicím neobsahují relevantní skutečnosti . Těmi nemůže být ani poukaz na odlišné výměry parcel po obnově operátu, neboť jednak výměra parcely není závazným údajem katastru nemovitostí a dále její změnou nedochází ke změně vlastnických vztahů k pozemkům. Určení nebo vymezení hranice mezi pozemky není v pravomoci soudu, proto lze považovat za správný postup soudu prvního stupně, jestliže za stávajících skutkových tvrzení nepřistoupil k vypracování znaleckého posudku k určení průběhu hranic. Odvolací soud pak uzavřel, že z provedených důkazů je zřejmé, že žalobci neunesli své tvrzení o vlastnické hranici vybočující z přímé linie vztahující se k části pozemku nacházejícího se pod štítovou zdí , přičemž jako věrohodná se tak jeví i obrana žalované o existující vlastnické hranici související se štítovou zdí a na ni navazující štítovou zídkou a drátěným plotem .

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř. ), neboť podle jejich názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když sám zástupně řešil bez znaleckého posudku skutkovou otázku sporného průběhu hranic mezi sousedními pozemky. Dále nesprávně řešil i zásadní otázku, zda jsou pro eventuální vyhovění určovací žalobě způsobilá skutková tvrzení založená na tom, že došlo ke změně vlastnických hranic v katastru nemovitostí v důsledku vyhlášení nového, obnoveného katastrálního operátu. Soudy nižších stupňů též porušily právo žalobců na spravedlivý proces tím, že pracovaly neseznatelně a zcela zvláštním způsobem s důkazy a částečně hodnotily důkazy, aniž by je provedly či v odůvodnění rozhodnutí jednoznačně označily. Navíc podle dovolatelů odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu I. stupně, ale je zřejmé, že důvody k zamítnutí žaloby shledal jiné.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání nejdříve zrekapitulovala průběh řízení, následně upozornila, že ve vztahu k pozemku parc. č. 538/4 o výměře 4 m 2 ve věci panuje překážka res iudicata , a to s ohledem na řízení vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 1140/2004. Žalovaná se dále ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, které považuje za správné. Hranice pozemku v jejím vlastnictví je správně zaměřena a pro případ, že by tomu tak nebylo, vznesla námitku vydržení vlastnického práva. Popřela dále tvrzení žalobců, že jejich pozemek sahal až po odvodňovací kanálek, neboť odvodňovací kanálek na pozemku nikdy neexistoval. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože ke vzniku nároku žalobců mělo dojít před 1. lednem 2014 a před tímto datem také bylo o nároku žalobců odvolacím soudem rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).

Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. října 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3398/2011 (dostupném na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 13, pod označením C 962).

Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout. Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. z kupní smlouvy , ze smlouvy o dílo apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo možno ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, in ASPI).

Výše uvedené lze ve stručnosti zrekapitulovat tak, že řádně podaná žaloba obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících) skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat žalobnímu návrhu (petitu). Tam, kde výčet rozhodujících skutkových tvrzení není úplný, je zapotřebí, aby soud v rámci poučovací povinnosti tento procesní nedostatek žaloby žalobci právně relevantním způsobem signalizoval.

Potvrzující zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci v žalobě ani v průběhu řízení netvrdili žádné skutečnosti, které by mohly zakládat jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům, když těmito tvrzeními nemohou být pouhá tvrzení o důsledcích obnovy katastrálního operátu.

S tímto závěrem se dovolací soud neztotožnil.

Z podrobné a obsáhlé žaloby žalobců ze dne 24. července 2009 jednoznačně vyplývá uvedení právních titulů zakládajících jak u žalobců, tak i u žalované vlastnické právo k pozemkům uvedeným v těchto nabývacích titulech. U žalobců se jedná o kupní smlouvu ze dne 13. 7. 1973 a směnnou smlouvu ze dne 14. 4. 1976. Z obsahu žaloby je dále jednoznačně zřejmé, že žalobci tvrdí existenci neshody o průběhu hranice mezi sousedními pozemky, která se projevila v důsledku vyhlášení nového katastrálního operátu v roce 1992. Netvrdí ovšem, že by v důsledku obnovy katastrálního operátu měli o vlastnické právo k předmětným pozemkům přijít, ale zdůrazňují, že obnova katastrálního operátu znamenala v katastrálních operátech nesprávné zaměření hranice mezi pozemky žalobců a žalované. Z uvedeného je zřejmé, že právními tituly, od nichž odvozují žalobci své vlastnické právo k pozemkům, které učinili předmětem řízení, jsou kupní smlouva a směnná smlouva. To bez jakýchkoliv pochybností zdůrazňují žalobci v té části žaloby, v níž poukazují na to, že zaměření v 90. letech minulého století neodpovídá skutečné historické hranici a dle názoru žalobců je vyloučeno, aby současný faktický stav zápisů v katastru nemovitostí odpovídal stavu před obnovou operátů s tím, že mezi sousedními pozemky nedošlo ke změně hranic . Proto také již v žalobě navrhli vypracování znaleckého posudku, který by řešil skutkovou otázku průběhu hranic mezi sousedními pozemky (parc. č. st. 538/1 a parc. č. 4626/1 na straně jedné a parc. č. st. 509 a parc. č. 4629/1 na straně druhé). Ostatně z celého obsahu žaloby je zřejmé, že ze strany žalobců je podána s tvrzením, že v důsledku nesprávné evidence hranic pozemků v katastru nemovitostí jsou ve vlastnictví žalované evidovány parcely, které podle tvrzení žalobců jsou jejich vlastnictvím. To je ostatně potvrzeno i přednesem jejich zástupce u jednání konaného dne 11. dubna 2011 před soudem prvního stupně, kdy výslovně mimo jiné uvedl, že z nabývacích titulů sporných nemovitostí vyplývá, že zápis z KN jaký je v současné době neodpovídá stavu, jaký byl před provedením změn v roce 1996 o obnově katastrálního operátu . Totéž vyplývá i z odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně, kde uvádějí, že se mezi účastníky jedná o spor o určení vlastnictví k částem pozemků, jehož příčinou je neshoda o průběhu hranice mezi sousedními pozemky, kdy v průběhu obnovy katastrálního operátu prováděného v první polovině 90. let 20. století došlo k nesprávnému zaměření s důsledkem, který se projevil v katastru nemovitostí, přičemž nedošlo k žádným vlastnickým převodům ani jiným skutečnostem, s nimiž by zákona spojoval pozbytí, resp. nabytí vlastnictví u části pozemků vlastníky sousedních pozemků. Dovolatelé v této souvislosti správně poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003 (uveřejněný pod C 3196 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck dále též jen Soubor ), v němž je jasně uvedeno, že obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitosti a nemůže měnit vlastnictví k nim.

Z uvedeného je podle názoru dovolacího soudu zřejmé, o jaká tvrzení žalobci opírají svůj nárok ohledně pozemků, k nimž se domáhají určení vlastnického práva. Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení uplatněn právem.

Podle § 242 odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu platí, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Jestliže dále za této situace odvolací soud považoval za správný postup soudu prvního stupně, který neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem ke zjištění průběhu hranice, se zdůrazněním, že pro tento postup nejsou stávající skutková tvrzení žalobců dostačující, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud vychází v této souvislosti ze své judikatury potud, že o přesném vedení hranic rozhoduje soudcem ustanovený znalec [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006 (uveřejněné pod C 5043 v Souboru)]. Podle tohoto rozhodnutí dovolací soud považuje zjištění o průběhu hranic mezi pozemky stran tohoto sporu za zjištění skutkové, nikoli právní. Tento závěr je zřejmý již z toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními pozemky je otázkou odbornou, jejíž řešení soudům nepřísluší. K vyřešení této otázky soudy ustanovují znalce, jimž jako úkol zadávají odpověď na právě uvedenou otázku. Přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky právní.

Bez ohledu na to, že důvodem potvrzujícího zamítavého rozhodnutí odvolacím soudem byl nedostatek základních skutkových tvrzení, který podle přesvědčení odvolacího soudu musel vést k zamítnutí žaloby, současně zdůraznil, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobci neunesli své tvrzení o vlastnické hranici vybočující z přímé linie vztahující se k části pozemku nacházejícího se pod štítovou zdí , neboť skutková tvrzení o tom, že zídka ani drátěný plot netvoří vlastnické hranice pozemků , považoval odvolací soud za účelová. Tím však odvolací soud do jisté míry v rozporu se svou základní úvahou současně naznačuje, že žalobci potřebná tvrzení uplatnili, ale nepodařilo se jim je prokázat, což je však již otázkou hodnocení provedených důkazů. Samotná okolnost, zdůrazňovaná odvolacím soudem, že žalobci sami vyhotovili oplocení, v minulosti nebyly rozpory ohledně užívání pozemků k hranici tvořené oplocením a štítovou zdí žalobců, odsouhlasili vyměření hranic v únoru 1990 při obnově katastrálního operátu, nevznesli námitky v námitkovém řízení, přímý průběh hranice tvořené štítovou zdí, na ni navazující štítovou zídkou a drátěným plotem odpovídá zakreslení hranic v katastrálních operátech , ještě nemůže vyloučit základní tvrzení žalobců, že hranice mezi jejich pozemky a pozemky žalované mají nesprávně vyznačenou hranici v katastrálním operátu, k prokázání čehož žalobci navrhují provedení znaleckého dokazování, které se v současné fázi řízení jeví jako nezbytné.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2015


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu