22 Cdo 1099/2001
Datum rozhodnutí: 30.07.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1099/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A. S., zastoupeného advokátem, proti žalované P. e., a. s., o určení neplatnosti úhrady neoprávněného odběru elektrické energie, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 229/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2000, č. j. 53 Co 545/2000-31, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :



Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. června 2000, č. j. 17 C 229/99-19, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že jednání spočívající v uhrazení neoprávněného odběru elektrické energie k 23. 9. 1997 žalované je neplatné", a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) OSŘ" správně patrně § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) tohoto novelizovaného občanského soudního řádu, tj. nesprávné právní posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se vyjádřila tak, že soudy obou stupňů se vyrovnaly se všemi námitkami a ve věci správně rozhodly. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání nepřipustil.

Podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 11. prosince 2000, Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ").

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je vždy přípustné, jestliže řízení trpí vadami taxativně vypočtenými v § 237 odst. 1 OSŘ (s výjimkou rozsudků uvedených v odst. 2), které způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí (řízení). K takovým vadám přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti, tedy i když nebyly v dovolání uplatněny. V posuzovaném případě dovolatel takovéto vady nenamítal a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává.

Je-li dovoláním napaden potvrzující rozsudek odvolacího soudu, zbývá posoudit jeho přípustnost z pohledu ustanovení § 238 a § 239 OSŘ

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ pouze za podmínky, že byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (s výjimkou rozsudků uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení). O takový případ v dané věci nejde.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud (na návrh nebo i bez návrhu stran) ve výroku rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 OSŘ). Takový výrok však rozsudek odvolacího soudu neobsahuje.

Ani podle § 239 odst. 2 OSŘ přípustnost dovolání nepřichází v úvahu. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalobci totiž nenavrhli, aby odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil.

Za této procesní situace, kdy nelze dovodit přípustnost dovolání podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout [§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ], aniž se mohl věcně zabývat jejich dovolacími námitkami tak, jak byly v dovolání uplatněny.

Výrok o nákladech dovolacího řízení vyplývá z toho, že žalovaná byla úspěšná a příslušela by jí proto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada těchto nákladů. Žádné náklady jí však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 200l

JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.

předsedkyně senátu