22 Cdo 1097/2005
Datum rozhodnutí: 23.06.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




22 Cdo 1097/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované V. K., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 502/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 9. prosince 2004, č. j. 22 Co 200/2004-303, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 9 181 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Svitavách (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. března 2004, č. j. 9 C 502/99-264, vypořádal společné jmění manželů (správně bezpodílové spoluvlastnictví manželů) tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal ve výroku I. specifikované movité věci v celkové hodnotě 71 757 Kč (výrok I.) a věci z podnikání ve sdružení, tj. zásoby v hodnotě 141 760,40 Kč, zůstatek na účtu ve výši 2 500,- Kč, hotovost v pokladně ve výši 7 210,50 Kč a pohledávky ve výši 13 153,20 Kč, tedy věci v celkové výši 164 624,10 Kč (výrok III.). Do výlučného vlastnictví žalované přikázal ve výroku I. specifikované movité věci v celkové hodnotě 139 376 Kč (výrok I.), nemovitosti - dům čp. 109 na stavební parcele č. 117/5, stavební parcelu č. 117/5 zastavěná plocha a nádvoří, stavební parcelu č. 117/6 zastavěná plocha a nádvoří, ostatní stavební objekt na stavební parcele č. 117/6 a pozemkovou parcelu č. 121 ostatní plocha, vše zapsané na LV č. 4302 pro obec S. a katastrální území S. u Katastrálního úřadu ve S. (výrok II.) a věci z podnikání ve sdružení, tj. zásoby v hodnotě 604 557,60 Kč, zůstatek na účtu ve výši 37 847,64 Kč, hotovost v pokladně ve výši 232 761,80 Kč a pohledávky ve výši 2 747,50 Kč, tedy věci v celkové hodnotě 877 914,54 Kč (výrok II.). Dále uložil žalované zaplatit žalobci na vypořádání podílu zaplatit částku 91 938 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V. a VI.) a soudním poplatku (výrok VII. a VIII.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem podle rozsudku soudu prvního stupně ze 27. 1. 1998, č. j. 6 C 45/95-9, který nabyl právní moci 6. 2. 1998, a věc posoudil podle § 143 odst. 1 a § 149 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. Předmětem vypořádání byly věci movité, na jejichž ceně se účastníci zčásti shodli, u zbývajících věcí byla cena stanovena znaleckým posudkem. Movité věci přikázal do vlastnictví tomu z účastníků, který je měl ve svém držení. Za trvání manželství zakoupili nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jejichž obecná cena podle znaleckého posudku činí 1 800 000 Kč, a které byly přikázány žalované. Účastníci za trvání manželství podnikali na základě smlouvy o sdružení, které ukončilo činnost 31. 12. 1997. Soud prvního stupně přikázal každému z účastníků zásoby a aktiva sdružení tak, jak byly uvedeny v účetní evidenci jednotlivých účastníků k 6. 2. 1998. Jejich hodnota vyplývala částečně ze znaleckého posudku Ing. H. M. a především z odborného posudku soukromých účetních poradců účastníků M. J. a C. T., v němž je uveden stav majetku a závazků k 6. 2. 1998, a který předložil žalobce. Mezi účastníky nebylo sporné, že z podnikání ve sdružení si žalovaná ponechala zásoby v hodnotě 604 557,60 Kč, žalobce zásoby v hodnotě 141 760,40 Kč. V účetnictví žalované pak bylo na běžném účtu evidováno celkem 37 847,64 Kč, pohledávky ve výši 2 747,50 Kč a pokladní hotovost ve výši 232 761,80 Kč. Žalobce naproti tomu ve své účetní evidenci vykazoval kromě zásob zboží pohledávky ve výši 13 153,20 Kč, zůstatek na účtu ve výši 2 500 Kč a pokladní hotovost ve výši 7 210,50 Kč. Dále do zaniklého sdružení spadaly závazky vůči dodavatelům (úvěry, půjčky, závazky vůči dodavatelům) ve výši 539 633,52 Kč a směnka na částku 550 000 Kč. Existence směnky, tj. příjem sumy 550 000 Kč, čerpané za účelem zvýšení hotovosti v pokladně sdružení, vyplývá i z pokladního deníku, kde v částce 578 255 Kč k datu 15. 1. 1997 je zahrnuta pod dokladem č. P 26. Žalovaná dne 30. 9. 2000 zaplatila směnečnému věřitelovi V. S. částku 400 000 Kč a současně vystavila novou směnku na částku 150 000 Kč. Veškeré společné dluhy převzala a uhradila žalovaná (s vyjímkou částky 150 000 Kč), přičemž se jedná o celkovou částku 2 397 032 Kč. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalovaná po zohlednění hodnoty pasiv nabývá věci v hodnotě 420 258 Kč a žalobce věci v hodnotě 236 381 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami činí 183 877 Kč, proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 91 938 Kč.

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem z 9. 12. 2004, č. j. 22 Co 200/2004-303, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze tak, že uvedl, že není vypořádáváno společné jmění manželů, ale bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Poukázal na to, že majetkové společenství účastníků nebylo společným jměním manželů, které přinesla až novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 91/1998 Sb., účinná od 1. 7. 1998. Vzhledem k zániku jejich manželství ke dni 6. února 1998, šlo o bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále BSM ), které vypořádal podle § 150 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen ObčZ). Odvolací soud doplnil dokazování smlouvou o sdružení z 1. 1. 1994 a jejím dodatkem z 9. 1. 1998, z nichž zjistil, že účastníci uzavřeli podle § 829 a násl. ObčZ smlouvu o sdružení za účelem společného provozování podnikatelské činnosti a že majetek získaný společnou činností se stal spoluvlastnictvím obou účastníků s rovnými podíly. Stejným dílem si účastníci rozdělují společný majetek a nesou případné ztráty. Účastníci se dohodli na ukončení činnosti sdružení k 31. 12. 1997, s tím, že závazky, pohledávky a vyrovnání majetku z titulu ukončení sdružení bude provedeno v souladu s platnými právními předpisy. Dále provedl důkaz originálem směnky vlastní z 30. 9. 2000, podle níž se žalovaná zavázala zaplatit V. S. dne 31. 3. 2001 částku 150 000 Kč. Originál směnky byl žalovanou předložen s tím, že celou částku jmenovanému věřiteli uhradila dne 22. 3. 2004. Jinak odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a považoval za správný závěr soudu prvního stupně o nabytí majetku do majetkového společenství manželů i jeho vypořádání. Opodstatněnou shledal jen námitku žalobce, že napadené rozhodnutí neobsahuje výrok o tom, který z účastníků je povinen uhradit zbytek dluhu směnečný závazek ve výši 150 000 Kč. V průběhu odvolacího řízení, však potřeba doplnění takovéhoto výroku odpadla, neboť z výsledků dokazování před odvolacím soudem vyplynulo, že tento peněžitý závazek zanikl, neboť byl uhrazen žalovanou. Pokud žalobce navrhoval provedení dalších důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, odvolací soud neshledal důvody k jejich provedení podle § 205a odst. 1 OSŘ.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Vytýká odvolacímu soudu jeho postup podle § 205a odst. 1 OSŘ, neboť tím, že neprovedl důkazy, které žalobce v odvolacím řízení navrhoval, rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o důkazy zpochybňující věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně ve smyslu § 205a odst. 1 písmeno c) OSŘ, zejména pravosti společného směnečného závazku 550 000 Kč vůči věřiteli V. S., má žalobce za to, že provedení těchto důkazů bylo přípustné. Za tímto účelem navrhoval žalobce výslech svědka Vlastimila Sehnala, který se měl vyjádřit k okolnostem vystavení směnky a vzniku závazku. Pokud se tak nestalo, je řízení postiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud pochybil také pokud neprovedl další žalobcem navrhované důkazy (znaleckým posudkem, účetnictvím žalované za rok 1997 a 1998) za účelem posouzení stavu majetku sdružení ke dni zániku společného jmění manželů (správně BSM). Žalobce také navrhoval, aby byly vyžádány daňová přiznání žalované a další účetní doklady z doby před rozvodem, aby byl zjištěn skutečný stav majetku sdružení, avšak odvolací soud na tyto návrhy nereagoval. Soud tak provedl vypořádání k 31. 12. 1997, nikoliv k 6. 2. 1998, tj. ke dni právní moci rozsudku o rozvodu účastníků a nezohlednil změny stavu majetku, k nimž došlo v období od 1. 1. 1998 do 6. 2. 1998 . Dále uvedl, že výrok napadeného rozsudku ohledně vypořádání věcí ze sdružení je neurčitý a nevykonatelný, neboť jednotlivé věci nejsou specifikovány. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se vyjádřila tak, že dovolání není přípustné, neboť nejde o rozsudek odvolacího soudu měnící. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod C 132, svazek 2. Navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále OSŘ ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Dovolatel opřel přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 132, svazek 2 uvedl, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení . Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru rozhodnutí pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.



Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního soudu prvního stupně jen tak, že uvedl, že není vypořádáváno společné jmění manželů, nýbrž bezpodílové spoluvlastnictví účastníků. Při vypořádání vycházel z toho, že dluh 150 000 Kč byl žalovanou uhrazen (splnění dluhu nebylo dovoláním napadeno). Jinak soudy obou stupňů věc posoudily naprosto shodně a rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.

Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak vyplývá z tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1164, svazek 16, podle kterého v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nelze úspěšně uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování]. Jestliže tedy žalobce správné právní posouzení věci spojuje s jiným skutkovým zjištěním, než ze kterého odvolací soud vycházel, a které nemůže být v dovolacím řízení, jehož přípustnost je uplatňována podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, s úspěchem zpochybněno, nemůže být rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu.



Tak je tomu, pokud žalobce uvádí, že soud provedl vypořádání společného majetku ze sdružení k datu 31. 12. 1997 a nikoli ke dni 6. 2. 1998 (zánik BSM).

K námitce žalobce, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy (výslechem svědka, znaleckým posudkem, účetnictvím žalované za rok 1997 a 1998 a daňovými přiznáními žalované a dalšími účetními doklady z doby před rozvodem), je třeba proto uvést, že neprovedení účastníkem navrženého důkazu by mohlo být vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ OSŘ). Přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ se však dovolací soud může ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ zabývat jen v případě přípustného dovolání.

K pojmu důkaz zpochybňující věrohodnost důkazních prostředků , se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 2051, svazek 26. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy křivě"), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) OSŘ.

Ani námitka žalobce, že rozsudek odvolacího soudu není vykonatelný, nečiní z přezkoumávaného rozsudku rozhodnutí zásadního významu. Mohlo by jít pouze o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, která má za následek, že řízení o výkonu rozhodnutí není vykonatelné (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 1. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2184/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1706, svazek 24, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že nevykonatelnost rozhodnutí není tzv. zmatečnostní vadou, nýbrž může přestavovat jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí .

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu § 237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo proto jako nepřípustné odmítnuto /§ 243odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ/.

Vzhledem k odmítnutí dovolání náleží žalované podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou její zástupkyně advokátky v částce 9 106 Kč (§ 4 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1, § 10 odst 3, § 14 odst. l, § 18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb.) a náhradou hotových výdajů 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), celkem částkou 9 181 Kč.



Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 23. června 2005

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu