22 Cdo 1097/2003
Datum rozhodnutí: 05.02.2004
Dotčené předpisy: § 118 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




22 Cdo 1097/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce R. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P., z. a. s., 2) R. P., a. s. a 3) Z. H., zastoupeným advokátem, o zdržení se užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomuci pod sp. zn. 12 C 128/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 15. října 2002, č. j. 40 Co 114/2002-147, takto:

Rozsudek Krajského soudu v v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 15. října 2002, č. j. 40 Co 114/2002-147, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2002, č. j. 12 C 128/99-129, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se užívání jeho pozemkové parcely - vodní plochy, na které se nachází umělá vodní nádrž. I když je první žalovaná vlastnicí stavby zavlažovacího zařízení, vybudované na tomto pozemku, tato skutečnost nemůže zahrnovat vlastnictví rybníka na této parcele, neboli sloupce vody nahloučené na jeho pozemku . Žalovaní nerespektují jeho zákaz, užívají tak pozemek v jeho vlastnictví, vodní nádrž mezi sebou pronajímají a rozhodují, k jakému účelu bude pozemek užíván.

Okresní soud v Olomouci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 11. března 2002, č. j. 12 C 128/99-129, ve výroku pod bodem I. zamítl návrh, aby první žalovaný, druhý žalovaný a třetí žalovaný byli povinni do 3 dnů od právní moci rozsudku zdržet se užívání nemovitosti pozemku parc. č. 1120/1, vodní plocha, vodní nádrž umělá, o výměře 59.307 m2, kat. úz. B., obec B., zapsaného na listu vlastnictví č. 260 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v O., který je ve výlučném vlastnictví žalobce . Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. října 2002, č. j. 40 Co 114/2002-147, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil; rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, který konstatoval, že žalobce se stal vlastníkem shora uvedené pozemkové parcely vodní plochy na základě kupní smlouvy uzavřené 17. 12. 1998 s J. a V. N., nestal se však vlastníkem stavby vodní závlahové nádrže zde vybudované. Ta byla postavena a uvedena do provozu na základě rozhodnutí příslušného vodohospodářského orgánu z roku 1967 pro závlahové účely bývalého Jednotného zemědělského družstva B. Smlouvou o prodeji části podniku , uzavřenou 19. 12. 1997 mezi P. f. ČR a žalovanou 1) podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby ve znění pozdějších předpisů, došlo k převodu rybníka vodní nádrže v B. v zůstatkové ceně 167.009,- Kč na žalovanou 1), která vodní nádrž pronajala do 31. 3. 1998 žalované 2) a ta ji pronajala žalovanému 3). Odvolací soud se ztotožnil i s právním hodnocením věci provedeným soudem prvního stupně, který vyšel z toho, že jde o vlastnickou žalobu podle § 126 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) a že ve věci je třeba aplikovat i zákon č. 254/2001 Sb., o vodách (dále jen vodní zákon ), a nepřisvědčil tvrzení žalobce, že věc je třeba posoudit podle zrušeného vodního zákona č. 138/1973 Sb. Přechodné ustanovení § 127 nového vodního zákona je třeba vyložit tak, že jde o tzv. nepravou zpětnou působnost (retroaktivitu), podle které se vznik právních vztahů posuzuje podle (již zrušených) právních předpisů účinných v době vzniku těchto vztahů, avšak obsah právních vztahů upravuje platný právní předpis. Pokud je v § 127 vodního zákona vysloveno, že řízení zahájená a neskončená do dne nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních předpisů, týká se toto pravidlo vodoprávních řízení upravených tímto zákonem, nikoliv řízení občanskoprávních. Konstatoval též, že B. rybník je vodním dílem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 127 odst. 14 vodního zákona, umístěným v korytě vodního toku a toto dílo bylo určeno k zavlažování. Proto mohl být předmětem privatizace. Žalovaná 1) je vlastnicí a provozovatelkou vodního díla, neboť u příslušného vodohospodářského orgánu získala povolení k nakládání s vodami. Toto právo nesouvisí s vlastnictvím pozemku. Je tedy oprávněným subjektem k provozování hospodářské činnosti na uvedené vodní nádrži, a pokud jde o chov ryb, záleží na ní, zda tuto činnost bude provozovat sama nebo zda ji přenechá jiné osobě. Uzavřel, že žalobce je podle § 50 písm. c) vodního zákona povinen strpět na svém pozemku vodní dílo umístěné v korytě vodního toku. Odvolací soud závěrem konstatoval, že jeho rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, a v soudní se praxi vyskytují i názory zcela odlišné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že oprávněnost zásahu žalovaných do jeho práv bylo třeba posuzovat podle nového vodního zákona č. 254/2001 Sb., a nikoliv podle zákona č. 138/1973 Sb. Odvolací soud přehlédl, že ve smlouvě o prodeji části podniku, uzavřené 19. 12. 1997 mezi P. f. ČR a žalovanou 1) podle zákona č. 92/1991 Sb., je v seznamu privatizovaného majetku rybník v zůstatkové ceně 167.009,- Kč. V této souvislosti uvádí, že rybník není v občanskoprávním smyslu samostatnou věcí, s níž by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy, protože nemůže být ani stavbou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Předmětem sporu není stavba vodní dílo, ale pozemek vodní plocha. Jestliže stavbu rybníka ve smyslu předpisů veřejného práva nelze oddělit od pozemku, který tvoří dno a břehy, nemůže být rybník, jak je chápán vodním právem, samostatnou věcí z hlediska práva soukromého, s níž by mohlo být nakládáno odděleně. Rybník v tomto pojetí není samostatným objektem občanskoprávních vztahů, nemůže být stavbou podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Předmětem prodeje P. f. ČR tedy mohlo být pouze vypouštěcí zařízení tzv. dvojitý požerák, který je stavbou, nebrání však zemědělskému využití pozemku a z titulu jeho existence nelze omezovat vlastnické právo majitele pozemku. Právní názor odvolacího soudu, že je žalovaná 1) oprávněnou uživatelkou vodního díla, je nesprávný. Jediným oprávněným uživatelem vodní plochy je vlastník pozemku a žalovaná 2) neměla právo uzavírat smlouvu s žalovaným 3), který opakovaně neoprávněně vstupuje na pozemek žalobce a rybník využívá k chovu ryb na základě absolutně neplatného právního úkonu. Jestliže bez souhlasu vlastníka žalobce provádí výlov, dopouští se opakovaně trestného činu pytláctví podle § 178a trestního zákona. Pokud odvolací soud dovodil, že žalobce je povinen strpět jednání žalovaných a nepřiznal mu ochranu podle § 126 ObčZ, nechrání tak základní vlastnická práva a požehnal beztrestnost jednání žalovaného 3). Poukazuje na to, že povolení k užívání vody z roku 1964 se nezmiňovalo o chovu ryb a navíc že předmětný rybník není součástí koryta vodního toku, který vede zcela mimo rybník. Ten byl uměle napojen na potok K. přivaděčem, který je možno kdykoliv zastavit a rybník vypustit, aniž by byl ovlivněn tok potoka. Soud si ostatně nevyžádal odborné stanovisko k této záležitosti. Pouze pokud by příslušný vodoprávní úřad rozhodl, že B. rybník je součástí toku, byl by žalobce povinen strpět na svém pozemku vodní dílo umístěné v korytě vodního toku vybudované před účinností zákona o vodách. V žádném případě necítí jako vlastník vodní plochy povinnost strpět její hospodářské využití třetí osobou. Závěrem se dožaduje ochrany podle § 126 ObčZ a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaní odkazují na rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího, s nimiž se ztotožňují. Namítají, že žalobce v dovolání nesprávně interpretuje tu část privatizačního projektu, na jejímž základě na žalovanou 1) přešlo právo vyplývající z rozhodnutí o nakládání s vodami, zejména právo užívat vodu k chovu ryb. Obnos zde uvedený představuje účetní hodnotu základních prostředků a nejde tedy o prodej rybníka. Žalobce nerozlišuje užívání pozemku od nakládání s vodami a opakovaně tvrdí, že stavba nebrání užívání pozemku. Zde zřejmě nesprávně vychází z § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V daném případě jde o vodní dílo nacházející se v korytě vodního toku. Navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (OSŘ), že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Občanský soudní řád ve znění novely č. 30/2000 Sb. již neobsahuje úpravu, podle které by bylo možno vyslovit přípustnost dovolání výrokem rozhodnutí odvolacího soudu. Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí po právní stránce zásadního významu činí z dané věci výklad § 127 odst. 1 vodního zákona, neboť jde o otázku, o které dovolací soud dosud nerozhodoval a jejíž řešení, jak se podává z tohoto sporu, není jednoznačné. Další významnou otázkou je, zda rybník může být předmětem občanskoprávního vztahu.

Ustanovení § 127 odst. 1 vodního zákona č. 254/2001 Sb., zní: Práva a povinnosti založené dosavadními právními předpisy zůstávají zachovány, nestanoví-li tento zákon jinak. Řízení zahájená a neskončená do dne nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních předpisů . Formulace tohoto ustanovení (stejně jako další ustanovení právních předpisů, upravujících problematiku vodních děl) skutečně může vyvolat interpretační potíže. V první větě tohoto ustanovení není totiž uvedeno, že nadále se obsah práv a povinností založených dosavadními právními předpisy řídí novým vodním zákonem (byť jejich vznik je třeba nadále posuzovat podle dosavadních předpisů). Zákonodárce tak užil jinou formulaci, než například v pochybnost nevzbuzujícím § 854 ObčZ. Proto je třeba provést výklad tohoto ustanovení.

Zákonodárce nepochybně nechtěl v § 127 odst. 1 větě první vodního zákona i do budoucna založit odlišný právní režim pro právní skutečnosti upravené vodním zákonem podle toho, zda tyto skutečnosti nastaly před dnem, kdy nabyl účinnosti, nebo po tomto dni. Nelze připustit takový výklad, podle kterého by se režim vodních děl lišil s ohledem na to, kdy byla dokončena, a že by se povinnosti uložené tímto vodním zákonem vlastníkům vodních děl při ochraně před povodněmi týkaly jen vodních děl pořízených po nabytí účinnosti tohoto zákona. Proto je výklad tohoto ustanovení, provedený soudy v nalézacím řízení, správný. První větu § 127 odst. 1 vodního zákona je třeba vykládat tak, že nestanoví-li zákon jinak, řídí se ustanovením tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před dnem jeho účinnosti; vznik těchto vztahů se však posuzuje podle dosavadních předpisů. Z toho pak vyplývá závěr, že druhá věta tohoto ustanovení, podle které se řízení zahájená a neskončená do dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních předpisů, týká ustanovení o vodoprávním řízení podle vodního zákona.

K věci samé je třeba uvést, že soudy v poslední době řeší četné spory týkající se využívání vodních ploch (zpravidla jde o rybníky). Předpokladem pro řádné projednání těchto sporů je správná formulace žalobního petitu. V rozsudku ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 2148/2002, dovolací soud uvedl: Žalobce se domáhá, aby soud uložil žalovaným povinnost zdržet se neoprávněného rušení jeho vlastnického práva (zakázal mu toto neoprávněné rušení). Jde tedy o tzv. žalobu negatorní (zápůrčí). Z hlediska požadavku na vykonatelnost rozsudku, jímž bylo vyhověno negatorní žalobě, obecně platí, že neoprávněný zásah musí být v žalobě blíže konkretizován, a to jak v rámci vylíčení rozhodujících skutečností, tak i ve znění žalobního petitu, který musí s vylíčením rozhodujících skutečností korespondovat (§ 79 odst. 1 OSŘ). V daném případě žalobce formuloval žalobní petit jen velmi obecně (žalovaní jsou povinni zdržet se užívání a nakládání s nemovitostmi ). Takováto formulace ovšem nepostačuje k tomu, aby bylo možno se v řízení blíže zabývat pouze zcela konkrétním jednáním žalovaných, a zvažovat, nakolik právě toto jednání představuje neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce. Není totiž zřejmé, zda žalobce pokládá za neoprávněný zásah již pouhou skutečnost, že na jeho pozemcích se nachází vodohospodářské dílo nazvané Vodní nádrž Ř. , nebo zda se brání toliko nájemní smlouvě uzavřené mezi žalovanými a tomu, že na jejím základě žalovaný 1) podle něho neoprávněně provozuje v uvedené vodní nádrži chov ryb. Soudy obou stupňů jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí zamítly žalobu s poukazem na veřejnoprávní oprávnění, která pro žalované (a vlastně pro každého) plynou z vodního zákona, aniž by si ovšem ujasnily, zda i ve výkonu těchto oprávnění žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svého vlastnického práva .

O stejný případ jde v projednávané věci. Žalobce se domáhá, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se užívání jeho pozemkové parcely označené jako vodní plocha , aniž by v žalobním petitu upřesnil, zda má na mysli užívání provozováním rybářství (§ 3 a násl. zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o rybářství ), či zda zpochybňuje vůbec zadržování vody na jeho pozemku (z jeho tvrzení se podává, že tuto skutečnost nezpochybňuje a že mu jde o hospodářské využití vodní plochy, v žalobním návrhu se to však neodráží) anebo zda mu jde o jiné užívání. Žaloba tedy neodpovídá požadavkům, které na ni klade § 79 odst. 1 OSŘ a tento nedostatek bylo třeba odstranit postupem podle § 43 OSŘ. Pokud to soud prvního stupně neučinil a o takovéto žalobě věcně rozhodl a pokud odvolací soud tuto procesní vadu pominul a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zatížily oba soudy řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K té pak je dovolací soud v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout i tehdy, není-li v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá OSŘ).

Je třeba přisvědčit názoru soudů vyslovenému v nalézacím řízení, že žalobce je povinen strpět na svém pozemku vodní dílo. Nebyl však zdůvodněn názor, že z této povinnosti vyplývá i povinnost žalobce strpět užívání vodního díla na jeho pozemcích k rybářství provozovanému žalovanými. V řízení žalovaný 1) (a v návaznosti na jeho tvrzené právo i ostatní žalovaní) uplatňovali námitku proti žalobě vlastníka pozemku vodní plochy, že mají právo tento pozemek užívat sami; opírali se přitom o oprávnění žalovaného 1), které mělo vzniknout na základě dále uvedené smlouvy s P. f. České republiky. Soudy v nalézacím řízení vyšly ze zjištění, že P. f. České republiky převedl na žalovaného 1) rybník vodní nádrž v B. v zůstatkové ceně 167 000 Kč; z této smlouvy dovodily neoprávněnost požadavku žalobce. Žalobce však již v žalobě uváděl, že rybník není předmětem občanskoprávních vztahů, že žalovaný 1) se mohl stát jen vlastníkem stavby zavlažovacího zařízení, a že vlastnictví této stavby mu může založit právo užívat část vody z rybníka k zavlažování, jiná práva mu však nezakládá. Žalobce jako vlastník pozemků, na kterých rybník leží, se cítí být výlučně oprávněn k jeho jinému hospodářskému využití (zejména jde o chov ryb). S touto argumentací se soudy v nalézacím řízení řádně nevyrovnaly. Již v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999 se uvádí: Rybník jako vodní dílo ve smyslu veřejného (vodního) práva není z hlediska práva soukromého samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemků tvořících jeho dno a břehy. Podle § 4 odst. 1 zákona o rybářství rybníkem se pro účely tohoto zákona rozumí uměle vytvořené vodohospodářské dílo určené především k chovu ryb s přírodním dnem a s technickou vybaveností nutnou k regulaci vodní hladiny. Rybník je tvořen hrází a pozemkem, na kterém je hráz postavena, a dalšími technickými doplňky, přítokovou částí, odpadem, zatopenými pozemky na úroveň hladiny vody při návrhovém průtoku, popřípadě obvodovou stokou . Jinou definici rybníka platné právo nepodává. Je zřejmé, že ty věci v občanskoprávním smyslu, které tvoří rybník, mohou být ve vlastnictví jediné osoby, ale mohou patřit i více osobám, např. pokud hráz (je-li samostatnou věcí viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002) je ve vlastnictví jiné osoby, než zatopené pozemky.

Na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že zákon o rybářství se na více místech zmiňuje o vlastnictví k rybníkům (§ 3 odst. 1, § 4 odst. 1, § 6 a násl. a další). Již Ústavní soud však upozornil na to, že ustanovení zákona o rybářství nemají obecný dopad a že tento zákon vymezuje pojmy jen pro své účely (usnesení ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 375/01, v ASPI evidenční číslo. 27171 JUD). Připouští-li zákon, aby vlastníkem hráze, pozemku, na kterém hráz stojí, zatopených pozemků a dalších zařízení byly jiné osoby, nelze považovat rybník za jediný předmět občanskoprávních vztahů. Pokud tedy zákon o rybářství hovoří o vlastnictví rybníka , je třeba tento pojem pro oblast soukromého práva vždy vyložit v souvislosti s tím, jak jej zákon užívá a zvážit, zda má na mysli všechny vlastníky věcí tvořících rybník nebo zda upravuje případ, kdy je tu jen jediný vlastník těchto věcí či zda mu jde o jiný smysl. Totéž přiměřeně platí pro případy, ve kterých vodní zákon hovoří o vlastnictví k vodnímu dílu.

Z uvedeného vyplývá, že předmětem občanskoprávního vztahu a tudíž ani předmětem smlouvy o převodu nemovitosti nemůže být rybník . To pochopitelně neznamená, že každá smlouva, ve které je jako její předmět označen rybník , je neplatná. Podle § 37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn určitě; jinak je neplatný. Při výkladu právních úkonů je třeba postupovat podle § 35 odst. 2 ObčZ. Pokud ze smlouvy je patrné, které nemovitosti se převádějí, a smlouva i jinak splňuje zákonné požadavky, může být platná (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1istopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001). Závěr o její platnosti se však neobejde bez výkladu podle § 35 odst. 2 ObčZ. Teprve na základě zjištění, co vlastně bylo na žalovaného 1) platně převedeno, bude možno zvážit, jaká práva tento žalovaný vůči žalobci nabyl, zejména zda jde i o právo užívat jeho pozemky k provozování rybářství, anebo zda právo k takovému provozování patří žalobci. Při posuzování této otázky nelze pominout zákon o rybářství. Samotné právo k odběru vody z rybníka není právem k provozování rybářství. Pokud soudy v nalézacím řízení postupovaly jinak, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a je tak dám dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Odvolací soud též uvedl, že žalovaný 1) jako nositel oprávnění nakládání s vodami pro uvedenou vodní nádrž a současně vlastník její stavby a technického vybavení je oprávněným subjektem k provozování hospodářské činnosti na uvedené vodní nádrži , přičemž mezi jeho oprávnění zařadil i chov ryb. Nevyložil však, z kterého zákonného ustanovení, resp. z jaké jiné skutečnosti právo žalovaného 1) chovat v předmětné vodní nádrži ryby dovodil (proč se oprávnění k nakládání s vodami v dané věci nevztahuje jen na odběr vody, ale i na provozování rybářství), a neuvedl, co má na mysli tím, že tento žalovaný je vlastníkem stavby vodní nádrže (tj. zda vodní nádrž považuje za předmět občanskoprávních vztahů, resp. jaké věci pod pojem vodní nádrž v daném případě zahrnul). V této části je rozsudek nepřezkoumatelný a je tak dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.

Dovolatel dále zpochybňuje zjištění, že B. rybník je součástí koryta vodního toku a odkazuje na § 44 odst. 2 vodního zákona, podle kterého v pochybnostech o hranici koryta vodního toku rozhodne místně příslušný vodoprávní úřad . K tomu lze dodat, že jednak soudy objektivně pochybnosti o tom, zda jde o vodní tok, neměly, jejich výklad dané otázky je přesvědčivý a samotný jiný názor účastníka řízení není důvodem k postupu podle tohoto ustanovení, a dále že zmíněné ustanovení se zjevně týká pochybnosti o hranici vodního toku, nikoliv o tom, zda o vodní tok jde. Tato námitka tedy není důvodná.

Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že ve věci jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Jelikož důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud podle § 243b odst. 2 a 3 OSŘ zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. února 2004

JUDr. Jiří Spáčil,CSc. , v. r. předseda senátu