22 Cdo 1094/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 1094/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2 Novém Městě, Vyšehradská 421/21, proti žalované Mgr. I. J. , zastoupené JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v Mělníku, Macharova 376/5, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 355/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 27 Co 609/2016-317, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mělníku (dále jen soud prvního stupně ) usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. 12 C 355/2013-304, zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků z odvolacího řízení [správně pro dovolací řízení].
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 29. 11. 2016, č. j. 27 Co 609/2016-317, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Je přesvědčen, že jeho majetkové, osobní a výdělkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, neboť žalobce v současné době pobírá starobní důchod ve výši 13 234 Kč měsíčně, jiný příjem nemá. Soud se při nepřiznání nároku také opírá o naspořené úspory žalobce ve výši 56 631 Kč, které jsou jedinými finančními prostředky, které má žalobce pro případ potřeby, ať již při nutnosti koupě nějakého vybavení, jeho opravy či na výdaje na zdravotní péči; to však soud nezohlednil. Výše soudního poplatku (10 000 Kč) je pro jeho rozpočet značnou zátěží, dosahující téměř 20 % úspor. Soudní poplatek je překážkou žalobce v přístupu k soudu, je tím zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a do práva na rovnost stran, kdy druhá strana sporu má dostatek finančních prostředků. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, je přesvědčen, že soudy nevzaly v úvahu účel institutu osvobození od soudních poplatků, kdy tento institut neslouží pouze pro zcela nemajetné, ale také pro účastníky, kteří mají příjem v takové výši, která by jim neumožnila náklady na soudní řízení zaplatit, i když sami nejsou na úrovni minimálního příjmu. Poukazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobce se osvobozuje od soudních poplatků pro dovolací řízení, in eventum , aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v dovolání nevymezuje žádnou otázku přípustnosti dovolání, jíž by se měl dovolací soud zabývat. Nadto by dovolání nemohlo být ani důvodné rovněž proto, že dovolatel nerozporuje stěžejní závěry, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Konkrétně nijak nepolemizuje se závěrem, že žalobce řádně neosvědčil své osobní, výdělkové a majetkové poměry tak, aby bylo možné uzavřít, že splňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, a že jejich osvědčení žadatelem je předpokladem vyhovění žádosti. Odvolací soud se ovšem nezabýval posouzením, zda by dovolatelem tvrzené poměry v případě jejich prokázání odůvodnily osvobození od soudních poplatků. Dovolání je pak právě a jen založeno na argumentaci, že dovolatelem tvrzené majetkové, výdělkové a osobní poměry osvobození od soudních poplatků zakládají.
Na výsledku sporu přitom ničeho nemůže změnit žalobcův poukaz na výše zmíněná usnesení dovolacího soudu a na údajný zásah do ústavně zaručených práv dovolatele, neboť aby mohlo dojít k posouzení, zda a nakolik je žalobce schopen uhradit soudní poplatek, případně další výlohy soudního řízení, musí být i podle uvedených rozhodnutí nejprve prokázány věrohodným způsobem jeho poměry; to se však podle soudů obou stupňů v dané věci nestalo a tento závěr není dovoláním jakkoliv napaden.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. dubna 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu