22 Cdo 1086/2013
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 142 odst. 2 obč. zák.




22 Cdo 1086/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) RNDr. V. P. , b) PhDr. I. P. , obou bytem v P., proti žalovanému R. M. Š. , bytem v P., zastoupenému Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 441/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2012, č. j. 23 Co 313/2012-290, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen ,,soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. února 2012, č. j. 11 C 441/2008-262, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově, nacházející se na pozemku, ke garáži bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku a k pozemkům, to vše v katastrálním území T., obci P. (dále jen ,,předmětné nemovitosti ). Předmětné nemovitosti přikázal do společného jmění žalobců. Ve výroku II. soud prvního stupně žalobcům uložil povinnost žalovanému zaplatit náhradu ve výši 2,250.000,- Kč. Ve výrocích III. - V. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. října 2012, č. j. 23 Co 313/2012-290, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že v řešené věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nalézací soudy neměly zrušit a vypořádat podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Za tyto důvody považuje svůj špatný zdravotní stav s tím, že je v bytě zvyklý se pohybovat po celý život a případné vyklizení bytu by vedlo k zhoršení jeho zdravotního stavu. Dalším důvodem zvláštního zřetele hodným je podle žalovaného jeho vysoký věk a osobní citová vázanost na předmětné nemovitosti. Dovolatel nalézacím soudům vytýká, že upřednostnily nápravu havarijního stavu předmětných nemovitostí nad hlediskem morálním. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. října 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví, které by podle jeho názoru mělo být zachováno., jelikož v předmětné nemovitosti žije od narození a jeho současný vážný zdravotní stav mu neumožňuje se z nemovitosti odstěhovat bez rizika ohrožení tohoto stavu.
Dovolatel tak směřuje k aplikaci § 142 odst. 2 obč. zák., podle kterého z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Ustanovení § 142 odst. 2 obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2419). Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska § 142 odst. 2 obč. zák. by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5777). Zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů hodných zvláštního zřetele musí reflektovat skutkovou jedinečnost konkrétního případu.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že nikdo nemůže být nucen, aby ve spoluvlastnictví setrvával, vyjma případů stanovených zákonem - § 142 odst. 2 obč. zák. Za důvod hodný zvláštního zřetele hodný nelze považovat zájem spoluvlastníka na zachování vlastnického podílu na nemovitostech (k tomu srovnej Ze zhodnocení rozhodování soudů o návrzích na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. září 1988, Cpj 37/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1989, sešit 2-3, pod pořadovým č. 1 nebo již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007).
Dovolací soud nepovažuje závěry odvolacího soudu, který se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně nutnosti zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, za nepřiměřené.
Nalézací soudy vyšly shodně ze zjištění, že nemovitost je ve špatném technickém stavu, vyžaduje opravy a tento stav byl znaleckým dokazováním považován za havarijní. Bez rozsáhlé a finančně nákladné rekonstrukce domu hrozí zhroucení nosné konstrukce střechy a díky plísním a houbám je dům zdravotně nevhodný pro bydlení. Vzniklý stav představuje akutní situaci, která vyžaduje urychlené řešení.
Na nezbytných nákladech, které již v roce 2006 činily částku 310.000,- Kč, se žalovaný nehodlá žádným způsobem podílet, přestože je rovnodílným podílovým spoluvlastníkem nemovitostí. Neochota podílet se na potřebných nákladech je dána jednak nedostatkem finančních prostředků na straně žalovaného a vzhledem k věku i fyzickými dispozicemi. Žalovaný s vynaložením nákladů na nezbytné opravy nadto ani nesouhlasil a mezi účastníky dlouhodobě dochází k neshodám, jak pokud jde o udržování nemovitostí, tak i o jejich užívání.
Okolnosti, v nichž žalovaný spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro zachování spoluvlastnického vztahu, nalézací soudy vzaly v potaz a zohlednily je, nicméně ani s přihlédnutím k jejich existenci nedospěly k závěru, že představují okolnostmi natolik výjimečné a mimořádné, aby vedly k zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Soudy dále přihlédly k tomu, že případné zamítnutí žaloby by mělo za následek trvání a další eskalaci vzájemných negativních vztahů účastníků a náklady na údržbu by vzhledem ke stanovisku a poměrům žalovaného museli vynakládat toliko žalobci. Navíc žalobci žalovanému nabízeli v rámci smírného řešení mimo jiné zřízení věcného břemene bezplatného doživotního užívání domu, což však žalovaný neakceptoval a nepřistoupil ani na další návrhy žalobců na mimosoudní vyřízení věcí.
Odvolací soud dále zdůraznil, že se spoluvlastnictvím jsou spojena nejenom práva, ale také povinnosti spočívající v péči o předmět spoluvlastnictví a nechce-li spoluvlastník těmto povinnostem dostát, musí dojít k řešení vzniklé situace.
Závěry nalézacích soudů nejsou zjevně nepřiměřené a v rovině úvah o aplikaci § 142 odst. 2 obč. zák. jim nelze nic vytknout.
Nad rámec uvedeného pak ještě dovolací soud dodává, že pokud by zůstal spoluvlastnický stav zachován a žalobci by vynaložili příslušné prostředky na nezbytné náklady do nemovitosti, pak v situaci, kdy žalovaný nedisponuje finančními prostředky k úhradě nákladů odpovídajícího jeho spoluvlastnickému podílu (1/2), nezbylo by zjevně žalobců nic jiného než se domáhat uspokojení jejich pohledávky prodejem spoluvlastnického podílu žalovaného.
Poukazoval-li žalovaný v průběhu řízení na okolnost, že v domě žije po celý svůj život, má se sousedy vytvořené sociální vazby, též na svůj zdravotní stav a obtížnou adaptabilitu na případné nové prostředí, jde o okolnosti, které by žalovanému zůstaly zachovány v případě akceptace nabídky žalobců na zřízení práva věcného břemene odpovídajícího bezplatnému doživotnímu užívání předmětného domu. Jestliže ani tuto nabídku žalobců nepřijal, pak vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem ani dovolací soud nespatřuje žádné důvody, pro které by měl být zachován dosavadní spoluvlastnický vztah, a to vzhledem k respektu k obecně uznávané zásadě, že nikdo nesmí být nucen k setrvání ve spoluvlastnictví.
Lze ještě podotknout, že nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) toto pravidlo obsahuje výslovně v ustanovení § 1140 odst. 1 obč. zák.; možnost zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodů obdobných ustanovení § 142 odst. 2 obč. zák. již neobsahuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 1, 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měli nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2013

Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu