22 Cdo 1078/2009
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 1078/2009
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Novotného, ve věci žalobce S. C. , bytem v B., zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalovanému Z. C. , bytem v B., zastoupenému JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem, se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 177, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 Co 20/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
- pobočka ve Zlíně ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 60 Co 128/2008-339, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Zlíně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. 10. 2007, č. j. 9 C 20/2002-258, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, katastrální pracoviště V., pro obce B., kat. území B., a to k rodinnému domu na pozemku zastavěná plocha a nádvoří včetně příslušenství, sestávajícího z vedlejší stavby, hospodářské budovy s garáží, dosud na LV nezapsané, k pozemku zahrada. Tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému uložil, aby žalobci zaplatil na jeho podíl částku 550.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý z nich v rozsahu ideální 1/2, a že žádný z nich nehodlá nadále setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu k těmto nemovitostem, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k označeným nemovitostem a tyto přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Přikázání nemovitostí do vlastnictví žalovaného odůvodnil tím, že nemovitosti po celou dobu užívá žalovaný s manželkou a dvěma dětmi, je invalidní a nemá pro sebe a svoji rodinu žádný jiný byt, do kterého by se mohl přestěhovat. I když ani žalobce nemá pro sebe zajištěno samostatné bydlení, soud spatřoval větší naléhavost bytové potřeby na straně žalovaného, jenž má rodinu, která s ním žije v domě. Žalovaný stejně jako žalobce je schopen zaplatit žalobci náhradu za jeho spoluvlastnický podíl. Při stanovení náhrady za spoluvlastnický podíl žalobce soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku Ing. Martina Žižlavského, který stanovil obvyklou, tzv. tržní cenu nemovitostí částkou 1.100.000,- Kč.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 13. 11. 2008, č. j. 60 Co 128/2008-339, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, tyto přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil, aby zaplatil žalovanému na vyrovnání jeho spoluvlastnického podílu částku 525.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, v důsledku kterým by bylo namístě žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zamítnout. Dokazování doplnil výslechem znalce Ing. Martina Žižlavského, na základě jehož výpovědi učinil skutkový závěr, že předmět vypořádání není děditelný, neboť rodinný dům ani vedlejší stavby nejsou reálně dělitelné a zahradu, která z hlediska geodetického by dělitelná byla, by nebylo účelné dělit proto, že s objektem bydlení tvoří funkční celek. Při úvaze o tom, kterému z účastníků by měly být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, který z účastníků je schopen z objektivního hlediska poskytnout druhému spoluvlastníku odpovídající náhradu. Zde vyšel z aktualizovaného znaleckého posudku Ing. Martina Žižlavského ze dne 4. října 2008, podle kterého obvyklá cena nemovitostí ke dni zpracování znaleckého posudku činila 1.050.000,- Kč, čili výše náhrady za spoluvlastnický podíl vylučovaného spoluvlastníka činí částku 525.000,- Kč. Odvolací soud zjistil, že žalobce, který dne 7. 5. 2008 uzavřel manželství s E. H., aktuálně disponuje částkou 509.103,- Kč, žalovaný částkou 103.423,- Kč. Podle názoru odvolacího soudu lze objektivně usuzovat, že na straně žalobce bude ke dni vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu potřebná částka k dorovnání vypořádacího podílu nižší než 15.869,- Kč. Pokud ze strany žalovaného nebylo jednáno s bankovním ústavem o poskytnutí finančních prostředků, nelze dospět k závěru, že žalovaný objektivně disponuje finančními prostředky k vyplacení vypořádacího podílu žalobci, takže oproti žalobci nejsou na straně žalovaného dány podmínky pro přikázání věcí do jeho výlučného vlastnictví. Podle odvolacího soudu se ani zákonná kritéria rozhodná při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj. velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci, závěru o přikázání věcí do výlučného vlastnictví žalobce neprotiví . Velikost podílu je u účastníků stejná a ani hledisko využití věci nesvědčí v neprospěch žalobce. Soud nemohl přehlédnout, že za dobu od předcházejícího znaleckého ocenění nemovitostí došlo vlivem zanedbané či zcela nulové údržby ke zhoršení technického stavu objektu. Ke zhoršení stavu nemovitostí došlo v době, kdy byly užívány výlučně žalovaným, a nelze vyloučit z toho se podávající logický závěr, že by byla nemovitost v budoucím období lépe využita žalobcem než žalovaným . Odvolací soud se postavil na stanovisko, že s přihlédnutím k prioritnímu hledisku, kterým je schopnost vyplacení vypořádacího podílu, a závěru, že ani výslovná zákonná hlediska neupřednostňuji přikázání věci do výlučného vlastnictví žalovaného, jsou splněny podmínky pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále obč. zák. ), které pro rozhodnutí, kterému z účastníků vypořádávané nemovitosti přikázat do vlastnictví, uvádí dvě zákonná kritéria, a to velikost podílů a účelné využití věci. Ostatní okolnosti lze ve prospěch jednoho z účastníků hodnotit až tehdy, když zákonná kritéria svědčí pro oba účastníky. Odvolací soud měl předmětné nemovitosti přikázat do vlastnictví žalovaného, který je lépe využije, až dosud je v nezbytné míře udržuje a dlouhodobě se svou rodinou bydlí. Pokud některý ze spoluvlastníků věc účelněji využije, pak okolnost, že tento spoluvlastník nemá k dispozici částku odpovídající výši náhrady za spoluvlastnický podíl druhého spoluvlastníka, ale pouze z úvěru, je pro rozhodnutí o přikázání věci do výlučného vlastnictví nerozhodná. Rozpor s hmotným právem žalovaný spatřuje v tom, že odvolací soud se nejprve zabýval otázkou,
který ze spoluvlastníků je schopen z objektivního hlediska poskytnou druhému spoluvlastníku odpovídající náhradu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud České republiky (dále Nejvyšší soud ) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Občanský zákoník v § 142 odst. 1 pro vypořádání podílového spoluvlastnictví uvádí jen dvě kriteria, a to velikost podílů a účelné využití věci. Vyznívá-li jejich řádná aplikace pro strany sporu rovnocenně, záleží jen na soudu, které z dalších relevantních okolností případu, (zejména schopnost a včasnost zaplacení přiměřené náhrady ve smyslu uvedeného ustanovení), vyhodnotí ve prospěch té které strany. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále Soubor rozhodnutí ) pod pořadovým č. C 4010.
Soudy rozhodující v nalézacím řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak musí vzít do úvahy nejen velikost podílů a účelné využití věci, jejich rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností a dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy nalézajících soudů o tom, komu má být věc přikázána, jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 6060. Za zjevně nepřiměřenou nelze považovat úvahu odvolacího soudu, podle níž upřednostnil v přikázání nemovitostí žalobce, který žije v bytě manželky, před žalovaným, který v předmětné nemovitosti bydlí se svou rodinou, protože žalobce může vyplatit žalovaného ze svých a manželčiných úspor, zatímco žalovanému jeho stavební spořitelna poskytnutí úvěru v dostatečné výši negarantuje. Přitom ve prospěch žalobce podle odvolacího soudu svědčí ještě pravděpodobnost lepšího využití nemovitostí žalobcem než žalovaným, když stav společného domu se za dobu, kdy ho užívá žalovaný, stále, a to v důsledku neudržování zhoršuje. I když odvolací soud uvedl, že hledisko účelného využití nemovitostí je v daném případě nerozhodné, neboť oba účastníci mají potřebu vlastního bydlení, dovolací soud poznamenává (obiter dictum), že použití kriteria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu.
Žalovaný rovněž napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalobci náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovanému právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu