22 Cdo 1072/99
Datum rozhodnutí: 22.02.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1072/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce S. N. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. H., 2) L. Ž., 3) J. H., 4) S. P., a 5) J. H., všem zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti darovací smlouvy, o určení vlastnictví a práva hospodaření k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 2267/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. ledna 1999, čj. 30 Co 695/98-66, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 6. ledna 1999, čj. 30 Co 695/98-66, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě že dne 21. července 1998, čj. 15 C 2267/97-39, ve výroku III., kterým bylo určeno, že žalobce má právo hospodaření k ppč. 939/3 v kat. úz. A., obec N. B., se odmítá.



II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 6. ledna 1999, čj. 30 Co 695/98-66, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. července 1998, čj. 15 C 2267/97-39 ve výroku IV. tak, že se určuje, že žalovaní jsou na základě rozhodnutí OÚ v Č. L., čj. 612-3886/96-203 ze dne 20. 12. 1996 podílovými spoluvlastníky ppč. 939/1, 939/5, 939/6, 939/7, 939/8, 939/17, 939/19, 931/1 a 931/2 v kat. úz. A., N. B., se zamítá.



III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v České Lípě rozsudkem z 21. 7. 1998, čj. 15 C 2267/97-39, "určil, že darovací smlouva, uzavřená mezi žalovanými dne 6. 5. 1994 notářským zápisem č. 98/94 je neplatná v části, kde darující J. H., L. Ž. a S. P. převedli svůj podíl p. č. 939/3 - vodní plocha v k. ú. A. u N. B. na obdarované J. H. a J. H." (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že předmětná darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými v části týkající se p. č. 939/1, p. č. 939/5, p. č. 939/6, p. č. 939/7, p. č. 939/8, p. č. 939/17, p. č. 939/19, p. č. 931/1 a p. č. 931/2 v k. ú. A., obec N. B., je neplatná (výrok II), určil, že žalobce S. N. B. s. p. v likvidaci má právo hospodaření p. č. 939/3 - vodní plocha v kat. území A., obec N. B. (výrok III.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaní jsou na základě rozhodnutí OÚ - referát pozemkový úřad v Č. L. čj. 612-3886/96-203 ze dne 20. 12. 1996 podílovými spoluvlastníky p. č. 939/1, p. č. 939/5. p. č. 939/6, p. č. 939/7, p. č. 939/8, p. č. 939/17, p. č. 939/19, p. č. 931/1 a p. č. 931/2 v k. ú. A., obec N. B. (výrok IV)" a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, kterou se žalobce zavázal vydat žalovaným shora specifikované pozemky. Tato dohoda byla schválena rozhodnutím Pozemkového úřadu v Č. L. (dále jen "pozemkový úřad") z 18. 11. 1993 (právní moc 8. 12. 1993), a upřesňujícím rozhodnutím ze 4. 3. 1994 (právní moc 28. 3. 1994). Na základě podnětu V. a J. S. a J. H. Ministerstvo zemědělství ČR rozhodnutím z 3. 11. 1995 rozhodnutí pozemkového úřadu zrušilo a věc vrátilo tomuto úřadu k dalšímu projednání. Ten rozhodl znovu 19. 12. 1996 o vydání předmětných pozemků žalovaným. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem z 27. 1. 1998, čj. 15 Ca 156/97-24, uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil s výjimkou parc. č. 939/3, ohledně které věc vrátil pozemkovému úřadu k novému projednání. Pozemkový úřad 2. 3. 1998 rozhodl, že žalovaní jako oprávněné osoby nejsou vlastníky tohoto pozemku a rozhodnutí nabylo právní moci 6. 4. 1998. V katastru nemovitostí jsou však jako spoluvlastníci všech předmětných pozemků vyznačeni žalovaní 3) a 5), každý z poloviny, a to podle smlouvy ze 6. 5. 1994 (s účinky vkladu k 9. 5. 1994), kterou žalovaní 1), 2) a 4) darovali spoluvlastnické podíly, nabyté rozhodnutími pozemkového úřadu z 18. 11. 1993 a 4. 3. 1994, žalovaným 3) a 5).

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci přísluší k pozemku p. č. 939/3 právo hospodaření, jestliže původní správní rozhodnutí - nabývací titul žalovaných - bylo zrušeno. Ohledně tohoto pozemku nemohla být platně uzavřena darovací smlouva pro rozpor se zákonem, "... kdy skutečně oprávněné osoby převáděly pozemky, ke kterým neměly vlastnické právo ...i když jednaly v dobré víře." Dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na žalovaném určení práva hospodaření k tomuto pozemku, jestliže v katastru nemovitostí jsou jako jeho spoluvlastníci vyznačeni žalovaní 3) a 5).

Naproti tomu soud prvního stupně neshledal právní zájem žalobce na určení vlastnictví k dalším pozemkům s odůvodněním, že darovací smlouva ohledně těchto pozemků upravuje právní vztahy jen mezi oprávněnými osobami, které "předmětnou darovací smlouvu uznávají i v současné době". Podle soudu prvního stupně "zápis v katastru nemovitostí odpovídá pravomocnému rozhodnutí KS v Ústí nad Labem a současné vůli všech účastníků darovací smlouvy..."a "z konečných pravomocných rozhodnutí KS v Ústí nad Labem a pozemkového úřadu je zcela zřejmé kdo, od kdy a na základě čeho je vlastníkem předmětných pozemků. Při jednání o nájmu pozemků, ev. dalších úhradách bude žalobce jednat s těmi účastníky dle stavu zachyceného v kat. nemovitostí, ev. dalších rozhodnutí."

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem z 6. 1. 1999, čj. 30 Co 695/98-66 k odvolání všech účastníků rozhodl ve výroku I. tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo určeno, že žalobce má právo hospodaření k p. č. 939/3 v kat. území A., obce N. B., dále ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti darovací smlouvy z 6. 5. 1994, týkající se parcel č. 939/1, 939/5, 939/6, 939/7, 939/8, 939/17, 939/19, 931/1, a 931/2 v kat. území A., N. B. Ve výroku II. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 6. 5. 1994, týkající se parcely č. 939/3 v kat. území A., obce N. B., a určil, že žalovaní jsou na základě rozhodnutí OÚ v Č. L. čj. 612-3886/96-203 ze dne 20. 12. 1996 podílovými spoluvlastníky parcel č. 939/1, 939/5, 939/6, 939/7, 939/8, 939/17, 939/19, 931/1 a 931/2 v kat. území A., obec N. B. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy potvrdil s odůvodněním, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ na takovém určení, neboť by na jeho základě nemohlo dojít ke změně zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům v katastru nemovitostí. Takové změny lze dosáhnout žalobou na určení vlastnictví, a proto je z tohoto důvodu dán naléhavý právní zájem u žaloby na určení práva hospodaření žalobce k pozemku parc. č. 939/3. U zbývajících pozemků naléhavý právní zájem vyplývá z toho, že mezi účastníky je nesporné, že se na pozemcích nacházejí stavby ve vlastnictví žalobce. V důsledku existence sporu o vlastnictví pozemků mezi žalobcem jako vlastníkem staveb a subjekty, které jsou jako vlastníci pozemků zapsáni v katastru nemovitostí, je nejisté právní postavení žalobce jako nájemce těchto pozemků.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že darovací smlouva uzavřená 6. 5. 1994 mezi žalovanými je neplatná, když zrušením ztratila rozhodnutí pozemkového úřadu z 18. 12. 1994 a související rozhodnutí ze 4. 3. 1994 ex tunc právní účinky a nemohla tak založit vlastnické právo žalovaných.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. - dále jen "OSŘ") napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení práva hospodaření žalobce k p. č. 939/3, a ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo určeno, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky zbývajících pozemků podle rozhodnutí pozemkového úřadu z 20. 12. 1996. Přípustnost dovolání žalovaní dovozují z § 238 odst. l písm. a) OSŘ a vytýkají odvolacímu soudu nesprávný závěr o neplatnosti darovací smlouvy z 6. 5. 1994. Poukazují na to, že šlo o právní úkon uzavřený v předepsané formě a jeho účastníci byli vlastníky převáděných nemovitostí - jejich spoluvlastnické právo bylo zapsáno i v katastru nemovitostí na základě rozhodnutí správního orgánu. Podle žalovaných je třeba chránit majetková práva nabytá v dobré víře a "z tohoto důvodu nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pozdější (přechodné) zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu mohlo zpětně darovací smlouvu zrušit". Žalovaní nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o naléhavém právním zájmu žalobce na určení jeho práva hospodaření k p. č. 939/3 pro zápis tohoto práva do katastru nemovitostí. Nedostatek takového zájmu by měla způsobovat samo správní rozhodnutí, podle kterého žalovaní nejsou vlastníky tohoto pozemku, a "mělo by platit, že žádné správní rozhodnutí nemůže zrušit právní úkon účastníků uzavřený mezi nimi podle občanského práva v dobré víře." Podle žalovaných vyvolává žalobce zbytečné spory o tom, kdo je vlastníkem pozemků, jestliže v katastru nemovitostí jsou přinejmenším jako jejich vlastníci zapsání žalovaní 3) a 5), "a žalobce by byl chráněn, kdyby jednal podle katastru nemovitostí, tím spíše je-li v likvidaci a měl by činit jen úkony k likvidaci směřující". Skutečným důvodem žaloby je snaha vyhnout se placení nájemného, nebo alespoň "zkrátit dobu, za kterou bude nucen nájemné platit". Žalovaní navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena tomuto soudu v rozsahu zrušení k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení (§ 240 odst. l, § 241 odst. l OSŘ) nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Proti každému rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné, jestliže v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. l písm. f) OSŘ. Takové vady žalovaní nenamítali a dovolacím soudem nebyly zjištěny.

V dané věci žalovaní napadají dovoláním jednak výrok rozsudku odvolacího soudu potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, jednak výrok měnící rozsudek soudu prvního stupně.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné jen za předpokladů stanovených v § 238 odst. l písm. b) a § 239 odst. l, 2 OSŘ. Ty však v daném případě nejsou naplněny proto, že rozsudku odvolacího soudu nepřecházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil a žalovaní před vyhlášením rozsudku vyslovení přípustnosti nenavrhli.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení práva hospodaření k parc. č. 939/3 v kat. území A., obec N. B., bylo proto jako nepřípustné odmítnuto (§ 243b odst. 4, § 218 odst. l písm. c/ OSŘ. Z věcného přezkumu rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem byly proto vyloučeny žalovanými namítané otázky naléhavého právního zájmu na žalovaném určení a neplatnosti darovací smlouvy z 6. 5. 1994 v části, týkající se pozemku parc. č. 939/3.

Protože proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky zbývajících pozemků podle rozhodnutí pozemkového úřadu z 20. 12. 1996, ve smyslu § 242 odst. 1, 3 OSŘ. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud považuje za správný závěr odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobce na žalovaném určení je ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ dán tím, že žalobce je nájemcem předmětných pozemků, resp. že na pozemcích se nacházejí stavby žalobce, když existenci nájemního vztahu, resp. staveb žalobce na těchto pozemcích ani v dovolání žalovaní nezpochybnili. Původní rozhodnutí pozemkového úřadu z 18. 11. 1993 a 4. 2. 1994 o vydání uvedených pozemků žalovaným byla zrušena a na základě darovací smluvy z 8. 5. 1994 jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci jen žalovaní 3) a 5), přičemž další rozhodnutí pozemkového úřadu z 20. 12. 1996 není v katastru zapsáno právě vzhledem k předchozímu vkladu darovací smlouvy. Pro žalobce, který je účastníkem právních vztahů, jejichž předmětem jsou tyto pozemky, je významné, aby bylo najisto postaveno, kdo je spoluvlastníkem pozemků.

Ani závěru odvolacího soudu o neplatnosti darovací smlouvy z 6. 5. 1994 ohledně zbývajících pozemků nelze nic vytknout. Žalovaní 1), 2) a 5) převáděli touto smlouvou spoluvlastnické podíly k pozemkům, přičemž nabytí spoluvlastnických práv odvozovali z rozhodnutí pozemkového úřadu schvalujícího dohodu o vydání pozemků podle zákona. č. 229/1991 Sb. Ke zrušení tohoto rozhodnutí došlo ve správním řízení v mimo odvolacím řízení podle § 65 a násl. zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu, s účinky ex tunc. To znamenalo, že jeho zrušením bylo třeba na žalované hledět, jakoby spoluvlastníky pozemků nikdy nebyli, a převod spoluvlastnických práv 6. 5. 1994 učinili, ačkoliv jim taková práva nepříslušela. Jde tak o právní úkon učiněný v rozporu se zásadou, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, a neplatný pro (tzv. počáteční právní) nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.(dále jen "ObčZ"). Odvolací soud sice dovodil neplatnost darovací smlouvy z jiného důvodu - rozporu se zákonem podle § 39 ObčZ, jeho nesprávné právní posouzení však nemá vliv na správnost rozhodnutí. Na uvedených závěrech nemůže změnit nic ani skutečnost, že novým rozhodnutím pozemkového úřadu z 20. 12. 1996 byly pozemkovým úřadem pozemky žalovaným znovu vydány, neboť teprve tímto konstitutivním správním rozhodnutím žalovaní spoluvlastnické právo k pozemkům nabyli.

Právní posouzení rozsudku odvolacího soudu v části napadené přípustným dovoláním je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) správné a protože dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k jiným vadám, které by mohly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo dovolání podle § 243b odst. l OSŘ. zamítnuto.

Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení je odůvodněno tím, že žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, náklady mu však nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. 1 a § 142 odst. l OSŘ.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2001

JUDr. Marie R e z k o v á,v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová