22 Cdo 1071/2009
Datum rozhodnutí: 22.06.2010
Dotčené předpisy: § 142 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 1071/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 11, proti žalované J. Č., zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, Tř. 9. května 1282, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 36/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře ze dne 23. října 2008, č. j. 15 Co 551/2008-103, takto :

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12 360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Ladislava Novotného.

O d ů v o d n ě n í :


Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Táboře (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. dubna 2008, č. j. 12 C 36/2007-78, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 9. června 2008, č. j. 12 C 36/2007-84, zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem specifikovaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil povinnost zaplatit žalované 2,200.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře (dále jen odvolací soud ) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 15 Co 551/2008-103, nepřipustil změnu žaloby provedenou při jednání odvolacího soudu dne 23. 10. 2008 , rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a, b) o. s. ř.

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, tvoří obsah spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Dovolání není přípustné.

Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

Dovolání nevymezuje relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

V rovině právního posouzení dovolatel nalézacím soudům pouze vytýká, že předmětem řízení a vypořádání neměl být rodinný dům č. p. 318. V této souvislosti dovolací soud dodává, že tzv. subjektivní přípustnost dovolání je spojena se skutečností, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byla dovolateli způsobena újmu odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. O takový případ se však v souzené věci nejedná, neboť uvedený rodinný dům výslovně učinil předmětem vypořádání sám dovolatel s opakovaným tvrzením před soudem prvního stupně i v průběhu odvolacího řízení, že tvoří součást podílového spoluvlastnictví účastníků. Ve vztahu k tomuto domu navrhl, aby bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví a dům byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobce. Tímto způsobem bylo také nalézacími soudy rozhodnuto. K podání dovolání není subjektivně legitimován účastník řízení, jemuž bylo napadeným rozhodnutím vyhověno. Ostatně dovolací tvrzení o tom, že rodinný dům nemá být předmětem podílového spoluvlastnictví, je tvrzením novým, které v průběhu řízení před nalézacími soudy nebylo uplatněno a z tohoto důvodu k němu dovolací soud nemohl přihlédnout (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Jestliže měl dovolatel za to, že předmětný dům není v podílovém spoluvlastnictví, neměl ohledně něj žalobu podávat, případně ji v této části měl postupem podle § 96 o. s. ř. vzít zpět.

Dovolatel dále v podaném dovolání zpochybnil obecnou cenu vypořádávaných nemovitostí s tím, že jejich obecná cena ke dni rozhodnutí odvolací soudu byla nižší než cena, ze které odvolací soud vyšel.

Stanovení obvyklé ceny tvořící základ pro určení výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ).

Tím, že dovolatel z odlišných skutkových závěrů dospívá k jiné obecné ceně, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz ). Námitky vůči odborným závěrům znalce ostatně nemohou vést k úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 11, str. 418 419, pod pořadovým č. 121).

Dovolání v této části neřeší otázku zásadního právního významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v právní rovině v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Hodnotovým základem vypořádávaných nemovitostí při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem je jejich obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1999, pod pořadovým č. 15, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, 2001, pod pořadovým č. C 110 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, 2002, pod pořadovým č. C 1225 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky www.nsoud.cz ) a tímto způsobem odvolací soud postupoval.

Proti výroku o nepřipuštění změny žaloby není dovolání přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání a ve vztahu k tomuto výroku ostatně dovolatel ani žádnou argumentaci neuplatňuje.

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bodu 5, § 4 odst. 1, 2 písm. a] vyhlášky (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobce) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Žalované dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. června 2010


JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu