22 Cdo 1066/2015
Datum rozhodnutí: 27.10.2015
Dotčené předpisy: § 134 odst. 1 obč. zák., § 134 odst. 3 obč. zák., § 130 odst. 1 obč. zák.




22 Cdo 1066/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. B. , a b) M. B. , zastoupených JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, proti žalovaným 1) P. K. , a 2) T. K. , zastoupeným JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 60/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 25 Co 249/2014-117, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 25 Co 249/2014-117, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 7. března 2014, č. j. 12 C 60/2012-73, určil, že do společného jmění žalobců J. B. a M. B. náleží nově vytvořená stavební parcela č. 593/4 o výměře 22 m 2 a pozemková parcela č. 4363 o výměře 168 m 2 v obci a katastrálním území L. (dále jen předmětné pozemky ), které byly odděleny ze stavební parcely žalovaných p. č. st. 593/1 v obci a katastrálním území L. (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci nabyli do společného jmění manželů pozemek p. č. 347 a pozemek p. č. st. 593/2 na základě postupní smlouvy v roce 1968, kterou uzavřeli s rodiči žalobce. Rodiče žalobce nabyli vlastnictví k těmto pozemkům na základě rozhodnutí o přídělu v roce 1949, přičemž již od této doby, nejpozději od roku 1960, užívali právní předchůdci žalobců a následně žalobci i část pozemku žalovaných p. č. st. 593/1 (dále jako předmětné pozemky). Tato část pozemku žalovaných užívaná žalobci a jejich právními předchůdci byla ohraničena plotem vybudovaným v letech 1958 1960, který byl postaven místo původního dřevěného plotu. Žalovaní poukazovali na skutečnost, že v roce 1974 byl vyhotoven polohopis parcel, na němž je podepsán žalobce a z něhož je zřejmé, že žalobci užívají i předmětné pozemky. Soud prvního stupně konstatoval, že z tohoto polohopisu nelze usuzovat na ztrátu dobré víry žalobců a všechny ostatní důkazy (výpovědi svědků, kteří jsou příbuzní žalovaných, i výpověď samotného žalovaného) svědčí o dobré víře žalobců. Uvedl, že žalovaní ani jejich právní předchůdci nikdy neprotestovali proti užívání předmětných pozemků žalobci. Uzavřel, že žalobci nabyli předmětné pozemky do jejich společného jmění na základě vydržení.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 25 Co 249/2014-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Rovněž odvolací soud se zabýval posouzením, zda byli žalobci vzhledem ke všem okolnostem držiteli předmětného pozemku v dobré víře. Odvolací soud dovodil, že žalobci jako právní nástupci oprávněných držitelů se tak mohou domáhat a dovolávat vydržení, které již dovršili J. a B. B., i kdyby byla dobrá víra žalobců v roce 1974 narušena , a že jestliže vlastnické právo vydrželi již rodiče žalobce, a to i ve prospěch žalobců, není třeba se zabývat tím, zda dobrá víra žalobců byla v roce 1974 narušena. Vlastnické právo pro žalobce vydrželi jejich právní předchůdci a žalobci se stali spoluvlastníky na základě postupní smlouvy z 11. září 1968 s tím, že podle smlouvy nabyli žalobci vlastnické právo k domu č. p. 122 v L. a rozdíl ve výměře pozemků uvedený ve smlouvě oproti stavu v katastru nemovitostí svědčí tomu, že přídělci převedli na žalobce více, než jim bylo přiděleno, tedy to, co již více než 19 let pokojně, nerušeně a v dobré víře užívali na základě titulu přídělové listiny .

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu při posouzení objektivní dobré víry žalobců. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu a jeho právní závěry považují za správné. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou ohledně dobré víry držitele a žalovaní svými námitky nerozporují nesprávné právní posouzení věci, nýbrž hodnocení skutkového stavu. Navrhují, aby bylo dovolání žalovaných odmítnuto jako nepřípustné, příp. bude-li shledáno přípustným, zamítnuto.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami a je přípustné podle § 237 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) [k tomu srovnej hlavu II. ustanovení přechodná a závěrečná díl 1 přechodná ustanovení oddíl 1 všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].

Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák. je držba nemovitosti oprávněným držitelem po dobu deseti let. Na základě § 134 odst. 3 obč. zák. se do výše uvedené doby započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

Dovolatelé především namítají, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu je závěr, že předmětné pozemky vydrželi již právní předchůdci žalobců a žalobci je následně nabyli na základě postupní smlouvy z roku 1968. Tento závěr odvolacího soudu je dle žalovaných v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka . K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo1689/2000).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, formuloval závěr, že námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Rovněž v rozsudku ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, dovolací soud dovodil, že nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let. K těmto závěrům se Nejvyšší soud rovněž přihlásil v usnesení ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014.

Dovodil-li tedy odvolací soud, že vlastnické právo vydrželi již rodiče žalobce, a to i ve prospěch žalobců, je tento závěr v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobci předmětné pozemky nabyli jiným způsobem, např. převodní smlouvou. V takovém případě je však nabytí pozemků podmíněno tím, že budou ve smlouvě řádně označeny jako předmět převodu. K závěru, že předmětné pozemky byly na žalobce převedeny smlouvou, nestačí pouhé srovnání výměr pozemků uvedených ve smlouvě se stavem v katastru nemovitostí.

Dovolací soud obiter dictum uvádí, že v další fázi řízení by měl odvolací soud posoudit, zda předmětné pozemky vydrželi přímo žalobci. K tomu dovolací soud poznamenává, že je nutno vzít v úvahu všechny okolnosti, za kterých byla držba žalobci uchopena.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2015

Mgr. David Havlík
předseda senátu