22 Cdo 1057/2015
Datum rozhodnutí: 03.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



22 Cdo 1057/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně Zábrdovicích, Příkop 834/8, proti žalované A. U. , o zaplacení 99 770 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 224/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2013, č. j. 13 Co 381/2011-555, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. prosince 2010, č. j. 61 C 224/2004-525, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. července 2011, č. j. 61 C 224/2004-541, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 99 770 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a výrok doplňujícího usnesení).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 10. ledna 2013, č. j. 13 Co 381/2011-555, potvrdil výrok I. rozsudku a výrok doplňujícího usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Jedná se o otázku, zda je podnikatel vlastníkem věcí zakoupených z jeho finančních prostředků jeho zaměstnancem, přestože o nákupu těchto věcí neví, a zda je bezdůvodným obohacením, pokud někdo využívá majetek patřící podnikateli pro své soukromé účely, aniž by k tomu měl zmocnění či oprávnění od tohoto podnikatele a aniž by za to podnikateli poskytl jakékoliv protiplnění. Z rozhodnutí soudů obou stupňů se nesprávně podává, že kupní smlouva, na jejímž základě byl zakoupen předmětný nábytek zahrnutý do účetnictví žalobce, je absolutně neplatná. V účetnictví žalobce se vyskytovaly pouze příjmy a výdaje týkající se předmětu podnikání úklidové práce, příjmy a výdaje vztahující se ke kancelářským potřebám, s nimiž neoprávněně podnikal toliko pan H., se v účetnictví žalobce vůbec neodrazily a nebyly v něm zaneseny. Je tedy zřejmé, že pokud bylo zakoupení předmětného nábytku zaneseno do účetnictví žalobce jako nákladová položka, byla tato nákladová položka zakoupena za finanční prostředky patřící žalobci. Z toho je zřejmé, že pokud byl předmětný nábytek zařazen do účetnictví žalobce, byl pořízený za finanční prostředky prokazatelně patřící žalobci, jednalo se zcela zjevně o jeho majetek pořízený na základě platného právního úkonu. Jestliže tento nábytek patřící žalobci používala bez jakéhokoliv právního důvodu pro své soukromé potřeby žalovaná, vzniklo jí tímto na úkor žalobce bezdůvodné obohacení. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. ledna 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 18. dubna 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva žalobce mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel v první řadě pokládá otázku, zda je podnikatel vlastníkem věcí zakoupených z jeho finančních prostředků jeho zaměstnancem, přestože o nákupu těchto věcí neví. V této souvislosti nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že kupní smlouva, na jejímž základě byl zakoupen předmětný nábytek zahrnutý do účetnictví žalobce, je absolutně neplatná.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není pro posouzení věci rozhodná. V posuzovaném případě totiž soudy obou stupňů nedospěly ke skutkovému zjištění, že by předmětné věci měl zakoupit zaměstnanec žalobce, a proto se nemohlo jednat o situaci nastíněnou dovolatelem v jeho dovolací otázce. V posuzovaném případě totiž soudy obou stupňů uzavřely, že jednotlivé kupní smlouvy na předmětný nábytek uzavřel pan H., který v době uzavření smluv nebyl zaměstnancem žalobce a neměl zmocnění k nakládání s penězi žalobce, natož k zakoupení konkrétních movitých věcí za žalobce. Závěr soudů obou stupňů o absenci zmocnění či zákonného oprávnění pana H. jednat jménem žalobce či jej zastupovat žalobce v dovolacím řízení nijak nerozporuje. Nebyl-li přitom pan H. oprávněn jednat ani zastupovat žalobce, je zcela logickým závěr soudů obou stupňů, že žalobce nemohl být jednáním pana H. právně vázán, nemohlo tak dojít ani ke vzniku právního vztahu mezi prodávajícím a žalobcem, nýbrž právní jednání pana H. mohlo vést toliko ke vzniku právního vztahu mezi prodávajícím a panem H. Pokud následně došlo k převzetí zboží žalovanou z pokynu pana H., nelze z toho bez dalšího dovodit závěr, že převzetím zboží došlo k nabytí vlastnického práva žalobcem, byť by žalovaná byla v rozhodné době jeho zaměstnankyní. A i kdyby žalovaná byla v rozhodné době skutečně zaměstnankyní žalobce, nevedla by existence pracovněprávního vztahu bez dalšího k tomu, že by každá věc, kterou zaměstnankyně v průběhu existence pracovněprávního vztahu převzala od třetí osoby, jíž byl v posuzovaném případě navíc její manžel, byla nabyta pro žalobce coby jejího zaměstnavatele, a tak se stala jeho vlastnictvím.
Uvedené závěry nemůže bez dalšího zpochybnit skutečnost, že předmětný nábytek byl zaplacen z finančních prostředků žalobce, neboť se mohlo jednat o neoprávněné odcizení a nakládání s těmito finančními prostředky, v důsledku čehož by žalobci vznikl nárok na jejich navrácení, nikoliv však právo k věcem za ně případně nabytým. Obdobně ani zanesení příslušných faktur do účetnictví žalobce o nabytí vlastnického práva žalobcem bez dalšího nevypovídá, a to ani samostatně, ani v souvislosti se skutečností, že na nákup předmětného nábytku byly použity finanční prostředky žalobce. Byť tyto okolnosti mohou plnit roli určitých indicií, soudy obou stupňů v daném případě dospěly k jednoznačnému závěru, že použití finančních prostředků, jakož i zanesení faktur do účetnictví, souvisí s trestnou činností pana H. spočívající v neoprávněném podnikání.
Stran námitky absolutní neplatnosti kupní smlouvy je v první řadě třeba zdůraznit, že není zřejmé, jakou kupní smlouvu měl dovolatel na mysli, neboť věci tvořící předmětný nábytek měly být zakoupeny na základě vícero smluv. Pokud potom soud prvního stupně uvažuje o absolutní neplatnosti, činí tak v souvislosti, že nebyl prokázán právní úkon, na jehož základě by žalobce měl nabýt vlastnické právo k nábytku za situace, kdy kupní smlouva byla uzavřena s panem H. Soud prvního stupně pak jednoznačný závěr o absolutní neplatnosti nějaké smlouvy neučinil. Odvolací soud své rozhodnutí na neplatnosti jakékoliv kupní smlouvy nezaložil, toliko se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom ohledu, že se žalobce nestal vlastníkem nábytku, přičemž k těmto závěrům dospěl z jiného důvodu než pro neplatnost jakékoliv kupní smlouvy. Tím je zcela zřejmé, že otázka neplatnosti kupní smlouvy není pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu v otázce vlastnického práva k předmětnému nábytku významná, a proto se dovolací soud touto otázkou blíže nezabýval.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda je bezdůvodným obohacením, pokud někdo využívá majetek patřící podnikateli pro své soukromé účely, aniž by k tomu měl zmocnění či oprávnění od tohoto podnikatele a aniž by za to podnikateli poskytl jakékoliv protiplnění. Na této otázce totiž rozhodnutí soudů obou stupňů nespočívá, neboť soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobce není vlastníkem nábytku, a proto se užíváním předmětného nábytku nemohla žalovaná na jeho úkor obohatit.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
Podle § 243f odst. 3 vety druhé o. s. ř. bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu