22 Cdo 1044/2000
Datum rozhodnutí: 31.05.2001
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1044/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. N. proti žalované V. N., zastoupené advokátkou, o odstranění neshod mezi spoluvlastníky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 151/96, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 1999, č. j. 12 Co 384/98-98, takto:

Dovolání se zamítá.



O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. ledna 1998, č. j. 20 C 151/96-42, určil, že žalobce je oprávněn v domě č. p. 1071 or. č. 79 na ul. Š. v B., který je ve spoluvlastnictví žalobce a žalované, provést stavbu plynovodní přípojky z hlavního řadu, instalaci kotle a jeho napojení na stávající otopnou soustavu v přízemí rodinného domu a podniknout k tomu potřebné kroky, zejména požádat o vydání stavebního povolení. Návrh žalované na vydání předběžného opatření, podle kterého je žalobce povinen zdržet se jakýchkoliv zásahů uvnitř a vně nemovitosti, které podléhají souhlasu spolumajitelky, jakož i zásahů, které by měly vliv na zhodnocení, či znehodnocení nemovitosti, a to až do doby vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, případně uplynutí lhůty k tomuto vypořádání stanovení , zamítl. Dále zamítl návrh žalované na určení, že žalobce je povinen v domě č. p. 1071 or. č. 79 na ulici Š. v B., Č., který je ve spoluvlastnictví žalobce a žalované, provést odstranění stavby plynovodní přípojky z hlavního řadu, odstranění plynového kotle a odstranění jeho napojení na stávající otopnou soustavu a tuto uvést do původního stavu, včetně navrácení a instalace zcizeného výměníku na ohřev TUV, jako součásti původní otopné soustavy . Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované usnesením ze dne 29. července 1999, č. j. 12 Co 384/98-98, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce v průběhu odvolacího řízení dne 13. března 1999 zemřel. S ohledem na § 107 odst. 1 OSŘ dovodil, že v daném případě byl předmětem sporu nárok, který sice je oboustranně odvozován od spoluvlastnického práva účastníků k nemovitosti (§ 146 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., § 145 odst. 1 a 2 ObčZ ve znění po této novele), nicméně v konečném důsledku se nejedná o majetkový spor jako takový, kde by se soudem upravená vzájemná práva a povinnosti účastníků vztahovala také na jejich případné právní nástupce. Naopak zde jde o vymezení vzájemných vztahů mezi dvěma subjekty, kteří uplatňují svoje právo užívat konkrétní věc, vyplývající právě z vlastnictví k této věci . Způsob vymezení užívání věci vyplývá z okolností ve vztahu k věci, ale i k osobám vlastníků, a dříve vymezený způsob užívání nezavazuje právního nástupce původního spoluvlastníka. Práva a povinnosti, o která šlo, nepřecházejí smrtí účastníka na jeho právní nástupce; proto je zde nedostatek podmínky řízení způsobilost žalobce být účastníkem řízení. Pokud jde o nekonkrétní a nejasné nároky uplatněné žalovanou v odvolacím řízení v době, kdy ještě byly dány podmínky řízení, nemohl odvolací soud o nich rozhodnout, neboť nebyly předmětem řízení před soudem prvního stupně.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. a), c) a d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Namítá, že v průběhu řízení u soudu prvního stupně uplatnila vzájemný návrh na náhradu škody, způsobené žalobcem, ale také orgánem státu, který vydal žalobci stavební povolení ke sporným úpravám domu v rozporu se zákonem, soud prvního stupně však do řízení nepřizval zástupce státu a její vzájemný návrh neprojednal a nerozhodl o něm. Odvolací soud sice uvádí, že o návrhu na náhradu škody nemohl rozhodovat a že bude věcí soudu prvního stupně, aby se s ním vypořádal, při zastavení řízení se však s jejím podáním již vypořádat nelze. Postupem soudu ve věci náhrady škody jí byla odňata možnost jednat před soudem. Dále vytýká odvolacímu soudu, že žaloba zněla na odstranění neshod mezi spoluvlastníky, odvolací soud však hovoří o úpravě užívání věci, o níž ale bylo rozhodnuto jiným soudním rozhodnutím. Přitom je v zájmu žalované i dědiců, aby v řízení bylo pokračováno a rozhodnuto, neboť obě varianty vyřešení věci budou znamenat pro některou ze stran značné investice do nemovitosti. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen OSŘ ) a po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

K tvrzenému odnětí možnosti jednat před soudem ve věci náhrady škody: Vzájemný návrh na náhradu škody žalovaná uplatnila v doplňku č. 1 k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně z 15. 5. 1998, tedy v odvolacím řízení. Povaha odvolacího řízení jako řízení zásadně přezkumného vylučuje podání vzájemného návrhu (§ 97 odst. 1 OSŘ) v odvolacím řízení. Věcné projednání vzájemného návrhu podaného v odvolacím řízení není proto přípustné (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968). Pokud odvolací soud řízení zastavil, netýkalo se toto rozhodnutí nároků na náhradu škody a nelze tudíž dovodit, že by nesprávným postupem soudu byla žalované odňata možnost jednat před soudem ve věci náhrady škody. V řízení nedošlo ani k žádné z dalších vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ, stejně jako k jiným vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) OSŘ].

Pokud jde o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ, dovolatelka jej blíže neupřesňuje. Z dovolání neplyne, která skutková zjištění podle dovolatelky nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a ani dovolací soud neshledal předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu.

K dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ OSŘ:

S ohledem na již ustálený výklad čl. VIII odst. 2 věty první zákona č. 91/1998 Sb. Nejvyšším soudem a na to, že bezpodílové spoluvlastnictví zemřelého žalobce a žalované zaniklo 29. 7. 1994, je třeba v daném případě na právní vztahy týkající se zaniklého a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví aplikovat ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále ObčZ ).

Žaloba v této věci byla označena jako žaloba na odstranění neshod mezi spoluvlastníky, kdy bezpodílové spoluvlastnictví zemřelého žalobce a žalované k označenému domu zaniklo, ale nebylo dosud vypořádáno. Žalobní petit však zní na úpravu užívání společné věci; jde tedy, jak správně dovodil odvolací soud, o žalobu podle § 146 ObčZ, týkající se řešení neshody bezpodílových spoluvlastníků o užívání společné věci (nemovitosti) při nakládání s ní zda má být provedena instalace plynové přípojky a kotle a jeho napojení na stávající otopnou soustavu v přízemí domu či nikoli, čili o úpravu jiných spoluvlastnických vztahů než v řízení předchozím. V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 247/95 totiž šlo o úpravu užívání nemovitosti účastníky vymezení rozsahu prostor, které má užívat ten který z účastníků. Právo na rozhodnutí soudu o užívání společných věcí podle § 146 ObčZ přiznává zákon toliko manželům a toto právo jim přísluší nejen za trvání manželství, ale i po jeho zániku, pokud ještě nebylo provedeno vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Dohoda manželů o výkonu jejich práv k věcem v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví není závazná pro jejich dědice. Práva či povinnosti z dohody o provedení úprav společné věci, které dosud nebyly realizovány, se nestávají předmětem dědictví; závazky z ní nepřecházejí na dědice. Totéž platí i pro úpravu provedenou soudním rozhodnutím. Odvolacímu soudu nelze tudíž vytknout, pokud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, neboť způsobilost žalobce být účastníkem tohoto řízení zanikla jeho smrtí (§19 OSŘ, § 7 ObčZ), přičemž práva a povinnosti žalobce, která měla být v tomto řízení upravena, na dědice zemřelého žalobce nepřešla a ani přejít nemohla. Jiný postup soudu, než zastavení řízení, nepřicházel v úvahu (§ 107 odst. 1 OSŘ).

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně. Dovoláním napadené usnesení je proto správné a dovolání muselo být podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 31. května 2001

JUDr. František B a l á k , v.r.

předseda senátu