22 Cdo 1029/2013
Datum rozhodnutí: 13.08.2014
Dotčené předpisy: § 137 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 451 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013




22 Cdo 1029/2013
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Správy nemovitostí města Brna, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Brně, Masarykova 37, IČO 46966683, zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 35, proti žalované Cimrman, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Masarykova 7, IČO 44960140, zastoupené JUDr. Romanem Matulou, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 7, o 8.154.937,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 232/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2012, č. j. 44 Co 246/2011-394, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2012, č. j. 44 Co 246/2011-394, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Brně ( soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č. j. 39 C 232/2005-368, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 657.159,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. 2. 2001 do zaplacení, částku 692.957,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 6. 2. 2002 do zaplacení, částku 728.754,59 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 16. 2. 2003 do zaplacení. Výrokem pod bodem II. soud uložil žalované zaplatit žalobci částky ve výroku konkretizované s tam uvedenými úroky s prodlení, to vše ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce požadoval zaplacení částky 8.154.937,60 Kč s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení, neboť byl jako menšinový spoluvlastník v období roku 2000 až 2009 vyloučen z podílu na zisku z užívání obchodních prostor nacházejících se v domě, který mají účastníci a manželé C. ve spoluvlastnictví, a které užívala žalovaná ve větším rozsahu, než činil její spoluvlastnický podíl.
Soud vyšel ze zjištění, že účastníci jsou spoluvlastníky domu v B. na pozemku parc. č. 194 a pozemku parc. č. 194 o výměře 384 m2 v k. ú. B. m. Žalobci svědčí podíl ideální 1/4, žalované id. 1/2 a ideální 1/4 je ve vlastnictví v režimu společného jmění manželů R. a J. C., kteří nejsou účastníky řízení. V části domu je zřízená prodejna domácích potřeb, kterou provozuje žalovaný. Mezi podílovými spoluvlastníky byly uzavřeny dohody o výkonu správy nemovitosti, a to 15. 6. 1992 a 27. 12. 1996. Účastníci se dohodli, že správu nemovitostí bude vykonávat podle první dohody J. C. jako fyzická osoba a podle druhé dohody žalovaná Cimrman, spol. s r. o., jako právnická osoba. Následně 28. 4. 1999 uzavřeli všichni spoluvlastníci domu dohodu o vypořádání prostředků vložených spoluvlastníky do společné věci .
Soud prvního stupně posuzoval věc podle ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ( obč. zák. ) týkajících se vlastnického práva a zejména spoluvlastnictví, a to podle §§ 123, 124, 136, 137, 139, a dále podle ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení §§ 451, 456 a 458 a dospěl k závěru, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši nájemného obvyklého v daném čase a místě stanoveného ve znaleckém posudku soudem ustanovené znalkyně. Konstatoval, že nárok žalobce je za roky 2000, 2001 a 2002 promlčen (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Uplatnění nároku ve zbývající části za roky 2003 až 2009 (2010) soud shledal důvodným, neboť žalovaná užívala nebytové obchodní prostory v domě a za jejich užívání žalobci neplatila Výše bezdůvodného obohacení odpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase stanovenému v rozsahu spoluvlastnického podílu žalobce. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. Závazek stanovil včetně příslušenství pohledávky, s jejímž zaplacením se ocitla žalovaná v prodlení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 26. září 2012, č. j. 44 Co 246/2011-394, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. V napadeném výroku II. a v napadené části co do částky 4.260.613,01 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 4.260.613,01 Kč s příslušenstvím, zamítl. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti nahradit náklady řízení čs. státu a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky.
Odvolací soud zopakoval dokazování a dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobce je spoluvlastníkem id. 1/4, žalovaná id. 1/2 a třetí v řízení nezúčastněná osoba id. 1/4 domu. Prostorové uspořádání nemovitosti je takové, že v suterénu, v přízemí a v prvním poschodí jsou nebytové prostory a ve druhém až pátém poschodí se nacházejí nebytové prostory a byty. Žalovaná užívá nebytové prostory v suterénu, v přízemí, v prvním poschodí a ve druhém poschodí jednu místnost o rozloze 14 m2. Zbývající bytové i nebytové prostory jsou pronajaty třetím osobám a jeden z bytů užívá třetí spoluvlastník. Žalovaná je dlouhodobě pověřena správou nemovitosti s povinností vždy do 30. 1. v následujícím roce provést vyúčtování. Odvolací soud zjistil, že uvedený způsob užívání je výsledkem hlasování všech spoluvlastníků, které proběhlo 18. 11. 1999, při kterém spoluvlastníci většinou hlasů podle velikosti podílů (75 % ku 25 %) rozhodli o způsobu užívání domu a o tom, že výnosy z části domu, kterou neužívá žalovaná, si zbývající spoluvlastníci rozdělí v poměru 50 % ku 50 % (protokol o hlasování z 18. 11. 1999, č. l. 62). Žalobce souhlasil se způsobem užívání prostor, pouze namítal, že výnos z části domu, kterou mají užívat ostatní spoluvlastníci, je mnohonásobně nižší než 1/4 výnosu z celého domu, a proto trval na tom, aby do výnosu byla zahrnuta i přiměřená náhrada za cenu užívání prostor užívaných výhradně některým ze spoluvlastníků, v tomto případě společností Cimrman, spol. s r. o. Soud dále vzal za prokázané, že plošná výměra prostor užívaných žalobcem je podle uvedené dohody 782,41 m2 a podle znaleckého posudku 728,46 m2 a plošná výměra zbývajících prostor je podle dohody 907,08 m2 a podle znaleckého posudku 831,78 m2; z toho učinil závěr, že žalovaná užívá méně než 50 % celkové plochy a zbytek neužívá vůbec; neužívá tak společnou věc nad rámec svého podílu.
Nárok žalobce nelze podle odvolacího soudu podřadit pod žádný důvod závazku uvedený v § 489 obč. zák. Žalovaná neužívá dům nad rámec svého spoluvlastnického podílu a žalobce není vyloučen jednáním žalované z užívání věci podle velikosti svého podílu; výnosy z domu jsou řádně vyúčtovány a rozděleny. Tento stav je výsledkem regulérního hlasování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí provedeného v souladu s § 139 odst. 2 obč. zák. Z § 137 obč. zák. nevyplývá právo spoluvlastníka na užívání reálných částí společné věci, o jejím užívání rozhodují spoluvlastníci dohodou ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. Spoluvlastník má sice právo na plody a užitky věci, ale pouze na reálné výnosy nemovitosti a nikoliv na hypotetické výnosy, které by věc mohla nést, kdyby došlo k jinému rozhodnutí o jejím užívání. Odvolací soud uzavřel, že na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení podle § 451 obč. zák. v návaznosti na § 137 obč. zák., nárok žalobce není důvodný, a proto potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a změnil rozsudek ve výroku II. tak, že žalobu rovněž v této části zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání; neuvádí, o které ustanovení opírá jeho přípustnost ani nevymezuje dovolací důvody, které uplatňuje; z obsahu dovolání lze dovodit, že uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobce především namítá k výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně pod bodem I., že jeho nárok nemůže být promlčen, neboť jej řádně uplatnil v řízení vedeném před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 29 C 235/2000, a ihned potom, co jeho návrh na rozšíření žaloby nebyl v tomto řízení připuštěn, k čemuž došlo v pátek 7. 10. 2005, uplatnil uvedený nárok v pondělí 10. 10. 2005 v tomto řízení. Podle názoru žalobce nelze tento nárok považovat za promlčený a z toho důvodu jej zamítnout.
K měnícímu výroku, kterým byla jeho žaloba ve zbývající části zamítnuta, žalobce namítá, že odvolací soud opřel své rozhodnutí pouze o zápis z jednání spoluvlastníků domu v B. Z obsahu zápisu není zřejmé, pro jakou dobu se účastníci jednání dohodli, zda to bylo pro rok 1999 nebo pro jiné období. Z důkazů provedených v řízení zejména z výpovědí účastníků je zřejmé, že mezi nimi byly uzavřené i další dohody. Žalobce dále poukazuje na to, že žalovaná není pouze spoluvlastníkem domu, ale také vykonává jeho správu s tím, že provádí vyúčtování a následné rozdělení zisku a nárokování ztrát. Žalobce nemá jinou možnost, jak ovlivnit rozdělování a domoci se svého nároku než prostřednictvím žaloby. V doplnění dovolání žalobce uvedl, že ze svého podílu id. 1/4 neužívá ničeho. Jako spoluvlastník má právo na plody a užitky z této věci plynoucí do výše svého podílu, jejichž objektivní výše byla stanovena znaleckým posudkem. Tato částka má kompenzovat skutečnost, že žalobce je z užívání věci vyřazen. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak ve výroku II. správné. Odvolací soud si nesprávně vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu, o která opřel svůj rozsudek. Tato rozhodnutí naopak odpovídají oprávněnosti nároku žalobce. Žalobce na podporu svého požadavku uvádí další rozhodnutí Nejvyššího soudu; namítá též, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepředvídatelné . Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti bodu II. výroku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a že dovolání proti potvrzujícímu výroku pod bodem I. je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že jsou podle obsahu uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění.
Dovolací soud nemohl přihlédnout k doplnění dovolání, podanému až po uplynutí lhůty (31. 1. 2013), pokud v něm jsou uváděny podle obsahu dovolací důvody, které nebyly v původním dovolání obsaženy; mohl ovšem přihlédnout i bez návrhu k judikatuře tam uvedené, jakož i ke skutečnostem, které rozvádějí již konkrétně vymezené dovolací důvody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 1439/2009). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, naopak dovolací soud přihlíží i bez návrhu.
Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci (§ 137 odst. 1 obč. zák.).
Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Pro vznik bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. je rozhodující to, že došlo k obohacení určité osoby na úkor jiného a pro toto obohacení nebyl právem uznaný důvod.
Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada (srov. R 19/2001). Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Potud lze odkázat na konstantní judikaturu, podle které i v případě, že zákon výslovně nezakládá právo na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývá toto právo přímo z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, uveřejněný pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.); v daném případě je lze též výkladem dovodit z § 137 odst. 1 obč. zák. ...Jiná situace nastane, užívá-li spoluvlastník věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu). to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez právního důvodu (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, publikovaný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále jen R 17/2013).
Z uvedeného je zřejmé, že předpokladem úspěchu žaloby bylo v dané věci zjištění, že žalovaná užívá společnou věc nad rámec jejího spoluvlastnického podílu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná neužívá nemovitost nad rámec jejího spoluvlastnického podílu; proto se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila.
Problém je v tom, že žalovaná neopírala svoji obranu o tvrzení, že užívá věc jen v rámci svého spoluvlastnického podílu. Ani v závěrečném návrhu při jednání před soudem prvního stupně, v odvolání a při jednání odvolacího soudu takové tvrzení nevznesla a z dohody ze dne 18. 11. 1999 nevyvozovala v těchto procesních úkonech žádné závěry; ani soud prvního stupně o uvedené skutečnosti rozhodnutí neopřel a blíže se jimi nezabýval. Sporné bylo totiž to, zda se účastníci o osudu výnosu z obchodních prostor užívaných žalovaným nějak dohodli. Za této situace bylo rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z toho, že žalovaná neužívala prostory nad rámec svého podílu, překvapivé.
Jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz ).
Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Odvolací soud sice provedl důkaz záznamem o jednání účastníků ze dne 18. 11. 1999, neupozornil však účastníky na to, že věc bude nově posuzovat z hlediska, zda žalovaná užívá nemovitost nad rámec svého podílu. Žalobce tak fakticky nemohl reagovat na obsah tohoto záznamu (nevěděl, jaké závěry by z něj mohly být vyvozeny), zejména se však nemohl vyjádřit k otázce, zda žalovaná užívá nemovitost jen v rámci svého podílu. Odvolací soud tu vyšel z toho, že žalovaná je spoluvlastníkem v rozsahu id. poloviny, užívá však jen méně než 50 % celkové plochy. To však pro závěr o užívání věci v rámci spoluvlastnického podílu nestačí. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části (např. společný pozemek tvoří z větší části neúrodná a k jinému účelu nevyužitelná půda, jeho menší část je však vysoce úrodná). Na základě tohoto posouzení je možno učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec (R 17/2013).
Odvolací soud měl tedy účastníky upozornit, že bude věc zvažovat z hlediska, zda žalovaná užívá věc nad rámec jejího spoluvlastnického podílu; pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jeho rozhodnutí je též předčasné, neboť při stanovení míry užívání věci vychází z jiných hledisek, než R 17/2013. Proto jeho rozhodnutí i v potvrzující části není v souladu s judikaturou dovolacího soudu, což zakládá i v této části přípustnost i důvodnost dovolání.
Otázkou promlčení nároku se odvolací soud zjevně nezabýval proto, že uplatněný nárok z důvodů uvedených výše nepovažoval za věcně daný; bylo by tedy nadbytečné zabývat se jeho promlčením. Proto se touto otázkou nelze zabývat ani v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným; pokud však v dalším řízení odvolací soud učiní závěr, že nárok žalobce na zaplacení požadované částky vznikl, zváží otázku promlčení z hledisek uplatněných dovolatelem.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu