22 Cdo 1014/2017
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241b odst. 3 o. s. ř.



22 Cdo 1014/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. P. L. , zastoupeného Prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 258/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2016, č. j. 19 Co 111/2016-202, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 19 Co 111/2016-206, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ):


Obvodní soud pro Prahu 9 (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 5 C 258/2014-155, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 50/3 zahrada o výměře 40 m 2 a pozemku parc. č. 50/5 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 48 m 2 , vše v katastrálním územní K., obec P., zapsaných na listu vlastnictví č. 899, vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 46 255,50 Kč (výrok II.).

Městský soud v Praze (dále odvolací soud ) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 19 Co 111/2016-202, ve znění opravného usnesení, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a změnil výrok II. o nákladech řízení, které stanovil částkou 41 536,50 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II.).

Rozsudek odvolacího soudu, včetně opravného usnesení, byl žalovanému doručen 15. 6. 2016. V poslední den lhůty určené k podání dovolání, tj. dne 15. 8. 2016, žalovaný u soudu prvního stupně dovolání podal. V něm uvedl, že dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení. Dovolací důvod vymezil tak, že jej spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále avizoval, že odůvodnění dovolání doloží soudu v dodatečné přiměřené lhůtě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Dne 27. 9. 2016 doručil žalovaný prostřednictvím datové schránky soudu prvního stupně podání, které označil jako odůvodnění dovolání spojené s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí , v němž podrobil kritice skutkové i právní závěry, k nimž soudy v nalézacím řízení dospěly. K odůvodnění dovolání se vyjádřil žalobce. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání další předepsané náležitosti, tj. zda byl řádně uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a zda žalovaný vymezil přípustnost (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Žalovaným včas podané dovolání dne 15. 8. 2016 evidentně postrádá obligatorní náležitosti dovolání, stanovené § 241a odst. 2 o. s. ř. (zejména údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ovšem též důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem tato nesprávnost spočívá k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz ).

K doplnění dovolání podáním doručeným do datové schránky soudu prvního stupně dne 27. 9. 2016 došlo až po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty k podání dovolání; proto k němu dovolací soud již nemohl přihlédnout (srov. § 241b odst. 3, věty první, o. s. ř.).

Původně odstranitelné vady dovolání se totiž marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k případnému opožděně podanému doplnění dovolání nemůže přihlížet, a to ani kdyby k tomu došlo na základě opožděné výzvy soudu prvního stupně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2858/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2035/2010, přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2191/09, vše s opětovným připomenutím, že ustanovení § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013).

Bez vlivu na výše uvedený závěr o vadách dovolání zbývá dodat, že dovolací soud by nemohl dovolání žalovaného věcně projednat ani z podnětu podání doručeného soudu prvního stupně dne 27. 9. 2016, neboť ani v něm nebyla přípustnost dovolání řádně vymezena. Žalovaný použitou formulací, že dovolací důvod spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, směšuje obě obligatorní náležitosti dovolání, jež je nezbytné vymezit samostatně. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu odvolacího a soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. K projednání dovolání také nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části.

Důvod přípustnosti dovolání, jenž výše uvedeným (nedostatečným) způsobem uplatňuje žalovaný, podle kterého při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Jelikož o uvedené náležitosti dovolatel dovolání v zákonem stanovené lhůtě nedoplnil (aniž by soud byl povinen o tom žalovaného poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat srovnej § 243b o. s. ř., podle něhož § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí), a absence uvedených (obligatorních) náležitostí dovolání je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je založen na § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto a náklady žalobce spojené s podáním vyjádření k dovolání (jež nebylo možno věcně projednat již pro vady dovolání) nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. března 2017

Mgr. David Havlík
předseda senátu