22 Cdo 1007/98
Datum rozhodnutí: 21.08.2000
Dotčené předpisy:




22 Cdo 1007/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) P. Č. a B) L. Č., zastoupených advokátem, proti žalované V. Ž., o umožnění průchodu, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 4 C 497/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 1997 čj. 38 Co 533/96-39, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno - venkov (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. února 1996 čj. 4 C 497/95-24 k žalobě podané Z. V. uložil žalovanému F. S., aby odstranil skládku písku z pozemku p. č. 226/1 v k. ú. a obci O., zapsané na LV č. 319 u Katastrálního úřadu B. - v., zajistil překrytí celého výkopu na témže pozemku a zaplatil žalobkyni na nákladech řízení 2650 Kč.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že Z. V. je z poloviny spoluvlastnicí nemovitostí domu čp. 425 se st. pl. 1953 v k. ú. O. (spoluvlastnictví nabyla smlouvou v roce 1986 a dědictvím v roce 1990), v domě bydlí od narození, tj. od roku 1942. F. S. je vlastníkem domu čp. 424 se st. pl. 1956/1 a parc. č. 226/1 v témže kat. území (vlastnictví nabyl dědictvím v roce 1968 a smlouvou v roce 1978). Oba domy spolu sousedí (šlo původně o jeden dům), do domu čp. 425 je možný vjezd jen tzv. "uličkou", tj. po pozemku parc. č. 226/1 - na ni navazují železná vrata a dvůr na pozemku parc. č. 1953. Příchod do čp. 425 je možný i "z druhé strany ve směru od potoka, kde se však nachází pouze vstupní dveře, nikoli vjezd". Z. V. a také její právní předchůdci (blíže nespecifikováni) nejméně od roku 1942 procházeli spornou uličkou. Od tohoto roku potvrdil průchod uličkou i svědek F. N., který v domě čp. 425 bydlel v letech 1930-1949. Ten uvedl, že do domů čp. 424 a čp. 425, vzniklých rozdělením domu jednoho, byl nejdříve vstup jedněmi dveřmi, pak byl zbudován vchod pro dům čp. 425 "ve štítu domu", a když právní předchůdci žalobkyně chodili do domu čp. 425 podél domu čp. 424, otec svědka jim průchod zahradil, teprve v roce 1942 začali právní předchůdci Z. V. procházet spornou uličkou. Skládkou písku v roce 1995 na pozemku parc. č. 226/1 F. S. nejprve znemožnil Zd. V. průchod po tomto pozemku vůbec, posléze jí umožnil průchod jen po části tohoto pozemku, a vykopal také na uvedeném pozemku výkop, a to před vraty na pozemku žalobkyně parc. č. 1953. Na základě těchto skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že "ze strany žalobkyně Z. V., resp. jejích právních předchůdců, došlo k vydržení práva průchodu již nejméně dle zák. č. 141/1950 Sb., který nabyl účinnosti l. l. 1951, tedy po dobu 10 let došlo k nerušenému průchodu žalobkyně Z. V. včetně její matky do svých nemovitostí" a že "došlo tedy tak k nabytí práva odpovídajícímu věcnému břemeni výkonem práva, došlo tedy k vydržení práva průchodu žalobkyně Z. V. přes spornou uličku. Vzhledem k tomu, že žalovaný F. S. brání navezením písku právu průchodu, resp. průjezdu žalobkyně do své nemovitosti, neboť na místě samém bylo zjištěno, že ulička je průchodná jen z jedné třetiny", uložil soud F. S. odstranit písek z pozemku parc. č. 226/1 a ze stejného důvodu také překrýt výkop na témže pozemku.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně Podle odvolacího soudu z provedeného dokazování nevyplývalo jednoznačně, že šlo o nerušený průchod, resp. průjezd, k čemuž soud prvního stupně nevyslechl otce F. S., ačkoliv byl jeho výslech navržen. Uvedený závěr nebyl však pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že určující bylo posouzení otázky, "zda žalobkyni Z. V. k předmětnému pozemku parc. č. 226/1 svědčí nějaké právo, nejspíše právo odpovídajícímu věcnému břemeni", a zda došlo k jeho vydržení jejími právními předchůdci podle zák. č. 141/1950 Sb., obč. zák. Podle odvolacího soudu se však žalobkyni Z. V. nepodařilo prokázat existenci dobré víry jejích právních předchůdců, že jim právo patří. Dobrá víra je subjektivní stav, nemůže však sama o sobě vzniknout bez toho, že by zde byly objektivní okolnosti, které mohou takový stav vyvolat: "jinak řečeno musí zde existovat objektivní skutečnosti, na základě kterých je ta která osoba přesvědčena, že jí určité právo náleží... V žádném případě pak touto skutečností nemůže být samotný výkon určitého práva, neboť to by znamenalo, že po určité době samotný výkon práva, byť nerušený, postačuje pro vznik dobré víry na straně té které osoby a tím by se zúžil výčet podmínek potřebných pro vydržení práva. Žalobkyně nejen neprokázala, ale ani netvrdila žádnou skutečnost, která dobrou víru mohla založit, tvrzení a dokazování se soustředilo jen na otázku výkonu práva.".

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně Z. V. dovolání. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, "v jehož důsledku vychází i ze skutkových zjištění, které nemají oporu v podstatné části v provedeném dokazování". Poukazuje na to, že počátek tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemeni k předmětnému pozemku spadá do doby účinnosti o. o. z. z roku 1811 a nesouhlasí s odvolacím soudem v závěru, že samotná držba věci, resp. výkon práva, je pro posouzení věci bezvýznamná. Držba je spojena vždy s určitými atributy, které vypovídají o tom, zda je řádná, poctivá či pravá. Podle žalobkyně Z. V. nemůže obstát, že netvrdila ani neprokázala konkrétní skutečnosti, které by zakládaly dobromyslnou držbu. Už v žalobě uvedla, že v roce 1903 došlo k rozdělení domu, dům čp. 425 se stal koncovým domem v obci a jiný přístup k němu, než přes předmětný pozemek nebyl možný. S ohledem na příbuzenský vztah nástupnických subjektů nepochybuje o tom, že mezi zúčastněnými musela existovat alespoň ústní dohoda o průchodu a průjezdu přes sporný pozemek, která byla celá desetiletí respektována. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že šlo o držbu řádnou, tj. takovou, která se opírala o titul, postačující ke vzniku práva, poctivou, neboť všichni vlastníci domu čp. 425 byli přesvědčeni, že jim uvedené právo náleží, a také držbu pravou, která nebyla nabyta lstí, silou nebo výprosou. I sám F. S. nejprve potvrdil, že neví nic o tom, že by jeho rodiče bránili jejím právním předchůdcům ve výkonu práva k jejich pozemku, až dodatečně začal toto tvrzení měnit a dovolával se svědka N., který rovněž připustil, že od roku 1942 právní předchůdci Z. V. k průchodu předmětný pozemek užívali. Z. V. uvedla, že je přesvědčena, že došlo k vydržení práva průchodu, resp. průjezdu, odpovídajícímu věcnému břemeni ve prospěch vlastníků domu čp. 424 po předmětném pozemku. Důvodem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem nemohlo být ani to, že nebyl proveden výslech svědka - otce F. S., neboť odvolací soud mohl jeho výslech sám provést. Žalobkyně Z. V. v podání z 29. 10. 1999 označila jako žalovanou V. Ž., o níž uvedla, že F. S. na ni převedl kromě jiného předmětný pozemek parc. č. 226/1. Dodala, že přístup do domu čp. 425 má jen zadním vchodem od potoka, komplikovaný rozvodněním v srpnu 1997. V. Ž. stavební úřad zatím nepovolil stavbu garáže, tarasu a vstupní brány na pozemku parc. č. 226/1, přesto však je garáž postavena a průchodu přes uvedený pozemek brání stavební materiál. Žalobkyně Z. V. a B. D. jako spoluvlastnice domu čp. 425 s pozemkem parc. č. 1953 zastavěná plocha kromě dalších nemovitostí převedly vlastnické právo k těmto nemovitostem kupní smlouvou z 30. 9. 1999 s účinky vkladu ke č. 11. 1999 na manžele P. a L. Č. Ti podáními z 22. 5. 2000 a 17. 7. 2000 uplatnili procesní nástupnictví v důsledku uvedené singulární sukcece. Jako procesní nástupci žalobkyně Z. V. navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný F. S. darovací smlouvou z 18. 12. 1997 s účinností vkladu ke dni 22. 12. 1997 (rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 19. 12. 1997) daroval dům. čp. 424 s pozemkem parc. č. 1956/1 a pozemek vedený ve zjednodušené evidenci jako parc. č. 226/1 V. Ž. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v podání z 29. 10. 1999 uplatnila přechod vlastnického práva k pozemku parc. č. 226/1 singulární sukcesí z F. S. na V. Ž., stala se V. Ž. procesní nástupkyní F. S. K dovolání se nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas účastnicí řízení (§ 238 odst. l písm. a/, § 240 odst. l, § 241 odst. l o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241 odst. 1, 3 o. s. ř.

Vady řízení, uvedené v § 237 odst. l o. s. ř. ani jiné vady řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. l písm. b/ o. s. ř.) žalobci nenamítali a ze spisu nebyly zjištěny.

Pokud jde o námitky žalobců, týkající se počátku doby, od které vlastníci domu čp. 424 procházeli po pozemku parc. č. 226/1, resp. ho používali jako vjezd, soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že tak činili nejméně od roku 1942, když podrobně zdůvodnil, jak k této době dospěl - kromě jiného také na základě výpovědi svědka F. N. Odvolací soud jeho zjištění převzal.

Jestliže žalobci dále vytýkají odvolacímu soudu pochybení v posouzení dobré víry právních předchůdců Z. V., že jim předmětné právo odpovídající věcnému břemeni náleží, jde již námitky směřující proti právnímu posouzení věci.

V daném případě je tedy dále třeba přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, že k vydržení tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemeni nemohlo podle zák. č. 141/1950 Sb., obč. zák., (dále jen "obč. zák.") dojít pro nesplnění předpokladu dobré víry, že právním předchůdcům Z. V. takové právo patří.

Podle § 166 odst. l, § 167 a § 168 odst. l obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka věci ve prospěch někoho jiného tak, že vlastník je povinen buď něco trpět, nebo se něčeho zdržet anebo něco činit, práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena s vlastnictvím určité věci nebo svědčí určité osobě a o nabývání práv odpovídajících věcným břemenům platí přiměřeně ustanovení o nabývání vlastnictví. To znamená jednak podle § 111 obč. zák. nabytí smlouvou, která podle § 40 téhož zákona jako právní úkon týkající se nemovitosti musela mít písemnou formu, jednak podle § 115 obč. zák. vydržením. Předpoklady vydržení stanovil § 116 obč. zák. tak, že práva vlastnického k věci nemovité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po dobu deseti let. Podle § 566 odst. l obč. zák. lhůta, která začala běžet před l. lednem 1951, skončí, určuje-li zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne l. ledna 1951 (§ 1468 o. o. z. z roku 1811 stanovil 30letou vydržecí lhůtu). Držitelem oprávněným podle § 145 odst. l obč. zák. je držitel, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží.

Dobrá víra je psychický stav držitele - takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnosti, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titulu uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením. Oprávněná držba se tedy nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že zde takový titul je.

Žalobci v řízení netvrdili žádnou konkrétní skutečnost, na základě které by jejich právní předchůdci byli "se zřetelem ke všem okolnostem" v dobré víře, že jim právo odpovídající věcnému břemeni patří. Pokud byli přesvědčeni, že jim toto právo náleží, aniž by tu byly jakékoliv skutečnosti, které by je při zachování obvyklé opatrnosti k takové domněnce opravňovaly, resp. pokud odvozovali nabytí práva odpovídajícímu věcnému břemeni vydržením z pouhého výkonu obsahu práva, nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo náleží. Žalobci v dovolání uvedli, že dobrá víra jejich právních předchůdců ve vlastnictví domu čp.425, že jim patří právo průchodu, resp. průjezdu přes parc. č. 226/1 jako právo odpovídající věcnému břemeni, byla založena na zřízení tohoto práva ústní smlouvou. Avšak výkon takového věcného práva jen na základě ústní smlouvy o jeho zřízení nemůže být rovněž založit dobrou víru držitele, že mu takové věcné právo náleží, a to ani v případě, že by byli přesvědčení, že taková smlouva ke vzniku takového práva postačuje. Jde o neomluvitelný právní omyl, neboť právní předchůdci žalobců při zachování obvyklé opatrnosti museli vědět, že věcná práva k nemovitostem nelze ústně zřizovat.

Skutkové zjištění, ze kterého odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, má tedy v podstatné části oporu v provedeném dokazování a správné je také právní posouzení otázky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. l o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalované by vhledem k úspěchu v řízení přislušela náhrada nákladů řízení, ty jí však nevznikly (§ 243 odst. 4, § 224 odst. l, § 151 odst. l, § 142 odst. l o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21.srpna 2000

JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová