21 Cdo 997/2004
Datum rozhodnutí: 23.09.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 997/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. A., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. S., s.r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 4 C 418/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. září 2003 č.j. 4 C 418/2003-46 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. ledna 2004 č.j. 7 Co 2791/2003-64, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. září 2003 č.j. 4 C 418/2003-46 se zastavuje.

II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. ledna 2004 č.j. 7 Co 2791/2003-64 se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 22.1.2003 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že důvodem výpovědi je nadbytečnost zaměstnance vzniklá v souvislosti s prováděnými organizačními změnami v K. S., s.r.o. .

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že v době dání výpovědi neexistovalo žádné organizační opatření, které je nezbytnou podmínkou uplatněného výpovědního důvodu. Připojené organizační opatření ze dne 26.11.2002, obsahující naprosto obecné formulace , bylo vytvořeno až dodatečně poté, co se o jeho absenci zmínil právní zástupce žalobce v dopise adresovaném žalovanému v době dání výpovědi. O tom, že se jde pouze o účelové opatření, svědčí podle názoru žalobce i skutečnost, že po dání výpovědi žalovaný přijal nového zaměstnance, který se sice nenazývá ředitelem (jak byla označena funkce vykonávaná žalobcem), ale dělá prakticky práci žalobce . Kromě toho žalovaný nedodržel ust. § 46 odst. 2 zák. práce , neboť žalobci nenabídl jinou práci, ani nebylo prokázáno, že jej nemohl zaměstnat na jiném vhodném místě.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 23.9.2003 č.j. 4 C 418/2003-46 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 6.575,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce, který pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.1.1995 jako ředitel žalovaného a podílel se na jeho řízení spolu s Ing. P., se stal na základě řádně přijatého rozhodnutí o organizační změně (spočívající v tom, že řízení žalovaného bylo nadále svěřeno toliko Ing. P.) pro žalovaného nadbytečným. Protože nebylo prokázáno, že by na místo uvolněné žalobcem byl přijat jiný zaměstnanec, a protože žalovaný v době dání výpovědi nedisponoval žádným volným pracovním místem, které by mohl žalobci nabídnout, dal žalobci výpověď z pracovního poměru v souladu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. c) odst. 2 písm. a) zák. práce .

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21.1.2004 č.j. 7 Co 2791/2003-64 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 5.375,- Kč k rukám advokáta JUDr. T. V., a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 5.999,- Kč. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaný před dáním výpovědi přijal rozhodnutí o organizační změně (spočívající ve změně organizační struktury zrušením žalobcem zastávané funkce ředitele) a že v důsledku této organizační změny se žalobce stal pro žalovaného nadbytečným. Skutečnost namítnutá žalobcem v odvolání, že u žalovaného je zaměstnán Ing. Kubeš, nemá podle názoru odvolacího soudu při úvaze o platnosti předmětné výpovědi žádný význam, neboť jmenovaný byl přijat do pracovního poměru k žalovanému před rozhodnutím o organizační změně, jež vedla k výpovědi dané žalobci, a současně vyšlo v řízení najevo, že se jmenovaný zaměstnanec na řízení žalované společnosti nepodílí. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně dovodil naplnění předpokladů výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce a nedůvodnost návrhu žalobce na vyslovení neplatnosti této výpovědi .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23.9.2003 č.j. 4 C 418/2003-46 podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vytkl soudům, že se vůbec nezabývaly přijatým organizačním opatřením žalovaného z hlediska jeho znění, rozsahu a dopadu v celkové struktuře THP pracovníků a především tím, zda je ve vztahu k osobě žalobce a jeho THP zařazení účinné . Zdůraznil, že přijatým opatřením mělo dojít ke snížení počtu THP pracovníků o jedno funkční místo, avšak ve skutečnosti již předtím došlo ke snížení o dvě THP místa, čímž fakticky došlo ke snížení počtu THP pracovníků o tři funkční místa. Organizační opatření žalovaného znějící na zrušení jednoho místa THP bylo tedy nejen naplněno, ale dokonce 3x překročeno . Podle názoru dovolatele je tudíž věcný dopad organizačního opatření v této věci zcela jiný, než jak jej soudy obou stupňů hodnotily , a z těchto důvodů není dána příčinná souvislost mezi přijatým organizačním opatřením a výpovědí, která byla žalobci dána pro nadbytečnost. Žalobce má zato, že jediným důvodem pro jeho výpověď byla potřeba žalovaného se ho zbavit , což považuje za odvetné a šikanózní opatření, protože si dovolil splnit svou povinnost jednatele a podal návrh na konkurz, fakticky předlužené, žalované organizace . Navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23.9.2003 č.j. 4 C 418/2003-46 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23.9.2003 č.j. 4 C 418/2003-46 zastavil (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam po právní stránce , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Žalobce na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, že organizační změna, která vedla k předmětné výpovědi, spočívala ve změně organizační struktury zrušením funkce ředitele , v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že přijatým organizačním opatřením mělo dojít ke snížení počtu THP pracovníků o jedno funkční místo ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že předmětná výpověď nemohla být dána po právu ). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce aniž by se mohl věcí dále zabývat podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč (srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2004

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu