21 Cdo 980/2014
Datum rozhodnutí: 03.03.2015
Dotčené předpisy: § 42a odst. 1,2,3,4 obč. zák. ve znění do 31.10.2009, § 39 obč. zák. ve znění do 31.10.2009, § 256 předpisu č. 140/1961Sb. ve znění do 31.12.2009, § 256a předpisu č. 140/1961Sb. ve znění do 31.12.2009, § 222 předpisu č. 40/2009Sb. ve znění od 01.01.2010, § 223 předpisu č. 40/2009Sb. ve znění od 01.01.2010




21 Cdo 980/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) RNDr. P. P. , zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9 - Kyjích, Lánská č. 65, a b) Ing. M. P. , zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1 Novém Městě, Vodičkova č. 736/17, proti žalovaným 1) Ing. E. Š. , zastoupenému Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lamačova č. 824/9, a 2) Ing. R. Š. , zastoupenému Mgr. Petrem Křížákem, MBA., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova č. 787/6, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 389/2009, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2013 č. j. 13 Co 3/2013-665, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 4. 12. 2009 domáhali určení, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými a B. Š. jako dárkyní, na základě níž nabyli žalovaní nemovitosti, a to budovu č. p. 1036 v Praze 8 Libni na pozemku p. č. 1081, pozemek p. č. 1081 v Praze 8 Libni a pozemek p. č. 1082 v Praze 8 Libni, vše zapsáno v listu vlastnictví č. 1277 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pro obec P., katastrální území L. , je vůči žalobcům neúčinná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 102/2002 soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a B. Š. (matky žalovaných) k uvedeným nemovitostem, přikázal je do výlučného vlastnictví B. Š. a uložil jí povinnost zaplatit každému žalobci 2.400.000,- Kč. B. Š. však ještě dříve , než měla zaplatit žalobcům uvedenou částku, uzavřela se žalovanými darovací smlouvu, kterou jim darovala předmětné nemovitosti. Žalobci mají za to, že B. Š., která nemá žádný jiný majetek a jejímž příjmem je pouze starobní důchod, učinila toto jednání v úmyslu zmařit uspokojení pohledávek žalobců, kterým dosud nezaplatila částky 1.650.000,- Kč [žalobci a)] a 119.375,- Kč [žalobci b)], a že žalovaným byl tento její úmysl zcela evidentní .

Obvodní soud pro Prahu 8 poté, co usnesením ze dne 11. 2. 2011 č. j. 13 C 389/2009-214 zastavil řízení mezi žalobcem b) a oběma žalovanými z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem b) - rozsudkem ze dne 21. 2. 2011 č. j. 13 C 389/2009-247 žalobě žalobce a) vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení 12.960,- Kč k rukám advokáta JUDr. Alana Korbela. Poté, co dovodil, že žalobce a) i žalovaní jsou v řízení věcně legitimováni a že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku, dospěl k závěru, že byly splněny podmínky odporovatelnosti právním úkonům stanovené v ustanovení § 42a občanského zákoníku, protože uzavřením darovací smlouvy mezi B. Š. a žalovanými dne 4. 9. 2009 byla zkrácena vymahatelná pohledávka žalobce a) vůči dlužnici B. Š. podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, kterou dlužnice, jež se stala osobou prakticky nemajetnou a závislou na starobním důchodu a na půjčkách , uspokojila jen částečně, a protože žalovaní, kteří byli osobami jí blízkými, neprokázali, že v době uzavření darovací smlouvy nemohli znát úmysl dlužnice zkrátit žalobce a) jako svého věřitele.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2011 č. j. 13 Co 391/2011-315 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně odňal žalovanému 1) možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť věc dne 21. 2. 2011 projednal v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti jeho zástupce, přestože zástupce žalovaného 1) čtyři dny před jednáním soudu prvního stupně, při němž byl vyhlášen rozsudek, požádal soud o odročení jednání na pozdější termín z důvodu kolize termínu jednání s termínem odvolacího jednání nařízeného na tentýž den Krajským soudem v Brně ve věci vedené u něj pod sp. zn. 44 Co 211/2010, jakož i z důvodu kolize s dalšími třemi jednáními, kde vystupoval rovněž jako zástupce účastníka, a to v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 415, 416 a 417/2010. Současně uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, jaká je nyní v důsledku žalovanými namítaných a prokazovaných částečných úhrad a B. Š. vůči žalobci učiněných úkonů započtení aktuální výše předmětné žalobcovy pohledávky .

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 6. 2012 č. j. 13 C 389/2009-530 určil, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými, na straně jedné, a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaný Ing. R. Š. nabyl pozemek parc. č. 1082 v Praze 8, Libni zapsaný na LV 10686 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, pro obec P., katastrální území L., je vůči žalobci RNDr. P. P., neúčinná , zamítl žalobu o určení, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými, na straně jedné, a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaní nabyli nemovitosti, a to budovu č. p. v P. 8, L., na pozemku parc. č. 1081, a pozemek parc. č. 1081 v Praze 8, Libni, vše zapsáno v listu vlastnictví č. 1277 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, pro obec P., katastrální území L., je vůči žalobci RNDr. P. P., neúčinná , a rozhodl, že žalovanému 1) se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobci a že mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobce je ve věci aktivně legitimován, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobců a B. Š. k uvedeným nemovitostem a nemovitosti byly svěřeny do výlučného vlastnictví B. Š., které byla uložena povinnost zaplatit každému žalobci 2.400.000,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku, která nastala dne 3. 9. 2009, že žalovaní (synové B. Š.) jsou ve věci pasivně legitimováni, neboť předmětné nemovitosti jim dlužnice B. Š. darovala darovací smlouvou ze dne 4. 9. 2009, že žaloba byla podána v zákonem stanovené tříleté lhůtě, že uzavřením darovací smlouvy mezi dlužnicí a žalovanými byla zkrácena vymahatelná pohledávka žalobce a) vůči dlužnici podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, kterou dlužnice, jež se stala osobou prakticky nemajetnou a závislou na starobním důchodu a na půjčkách , uspokojila jen částečně, a že s ohledem na vztah mezi dlužnicí a žalovanými, kteří jsou navzájem blízkými osobami, se presumuje úmysl dlužnice zkrátit žalobce a) jako svého věřitele a vědomost obou žalovaných o existenci tohoto úmyslu, a co přihlédl k tomu, že dlužnice byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 108/2011 odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, dospěl k závěru, že v době podání žaloby a v době vyhlášení předchozího rozsudku soudu prvního stupně sice byly splněny všechny podmínky pro použití ustanovení § 42a občanského zákoníku, že je však třeba vzít v úvahu změny, které nastaly do vyhlášení rozsudku , zejména úhradu téměř celé jistiny pohledávky žalobce a) za dlužnicí. S přihlédnutím k tomu, že odporovatelným úkonem ušly z majetku dlužnice nemovitosti v hodnotě asi 10.000.000,- Kč a že její dluh vůči žalobci a) je v současnosti v řádu statisíců korun , usoudil, že rozhodnutí o neúčinnosti celého darování by neodpovídalo smyslu právní úpravy, kterou je umožnění vedení exekuce věřiteli vůči majetkovým hodnotám v dispozici třetí osoby . Neúčinnost darovací smlouvy vůči žalobci a) proto vyslovil pouze ve vztahu k pozemku parc. č. 1082 v Praze Libni, neboť hodnota tohoto pozemku postačuje v případě exekučního či vykonávacího řízení k úhradě pohledávky žalobce .

K odvolání žalobce a) a žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2013 č. j. 13 Co 3/2013-665 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými na straně jedné a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaný Ing. R. Š. nabyl pozemek parc. č. 1082 v Praze 8, Libni, zapsaný na LV 10686 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, pro obec P., katastrální území L., je vůči žalobci neúčinná , potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ze skutečnosti, že dlužnice B. Š. byla za své jednání spočívající v uzavření předmětné darovací smlouvy pravomocně odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 663/2009 dovodil, že darovací smlouva uzavřená mezi dlužnicí a žalovanými je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Právní názor, že právní úkon, jímž dlužník zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zcizí část svého majetku, a naplní tak skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) trestního zákona, je absolutně neplatný, vyjádřený v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu, neshledal v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, podle něhož je neplatný podle ustanovení § 39 občanského zákoníku právní úkon, který obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, neboť v případě řešeném v tomto rozsudku nebyla ani jedna smluvní strana odporovaného právního úkonu pravomocně odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele; za takové situace je pak třeba, aby úmysl poškodit věřitele byl shledán u obou smluvních stran, jinak nejde o neplatný právní úkon . Uzavřel, že úspěšně odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, přičemž odporovatelnost právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou, která považuje za neplatný právní úkon uzavíraný všemi účastníky s úmyslem zkrátit věřitele, která ale naproti tomu dovodila, že o platný, avšak odporovatelný právní úkon jde tehdy, kdy má úmysl zkrátit věřitele pouze některý z účastníků právního úkonu; v posuzovaném případě byla za trestný čin odsouzena pouze dárkyně B. Š., nikoli však obdarovaní. Má za to, že právní úkon zkracující uspokojení vymahatelné pohledávky dovolatele je nedělitelný , a že proto nelze určit, že část právního úkonu je neúčinná, kdežto jeho jiná část neúčinná není . Posuzování přiměřenosti není v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu podle názoru dovolatele na místě, neboť by to ve svém důsledku vedlo k nemožnosti se odporovatelnosti dovolat . Žalobce a) navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) k dovolání žalobce a) uvedl, že darovací smlouva ze dne 4. 9. 2009 není neplatným, nýbrž odporovatelným právním úkonem, neboť v trestním řízení nevyšlo najevo, že by se žalovaní jakkoli podíleli na trestném činu poškozování věřitele. Darovací smlouvě však nelze úspěšně odporovat, neboť dlužník svůj dluh zcela uhradil .

Žalovaný 2) k dovolání uvedl, že spoluvlastnický podíl ve výši 2.400.000,- Kč je do rozhodování dovolacího soudu zcela jistě zaplacen , a že proto pozbývá smyslu rozhodovat o dovolání a případně dokonce rušit rozhodnutí Městského soudu v Praze a tím pádem i rozhodnutí soudu prvního stupně .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo provedeným dokazováním mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, který nabyl právní moci dne 3. 9. 2009, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví B. Š. a žalobců a) a b) k budově č. p. postavené na pozemku parc. č. 1081, k pozemku parc. č. 1081 a k pozemku parc. č. 1082, vše v Praze 8 Libni, katastrální území L. a že tyto nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví B. Š., které byla uložena povinnost zaplatit každému žalobci 2.400.000,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dne 4. 9. 2009 byla mezi B. Š. a žalovanými (jejími syny) uzavřena darovací smlouva, kterou B.a Š. darovala každému žalovanému jednu polovinu budovy č. p., postavené na pozemku parc. č. 1081, a pozemku parc. č. 1081 a žalovanému 2) celý pozemek parc. č. 1082, vše v Praze 8 Libni, katastrální území L.. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011 sp. zn. 2 T 108/2011 byla B. Š. uznána vinnou z trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, kterého se dopustila tím, že dne 4. 9. 2009 v Praze 8 v sídle Úřadu městské části Praha 9, ihned poté, co dne 3. 9. 2009 nabyl právní moci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví B. Š. a žalobců k uvedeným nemovitostem a tyto nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví a současně jí byla uložena povinnost zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku každému žalobci 2.400.000,- Kč, podepsala darovací smlouvu, na jejímž základě převedla předmětné nemovitosti v hodnotě 9.600.000,- Kč na své syny Ing. R. Š. a Ing. E. Š., aniž by po nich žádala jakoukoli finanční kompenzaci, a ještě téhož dne doručila Katastrálnímu úřadu pro hl. m. Prahu návrh na vklad převodu vlastnického práva k nemovitostem podle této smlouvy, ačkoli si byla vědoma, že od této chvíle disponuje pouze finanční částkou ve výši 3.150.000,- Kč a nemá jiný majetek, je pouze uživatelkou starobního důchodu a společné jmění manželů má zúženo pouze na obvyklé vybavení domácnosti, takže nebude schopna oprávněné pohledávky žalobců v plné výši uspokojit, přičemž uspokojila pouze pohledávku žalobce b), jemuž po jednostranném zápočtu pohledávky za náklady řízení ve výši 119.375,- Kč uhradila ve lhůtě splatnosti částku 2.280.625,- Kč a žalobci a) dne 13. 10. 2009 uhradila pouze částku 869.375,- Kč, čímž po jednostranném započtení pohledávky za náklady řízení ve výši 119.375,- Kč poškozenému žalobci a) způsobila škodu ve výši 1.411.250,- Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. 5 To 93/2012 bylo odvolání B. Š. proti uvedenému odsuzujícímu rozsudku zamítnuto.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze odporovat smlouvě, kterou dlužník uzavřel s jinou osobou v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky svého věřitele, aniž by ve stejném úmyslu jednala i druhá smluvní strana. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce a) je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat vzhledem k tomu, že žalobce a) se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinná darovací smlouva ze dne 4. 9. 2009 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb. a č. 215/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále jen obč. zák. ).

Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Z toho, jak vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Jsou-li druhou stranou v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení § 116 obč. zák.), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.

Určením právní neúčinnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. (vyhověním odpůrčí žalobě) nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem a vyvolává právní následky, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně, nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z neplatného právního úkonu nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl učiněn. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že pouze platný právní úkon může být úspěšně napaden odpůrčí žalobou; právní úkon, který není platný a který tedy nevyvolává žádné právní účinky, nemůže naplnit jeden ze základních předpokladů odporovatelnosti, tj. zkrácení uspokojení pohledávek dlužníkových věřitelů. Neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností také proto, že působí proti všem, zatímco odporovatelnost se týká pouze poměrů účastníků, ohledně nichž byla vyslovena pravomocným rozhodnutím soudu. Protože odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, má případné zjištění o tom, že právní úkon je neplatný, mimo jiné za následek, že odpůrčí žalobě nemůže být vyhověno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný pod č. 134 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2001).

Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Právním úkonem, který svým účelem odporuje zákonu, a který je proto podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný, je též smlouva uzavřená mezi smluvními stranami v úmyslu (se záměrem) zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele jedné z nich [srov. ustanovení § 256 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), o trestném činu poškozování věřitele a ustanovení § 256a tr. zák. o trestném činu zvýhodňování věřitele (s účinností od 1. 1. 2010 srov. § 222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník)]. Neplatnou však z tohoto důvodu bude jen smlouva, při jejímž uzavření sledovaly úmysl (záměr) dosáhnout výsledku odporujícímu zákonu obě (všechny) smluvní strany (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). Jestliže by úmysl zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele sledoval při uzavření smlouvy jen dlužník, nebyla by smlouva neplatná, ale za předpokladu, že strana, v jejíž prospěch byla smlouva uzavřena nebo které z ní vznikl prospěch, o tomto úmyslu dlužníka věděla (byl jí znám) nebo musela vědět (musel jí být znám), a za splnění dalších podmínek odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. věřitel by se mohl domáhat určení, že smlouva je vůči němu právně neúčinná.

Uzavřením smlouvy v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele se dlužník může dopustit jak vyplývá z ustanovení § 256 a 256a tr. zák. (s účinností od 1. 1. 2010 z ustanovení § 222 a 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) trestného činu. Okolnost, že tímto svým jednáním dlužník naplnil skutkovou podstatu trestného činu a že byl za něj v trestním řízení pravomocně odsouzen, však sama o sobě (bez dalšího) nemůže vést k závěru o neplatnosti uzavřené smlouvy, neboť tak by tomu mohlo být jen jak vyplývá z výše uvedeného v případě, že by úmysl dlužníka zkrátit možnost uspokojení věřitelovy pohledávky sledovala i druhá smluvní strana (aniž by bylo významné, zda se tímto jednáním též dopustila trestného činu a zda za něj byla odsouzena). Závěr, že smlouva, jejímž uzavřením se dlužník dopustil trestného činu poškozování nebo zvýhodňování věřitele, za který byl odsouzen, je neplatným právním úkonem bez ohledu na to, zda také druhá smluvní strana uzavřela smlouvu v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky věřitele, nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 663/2009, na který poukazuje odvolací soud (nehledě k tomu, že ve věci, v níž byl tento rozsudek vydán, ani jak je zřejmé z jeho odůvodnění - k odsouzení dlužníka, který uzavřel dohodu o bezúplatném převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu se záměrem zkrátit uspokojení svého věřitele, za trestný čin nedošlo, neboť trestní řízení vedené proti němu bylo zastaveno).

Z uvedeného plyne, že smlouva, kterou dlužník uzavřel s jinou osobou v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávky svého věřitele a jejímž uzavřením se dopustil trestného činu, za který byl odsouzen, není neplatná, jestliže ji ve stejném úmyslu neuzavřela i druhá smluvní strana; taková smlouva je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. odporovatelným právním úkonem.

V projednávané věci se dlužnice B. Š. uzavřením darovací smlouvy se žalovanými dne 4. 9. 2009 dopustila trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., za který byla pravomocně odsouzena. Protože však v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní tuto darovací smlouvu uzavřeli s dlužnicí B. Š. v oboustranně shodném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek žalobců jako věřitelů B. Š., nemůže být darovací smlouva jak vyplývá z výše uvedeného jen z důvodu odsouzení B. Š. pro trestný čin neplatným právním úkonem, a závěr odvolacího soudu, že jí z tohoto důvodu nelze úspěšně odporovat, proto není správný.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej aniž by se zabýval námitkami dovolatele týkajícími se nedělitelnosti právního úkonu zkracujícího uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a posuzování přiměřenosti v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu, které směřují proti závěrům uvedeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na nichž odvolací soud svůj rozsudek nezaložil - zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 3. března 2015

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu