21 Cdo 950/2014
Datum rozhodnutí: 06.05.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



21 Cdo 950/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) P. G. , b) M, G. , c) M. G. , a d) K. G. , všech zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68/3, za účasti Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 4 Nuslích, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, zastoupeného Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 12, o náhradu za vyvlastnění nemovitostí, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 7/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2013 č. j. 1 Co 365/2013-481, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizaci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Jiřího Drápala, advokáta se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí č. 12.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2013 č. j. 1 Co 365/2013-481 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 28 Cdo 691/2010 a usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1163/12, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost podaná proti tomuto rozsudku, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 30 Cdo 730/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. 21 Cdo 79/2014, jímž bylo rozhodnuto ve skutkově obdobné věci žalobců a) a b)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Navrhují-li žalobci, aby Nejvyšší soud přerušil dovolací řízení a aby podle ustanovení čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie požádal Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu ustanovení čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, pak přehlížejí, že tato listina se stala právně závaznou až dnem 1. 12. 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropského společenství (srov. čl. 6 odst. 2 Lisabonské smlouvy uveřejněné v č. 306/2007 - C Úředního věstníku Evropské unie), a že se proto nemůže vzhledem k tomu, že k vyvlastnění nemovitostí žalobců došlo podle zjištění odvolacího soudu rozhodnutím správního orgánu, které nabylo právní moci dne 1. 12. 2003 - na projednávanou věc vztahovat.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2014


JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu