21 Cdo 898/2016
Datum rozhodnutí: 20.04.2017
Dotčené předpisy: § 14 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008, § 19 odst. 231.12.2008 předpisu č. 262/2006Sb., § 331 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008, § 324 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.12.2008, § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění do 19.07.2009




21 Cdo 898/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně V. Š. N. (dříve Š.) , DiS. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova č. 795/9, proti žalované JATKY TISMICE, s. r. o. se sídlem v Českém Brodu, Tismicích č. 14, IČO 25068571, zastoupené Mgr. Lukášem Kykalem, advokátem se sídlem v Říčanech, Akátová č. 185/5, o 60.000,- Kč s úrokem z prodlení a o vzájemné žalobě žalované o 74.204,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 115/2009, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015, č. j. 23 Co 205/2015 486, takto:

I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 25.773,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení, se odmítá .
II. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované v rozsahu 29.193,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení, a dovolání žalobkyně se zamítají .
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 60.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 30.000,- Kč od 1. 3. 2009 do zaplacení a z částky 30.000,- Kč od 1. 4. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů. Žalobu odůvodnila zejména tím, že podle pracovní smlouvy mezi ní a žalovanou ze dne 13. 3. 2006, ve znění dodatku ze dne 20. 10. 2008, jí za výkon práce náleží od 1. 11. 2008 hrubá mzda ve výši 30.000,- Kč. Žalovaná jí však dosud nevyplatila mzdu za měsíc leden a únor 2009.

Vzájemnou žalobou se žalovaná domáhala, aby jí žalobkyně zaplatila 74.204,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se žalobkyně na její účet bezdůvodně obohatila o 54.966,- Kč, neboť jí byla vyplacena domněle hrubá mzda za listopad a prosinec 2008, a tím, že žalované vznikla s tímto přímo související škoda ve výši 19.238,- Kč odvedením příslušného pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na zdravotní pojištění.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 15. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 107, doplněným rozsudkem ze dne 22. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 116, žalované uložil zaplatit žalobkyni 60.000,- Kč s 9,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 3. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 1. 2010 do 15. 3. 2010 a dále až do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, s 9,25 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 4. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, s 8 % úrokem z prodlení ročně z částky 30.000,- Kč od 1. 1. 2010 do 15. 3. 2010 a dále od 16. 3. 2010 až do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení žalovaného trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, vzájemný návrh žalované, aby jí žalobkyně zaplatila částku 74.204,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení, zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23.969,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Novotného. Vyšel z toho, že žalovaná nevyplatila žalobkyni mzdu, která jí byla garantována na základě dodatku pracovní smlouvy ze dne 20. 10. 2008, ani mzdu, která byla stanovena původně platovým výměrem ze dne 13. 3. 2006 ve výši 10.000,- Kč hrubého. Vzhledem k tomu, že platový výměr, který tvoří součást pracovní smlouvy, i dodatek k pracovní smlouvě, který měnil původní platový výměr, je jednostranným právním úkonem zaměstnavatele, tj. žalované, a byl jím stanoven plat žalobkyně, stačí pro jeho platnost, že je podepsán pouze zaměstnavatelem. Okolnost, zda bývalý jednatel žalované Ing. V. Š. porušil v rámci své jednatelské činnosti nějakou povinnost, je věcí, kterou musí žalovaná řešit s ním, ale nejprve musí splnit povinnosti, vyplývající z uzavřených smluv se zaměstnanci ; ve sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o doplatek mzdy se nelze touto otázkou zabývat. Nelze ani zjišťovat, jaká byla finanční situace žalované, nebo jaké byly její závazky vůči dalším subjektům. Rozhodující je, že byl platně uzavřen pracovní poměr s žalobkyní, ze kterého vyplývá pro žalobkyni nárok na mzdu, stanovenou podle příslušného dodatku k pracovní smlouvě. Vzhledem k tomu, že žalobě o zaplacení mzdy za měsíc leden a únor 2009 v plném rozsahu vyhověl, neboť dodatek k pracovní smlouvě ze dne 13. 3. 2008 považoval za platný, nezbylo soudu , než vzájemný návrh žalované, týkající se přeplatku mzdy žalobkyně za období říjen a listopad 2008, jako nedůvodný zamítnout.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2011, č. j. 23 Co 133/2011, 137/2011 264, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 107, ve výroku I. (ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 60.000,- Kč s úroky z prodlení) změnil tak, že žalobu v rozsahu 40.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a v částce 20.000,- Kč s úrokem z prodlení jej potvrdil; doplňující rozsudek soudu I. stupně ze dne 22. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 116 , potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 15.116,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 14.746,-Kč do rukou právního zástupce žalobkyně a že soudu I. stupně se ukládá rozhodnout o nákladech řízení státu . Vyšel z toho, že, rozhodl-li jednatel žalované (v té době Ing. V. Š.) o navýšení mezd zaměstnanců žalované, tento krok žalovanou zavazuje bez ohledu na to, zda se tím cítí poškozena či nikoliv. Byla-li na základě takového rozhodnutí jednatele žalované žalobkyni za listopad a prosinec 2008 vyplacena mzda ve výši tomuto rozhodnutí odpovídající, nejednalo se o žádnou z forem bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku. Z obdobných důvodů nelze ani povinné odvody žalované na sociální a zdravotní pojištění žalobkyně za měsíce listopad a prosinec 2008, vypočtené ze zvýšené mzdy, považovat za škodu, kterou by žalobkyně způsobila žalované zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ve smyslu ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce. Naproti tomu při posuzování nároku žalobkyně na mzdu za leden a únor 2009, která žalobkyni nebyla žalovanou vyplacena vůbec, je podle odvolacího soudu namístě vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž žalobkyni nárok na měsíční mzdu ve výši 30.000,- Kč vznikl. Na rozdíl od žalovanou uplatňovaných nároků na vydání bezdůvodného obohacení a náhradu škody se lze v souvislosti s domáháním se existujících nároků zabývat i otázkou dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce. S přihlédnutím k tomu, že žalobkyně je dcerou tehdejšího jednatele žalované Ing. V. Š., který ve stejné době rozhodl o bezprecedentním navýšení mzdy nejen žalobkyni, ale i dalším jeho rodině blízkým osobám (nevlastní dceři P. B. a jejímu příteli O. A.) rovněž zaměstnaným u žalované, zatímco mzdy dalších několika desítek zaměstnanců žalované žádných výraznějších změn nedoznaly, k tomu, že se tak stalo v období, kdy ekonomická situace žalované nebyla nijak skvělá , a navíc v době, kdy se schylovalo k tomu, že bude Ing. V. Š. na nejbližší valné hromadě z funkce jednatele žalované odvolán, a k tomu, že pracovní nasazení žalobkyně při zajišťování expedice bio uzenin lze však jen těžko poměřovat s trojnásobným zvýšením měsíční mzdy, uzavřel, že je dostatek důvodů ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce nepřiznat žalobkyni mzdu a náhradu mzdy za dovolenou za leden a únor 2009 v rozsahu převyšujícím výši mzdy žalobkyně, která platila do konce října 2008 (10.000,- Kč), neboť nárokování výplaty vyšší mzdy (náhrady mzdy) odporuje dobrým mravům.

K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. 2. 2013, č. j. 21 Cdo 4126/2011 302, rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že doplňující rozsudek soudu I. stupně ze dne 22. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009-116, se potvrzuje , zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu rozpor jeho závěru, že, byla-li na základě rozhodnutí jednatele žalované žalobkyni za listopad a prosinec 2008 vyplacena mzda ve výši tomuto rozhodnutí odpovídající, nejednalo se o žádnou z forem bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku s dalším závěrem, že bezprecedentní navýšení mzdy žalobkyni bylo výkonem práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy. Platí-li totiž, že navýšení mzdy žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy, pak plnění takto získané je plněním z nepoctivého zdroje ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 6. 2013, č. j. 23 Co 133/2011 321, rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 107, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 116, zrušil ve výrocích II. a III. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na to, že bezdůvodným obohacením žalobkyně mohl být pouze rozdíl mezi mzdou, která by jí náležela podle mzdových podmínek platných do vydání mzdového výměru ze dne 20. 10. 2008 a mzdou, která jí byla vyplacena na základě tohoto výměru . K vyčíslení výše bezdůvodného obohacení bude proto třeba zjistit výši mzdy žalobkyně za listopad a prosinec 2008 (všech jejích složek), na kterou by měla nárok v případě, že by nebyl vydán platební výměr ze dne 20. 10. 2008, na základě čeho jí byl vyplácen tzv. 13. plat (zda se jednalo o každoročně vyplácený benefit, na základě čeho byl vyplácen, z čeho byla odvozována či jak byla určována jeho výše a zda žalobkyni vznikl nárok na jeho vyplacení ve výši 25.000,- Kč, popřípadě v jiné výši, i bez přijetí platebního výměru ze dne 20. 10. 2008, popřípadě jiného, ad hoc přijatého rozhodnutí), a v neposlední řadě bude třeba se vypořádat i s námitkou žalobkyně, že v řízení dosud nebylo prokázáno, že by nebyla při přijímání mzdy za listopad a prosinec 2008 v dobré víře.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 7 C 115/2009 448, zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení celkem 54.966,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení, zastavil řízení o vzájemné žalobě v části, ve které žalovaná požadovala po žalobkyni zaplacení náhrady škody ve výši 19.328,- Kč, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 40.973,02 Kč k rukám advokáta JUDr. Zdeňka Hraby. Dospěl k závěru, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení o tom, jaká byla výše mzdy žalobkyně za listopad a prosinec 2008, všech jejích složek, na které by měla nárok v případě, že by nebyl vydán platební výměr ze dne 20. 10. 2008 , a vzhledem k tomu ani nebylo možné zjistit výši bezdůvodného obohacení žalobkyně.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2015, č. j. 23 Co 205/2015 486, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 25.773,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení, potvrdil jej v části, v níž byla zamítnuta vzájemné žaloba žalované v rozsahu 29.193,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit na nákladech řízení České republice na účet Okresního soudu v Kolíně každá 726,40 Kč. Setrval na dříve přijatém závěru, že navýšení základní mzdy žalobkyně platebním výměrem ze dne 20. 10. 2008 bylo výkonem práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy a že žalobkyně tak získala plněním z nepoctivého zdroje majetkový prospěch, který je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku. Přitom vzal do úvahy skutečnost, že žalobkyně je dcerou tehdejšího jednatele žalované Ing. V. Š., který rozhodl o velkorysém navýšení mzdy žalobkyně i dalších jeho rodině blízkých osob, tehdy rovněž zaměstnaných u žalované, i mezd dalších zaměstnanců v období, kdy ekonomická situace žalované nebyla nijak skvělá a navíc v době, kdy se schylovalo k tomu, že bude Ing. Václav Šebek na nejbližší valné hromadě z funkce jednatele žalované odvolán , že okolnosti navýšení mzdy všem zmíněným osobám spíš budí dojem, že nešlo ani tak o odměnu za (předpokládané) mimořádné pracovní výkony, jako spíše bylo vedeno snahou končícího jednatele zajistit svým blízkým na úkor žalované na poslední chvíli ještě nějaké nadstandardní výhody a že těchto okolností si musela být nepochybně vědoma i sama žalobkyně . Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení o tom, jaké by byly mzdové nároky žalobkyně za měsíc listopad a prosinec roku 2008, pokud by nebyl brán v potaz mzdový výměr ze dne 20. 10. 2008 , a z předložených mzdových listů a výplatních lístků stanovil výši bezdůvodného obohacení žalobkyně jako rozdíl mezi mzdou, která by jí náležela podle mzdových podmínek platných do vydání mzdového výměru ze dne 20. 10. 2008, a mzdou, která jí byla skutečně vyplacena. Neodůvodněnou shledal námitku žalobkyně opírající se o ustanovení § 19 odst. 2 zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2011), neboť vydání bezdůvodného obohacení, tj. vrácení toho, co bylo plněno, ač na to nárok nebyl, popřípadě nárok zanikl, nelze považovat za něčí újmu . Vrácení neprávem vyplacených částek není na místě odepřít ani z hlediska ustanovení § 331 zák. práce, neboť vzhledem k blízkému vztahu žalobkyně k tehdejšímu jednateli žalované (její otec) a osobě pověřené vedením účetnictví žalované (její matka) si žalobkyně musela být vědoma, že částky vyplacené jí z titulu navýšení mzdy, nebyly určeny správně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně (s výjimkou části výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pokud jím byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované, v rozsahu 29.193,- Kč s 10,5 % úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení ) i žalovaná.

Žalobkyně zejména namítá, že vydání bezdůvodného obohacení na základě neplatného jednostranného právního úkonu zaměstnavatele zákoník práce vylučuje, neboť neplatnost jednostranného právního úkonu zaměstnavatele pojmově nemůže způsobit zaměstnanec a již vůbec zaměstnanec nemůže neplatnost jednostranného právního úkonu zaměstnavatele způsobit výlučně sám . Ve vztahu k ustanovení § 331 zák. práce pak pojem nesprávně (tj. zaměstnavatelem určená částka) je nepochybně pojmem vyjadřujícím určení částky v rozporu s nějakým algoritmem předem platně stanoveným zaměstnavatelem pro výpočet částky (mzdy) nebo algoritmem výpočtu vyplývajícím z právního předpisu. Nesprávně určenou tak nemůže být částka mzdy určená neplatným právním úkonem zaměstnavatele; taková částka nemůže být ani omylem vyplacená. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu buď změnil tak, že potvrdí rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 1. 2015, č. j. 7 C sta 115/2009 448 , nebo aby jej zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Žalovaná namítá, že odvolací soud se opětovně nevypořádal se skutečností, že žalovaná ve vzájemném návrhu uvedla, že žalobkyni náleží mzda 20.000,- Kč, kterou však žalobkyně měla ve své dispozici před podáním vlastní žaloby, že žalobkyně vymohla prostřednictvím soudního exekutora, na podkladě rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 5. 2011, č. j. 23 Co 133/2011 - 264, částku 20.000,- Kč s příslušenstvím, a že nepřihlédl ani k tomu, že mzda náleží zaměstnanci pouze za vykonanou práci, a nezdůvodnil přiznání nároku žalobkyně na odměny ve výši 6.000,- Kč měsíčně a na tzv. třináctý plat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (výklad ustanovení § 19 odst. 2 zák. práce ve znění do 31. 12. 2011), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání nejsou opodstatněná.

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu . Tedy též ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 25.773,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 4. 11. 2009 do zaplacení . Protože v tomto směru bylo vzájemné žalobě žalované vyhověno a protože tím žalované nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, nemůže mít žalovaná z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby tato část rozhodnutí odvolacího soudu byla zrušena nebo změněna. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaná tedy není oprávněna (subjektivně legitimována) [srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 3. 1976, Cpj 70/75, uveřejněné pod č. 14/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998], a proto Nejvyšší soud její dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že se žalovaná domáhá částek, o které se měla žalobkyně bezdůvodně obohatit v listopadu a prosinci 2008 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2008, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 305/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a č. 382/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a č. 451/2008 Sb. (dále jen zák. práce ).

Podle ustanovení § 14 odst. 1 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiného účastníka pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle ustanovení § 19 odst. 2 zák. práce neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám; vznikne-li zaměstnanci následkem takového neplatného právního úkonu škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit.

Podle ustanovení § 331 zák. práce promlčecí doba se řídí § 103, 106 a 107 občanského zákoníku s tím, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let od jejich výplaty, § 109, 110, 111 a 112 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 324 zák. práce bezdůvodné obohacení se řídí § 451, 454, § 455 odst. 1, § 456 až 459 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 19. 7. 2009 (dále též jen obč. zák ) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Jak uvedl dovolací soud již v rozsudku ze dne 20. 2. 2013, č. j. 21 Cdo 4126/2011 302, o tom, že majetkový prospěch je získán z nepoctivého zdroje mimo jiné také tehdy, půjde-li o jednání nedosahující intenzity trestné činnosti nebo z různých důvodů trestně nepostižitelné, které je v rozporu s dobrými mravy, neboť takový výkon práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů je zákonem zakázán, nebylo v rozhodovací praxi soudů pochyb [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR k žalobám o vydání neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné pod číslem 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975].

Skutkové závěry odvolacího soudu (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobkyně je dcerou tehdejšího jednatele žalované Ing. V. Š., který rozhodl o velkorysém navýšení mzdy žalobkyně i dalších jeho rodině blízkých osob, tehdy rovněž zaměstnaných u žalované, i mezd dalších zaměstnanců v období, kdy ekonomická situace žalované nebyla nijak skvělá a navíc v době, kdy se schylovalo k tomu, že bude Ing. V. Š. na nejbližší valné hromadě z funkce jednatele žalované odvolán , že okolnosti navýšení hrubé mzdy všem zmíněným osobám spíš budí dojem, že nešlo ani tak o odměnu za (předpokládané) mimořádné pracovní výkony, jako spíše bylo vedeno snahou končícího jednatele zajistit svým blízkým na úkor žalované na poslední chvíli ještě nějaké nadstandardní výhody , a že těchto okolností si musela nabýt nepochybně vědoma i sama žalobkyně , nepochybně odůvodňují závěr, že plnění, jehož vydání se žalovaná po žalobkyni domáhá bylo (v rozsahu, který byl důsledkem dodatku k pracovní smlouvě ze dne 20. 10. 2008) plněním z nepoctivého zdroje. Šlo tak o bezdůvodné obohacení žalobkyně ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák.

Neplatnost pracovněprávního úkonu může být jak vyplývá z ustanovení § 19 odst. 2 část věty před středníkem zák. práce zaměstnanci na újmu pouze a jen tehdy, způsobil-li ji výlučně sám. V případě, že neplatnost způsobil výlučně zaměstnavatel nebo že byla způsobena oběma účastníky pracovněprávního vztahu, není zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, která by mu vznikla následkem neplatného pracovněprávního úkonu, a nejde u něho o bezdůvodné obohacení (plnění přijaté od zaměstnavatele na základě neplatného pracovněprávního úkonu si tedy může ponechat). Z výslovného znění citovaného ustanovení je dále zřejmé, že potřeba zkoumání toho, kdo neplatnost právního úkonu způsobil (zda zaměstnanec nebo zaměstnavatel anebo obě smluvní strany základních pracovněprávních vztahů společně), je dána pouze tam, kde zaměstnanec přijal plnění z neplatného právního úkonu, nikoliv však plnění z jiných důvodů, kdy bezdůvodné obohacení vzniká (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1573/2012, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2569/2015, nebo - při obsahově obdobné předchozí právní úpravě - rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1773/2008, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010). Jestliže tedy v projednávané věci žalobkyní přijaté plnění od žalované bylo plněním z nepoctivého zdroje, ustanovení § 19 odst. 2 zák. práce se neuplatní.

Souhlasit lze s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně i vzhledem k blízkému vztahu k tehdejšímu jednateli žalované (její otec) a osobě pověřené vedením účetnictví žalované (její matka) si musela být vědoma, že výrazné navýšení hrubé mzdy nekoresponduje, jak s tehdejší hospodářskou situací žalované, tak ani s nějakým významným navýšením její pracovní výkonnosti a z těchto okolností mohla předpokládat, že částky vyplacené z titulu navýšení hrubé mzdy nebyly určeny správně, a že proto vrácení těchto žalobkyni neprávem vyplacených částek za listopad a prosinec 2008 žalované není na místě odepřít ani z hlediska ustanovení § 331 zákoníku práce.

Obstát nemohou ani námitky dovolatelky (žalované), že mělo být přihlédnuto k tomu, že žalobkyně vymohla od žalované na podkladě rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 5. 2011, č. j. 23 Co 133/2011 - 264, částku 20.000,- Kč s příslušenstvím a že odvolací soud nezdůvodnil přiznání nároku žalobkyně na odměny ve výši 6.000,- Kč měsíčně a na tzv. třináctý plat.

Jak uvedl dovolací soud již v předchozím zrušovacím rozsudku ze dne 20. 2. 2013, č. j. 21 Cdo 4126/2011 302, žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení mzdy za měsíce leden a únor 2009, zatímco žalovaná se protinávrhem domáhala vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout vyplacením mzdy žalobkyni za listopad a prosinec 2008, a jde tak o dva zcela rozdílné nároky, jejichž posouzení se odvíjí také od zcela jiných ustanovení právních předpisů.

O nároku žalobkyně na doplatek mzdy za leden a únor 2009 bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 3. 2010, č. j. 7 C 115/2009 107, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2011, č. j. 23 Co 133/2011, 137/2011 264, (žaloba byla v rozsahu 40.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítnuta a v částce 20.000,- Kč s úrokem z prodlení bylo žalobkyni vyhověno). Ohledně žalobkyní uplatněného nároku tak byl vztah mezi účastnicemi vypořádán a nemůže o něm být znovu v tomto řízení rozhodováno. Vyplatila-li tedy podle pravomocného rozsudku žalovaná žalobkyni (byť i v rámci exekuce) přisouzenou částku, nelze k tomu přihlížet při rozhodování o zcela jiném a samostatném nároku žalované.

Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky (žalované), že by odvolací soud nezdůvodnil přiznání nároku žalobkyně na odměny ve výši 6.000,- Kč měsíčně a na tzv. třináctý plat. Jak odvolací soud v dovoláním napadeného rozsudku uvedl, ze mzdových listů žalobkyně za roky 2007 a 2008 je zřejmé, že žalobkyně měla fixní mzdu 10.000,- Kč měsíčně a pravidelnou součástí mzdy byly odměny v neměnné výši 6.000,- Kč měsíčně a že tedy lze vycházet z toho, že i v závěru roku 2008 by, bez existence mzdového výměru ze dne 20. 10. 2008, činila základní mzda žalobkyně 16.000,- Kč měsíčně. Ze mzdových listů žalobkyně a dalších zaměstnanců žalované (V. K., I. S., J. V.) za rok 2007 vyplývá, že není pravdou, že by u žalované nebylo zvykem vyplácet tzv. třináctý plat. Naopak, všem zaměstnancům žalované, jejichž mzdové listy byly založeny do spisu, byl třináctý plat spolu se mzdou za listopad vyplacen. Odvolací soud proto uzavřel, že i za rok 2008, by žalobkyni náležel tzv. třináctý plat ve stejné výši. Uvedené skutkové závěry odvolacího soudu jak uvedeno výše - přezkumu dovolacího soudu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). I kdyby však uvedené závěry odvolacího soudu správné nebyly, nelze po žalobkyni požadovat vrácení těchto (případně neprávem) vyplacených částek, neboť žalobkyně (na rozdíl od navýšení základní mzdy dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 20. 10. 2008) nemohla vědět ani z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Jak správně totiž vyložil odvolací soud, pravidelnou součástí mzdy byly odměny v neměnné výši 6.000,- Kč měsíčně a vyplácet tzv. třináctý plat bylo u žalované zvykem. Ustanovení § 331 zák. práce by tak bránilo žalované požadovat vrácení (případně neprávem) vyplacených částek po žalobkyni.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (i když v případě dovolání žalobkyně z ne zcela přiléhavých důvodů) - věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání obou účastnic podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první, § 142 odst. 1 věta první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, ani žalovaná, jejíž dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemají právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. dubna 2017


JUDr. Mojmír Putna předseda senátu