21 Cdo 892/2012
Datum rozhodnutí: 28.11.2012
Dotčené předpisy: § 243d odst. 2 o. s. ř., § 9 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb., § 39 obč. zák., § 161 odst. 1, 2 obč. zák.




21 Cdo 892/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Ivanou Heřmanskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Tréglova č. 4/794, proti žalovanému F. M. , zastoupenému Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova č. 645/18, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem a věcným břemenem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 453/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2011 č.j. 64 Co 359/2010-49, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "nemovitosti - parcela č. - zastavěná plocha a nádvoří a objekt bez č.p. na parcele č. - zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na LV pro katastrální území Krč, nejsou zatíženy ve prospěch žalovaného zástavním právem smluvním pro pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč a příslušenství podle smlouvy o zřízení zástavního práva podle obč. zák. ze dne 12.1.2006 a věcným břemenem užívání podle smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12.1.2006". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v katastru nemovitostí je ohledně uvedených nemovitostí, jejichž je vlastníkem (jeho vlastnické právo bylo určeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6.11.2005 č.j. 27 C 389/2004-47, který nabyl právní moci dne 26.8.2006), zapsáno "omezení vlastnického práva pro žalovaného", a to zástavní právo smluvní pro pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč a příslušenství a věcné břemeno užívání. Uvedená věcná práva byla do katastru nemovitostí zapsána na základě zástavní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, uzavřených dne 12.1.2006 mezi žalovaným a společností MATTHES gastro, s.r.o., proti níž "směřovala úspěšná žaloba žalobce na určení vlastnického práva" ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 389/2004. Protože společnost MATTHES gastro, s.r.o. nebyla v době uzavírání smluv o zřízení věcných práv vlastníkem nemovitostí, věcná práva k nim "pro rozpor" s ustanoveními § 151o odst. 2 a § 161 odst. 2 občanského zákoníku nemohla vzniknout. Žalovaný ani nemohl být při uzavírání uvedených smluv v dobré víře, a to s ohledem na jeho "přímou nebo nepřímou" účast ve věci o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem (žalovaný byl společníkem a jednatelem společnosti MATTHES gastro, s.r.o. a v současné době je jejím prokuristou).

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28.5.2010 č.j. 32 C 453/2009-19 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit k rukám "právního zástupce žalovaného náhradu nákladů řízení ve výši 13.920,- Kč". Dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti "jsou zatíženy zástavním právem smluvním pro pohledávku ve výši 2.000.000,- Kč s příslušenstvím a věcným břemenem užívání ze dne 12.1.2006", protože v době uzavření zástavní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene mezi žalovaným a společností MATTHES gastro, s.r.o. (12.1.2006) této společnosti "svědčilo" vlastnické právo k předmětným nemovitostem a protože vlastnické právo žalobce, který "nikdy v minulosti jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí zapsán nebyl", v době vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16.11.2005 č.j. 27 C 389/2004-47, kterým bylo určeno jeho vlastnické právo k nemovitostem a který nabyl právní moci dne 28.6.2006, ještě "neexistovalo".

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.5.2011 č.j. 64 Co 359/2010-49 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 25.080,- Kč k rukám advokátky Mgr. Marty Janouškové. Vycházel ze zjištění, že společnost MATTHES gastro, s.r.o. nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem ve veřejné dražbě poté, co byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.2.1995 č.j. 9 C 34/92-55 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.1.1996 č.j. 12 Co 451/95-95 pravomocně zamítnuta žaloba žalobce, aby Pneuslužba Praha, státní podnik byla povinna uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, stejně jako další rozsudek tohoto soudu ze dne 25.8.1998 č.j. 16 Co 211/98-135, vydaný v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 34/92, byly k dovolání žalobce Nejvyšším soudem České republiky zrušeny a že "posléze skončilo restituční řízení ve prospěch žalobce", nemůže mít s přihlédnutím k ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. vliv na závěr, že "žalovaný, jako osoba třetí, která nebyla účastníkem restitučního řízení, nabyl od společnosti MATTHES gastro, s.r.o. věcná práva". Protože právní vztahy vzniklé ze zástavní smlouvy a ze smlouvy o zřízení věcného břemene nemohou být dotčeny "ani výsledkem restitučního řízení, ani výsledkem určovací žaloby", dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene i zástavní smlouva "byly sjednány platně".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že právní vztahy třetích osob jsou podle ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. chráněny tehdy, "vznikly-li v období před vydáním měnícího rozsudku". V daném případě však "právní vztahy žalovaného nevznikly před vydáním restitučního rozhodnutí č.j. 16 Co 193/2000-161 ze dne 25.7.2000", ale "více jak pět let po vydání restitučního rozhodnutí a v době těsně předcházející pravomocnému rozhodnutí ve věci určení práv k nemovitostem". Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že rozhodoval odlišně od judikatury "vztahující se k ochraně práv oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb." (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.12.1998 sp. zn. 2 Cdon 1828/97), podle níž "doba zákazu převodu věcí do vlastnictví jiné osoby podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, končí současně se zánikem v úvahu přicházejícího práva na vydání věci". Odvolací soud se dále nevypořádal s jeho "námitkou o personálním propojení" společnosti MATTHES gastro, s.r.o. a žalovaného, který byl "v době restitučního řízení majoritním společníkem a poté prokuristou MATTHES gastro, s.r.o.", a s otázkou, zda se na žalovaného za těchto okolností vztahuje ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. "s ohledem na účel tohoto ustanovení sledující především ochranu těch osob, které jsou v dobré víře, že změna poměrů nenastala". Žalobce dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc "vrátil soudům II. a I. stupně k novému projednání".

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť dovolání v posuzované věci není přípustné "s ohledem na absenci zásadního významu tohoto rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že žalobce se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 34/92 domáhal jako oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., aby povinné osobě (Pneuslužba Praha, státní podnik, ode dne 15.6.1993 Pneuslužba Praha, státní podnik v likvidaci) bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí, a to objektu - občanská vybavenost bez č.p. na pozemku st. parc. č. a pozemku st. parc. č. o výměře 353 m 2 v katastrálním území Krč a obci Praha. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.2.1995 č.j. 9 C 34/92-55 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.1.1996 č.j. 12 Co 451/95-95, který nabyl právní moci dne 19.2.1996, byla jeho žaloba zamítnuta. Na základě dražby ze dne 20.5.1996 bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo k předmětným nemovitostem pro společnost MATTHES Praha, spol. s r.o. (ode dne 16.9.2004 MATTHES gastro, s.r.o.). K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.11.1997 č.j. 2 Cdon 1005/96-112 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.1.1996 č.j. 12 Co 451/95-95 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co k dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27.4.2000 č.j. 23 Cdo 2414/98-148 zrušil i následně vydaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25.8.1998 č.j. 16 Co 211/98-135, kterým byla žaloba na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí opětovně zamítnuta, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.7.2000 č.j. 16 Co 193/2000-161, který nabyl právní moci dne 15.2.2001, rozhodl, že žalovaný Pneuslužba Praha, státní podnik v likvidaci, je povinen uzavřít se žalobcem dohodu, podle níž vydává žalobci předmětné nemovitosti. Žalobce se následně v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 389/2004 domáhal žalobou podanou proti žalované společnosti MATTHES gastro, s.r.o. určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16.11.2005 č.j. 27 C 389/2004-47, který nabyl právní moci dne 28.6.2006, bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce. Dne 12.1.2006 uzavřeli žalovaný jako zástavní věřitel a společnost MATTHES gastro, s.r.o. jako zástavce zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem k zajištění pohledávky žalovaného ze smlouvy o poskytnutí úvěru ve výši 2.000.000,- Kč, a téhož dne uzavřeli (společnost MATTHES gastro, s.r.o. jako zřizovatel a žalovaný jako oprávněný) smlouvu o zřízení věcného břemene užívání předmětných nemovitostí; na základě těchto smluv byl proveden vklad práv do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci mimo jiné významné, za jakých podmínek jsou chráněny právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o žalobě na uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb.") dovolacím soudem a po vydání nového rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Podle ustanovení § 243d odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny.

Nové rozhodnutí odvolacího soudu (soudu prvního stupně), které upravilo práva a povinností účastníků řízení jinak než původní rozhodnutí zrušené dovolacím soudem, může mít vliv nejen na právní vztahů účastníků samotných. Jestliže na právní poměry účastníků upravené původním (zrušeným) pravomocným a vykonatelným rozhodnutím navazují další vztahy, dotýká se i právních vztahů třetích osob. Z ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že třetích osob nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Znamená to, že při posuzování právních vztahů někoho jiného než účastníka řízení se i nadále vychází z původního zrušeného rozhodnutí a že tyto osoby nemohou pozbýt nabytá práva a povinnosti jenom proto, že původní rozhodnutí bylo zrušeno a že právní poměry účastníků řízení byly nově upraveny jinak. Právní postavení třetích osob je ovšem tímto způsobem chráněno jen tehdy, jestliže v mezidobí jejich práva a povinnosti vznikla platně. Je-li právní úkon, od něhož třetí osoba odvozuje svá práva a povinnosti, neplatný, nelze ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. použít.

V posuzovaném případě byly předmětem zástavní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřených mezi žalovaným a společností MATTHES gastro, s.r.o. dne 12.1.2006 nemovitosti, které společnost MATTHES gastro, s.r.o. nabyla od Pneuslužby Praha, státního podniku v likvidaci, před tím, než byla Pneuslužbě Praha, státnímu podniku v likvidaci, jako povinné osobě rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.7.2000 č.j. 16 Co 193/2000-161 vydaným v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 34/92 pravomocně uložena povinnost uzavřít se žalobcem jako oprávněnou osobou dohodu o vydání těchto nemovitostí žalobci podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu; takové právní úkony jsou neplatné.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že povinná osoba nesmí věci, na jejichž vydání uplatnila (mohla uplatnit) nárok oprávněná osoba, smlouvou převést do vlastnictví jiného a že ohledně těchto věcí nemůže činit ani jiné právní úkony, kterými by bylo s věcmi nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá toto ustanovení. Tento zákaz trvá i v době po právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba oprávněné osoby, aby povinné osobě bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jestliže bylo po zrušení tohoto rozsudku dovolacím soudem k dovolání oprávněné osoby její žalobě novým rozhodnutím vyhověno; právní úkony učiněné povinnou osobou v rozporu se zákazem jsou ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku absolutně neplatné a ustanovení § 243d odst. 2 o.s.ř. nelze v takovém případě na ochranu právního postavení třetích osob použít (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.12.1998 sp. zn. 2 Cdon 1828/97, který byl uveřejněn pod č. 65 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.8.2004 sp. zn. 22 Cdo 1289/2004 nebo v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2006 sp. zn. 28 Cdo 2853/2006).

Tím, zda Pneuslužba Praha, státní podnik v likvidaci, v souvislosti s prodejem předmětných nemovitostí společnosti MATTHES gastro, s.r.o. v dražbě konané dne 20.5.1996 (po právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.2.1995 č.j. 9 C 34/92-55 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.1.1996 č.j. 12 Co 451/95-95, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce, aby Pneuslužbě Praha, státnímu podniku v likvidaci, bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) porušila zákaz nakládání s předmětnými nemovitostmi vyplývající pro ni jako pro povinnou osobu z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a zda v případě porušení tohoto zákazu společnost MATTHES gastro, s.r.o. nabyla vlastnické právo k nemovitostem, se odvolací soud nezabýval. Tato okolnost přitom byla pro posouzení věci významná, neboť, kdyby se společnost MATTHES gastro, s.r.o. ve skutečnosti nestala (nemohla by se stát) vlastníkem předmětných nemovitostí, znamenalo by to mimo jiné, že zástavní smlouvou ze dne 12.1.2006 dal nemovitosti do zástavy a smlouvou o zřízení věcného břemene z téhož dne je zatížil věcným břemenem někdo, kdo nebyl (nikdy se podle práva nestal) jejich vlastníkem, tedy řečeno jinak, že společnost MATTHES gastro, s.r.o. dala do zástavy cizí nemovitosti a zřídila k nim věcné břemeno.

Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§ 161 odst. 1 občanského zákoníku). Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem; totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví (§ 161 odst. 2 občanského zákoníku).

Z uvedeného vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 občanského zákoníku).

Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. § 151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 a právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), nyní platná právní úprava - jak je nepochybné ze znění ustanovení § 161 občanského zákoníku - umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (§ 161 odst. 1 občanského zákoníku). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) bez souhlasu vlastníka, je vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2011).

Cizí nemovitou věc nelze zásadně na základě smlouvy zatížit ani věcným břemenem, neboť smlouvou může zřídit věcné břemeno jen vlastník nemovitosti; další osoby tak mohou učinit jen v případě, že jim k tomu dává právo zvláštní zákon (srov. § 151o odst. 2 občanského zákoníku). Smlouva, kterou zřizuje věcné břemeno k nemovitosti někdo, kdo není jejím vlastníkem ani jinou osobou, které k tomu dává právo zvláštní zákon, svým obsahem odporuje zákonu, a je proto podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatná.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2012

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu