21 Cdo 891/2010
Datum rozhodnutí: 20.05.2011
Dotčené předpisy: § 243 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.06.2002, § 243 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.06.2002, § 243 odst. 4 část věty před středníkem předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 30.06.2002




21 Cdo 891/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce TMF Czech, a. s. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, IČO 24705101, proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně II, Politických vězňů č. 44, o 84.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 34/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 62 Co 437/2008-169, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.308,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Janouška, advokáta se sídlem v Kolíně II, Politických vězňů č. 44.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce (původně TMF Czech, a. s. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 46, IČO 27089479) se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 84.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se žalovaným (jako svým zaměstnancem) uzavřel dne 13. 6. 2002 dohodu o zvýšení kvalifikace ve smyslu ustanovení § 143 zák. práce. V uvedené dohodě se žalovaný mimo jiné zavázal, že po absolvování sjednaného studia setrvá v pracovním poměru u žalobce alespoň po dobu tří let; v případě nedodržení tohoto závazku se zavázal uhradit žalobci jako zaměstnavateli všechny jeho náklady vynaložené na zvýšení kvalifikace. Pracovní poměr u žalobce skončil ke dni 31. 3. 2005 v důsledku výpovědi z pracovního poměru dané žalovaným dne 13. 1. 2005. Žalobcem vynaložené náklady na zvýšení kvalifikace žalovaného ve výši 84.000,- Kč však žalovaný odmítá uhradit.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 10. 2005, č. j. 19 C 34/2005-28, ve znění usnesení ze dne 21. 12. 2005, č. j. 19 C 34/2005-40, a ze dne 26. 7. 2007, č. j. 19 C 34/2005-74, řízení co do 2 % úroku z prodlení p. a. z částky 84.000,-Kč od 1. 4. 2005 do 27. 6. 2005 zastavil, uložil žalovanému zaplatit žalobci 84.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % p. a. od 28. 6. 2005 do 30. 6. 2005 a dále každé kalendářní pololetí, ve kterém je dlužník v prodlení, s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanové Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí (v němž trvá prodlení žalovaného) zvýšené o 7 procentních bodů; zároveň žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 21.914,24 Kč k rukám advokátky JUDr. Ivy Průšové. Vyšel z toho, že žalobce s žalovaným uzavřel platnou dohodu o zvýšení kvalifikace a že žalovaný nedodržel povinnost pracovat po dokončení studia u žalobce po sjednanou dobu. Žalovaný je proto povinen žalobci vrátit prostředky, které žalobce na jeho vzdělání vynaložil. Odmítl námitku žalovaného, že dohoda neobsahuje druh kvalifikace [§ 143 odst. 3 písm. a) ZP], neboť odkazem na druh práce, který žalovaný u žalobce konal a uvedením vysoké školy, kterou měl žalovaný studovat, je dostatečně určitě uveden druh kvalifikace a způsob jejího zvýšení (sjednaný způsob zvýšení kvalifikace zároveň vyjadřuje vyšší druh kvalifikace, kterou měl žalovaný studiem získat).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2008, č. j. 62 Co 463-466/2007-88, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že, bylo-li v dohodě mezi účastníky sjednáno, že zaměstnanec (žalovaný) pracuje v době jejího uzavření na pozici účetní junior a že mu zaměstnavatel (žalobkyně) poskytne možnost dalšího zvýšení kvalifikace studiem na Vysoké škole finanční a správní, o.p.s., v trvání 3,5 roku (7 semestrů), není zřejmé, jaké kvalifikace do té doby (z hlediska dosaženého vzdělání) zaměstnanec (žalovaný) dosáhl, jakož ani to, v jakém oboru by měl studovat a jaké konkrétní kvalifikace by tímto studiem měl dosáhnout, neboť je obecně známo, že Vysoká škola finanční a správní, o. p. s. vypisuje studium s různým zaměřením a z dohody tak nebylo zřejmé, v jakém oboru by měl žalovaný studovat . Mimo to nebylo dohodnuto, jaké druhy nákladů bude zaměstnanec případně povinen nahradit zaměstnavateli ani nejvyšší celková částka, kterou bude zaměstnanec povinen uhradit; tyto náležitosti dohody nelze vyjádřit obecně veškerými vynaloženými náklady , protože tímto pojmem nejsou tyto náklady nijak konkretizovány. Uzavřel, že pro tyto nedostatky je dohoda ze dne 13. 6. 2002 o zvýšení kvalifikace uzavřená mezi účastníky neplatná a že nárok žalobce je třeba posoudit podle ustanovení § 243 zák. práce jako bezdůvodné obohacení žalovaného.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 6. 2008, č. j. 19 C 34/2005-101, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 66.889,-Kč k rukám právního zástupce žalovaného JUDr. Milana Janouška. Po provedeném řízení měl za prokázáno, že žalobce uzavřel dne 13. 6. 2002 se žalovaným, který u něj pracoval jako účetní junior od 1. 3. 2001, dohodu o zvýšení kvalifikace, na základě které uhradil za žalovaného školné ve výši 84.000,-Kč na Vysoké škole finanční a správní, o. p. s. Žalovaný rozvázal pracovní poměr se žalobcem výpovědí ke dni 31. 3. 2005, náklady vynaložené na jeho studium žalobci nevrátil. Byv vázán právním názorem odvolacího soudu o neplatnosti dohody o zvýšení kvalifikace uzavřené mezi účastníky dne 13. 6. 2002, uzavřel, že neplatnost dohody o zvýšení kvalifikace nemůže být žalovanému na újmu, neboť její neplatnost sám nezpůsobil, a proto žalovaný není povinen žalovanou částku vydat žalobci ani z důvodu bezdůvodného obohacení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, č. j. 62 Co 437/2008-169, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že náklady činí 59.826,60 Kč , jinak jej rovněž potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 29.559,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Janouška. Souhlasil se soudem prvního stupně, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že žalobce za něho uhradil školné na Vysoké škole finanční a správní, o. p. s., kterou žalovaný studoval za účelem zvýšení své kvalifikace na základě dohody uzavřené se žalobkyní dne 13. 6. 2002, jež byla shledána odvolacím soudem jako neplatný právní úkon ve smyslu § 143 odst. 3 ZP . Zcela se ztotožnil také se závěrem, že žalobce nemá nárok na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 243 odst. 1, 2 zák. práce, neboť žalovaný nezpůsobil neplatnost shora uvedené dohody o zvýšení kvalifikace výlučně sám, jak vyplývá z ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce. Z provedeného dokazování vyplynulo, že výše zmíněnou dohodu vypracoval žalobce a že žalovaný, který v době uzavření dohody neměl právní vzdělání, nemohl předpokládat, že dohoda je neplatná pro rozpor s právní úpravou zakotvenou v ustanovení § 143 odst. 3 zák. práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Podle odvolacího soudu je nade vší pochybnost , že žalobce byl ve vztahu k žalovanému v silnějším ekonomickém postavení a že měl veškeré podmínky k tomu, aby zajistil uzavření dohody v takové podobě, která by odpovídala příslušným ustanovením zákoníku práce; v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný měl jakýkoliv podíl na neplatnosti uzavřené dohody.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že soudy se vůbec nezabývaly otázkou, zda neplatnost dohody je či není na újmu žalovanému, ač tato podmínka stojí v § 243 odst. 4 ZP na prvém místě . Podle jeho přesvědčení újmu je v kontextu § 243 odst. 4 ZP třeba chápat jako jednostranný, nevyvážený a neopodstatněný zásah do majetkové sféry zaměstnance . K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť povinnost vydat bezdůvodné obohacení je na straně žalovaného vyvážena zvýšením jeho kvalifikace, tedy skutečností, která podstatně zvyšuje jeho uplatnitelnost na trhu práce, respektive skutečností, že na straně žalovaného nedošlo k vynaložení prostředků na zvýšení své kvalifikace, které by jinak vynaložit musel, neboť to bylo právě rozhodnutí žalovaného, které vedlo ke studiu. Za těchto okolností nemá zavinění na vzniku neplatnosti dohody jakoukoliv právní relevanci. Tu by mělo pouze tehdy, kdyby na straně žalovaného došlo v důsledku její neplatnosti, respektive v souvislosti s požadavkem žalobce na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění žalobce z takto neplatné dohody ke vzniku újmy. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 6. 2008, č. j. 19 C 34/2005-101, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť napadený rozsudek je podle jeho názoru správný; neplatnost dohody o zvýšení kvalifikace způsobil výlučně sám žalobce a žalovaný neměl na její neplatnosti žádný podíl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že žalobce zanikl fúzí s jinými společnostmi (z obchodního rejstříku byl vymazán dne 1. 8. 2010) a že nástupnickou společností se v důsledku fúze stal TMF Czech, a. s. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, IČO 24705101. Nejvyšší soud ČR proto usnesením ze dne 10. 3. 2011, č. j. 21 Cdo 891/2010 188, rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního žalobce TMF Czech, a. s. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 46, IČO 27089479, pokračováno s TMF Czech, a. s. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, IČO 24705101. Dovolací soud proto nadále jednal jako se žalobcem s TMF Czech, a. s. se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, IČO 24705101.

Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že dohoda o zvýšení kvalifikace byla uzavřena dne 13. 6. 2002 posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 6. 2002, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen zák. práce .

Je-li právní úkon v pracovněprávních vztazích neplatný, představuje plnění z něho bezdůvodné obohacení (§ 243 odst. 2 zák. práce), které musí být vydáno tomu z účastníků pracovněprávního vztahu, na jehož úkor bylo získáno (§ 243 odst. 1 zák. práce); neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám (§ 243 odst. 4 část věty před středníkem zák. práce).

Institut bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 243 zák. práce má subsidiární povahu. Znamená to mimo jiné, že právní vztah může být podle tohoto ustanovení posouzen, jen jestliže nárok nevyplývá z jiného zákonného ustanovení. Nárok z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení (samozřejmě jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady pro vznik této odpovědnosti) může být opodstatněn toliko tehdy, jestliže povinnost vydat přijaté plnění neupravuje jiný právní titul, tj. v případě, že pomocí ustanovení upravujících jednotlivé právní vztahy nelze dosáhnout odčerpání zaměstnancem (zaměstnavatelem) získaného prospěchu (bezdůvodného obohacení). Z důvodu bezdůvodného obohacení přitom nelze přiznat nárok, který vyplývá z ustanovení upravujících jednotlivé právní vztahy a který nebylo možné úspěšně uplatnit (například proto, že je nárok prekludován nebo promlčen).

Neplatnost pracovněprávního úkonu může být jak vyplývá z ustanovení § 243 odst. 4 části věty před středníkem zák. práce zaměstnanci na újmu pouze a jen tehdy, způsobil-li ji výlučně sám. V případě, že neplatnost způsobil výlučně zaměstnavatel nebo že byla způsobena oběma účastníky pracovněprávního vztahu, není povinen nahradit zaměstnavateli škodu, která by mu vznikla následkem neplatného pracovněprávního úkonu, a nejde u něho o bezdůvodné obohacení (plnění přijaté od zaměstnavatele na základě neplatného pracovněprávního úkonu si tedy může ponechat).

Závěr o tom, který z účastníků pracovněprávního úkonu výlučně způsobil jeho ne-platnost, popřípadě, že neplatnost byla způsobena oběma účastníky, je výsledkem posouzení všech okolností konkrétního případu. Zpravidla jde o vystižení toho, kdo z účastníků pracovněprávního úkonu svým jednáním nebo opomenutím v souvislosti s učiněnými projevy vůle (s uzavřením smlouvy) vyvolal (zapříčinil) zjištěný důvod neplatnosti, popřípadě zda zjištěný důvod neplatnosti je výsledkem společného jednání nebo opomenutí obou (všech) účastníků pracovněprávního úkonu. Přijal-li tedy zaměstnanec od zaměstnavatele plnění na základě neplatného pracovněprávního úkonu, jde o bezdůvodné obohacení, které je povinen zaměstnavateli vydat, jen jestliže zaměstnanec způsobil neplatnost pracovněprávního úkonu výlučně sám.

K uvedeným hlediskům přihlížel v dovoláním napadeném rozsudku také odvolací soud, když, vycházeje z toho, že dohodu o zvýšení kvalifikace vypracoval žalobce a že žalovaný, který v době uzavření dohody neměl právní vzdělání, nemohl předpokládat, že dohoda je neplatná pro rozpor s právní úpravou, dovodil, že žalobce nemá nárok na vydání požadovaného bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 243 odst. 1, 2 zák. práce, neboť žalovaný nezpůsobil neplatnost dohody o zvýšení kvalifikace výlučně sám.

Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani námitka dovolatele, že soudy se vůbec nezabývaly otázkou, zda neplatnost dohody je či není na újmu žalovanému, ač tato podmínka stojí v § 243 odst. 4 ZP na prvém místě . Přehlíží totiž, že (oproti jeho přesvědčení) neplatnost pracovněprávního úkonu může být zaměstnanci na újmu pouze a jen tehdy, způsobil-li ji výlučně sám, a proto otázku, zda neplatnost dohody o zvýšení kvalifikace byla či nebyla žalovanému na újmu, nebylo třeba (při závěru o tom, že neplatnost nezpůsobil žalovaný výlučně sám) vůbec řešit. Mimo to neuvážil dostatečně, že předpokladem pro vznik nároku z bezdůvodného obohacení je majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích, a ta nemůže být vyvážena imateriálním ziskem spočívajícím ve zvýšení kvalifikace a tedy žalovaného ceny na trhu práce .

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 10.790,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 11.090,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Milan Janoušek osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad [20 % - srov. § 47odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 2.218,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 13.308,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. května 2011

JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu