21 Cdo 889/2014
Datum rozhodnutí: 06.05.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



21 Cdo 889/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce ZEOP, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Hrdličkova č. 2206, IČO 65412711, zastoupeného Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská č. 419/14a, proti žalovaným 1) Mgr. N. Š., a 2) Bc. K. L., oběma zastoupeným Mgr. Evou Krejčovou, advokátkou se sídlem v Brně, Horova č. 3112/38, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 100/2008, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2013 č. j. 21 Co 138/2012-271, takto:

Dovolání žalovaných se odmítá .
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013 č. j. 21 Co 138/2012-271 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k možnosti věřitele odporovat právnímu úkonu, kterým ušla věc z bezpodílového spoluvlastnictví dlužníka a jeho manžela, bez ohledu na to, že věřitel nemá za manželem dlužníka vymahatelnou pohledávku, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1290/2001, jehož závěry lze mutatis mutandis (s přihlédnutím k ustanovení § 262a odst. 1 věty první o. s. ř.) vztáhnout i na právní úkon, jímž věc ušla ze společného jmění dlužníka a jeho manžela; k oprávnění věřitele odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000; ke lhůtě pro uplatnění práva odporovat právním úkonům dlužníka srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1751/2001; k tomu, že rozhodující je věcná legitimace žalobce v době rozhodnutí soudu, srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2002 sp. zn. 29 Odo 657/2001, uveřejněné pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003; ke změně formulace petitu žaloby ve vztahu k dodržení zákonem stanovené lhůty k odpůrčí žalobě srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2006 sp. zn. 30 Cdo 794/2006; k tomu, že z hlediska odporovatelnosti právního úkonu učiněného ručitelem je rozhodující stav majetku ručitele, který se tímto právním úkonem zmenšil, a nikoliv stav majetku dlužníka, za jehož dluh (závazek) se ručitel zaručil, a ani to, zda se věřitel mohl s výzvou ke splnění dluhu obrátit i na další ručitele, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2905/2012] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2014
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu