21 Cdo 889/2004
Datum rozhodnutí: 01.09.2004
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb., § 3 odst. 2 předpisu č. 219/2000Sb., § 51 odst. 1 předpisu č. 219/2000Sb., § 19 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 43 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 90 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 92 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 103 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 889/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městskému soudu v Praze se sídlem v Praze 2, Spálená č. 2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 159/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 22 Co 524/2003-20, takto :



I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 27.6.2003 domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, která jí byla dána dopisem žalovaného ze dne 31.1.2003 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce Krajského obchodního soudu v Praze) pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 jako vedoucí oddělení informatiky, že od 1.1.2001 došlo ke sloučení Krajského obchodního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, že všichni vedoucí funkcionáři Krajského obchodního soudu v Praze jakoby přešli na podřízené funkce k žalovanému a že podle smlouvy o změně pracovní smlouvy ze dne 14.3.2001 byla pověřena vedením střediska informatiky pro pracoviště S. . Rozhodnutím žalovaného ze dne 15.11.2002 bylo ke dni 31.12.2002 zrušeno místo vedoucího útvaru informatiky a místo vedoucího oddělení - pracoviště S., a počínaje dnem 1.1.2003 zřízeno místo vedoucího oddělení informatiky Městského soudu v Praze a místo zástupce vedoucího oddělení informatiky Městského soudu v Praze, které bylo žalobkyni nabídnuto; uvedené místo však neměla možnost přijmout, neboť po vzájemné korespondenci jí žalovaný od 13.1.2003 zamezil přístup na pracoviště. Výpověď z pracovního poměru považuje za neplatnou, protože žalovaný nedokázal po dobu dvou let vyřešit její pracovní zařazení odpovídající jejímu vzdělání a získané praxi . Jako žalovaného v žalobě označila Městský soud v Praze, Praha 2, Spálená 2 .

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19.8.2003, č.j. 26 C 159/2003-11, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyni se vrací soudní poplatek 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobcem označený žalovaný Městský soud v Praze nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť je ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb. organizační složkou státu, která není právnickou osobou; právnickou osobou, vystupuje-li jako účastník právních vztahů, je stát. Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení (§ 19 o.s.ř.) je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení a že postup podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř. není v takovém případě možný, muselo být řízení zastaveno (§ 103, § 104 odst.1 o.s.ř.).



K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.11.2003, č.j. 22 Co 524/2003-20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že Městský soud v Praze je organizační složkou státu, která nemá právní subjektivitu, protože není právnickou osobou (§ 3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb.); právnickou osobou je stát a uvedené platí i v oblasti pracovněprávních vztahů (§ 51 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb.). Námitku žalobkyně, že podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. se zákon nevztahuje na právní úkony a postupy příslušných orgánů v rámci trestního, občanskoprávního nebo správního řízení, odmítl s odůvodněním, že toto ustanovení dopadá jen na ty případy, kde stát vystupuje jako orgán rozhodovací, nikoliv jako účastník řízení, a že zákon č. 219/2000 Sb. upravuje vystupování státu i v právních vztazích, nikoliv jen v majetkových. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby je nepochybné, že žalobkyně označila za žalovaného Městský soud v Praze (uvedené označení je úplné a přesné, určité a srozumitelné a žaloba v tomto směru neobsahovala žádné vady, o jejichž odstranění by se měl soud pokusit postupem podle § 43 o.s.ř.), dospěl k závěru, že takto označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o.s.ř.) a že (protože žalobkyně sama označení žalovaného neupravila ani v odvolacím řízení) jsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř.; poukázal také na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.2003, sp.zn. 21 Cdo 961/2002 a sp.zn. 21 Cdo 366/2002, publikované pod Jc 211/2003 v časopise Soudní judikatura 11/2002 .

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to zejména z toho důvodu, že o odvolání žalobkyně rozhodoval sám žalovaný . Žalobkyně je přesvědčena, že odvolávání na ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. je zavádějící ; s poukazem na ustanovení § 1 zákona, které cituje, a s opakovanou argumentací ustanovením § 2 odst. 3 zákona, připomíná, že proto stále trvala na podané žalobě proti Městskému soudu Praha . Nyní žalobkyně vytýká soudu prvního stupně, že nepostupoval podle § 104 odst. 2 o.s.ř. a nevyzval ji k odstranění vady podání, spočívající v neúplném - nepřesném označení žalovaného . Je přesvědčena, že nesprávným postupem soudů obou stupňů byla poškozena a že jí tímto postupem bylo odňato právo na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k novému projednání soudu pro Prahu 2 .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. [nikoliv podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně], přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení § 11 odst.1 a 2 zák. práce a jako zaměstnavatelé z ustanovení § 8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. § 8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. § 8b odst.2 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.

Soudy (v posuzované věci Městský soud v Praze) jsou - jak vyplývá z ustanovení § 3 odst.1 a § 51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 - organizační složkou státu. Jako organizační složka státu nejsou právnickými osobami (srov. § 3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.). Protože ani zákon jim nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, není - jak správně uvedl odvolací soud - Městský soud v Praze způsobilým účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení § 19 o.s.ř.



Podle ustanovení § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.

Z ustanovení § 79 odst.1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§ 9 odst.2 obch. zák.).

Ve vztahu ke státu se v ustanovení § 79 odst.1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje . Z uvedeného je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka (srov. též odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 211, roč. 2002).

Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř.

Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).

Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Vadu podání (žaloby) v označení účastníka řízení je třeba vždy a důsledně odlišovat od nezpůsobilosti být účastníkem řízení. Nemá-li žalobcem bezvadně označený účastník způsobilost být účastníkem řízení, není v soudní a právní praxi a ani v právní teorii žádná pochybnost o tom, že jde o nedostatek podmínky řízení a nikoliv o vadu podání. Soud je povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§ 103, § 104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).

Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§ 92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§ 92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).

Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

V projednávané věci žalobkyně - jak je z žaloby ze dne 23.6.2003 nepochybné - označila za žalovaného Městský soud v Praze, Praha 2, Spálená 2 .

Jak již správně uvedl odvolací soud, uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit; stejnou vůli měla i žalobkyně (srov. slova proto stále trvala na podané žalobě proti Městskému soudu Praha uvedená v dovolání). Vzhledem k tomu, že z žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdila žalobkyně ani v dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobkyně určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru domáhala proti České republice), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobkyně domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod postupovat podle ustanovení § 43 o.s.ř., neboť žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení § 43 o.s.ř. Ze stejného důvodu neměl soud povinnost postupovat podle ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř., jak požaduje žalobkyně v dovolání; nebylo-li podání (žaloba) pro nepřesné označení žalovaného vadné, nemohlo jít o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit.

Označila-li žalobkyně - poprvé až v dovolání - žalovaného Česká republika - Městský soud v Praze, Praha 2, Spálená 2 , neopravovala (ani nemohla) tímto způsobem chybu v psaní nebo jinou zřejmou nesprávnost, k níž by došlo při vyhotovení žaloby, ale označila jiného účastníka řízení.

Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobkyní úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Označila-li žalobkyně za žalovaného Městský soud v Praze, nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevila-li žalobkyně v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěla, tedy uvedla-li v ní to, k čemu její vůle skutečně směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání vycházela z předpokladu (z právního názoru), že Městský soud v Praze je subjekt, který je povinen její nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobkyni (jejího zástupce) k tomu, že v žalobě označila žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 27.6.2003, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 o.s.ř.

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soudy nepochybně při svém rozhodování věděly, že Městský soud v Praze jako organizační složka státu nemá tzv. právní subjektivitu a že žalobkyně měla - chtěla-li, aby jako žalovaný vystupoval v řízení ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení - žalovaného označit jako Českou republiku - Městský soud v Praze . O tomto svém závěru však neměly povinnost žalobkyni poučit, neboť by nešlo o poučení o jejích procesních právech a povinnostech, ale o tom, kdo jako zaměstnavatel žalobkyně je povinen uspokojit nárok, kterého se domáhá žalobou, tedy by šlo o poučení o hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné (srov. § 5 o.s.ř.).

Dovolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že Městský soud v Praze - stejně jako jiná organizační složka státu - nemá způsobilost být účastníkem řízení; odvolacímu soudu tedy nelze důvodně vytýkat, že ze zjištěného nedostatku podmínky řízení dovodil odpovídající závěry, tedy, že jsou dány podmínky pro zastavení řízení (§ 103, § 104 odst. 1 věta právní o.s.ř.).

Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelky, že nesprávným postupem soudů obou stupňů byla poškozena a že jí tímto postupem bylo odňato právo na spravedlivý proces . Byla to totiž samotná žalobkyně, která - vedena chybným právním názorem, že Městský soud v Praze je subjekt, který je povinen její nároky uspokojit - označila za žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, čímž zabránila soudům, aby se jí uplatněnou žalobou na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru mohly meritorně zabývat, neboť z důvodu nedostatku této podmínky řízení muselo být řízení zastaveno.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. září 2004

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu