21 Cdo 879/2006
Datum rozhodnutí: 08.02.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 879/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MUDr. K. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. M. P., zastoupenému advokátem, o určení zániku zástavního práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 C 99/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2005 č.j. 26 Co 309/2005-108, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní právo vložené na nemovitosti a to na rekreační chatu ev. č. 212 a na parcelu č. 204 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 50 m2 a na parcelu č. 325/41 - ostatní plocha o výměře 270 m2 kat. úz. R., které jsou zapsány na LV č. 516 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M. k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 320.000,- Kč zaniklo zaplacením této pohledávky". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se záměrem prodat uvedené nemovitosti se obrátil na "realitní kancelář D., spol. s r.o. ", že žalovaný mu byl realitní kanceláří "nalezen" jako zájemce o koupi nemovitostí a že podle zaměstnance realitní kanceláře Mgr. P. Ř. a advokáta" se nedal prodej chaty provést jinak než smlouvou o půjčce a zástavní smlouvou údajně z důvodu, aby nemusel platit při prodeji daň z příjmu". Žalobce proto dne 26.6.2003 se žalovaným - aniž by měl "možnost doklady přečíst" - uzavřel jednak smlouvu o půjčce, podle které mu měl žalovaný půjčit celkem 320.000,- Kč "ve splátkách tak, že částku 10.000,- Kč přímo sám předal Mgr. P. Ř. dne 9.6.2003 v jeho kanceláři", že žalobci "tehdy předal přímo 140.000,- Kč", že částku 20.000,- Kč žalovaný měl předat žalobci "do týdne poté, co katastr oznámí zápis vkladu zástavního práva" (ve skutečnosti ji žalovaný předal žalobci "spolu s částkou 120.000,- Kč"), že částku 69.200,- Kč žalovaný měl předat žalobci do 31.12.2006 a že částku 100.800,- Kč žalovaný měl žalobci "předat v 72 splátkách po 2.400,- Kč počínaje červencem 2003", podle které byly "za půjčení peněz sjednány úroky ve výši platné diskontní sazby" a podle které žalobce měl půjčku vrátit žalovanému do 30.6.2007, jednak smlouvu o zřízení zástavního práva k uvedeným nemovitostem k zajištění této pohledávky ("půjčky"). Částku 150.000,- Kč, kterou obdržel "jako údajnou půjčku", žalobce vrátil žalovanému "poštovní poukázkou" dne 26.2.2004 a dne 11.3.2004 mu zaplatil úroky ve výši 1.056,50 Kč a o "další půjčku" do celkové částky 320.000,- Kč žalobce "nemá zájem a nikdo ho nemůže nutit, aby tuto půjčku od žalovaného čerpal". Žalobce tvrdí, že smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu "uzavřel pod nátlakem, bez své svobodné vůle, aniž by tyto smlouvy četl a aniž by věděl, co podepisuje", a že neměl "v úmyslu půjčovat si peníze, ani zastavovat nemovitost, na realitní kancelář se obracel v záležitosti prodeje chaty"; protože "byl vědomě vmanipulován do smlouvy o půjčce a do zástavní smlouvy, ačkoliv žádnou půjčku nepotřeboval a nepotřebuje", a protože "žalovaný vůči němu nemá žádnou pohledávku ve výši 320.000,- Kč", požaduje určení, že "došlo k zániku zástavního práva splacením pohledávky žalovaného".


Poté, co byl žalobce soudem prvního stupně při jednání dne 22.2.2005 upozorněn na "logický rozpor mezi skutkovými tvrzeními a navrženým petitem, když není zřejmé, zda tvrdí, že uzavřel smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu k jejímu zajištění, půjčené peníze převzal a posléze vrátil a zaplacením pohledávky zaniklo i zástavní právo zřízené k jejímu zajištění, nebo zda tvrdí, že smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu uzavřel pod nátlakem a bez své vůle, aniž ji četl", když "tato skutková tvrzení jsou v rozporu s navrhovaným petitem", uvedl, že "tvrdí, že byla uzavřena smlouva o půjčce a zástavní smlouva a půjčené peníze žalovanému vrátil a tím zaniklo zástavní právo", a že se tedy domáhá "žalobního petitu tak, jak je formulován v žalobě".


Žalovaný namítal, že vznesl u Mgr. P. Ř. "provozujícího realitní činnost" požadavek na zprostředkování koupě rekreační chaty a že "podle smlouvy o složení blokovací zálohy se měl stát na základě budoucí kupní smlouvy" vlastníkem předmětných žalobcových nemovitostí "včetně osobního automobilu zn. Škoda 105 zaparkovaného v garáži chaty". Při jednání účastníků žalobce se záměrem neplatit "vysokou částku daně z převodu nemovitostí" navrhl žalovanému, že mu umožní předmětné nemovitosti "užívat a nakládat s nimi jako s vlastními, aniž by v katastru nemovitostí byla realizována změna zápisu vlastnických práv", a to až do "uplynutí lhůty, kdy již prodej nebude zatížen vyšší daní z převodu", a že "vzájemné finanční vztahy na tuto přechodnou dobu mezi sebou upraví smlouvou o půjčce, na základě níž žalovaný poskytne žalobci plnění ve výši 320.000,- Kč, a právní jistoty žalovaného budou vytvořeny vkladem zástavního práva k předmětným nemovitostem". Žalovaný poté zjistil, že chata má závady, které začal na vlastní náklady odstraňovat; plnění ve výši 150.000,- Kč a 1.056,- Kč přijal v domnění, že mu žalobce platí "náhradu za zhodnocení chaty". Žalovaný má zájem, aby došlo k vypořádání "vzájemných vztahů vzniklých mezi žalovaným a žalobcem ve věci předmětných nemovitostí", žalobce však požaduje vyklizení předmětných nemovitostí, aniž by chtěl pohledávku žalovaného "z titulu jeho investic do nemovitosti" uhradit.


Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 19.4.2005 č.j. 15 C 99/2004-90 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 10.225,- Kč k rukám advokáta. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, soud prvního stupně z provedených důkazů vzal za prokázané, že smlouva o půjčce ze dne 26.6.2003, podle které se žalovaný zavázal půjčit žalobci částku 320.000,- Kč a podle které žalobce dosud obdržel pouze 150.000,- Kč, nebyla "žádným způsobem změněna ani zrušena", "vyplývají z ní práva a povinnosti i do budoucna, když k předání části peněz má teprve dojít", a smlouva "nemůže být zrušena" jen na základě žalobcova tvrzení, že "o poskytnutí půjčky nemá zájem". Protože zajištěná pohledávka dosud nezanikla, nemohlo zaniknout ani v její prospěch zřízené zástavní právo. Pro "úplnost" soud prvního stupně dodal, že žalobě "takto podané, s takto formulovaným žalobním petitem" by nebylo možné vyhovět ani tehdy, kdyby "se zabýval otázkou platnosti smluv a kdyby dospěl k závěru, že jsou neplatné".


K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.10.2005 č.j. 26 Co 309/2005-108 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.150,- Kč k rukám advokáta. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně nejprve dovodil, že nelze přihlížet ke tvrzením účastníků "opakovaně měněným", jejichž prokázání by "mohla vést k závěrům o neplatnosti smlouvy o půjčce (a tedy i neexistenci zajišťovaného závazku)". I když soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu "z úřední povinnosti", smí tak učinit jen tehdy, jsou-li mu "účastníky řízení předkládána jednoznačná skutková tvrzení (a relevantní důkazní návrhy), která by závěru o neplatnosti právního úkonu mohla korespondovat"; v projednávané věci se účastníci "sjednotili na tvrzení o platném uzavření smlouvy" a toto stanovisko "potvrdil žalobce prostřednictvím své zástupkyně i při jednání před odvolacím soudem". Odvolací soud dále dovodil, že zástavním právem zřízeným na žalobcových nemovitostech podle zástavní smlouvy ze dne 26.6.2003 byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 26.6.2003, která vymezovala jako pohledávku nejen půjčku na částku 120.000,- Kč, která byla v době uzavření smlouvy žalobci předána, ale i půjčku, která má v budoucnu teprve vzniknout (půjčku do celkové výše 320.000,- Kč a sjednané úroky). Protože sporným zástavním právem byla v souladu s ustanovením § 155 odst. 3 občanského zákoníku zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu teprve vzniknout, protože k poskytnutí "budoucí půjčky dosud nedošlo" a protože smlouva o půjčce ze dne 26.6.2003 dosud nebyla "zrušena nebo změněna", nemohlo dojít k zániku zástavního práva splacením zajištěné pohledávky. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně také v tom, že "uplatněné znění žalobního petitu" nemůže být "logickým vyústěním žalobcových tvrzení, že smlouva o půjčce i smlouva zástavní jsou absolutně neplatnými právními úkony".


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že při řešení otázky absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce ze dne 26.6.2003 soudy neměly "vycházet z tvrzení účastníků", ale že měly "z úřední povinnosti" zkoumat důvod neplatnosti, zejména zda smlouva neobcházela zákon nebo zda jí nebyla zastřena jiná smlouva; názor účastníků o tom, že smlouvu považují za platnou, nic nemůže změnit na tom, že ve vztazích mezi účastníky "se ve skutečnosti nejednalo o smlouvu o půjčce", neboť "tímto úkonem byla zastřena kupní smlouva". Žalobce dále namítá, že zástavní právo zřízené k zajištění budoucí půjčky nevznikne, jestliže nevznikla zajištěná pohledávka, a poukazuje na to, že částku, kterou od žalovaného obdržel jako půjčku, také (spolu s úroky) vrátil. Názor soudů, podle kterého "vztah účastníků ze smlouvy o půjčce stále trvá a je věcí účastníků, zda se budou domáhat plnění z této smlouvy", tj. poskytnutí sjednané budoucí půjčky, žalobce odmítl s odůvodněním, že - jak již uvedl v řízení před soudy - nehodlá se žalovaným uzavřít smlouvu o půjčce dalších peněz a ani žalovaný nemá zájem půjčovat žalobci dalších 170.000,- Kč; není proto ani z tohoto pohledu žádný důvod k tomu, aby žalobcovy nemovitosti byly dále zatěžovány sporným zástavním právem. Žalobce v dovolání dále dovozuje, že smlouva o půjčce má "reálnou povahu" a že - obdržel-li od žalovaného pouze 150.000,- Kč - nemusí zaplatit žalovanému 320.000,- Kč jen proto, aby "došlo k výmazu zástavního práva". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalobce v řízení před soudy - jak je nepochybné ze žaloby a z vyjádření jeho zástupkyně při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 22.2.2005 - ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. požadoval, aby bylo určeno, že zástavní právo zřízené podle zástavní smlouvy účastníků ze dne 26.6.2003 ve prospěch pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce ze dne 26.6.2003 ve výši 320.000,- Kč k zástavě označené jako "dům - budova K. nad L. č.e. 212, ind. rekr., nacházející se na pozemku st.p.č. 204, pozemek st.p.č. 204, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 50 m2 a pozemek č. parc. 325/41, ostatní plocha, neplodná půda, o výměře 270 m2, vše v katastrálním území R., obec K. nad La., okr. M., vše zapsáno na LV 516 u Katastrálního úřadu v M." (nyní u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M.) "zaniklo zaplacením této pohledávky". Protože nešlo o řízení, které by bylo možné zahájit i bez návrhu, a ani o věc, v níž by z právního předpisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, byly soudy uvedeným žalobcovým návrhem vázány a nemohly ho ani překročit, ani přisoudit žalobci něco jiného (srov. § 153 odst. 2 o.s.ř.).


Žalobě o žalobcem požadované určení bylo možné - vzhledem k jejímu obsahu - vyhovět, jen kdyby bylo (kromě jiného) zjištěno, že zástavní právo k označené zástavě podle zástavní smlouvy účastníků ze dne 26.6.2003 opravdu (platně) vzniklo a že podle ustanovení § 170 odst.1 písm. a) občanského zákoníku zaniklo následkem zaplacení zajištěné pohledávky, tj. zaplacením "pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce ve výši 320.000,- Kč".


Žalobce v dovolání soudům vytýká, že nepřihlédly "z úřední povinnosti" k tomu, že smlouva o půjčce ze dne 26.6.2003 je absolutně neplatná (protože nebyla uzavřena vážně, neboť jí byla zastřena kupní smlouva o prodeji žalobcových nemovitostí žalovanému) a že proto nemohlo platně vzniknout ani zástavní právo, které mělo zajišťovat pohledávku založenou touto smlouvou. Žalobce však přehlíží, že závěr o tom, že zástavní právo k žalobcovým nemovitostem nevzniklo, nemůže - jak správně upozornily soudy obou stupňů - vyústit v určení, že zástavní právo "zaniklo zaplacením pohledávky", neboť o zániku zástavního práva lze (logicky vzato) hovořit jen tehdy, jestliže bylo založeno; právní význam by tedy mohl mít jen tehdy, kdyby bylo předmětem řízení určení, že žalobcovy nemovitosti nejsou zatíženy sporným zástavním právem, popřípadě jiné obsahově obdobné určení. Vzhledem k tomu, že přihlédnutí k žalobcem namítaným okolnostem nemohlo mít za následek jiný výsledek řízení a že soudy nebyly oprávněny určit něco jiného, než co bylo žalobcem požadováno, nelze rozsudek odvolacího soudu z důvodu této právní otázky považovat za rozhodnutí, které by mohlo mít ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.


Zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce nelze dovodit ani z toho, jak odvolací soud posoudil závazky účastníků ze smlouvy o půjčce ze dne 26.6.2003 a právní následky toho, že žalobce zaplatil žalovanému částku 150.000,- Kč, kterou obdržel "jako údajnou půjčku", a částku 1.056,50 Kč jako úroky z této "údajné půjčky". Bez ohledu na to, že smlouva o půjčce ze dne 26.6.2003 nebyla - jak soudy zjistily - dosud zcela splněna a ani "žádným způsobem změněna nebo zrušena" [správnost zjištění soudů v tomto směru přezkumu dovolacího soudu nepodléhá a ani na něm nelze - jak uvedeno výše - založit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nemůže být žalobcem požadované určení, že zástavní právo "zaniklo zaplacením této pohledávky" (tj. zaplacením "pohledávky žalovaného ze smlouvy o půjčce ve výši 320.000,- Kč"), založeno - jak vyplývá již ze samotné povahy věci - na zjištění, že žalobce zaplatil žalovanému pouze výše uvedené částky. Žalobcem namítané okolnosti by (opět) mohly mít v řízení význam jen tehdy, kdyby jeho předmětem bylo určení, že žalobcovy nemovitosti nejsou zatíženy sporným zástavním právem, popřípadě jiné obsahově obdobné určení.


Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na jeho výsledek na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 8. února 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu