21 Cdo 874/2013
Datum rozhodnutí: 09.04.2014
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 104 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



21 Cdo 874/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí č. 157/30, proti žalované BusLine a. s. se sídlem v Semilech, Na Rovinkách č. 211, IČO 28360010, zastoupené JUDr. Ivanou Velíškovou, advokátkou se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka č. 287, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 211/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. června 2011, č. j. 7 C 211/2008-113, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 21. září 2012, č. j. 73 Co 29/2012-163, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. června 2011, č. j. 7 C 211/2008-113, se zastavuje ; jinak se dovolání žalobce odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 21. 9. 2012, č. j. 73 Co 29/2012-163, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 6. 2011, č. j. 7 C 211/2008-113, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď daná žalobci písemností žalované ze dne 24. 6. 2008 je neplatná , a kterým bylo žalobci uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 20.856,-Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Velíškové, a jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokátky JUDr. Ivany Velíškové, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen o. s. ř. ), který je třeba při projednání tohoto dovolání a při rozhodnutí o něm použít i v současné době, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), protože ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (z hlediska hodnocení stupně intenzity porušení povinností vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) v souladu s ustálenou (konstantní) judikaturou soudů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že veškerá porušení povinností, kterých se měl dopustit (především, ohledně způsobení zranění paní K.) nebyla hodnocena v souvislosti se zaviněním , neboť z obsahu rozhodnutí a zejména ze závěru o důvodnosti výpovědi z pracovního poměru ( bylo prokázáno, že se žalobce vytýkaných jednání . . . dopustil . . . ) vyplývá, že se odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry odvolací soud souhlasil) také otázkou zavinění žalobce (i když to neuvedl výslovně) zabýval.

Ostatní námitky žalobce jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť zpochybňují skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází; žalobce současně v dovolání předestírá opačné skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. K okolnostem, uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být jak je zřejmé již ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.

Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Žalobce jak výslovně uvádí v dovolání napadá dovoláním kromě rozsudku odvolacího soudu rovněž rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 6. 2011, č.j. 7 C 211/2008-113. Uvedený rozsudek není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, již z toho důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen a občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o. s. ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 6. 2011, č.j. 7 C 211/2008-113, podle ustanovení § 104 odst.1 o. s. ř. zastavil (srov. též právní názor vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, které bylo uveřejněno pod č. 47 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. dubna 2014


JUDr. Mojmír Putna předseda senátu