21 Cdo 864/2001
Datum rozhodnutí: 10.10.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 213 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 864/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. B. proti žalovanému B., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 4 C 664/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2000, č.j. 25 Co 241/2000-64, takto :

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 24.4.1997 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomu opatření spatřoval v tom, že žalobce při rozvozu zboží zcizil mag. terapie , a v tom, že dne 21.4.1997 nevhodným způsobem vstoupil do probíhající přednášky T 18 , čímž tomuto týmu způsobil škodu při prodeji, a svým jednáním poškodil dobré jméno firmy.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustil, neboť žádné věci žalovanému neodcizil, a skutečnost, že dne 21.4.1997 hovořil během přednášky s asistentem mluvčího, považuje za běžný postup, který nemohl žalovaného poškodit. Uvedl dále, že dopis ze dne 24.4.1997 mu byl doručen až dne 5.5.1997 a že předání dopisu předcházela nabídka žalovaného na ukončení pracovního poměru dohodou, s čímž nesouhlasil.



Okresní soud v Mělníku rozsudkem pro zmeškání ze dne 9.9.1997, č.j. 4 C 664/97-9, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalovaného ze dne 24.4.1997 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.725,- Kč k rukám advokátky. Dovodil, že žalovaný se nedostavil k prvnímu jednání, které bylo ve věci nařízeno, bez důvodné a včasné omluvy, ačkoliv byl řádně a včas předvolán (předvolání převzal dne 22.8.1997), a že jsou splněny i ostatní předpoklady pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro zmeškání (§ 153b o.s.ř.).



K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.5.1998, č.j. 25 Co 73/98-18, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Protože žalobce se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a protože rozhodnutím v takové věci by došlo ke změně právního poměru mezi účastníky, dospěl odvolací soud k závěru, že v projednávané věci nelze rozsudek pro zmeškání vydat pro nesplnění předpokladu uvedeného v ustanovení § 153b odst. 3 o.s.ř.



Okresní soud v Mělníku poté rozsudkem ze dne 27.1.2000, č.j. 4 C 664/97-35, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalovaného ze dne 24.4.1997 je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.300,- Kč k rukám advokátky. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem, neboť v listině ze dne 24.4.1997 není důvod okamžitého zrušení dostatečně skutkově vymezen. Tento závěr odůvodnil tím, že v případě zcizení zboží jde jen o podezření zaměstnavatele , které k prokázání výpovědního důvodu nestačí, a že druhý důvod, spočívající v nevhodném způsobu vstoupení do přednášky, je vymezen neurčitě a nesrozumitelně, neboť není zřejmé, v čem je nevhodnost postupu žalobce spatřována, jaká škoda měla být způsobena a v čem došlo k poškození firmy. Protože nebyly splněny formální náležitostí zrušovacího projevu, nezabýval se již soud prvního stupně zjištěním, zda žalobci vytýkané jednání dosahuje intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.10.2000, č.j. 25 Co 241/2000-64, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit 5.300,- Kč , jinak , tj. ve výroku o věci samé, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalovaného ze dne 24.4.1997 je neplatné, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.350,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně . Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný dodržel formální podmínky okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 zák. práce, neboť důvody v něm písemně uvedené jsou dostatečně skutkově vymezeny tak, že je není možno zaměnit s jinými; uvedl, že z tohoto pohledu je jejich skutková podstata dostatečně určitá . Poté, co doplnil dokazování výslechem svědků J. P. a B. B., dospěl k závěru, že žalovaný, na němž leží důkazní břemeno k prokázání porušení pracovní kázně žalobcem, nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Zdůraznil, že pouze obecné tvrzení žalovaného o tom, že došlo k odcizení zboží z jeho skladu , a že žalobce nevhodně narušil přednášku , není dostačujícím k prokázání existence důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, a že navíc toto jeho tvrzení neprokazuje ani žádný z předložených či nabízených důkazů; ty prokazují jen to, že žalobce zboží žalovaného mimo rámec svých pracovních povinností zcela soukromě nabízel jiným osobám k následnému prodeji, nikoliv však to, že zboží odcizil. Okolnost, že žalobce nevhodně narušil přednášku nebyl způsobilý prokázat žádný z předložených důkazů. Za situace, kdy žalovaný neprokázal, že k chování vytýkanému žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru skutečně došlo, nezabýval se již odvolací soud tím, zda takové chování je porušením pracovní kázně, ani tím, zda v něm lze spatřovat zvlášť hrubý způsob . Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (podle jeho obsahu do potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a f) o.s.ř. Tvrdí, že odvolací soud v rámci řízení rozhodl ve věci, která do pravomoci soudů nepatří , neboť, ačkoli mu byla známa skutečnost, že žalovaný přistoupil k podání trestního oznámení pro zpronevěru a krádež, a že šetření na Policii ČR nebylo ukončeno, sám bez ohledu na vinu či nevinu žalobce rozhodl; přitom zahájení trestního stíhání, v němž může být jedině taková vina prokázána, spadá do pravomoci orgánů jiných nežli jsou soudy a jedině Policie ČR má k dispozici aparát schopný takového dokazování . Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaný byl vzhledem k tomu, že se odvolal, stíhán povinností prokázat žalobci jednání, pro které byl ukončen pracovní poměr , neboť - podle dovolatele - k platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru musí postačovat jistota zaměstnavatele o existenci důvodu pro okamžité zrušení. Žalovaný je přesvědčen, že z hlediska jazykového i teleologického výkladu přísl. ustanovení pracovního zákoníku byly jím jako zaměstnavatelem naplněny nejen formální, ale i skutkové podmínky pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud se ujal celého dokazování daleko nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně , čímž se žalovaný ocitl v naprosto nevýhodné situaci, kdy mu v odvolacím řízení připadlo břemeno důkazní , a byl z hlediska dokazování fakticky rovnou postaven do role žalujícího . Namítá také, že soud prvního stupně rozhodl v neprospěch žalovaného jen na základě toho, že považoval okamžité zrušení pracovního poměru za formálně nesprávné, a že odvolací soud tento argument zcela zavrhl a své rozhodnutí v meritu shodné s rozhodnutím soudu prvního stupně postavil na úplně jiném právním základě . Navrhl, aby dovolací soud ve smyslu předcházející argumentace zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), projednal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.



Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o.s.ř. a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.



Dovolatel ve svém dovolání mimo jiné namítá, že odvolací soud své rozhodnutí v meritu shodné s rozhodnutím soudu prvního stupně postavil na úplně jiném právním základě .

V posuzovaném případě odvolací soud při posouzení, zda okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 24.4.1997 je platné, dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že jde o neplatný právní úkon. I když k tomu závěru dospěl na základě jiného právního posouzení věci, nemělo to vliv na vymezení práv a povinností účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že rozsudky soudů obou stupňů nebyla rozdílně deklarována práva a povinnosti v právních vztazích účastníků, je třeba rozsudek odvolacího soudu ve věci samé považovat z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. za potvrzující rozsudek.

Protože rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku není - jak uvedeno výše - rozsudkem měnícím, nemůže se uplatnit přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst.1 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 27.1.2000, č.j. 4 C 664/97-35, rozhodl stejně jako v dřívějším rozsudku ze dne ze dne 9.9.1997, č.j. 4 C 664/97-9, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 29.5.1998, č.j. 25 Co 73/98-18 (v obou rozsudcích vydaných v této věci soud prvního stupně určil, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné dopisem žalovaného ze dne 24.4.1997 je neplatné, tedy žalobě vyhověl). Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalovaný v průběhu odvolacího řízení (před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu) nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Za této situace může tedy přípustnost dovolání zakládat jen některý z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné vady zmatečnosti dle citovaného ustanovení tvrzeny nebyly a ze spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti a současně důvodnosti [srov. § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.] dovolání rozhodující, zda řízení skutečně trpí vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) nebo písm. f) o.s.ř., na které dovolatel poukazuje.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 2 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vznikají pracovněprávní vztahy.

Podle ustanovení § 207 zák. práce spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o nároky z pracovního poměru projednávají a rozhodují soudy.

Podle ustanovení § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Je-li předmětem řízení před soudem určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru - jako je tomu v posuzovaném případě - jedná se vždy o věc, jejíž základ vyplývá ze vztahů pracovních (vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem). Pracovní vztahy obecně - v intencích ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. - podléhají pravomoci soudu; žádný zákon projednání a rozhodnutí takové věci jinému orgánu nesvěřuje.

Nedostatek pravomoci soudu projednat a rozhodnout věc o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dovolatel spojil (výlučně) s posouzením otázky, zda žalobce spáchal či nespáchal trestný čin zpronevěry a krádeže.

Z dopisu žalovaného ze dne 24.4.1997 však vyplývá, že žalovaný zrušil se žalobcem okamžitě pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, tedy proto, že porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem (důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že při rozvozu zboží zcizil mag. terapie , a v tom, že nevhodným způsobem vstoupil do probíhající přednášky T 18 ), nikoliv podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy proto, že by byl pravomocně odsouzen pro (jakýkoli) úmyslný trestný čin. V ustanovení § 53 odst. 1 zák. práce se jedná o dva zcela samostatné a spolu nesouvisející důvody skončení pracovního poměru; důvod uvedený v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce postihuje takovou situaci, na níž nedopadá důvod uvedený v ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy i takové jednání či opomenutí zaměstnance, které nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Úvaha, zda žalobce spáchal či nespáchal trestný čin (ani při platnosti zásady vázanosti soudu rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř.), nemá pro posouzení této věci žádný význam. Proto i námitky dovolatele, že zahájení trestního stíhání, v němž může být jedině taková vina prokázána, spadá do pravomoci orgánů jiných nežli jsou soudy , že rozhodnutí o tom patří do pravomoci orgánů jiných než jsou soudy , a že jedině Policie ČR má k dispozici aparát schopný takového dokazování , jsou v této věci zcela nepřípadné.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. postižen.



Důvodná není ani námitka dovolatele, že řízení trpí vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.



Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.f) o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.



Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.f) o.s.ř. rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.

V posuzovaném případě žalovaný ani netvrdí, že by mu postupem odvolacího soudu byla znemožněna realizace procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. Naplnění vady podle ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se ujal celého dokazování daleko nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně , což mělo vést k tomu, že žalovaný se ocitl v naprosto nevýhodné situaci, kdy mu v odvolacím řízení připadlo břemeno důkazní a byl z hlediska dokazování fakticky rovnou postaven do role žalujícího .

Podle ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle ustanovení § 213 odst. 2 věty první o.s.ř. odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.

Kdyby odvolací soud doplnil dokazování způsobem, který mu ustanovení § 213 odst. 2 věty první o.s.ř. neumožňuje, nebylo by možno v tom spatřovat naplnění vady podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť takový postup by nemohl mít sám o sobě za následek, že by účastníku byla znemožněna realizace procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. V případě, že by odvolací soud provedl v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 věty první o.s.ř. rozsáhlejší doplnění dokazování, neznemožnil by tím bez dalšího účastníkům řízení realizovat jejich procesní práva, jestliže jim umožnil účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům a jiným podobným způsobem vykonávat vliv na řízení.

Skutečnosti uváděné dovolatelem proto nepředstavují naplnění vady podle ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř.; mohly by představovat pouze jinou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.

Těmito ani dalšími námitkami dovolatele se však dovolací soud nemohl zabývat (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z hlediska případné existence jiné vady řízení [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř], správnosti skutkových zjištění [§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.] nebo právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a f) o.s.ř. postižen, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a protože - jak výše uvedeno - dovolání podle ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2002

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu