21 Cdo 85/2010
Datum rozhodnutí: 08.02.2011
Dotčené předpisy: § 100 odst. 2 věta první obč. zák., § 100 odst. 2 věta třetí obč. zák., § 101 obč. zák., § 110 odst. 1 věta první, věta druhá obč. zák., § 151f odst. 1 obč. zák. ve znění od 01.09.1998 do 30.04.2000




21 Cdo 85/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Ing. M. P. , zastoupeného Mgr. Rudolfem Šimonem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 961/25, proti žalovaným 1) P. H. , zastoupenému Mgr. Josefem Pelechem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana č. 1157/32, a 2) P. Š. , o určení vlastnického práva a o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 304/2006, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. srpna 2009, č. j. 56 Co 62/2009-179, takto:

I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovitosti nacházející se v kat. úz. Hroznětín objekt bydlení ev. č. 107 Velký Rybník na st. p. č. 443 o výměře 21 m2, st. parc. 443 o výměře 21 m2 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2579 o výměře 997 m2 trvalý travní porost a parc. č. 2581 o výměře 114 m2 vodní nádrž umělá, vše v kat. úz. Hroznětín, zapsané na LV č. 130 pro obec Hroznětín, kat. úz. Hroznětín u Katastrálního úřadu v Karlových Varech, KP Karlovy Vary .

Vzájemnou žalobou ze dne 15. 1. 2007 (doručenou soudu prvního stupně dne 17. 1. 2007) se žalovaný 1) domáhal, aby bylo určeno, že k nemovitostem budově č. e. 107, část obce Velký Rybník, ind. rekr, na st. parcele 443, katastrální území Hroznětín, st. parcele 443 o výměře 21 m2, zastavěná plocha a nádvoří, parcele 2579 o výměře 977 m2, trvalý travní porost a parcele 2581 o výměře 114 m2, vodní plocha, vodní nádrž umělá, vše katastrální území Hroznětín, zapsaným na LV 130 pro obec Hroznětín, katastrální území Hroznětín u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, vázne zástavní právo ve prospěch P. H., r. č., bytem, zajišťující závazek ing. M. P., r. č., bytem, v částce 600.000,- Kč dle smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva ze dne 17. dubna 1998 . S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2006, sp. zn. IV. ÚS 383/05, vyslovuje názor, že zástavní právo k nemovitostem dle smlouvy o půjčce a smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17. dubna 1998 ve světle odůvodnění citovaného nálezu nezaniklo, neboť závazek ing. M. P. ze smlouvy o půjčce ze dne 17. dubna 1998 v částce 600.000,- Kč, představující kupní cenu, se nevyrovnal, protože nebyla realizována kupní smlouva .

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 22. 8. 2007, č. j. 16 C 304/2006 69, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí: objektu bydlení ev. č. 107 na stav. parc. č. 443, o výměře 21 m2, stav. parc. č. 443 o výměře 21 m2 zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 2579 o výměře 997 m2 - trvalý travní porost, parc. č. 2581 o výměře 114 m2 - vodní nádrž umělá, to vše v katastrálním území Hroznětín, zapsaných na LV č. 130 pro obec Hroznětín u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Karlovy Vary (výrok I.), vzájemnou žalobu na určení, že k nemovitostem uvedeným v bodě I. výroku vázne zástavní právo ve prospěch žalovaného l) zamítl, a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 51.980,- Kč k rukám zástupce žalobce advokáta Mgr. Rudolfa Šimona a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě na určení existence zástavního práva k nemovitostem. Zamítavý výrok odůvodnil tím, že na požadovaném určení nemá žalovaný 1) naléhavý právní zájem.

K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 1. 2008, č. j. 56 Co 650/2007-95, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II, III a IV (o zamítnutí vzájemné žaloby a o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že za situace, kdy podle obsahu výpisu z katastru nemovitostí na souzených nemovitostech zástavní právo nevázne, má žalovaný 1) naléhavý právní zájem na určení, že takové právo na souzených nemovitostech vázne.

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č. j. 16 C 304/2006-118, určil, že k nemovitostem - budově č. e. 107, část obce Velký Rybník, ind. rekr. na st. parcele č. 443, katastrální území Hroznětín, st. parcele č. 443 o výměře 21 m2, zastavěná plocha a nádvoří, parcele č. 2579 o výměře 977 m2, trvalý travní porost a parcele č. 2581 o výměře 114 m2, vodní plocha, vodní nádrž umělá, vše v katastrálním území Hroznětín, zapsaným na LV 130 pro obec Hroznětín, katastrální území Hroznětín u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Karlovy Vary, vázne zástavní právo ve prospěch žalovaného P. H., zajišťující závazek žalobce Ing. M. P., v částce 600.000,- Kč podle smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva ze dne 17. 04. 1998 , a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 86.311,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Josefa Pelecha. Vycházeje z názoru odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalovaného 1) na požadovaném určení je dán, z provedených důkazů dovodil, že k předání částky 600.000,- Kč podle smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva ze dne 17. 4. 1998 mezi žalobcem a žalovaným 1) došlo. Námitka promlčení uplatněná žalobcem podle názoru soudu prvního stupně nemůže obstát s odkazem na ustanovení § 151 f) občanského zákoníku, podle kterého se lze uspokojení pohledávky domáhat ze zástavy i tehdy, jestliže je zajištěná pohledávka již promlčená .

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 8. 2009, č. j. 56 Co 62/2009-179, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení, že na nemovitostech - budově č. e. 107, část obce Velký rybník, ind. rekr. na st. parcele č. 443, katastrální území Hroznětín, st. parcele č. 443 o výměře 21 m2, zastavěná plocha a nádvoří, parcele č. 2579 o výměře 977 m2, trvalý travní porost a parcele č. 2581 o výměře 114 m2, vodní plocha, vodní nádrž umělá, vše v katastrálním území Hroznětín, zapsaných na LV 130 pro obec Hroznětín, katastrální území Hroznětín u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Karlovy Vary, vázne zástavní právo ve prospěch žalovaného P. H., zajišťující závazek žalobce ing. M. P., v částce 600.000,- Kč podle smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva ze dne 17. 4. 1998 , zamítl a že žalovanému 1) uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 25.992,- Kč k rukám zástupce žalobce advokáta Mgr. Rudolfa Šimona; zároveň rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 25.300,- Kč k rukám zástupce žalobce advokáta Mgr. Rudolfa Šimona. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že byly splněny předpoklady naléhavého právního zájmu žalovaného 1) na požadovaném určení. Zabývaje se dále žalobcem vznesenou námitkou promlčení zástavního práva, jež mělo na označených nemovitostech váznout, dovodil, že žalobce se dovolal promlčení právního vztahu, jehož určení se žalovaný 1) domáhá. Vycházel přitom z toho, že zástavní právo zajišťující pohledávku žalovaného 1) vzniklo v době do 31. 8. 1998 podle právní úpravy § 151f obč. zák. před jeho novelizací zákonem č. 165/1998 Sb., že právo na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, kdy je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy, že takový okamžik nastává, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas nesplnil (marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky), a že v projednávané věci vzniklo právo žalovaného na uspokojení ze zástavy dnem následujícím po uplynutí splatnosti žalovaným půjčené částky, tj. dnem 1. 9. 1998 . Tímto dnem začala běžet i promlčecí doba k uplatnění nároku ze smlouvy o půjčce, a to rovněž promlčecí doba tříletá; nedošlo tak k situaci, kdy by se zástavní právo promlčelo dříve, než jím zajištěná pohledávka. Nesouhlasil s názorem žalovaného 1), podle kterého lze námitku promlčení zástavního práva zkoumat až (a pouze) v řízení o výkon (realizaci) zástavního práva. Tuto námitku nelze podle názoru odvolacího soudu žalobci upřít právě v řízení, které se týká samotné existence zástavního práva. Odmítl i názor žalovaného 1), že ne příliš koncepční přístup při uplatnění námitky promlčení zástavního práva ze strany žalobce se příčí dobrým mravům. Institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě v právních vztazích a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. Lze sice připustit existenci výjimečné situace, kdy by se uplatnění promlčecí námitky příčilo dobrým mravům (v případě zániku nároku, který by byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a důvody, pro které účastník právního vztahu své právo včas neuplatnil), v souzené věci však nelze pominout skutečnost, že k uzavření smlouvy, na jejímž základě vzniklo zástavní právo, došlo v souvislosti s absolutně (tedy od samého počátku) neplatnou kupní smlouvu a za situace, kdy žalobce jako dlužník popírá, že by od žalovaného 1) jako věřitele převzal částku 600.000,- Kč dle smlouvy o půjčce. Kromě toho žalovaný námitky ve vztahu k aplikaci ustanovení § 3 obč. zákona uplatnil až v doplnění závěrečného návrhu ze dne 11. 8. 2009 a, aniž uvedl, z jakých konkrétních okolností vyvozuje rozpor žalobcem vznesenou námitkou promlčení zástavního práva s dobrými mravy, omezil se na konstatování, že žalovaný promlčení pohledávky objektivně nezavinil . Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy žalobcem důvodně uplatněná námitka promlčení zástavního práva brání odvolacímu soudu věcně se uplatněným nárokem zabývat, nelze dovodit, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalobce by bylo výrazem zneužití práva na úkor žalovaného v tom smyslu, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva námitku promlčení uplatnit .

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný 1) namítá, že na danou věc se použije právní úprava občanského zákoníku platná a účinná od 01. 09. 1998 do 30. 04. 2000, podle které se může zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy i tehdy, není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, dokonce, i když je zajištěná pohledávka již promlčena . Mimo to se zástavní právo nepromlčuje v jediném okamžiku, ale postupně, jak nastává promlčení zástavním právem zajištěné pohledávky a jejího příslušenství, které může být samostatným předmětem řízení . Dovolatel dále s odkazem na ustanovení § 101 obč. zák., podle kterého pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé dovozuje, že ustanovením, ve kterém je uvedeno jinak, je právě ustanovení § 15lf odst. 1 občanského zákoníku, platného a účinného ke dni podpisu smlouvy o půjčce a zřízení zástavního práva, které se shoduje se zněním platným a účinným od 01. 09. 1998 do 30. 04. 2000, podle kterého, není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena . Protože občanský zákoník nestanovil, kdy se zástavní právo promlčelo , mělo se na délku promlčecí doby zástavního práva aplikovat ustanovení § 853 občanského zákoníku (analogie legis), ve spojení s ustanovením § 109 občanského zákoníku, tedy desetiletá promlčecí doba . Opakuje dále, že v daném případě je promlčení zástavního práva podle ustanovení § 3 občanského zákoníku v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný 1) objektivně nezavinil promlčení pohledávky , a připomíná, že v době, kdy zástavním právem zajištěná pohledávka nebyla ještě promlčena, žalovaný 1) vycházel z toho, že zástavním právem zajištěná pohledávka zanikla započtením a žalovaný 1) byl zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník všech nemovitostí . Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Pohledávka ze smlouvy o půjčce a smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17. 4. 1998, která byla zajištěna zástavním právem na předmětných nemovitostech, se stala splatnou - jak vyplývá z článku II. smlouvy o půjčce a smlouvy o zřízení zástavního práva - dnem 30. 9. 1998. Protože právo na uspokojení této pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 30. 4. 2000, řídí se i v současné době ustanovením § 151f občanského zákoníku a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 30. 4. 2000 (srov. obdobně ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 8. 1998 též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, a v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů); ke stejným závěrům ostatně dospívá i dovolatel.

Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.

Podle ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 9. 1998 do 30. 4. 2000) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může zástavní věřitel u soudu navrhnout prodej zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.

Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu. Závěr o nepromlčitelnosti zástavního práva nelze úspěšně dovozovat oproti názoru dovolatele - ani z ustanovení § 151f odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 9. 1998 do 30. 4. 2000); uvedené ustanovení má z hlediska promlčení význam jen v tom, že umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, kdyby zajištěná pohledávka byla promlčena a kdyby proto nebylo možné dosáhnout její uspokojení z důvodu závazkového právního vztahu, a promlčení nároku na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy se netýká (srov. ve vztahu k obsahově shodné úpravě účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007). Protože se podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka, nepostačuje k promlčení zástavního práva toliko marné uplynutí doby určené občanským právem k uplatnění nároku na uspokojení ze zástavy, neboť je třeba, aby marně uplynula také promlčecí doba zajištěné pohledávky; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby jeho předmětem byl majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.

Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku) srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 687/2007, který byl uveřejněn pod č. 124 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 888/2007, který byl uveřejněn pod č. 123 v časopise Soudní judikatura, ročník 2008).

V posuzovaném případě byla jak vyplývá z obsahu spisu pohledávka ze smlouvy o půjčce (která nebyla vymáhána v soudním ani v rozhodčím řízení) marným uplynutím tříleté obecné promlčecí doby (§ 100 občanského zákoníku) promlčena, a to dnem 1. 10. 2001. Jelikož v souzené věci zástavní právo nebylo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu ani jiného orgánu (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí není takovým rozhodnutím) a nebylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, došlo k promlčení zástavního práva marným uplynutím obecné tříleté promlčecí doby běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. Z článku II. smlouvy o půjčce a smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 17. 4. 1998 vyplývá, že žalovaný 1) se mohl domáhat uspokojení ze zástavy poprvé dne 1. 10. 1998; tímto dnem také počala běžet tříletá promlčecí lhůta. K promlčení zástavního práva tak došlo zjevně již před zahájením řízení v dané věci (řízení o vzájemné žalobě bylo zahájeno až dnem 17. 1. 2007). V posuzovaném případě proto, již s přihlédnutím k vznesené námitce promlčení, odvolací soud správně uzavřel, že žalobce se dovolal promlčení právního vztahu, jehož určení se žalovaný 1) domáhá.

Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že promlčení zástavního práva je podle ustanovení § 3 občanského zákoníku v rozporu s dobrými mravy , neboť v době, kdy zástavním právem zajištěná pohledávka nebyla ještě promlčena, žalovaný 1) vycházel z toho, že zástavním právem zajištěná pohledávka zanikla započtením a žalovaný 1) byl zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník všech nemovitostí .

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp.zn. 25 Cdo 1839/2000, který byl uveřejněn pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004). Ze stejných hledisek vycházel při posuzování případného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy i odvolací soud, když dovodil, že nelze pominout skutečnost, že k uzavření smlouvy, na jejímž základě vzniklo zástavní právo, došlo v souvislosti s absolutně (tedy od samého počátku) neplatnou kupní smlouvu , ani to, že žalobce jako dlužník popírá, že by od žalovaného 1) jako věřitele převzal částku 600.000,- Kč dle smlouvy o půjčce, a že tak uplatnění námitky promlčení žalobcem není výrazem zneužití práva na úkor žalovaného 1).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný 1) s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. února 2011

JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu