21 Cdo 843/2012
Datum rozhodnutí: 26.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 2, 3 o. s. ř.




21 Cdo 843/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně D. S. , zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 736/17, proti žalovanému RF HOBBY s. r. o. se sídlem v Praze 10, Bohdalecká č. 6/1420, IČO 26155672, zastoupenému Mgr. Davidem Jonke, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 13, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 214/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2010 č.j. 51 Co 26/2010-168, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.632,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Jonke, advokáta se sídlem v Praze 2, Slezská č. 13.

Odůvodnění:

Dopisem datovaným dnem 5.6.2006 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 58 zákoníku práce a podle § 5 pracovní smlouvy uzavřené dne 10.4.2006 zrušuje pracovní poměr ve zkušební době ke dni 7.6.2006.

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 8.8.2006 domáhala, aby bylo určeno, že uvedené zrušení pracovního poměru ve zkušební době je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že ujednání o zkušební době obsažené v pracovní smlouvě ze dne 10.4.2006 je neplatné, neboť pracovní smlouva byla sepsána až poté, co žalobkyně nastoupila dne 1.4.2006 do práce, a že jí zrušení pracovního poměru ve zkušební době nebylo doručeno.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28.6.2007 č.j. 6 C 214/2006-30 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.750,- Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Hulíka. Ze zjištění, že pracovní smlouva, jejíž součástí bylo ujednání o zkušební době v délce tří měsíců a podle níž měl pracovní poměr mezi účastníky vzniknout dne 10.4.2006, byla žalobkyní, která toho dne nastoupila do práce, podepsána dne 12.4.2006, dovodil, že ujednání o zkušební době je neplatné, neboť zkušební doba byla stanovena se zpětnou platností až dva dny poté, co žalobkyně nastoupila do práce.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.3.2008 č.j. 51 Co 549/2007-56 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, zda žaloba byla podána v prekluzivní lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce, a že nedbal důsledně na odstranění vad žaloby, zejména pokud jde o vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení zrušení pracovního poměru žalobkyně ve zkušební době a včasnosti podání žaloby .

Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 20.5.2009 č.j. 6 C 214/2006-114 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 20.884,50 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Jonke. Dospěl k závěru, že žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jeho zrušením ve zkušební době byla podána dne 8.8.2006 po uplynutí lhůty 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, uvedené v ustanovení § 64 zákoníku práce, neboť podle oznámení žalovaného o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které bylo žalobkyni doručováno zaměstnancem žalovaného Z. J. na pracovišti dne 2.6.2006 a které žalobkyně odmítla převzít, měl pracovní poměr skončit dne 7.6.2006.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.10.2010 č.j. 51 Co 26/2010-168 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.440,- Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Jonke. Po zopakování a doplnění dokazování dovodil, že účinky doručení oznámení žalovaného o zrušení pracovního poměru ve zkušební době datovaného dnem 5.6.2006 nastaly ve smyslu ustanovení § 266a odst. 1 a odst. 4 zákoníku práce dne 2.6.2006, kdy žalobkyně odmítla tuto písemnost od žalovaného převzít. Protože žaloba o určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru byla podána až po uplynutí lhůty 2 měsíců ode dne 7.6.2006, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit, postupoval soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně, jestliže žalobu zamítl, aniž by se dále zabýval neplatností předmětného právního úkonu .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud v rámci hodnocení důkazů nesprávně posoudil výpovědi svědků Z. J., M. K. a J. V., že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že dne 2.6.2006 došlo k pokusu o předání výpovědi , že odvolací soud se nevypořádal s otázkou existence či neexistence zkušební doby vzhledem ke tvrzení žalobkyně, že pracovní smlouva byla podepsána až dne 12.4.2006, ačkoliv žalobkyně nastoupila do práce dne 10.4.2006, a že dvouměsíční prekluzívní lhůta pro podání žaloby nemohla začít plynout dříve než dnem 27.6.2006, kdy v souladu s ustanovením § 266a odst. 4 zákoníku práce byla splněna povinnost zaměstnavatele řádně doručit písemnost , a nemohla skončit dříve než dne 27.8.2006. Vytýká odvolacímu soudu, že nebyla v průběhu řízení ani jednou soudem slyšena a že nebyl proveden ani výslech jednatele žalovaného, který měl dát pokyn k předání předmětné výpovědi . Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popřípadě aby je jako nedůvodné zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen o.s.ř. ), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně svým rozsudkem potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [rozsudkem, který byl odvolacím soudem potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku zrušeném odvolacím soudem, protože na základě doplnění dokazování dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení § 64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2006 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů), aniž by byl při tomto právním posouzení vázán právním názorem odvolacího soudu, který se k otázce, zda žaloba byla podána včas, ve svém zrušujícím usnesení nevyslovil a pouze v něm uložil soudu prvního stupně, aby se touto otázkou zabýval]. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě nesprávného postupu soudu z hlediska zachování (dodržení) procesněprávních předpisů a k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nejsou dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam.

Žalobkyně ve svém dovolání především zpochybňuje správnost skutkového zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaný se jí dne 2.6.2006 pokusil doručit oznámení o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, učiněného odvolacím soudem zejména z výpovědí svědků Z. J., M. K. a J. V., a namítá vadu řízení při zjišťování skutkového stavu věci spočívající v tom, že soudy neprovedly důkaz výslechem žalobkyně a jednatele žalovaného jako účastníků řízení; tím uplatnila dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. I kdyby (snad) byly její výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Zásadní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nezakládá ani závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně žalobu o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době podanou po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v ustanovení § 64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2006 správně zamítl, aniž by se zabýval otázkou platnosti tohoto právního úkonu, neboť tento závěr (zpochybňovaný námitkou dovolatelky, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou existence či neexistence zkušební doby ) je v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněné pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1997). Otázky zásadního právního významu nevyvolává ani posouzení počátku běhu dvouměsíční lhůty k uplatnění neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době, který odvolací soud ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vázal ke dni 7.6.2006, kdy měl pracovní poměr účastníků na základě písemného oznámení žalovaného o zrušení pracovního poměru ve zkušební době (které žalobkyně podle zjištění soudů odmítla dne 2.6.2006 od žalovaného převzít a účinky jehož doručení tak nastaly tímto dnem ve smyslu ustanovení § 266a odst. 4 věty druhé zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2006) skončit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1436/2001, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného, advokát Mgr. David Jonke osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 457,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 2.632,- Kč nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Jiří Doležílek, v. r.
předseda senátu