21 Cdo 839/2015
Datum rozhodnutí: 17.12.2015
Dotčené předpisy: § 331 předpisu č. 262/2006Sb., § 69 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb., § 451 obč. zák.




21 Cdo 839/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně BETONBAU, s.r.o. se sídlem v Praze 10 - Malešicích, Průmyslová č. 698/5a, IČO 49614819, zastoupené JUDr. Dominikem Brůhou, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova č. 1107/54, proti žalovanému Z. P. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, o 1.061.404,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 374/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2014 č.j. 23 Co 361/2014-149, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. března 2014 č.j. 12 C 374/2013-110 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 29.8.2013 domáhala po žalovaném, aby jí zaplatil 1.061.404,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% od 20.7.2013 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2010 č.j. 29 Co 376/2010-101, kterým byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, jež dala žalovanému dopisem ze dne 30.4.2009, vyplatila žalovanému náhradu mzdy ve výši 978.945,- Kč, úroky z prodlení ve výši 58.459,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 24.000,- Kč. Posléze však byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2010 č.j. 29 Co 376/2010-101 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2012 č.j. 21 Cdo 2596/2011-127 a v dalším řízení byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.4.2013 č.j. 29 Co 376/2010-147 potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5.5.2010 č.j. 13 C 151/2009-65, kterým byla žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30.4.2009 zamítnuta. Protože tím "přestal existovat právní důvod, pro který žalobkyně musela vyplatit proti své vůli z předmětného pracovněprávního sporu žalovanému celkem částku 1.061.404,- Kč", vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat žalobkyni.

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21.3.2014 č.j. 12 C 374/2013-110 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 62.339,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Hrouzka, CSc. Soud prvního stupně po zjištění, že žalobkyně rozvázala se žalovaným okamžitým zrušením pracovní poměr ke dni 4.5.2009, že žalovaný "obratem" písemně oznámil žalobkyni svůj nesouhlas se zrušením pracovního poměru a požádal o další zaměstnávání a že žalobkyně mu umožnila další výkon práce teprve dne 1.2.2011, dospěl k závěru, že žalovanému příslušela náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil žalobkyni, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího platného skončení pracovního poměru jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neumožnila žalovanému pokračovat v práci až do dne 1.2.2011, nemůže být vyplacení částky 1.061.404,- Kč plněním bez právního důvodu, nýbrž představuje plnění z titulu náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2011). Na vrácení poskytnutého plnění (včetně jeho příslušenství) nemá žalobkyně právo, neboť nejde o bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku, i když po jeho zaplacení posléze bylo okamžité zrušení pracovního poměru soudem "určeno za platné". I kdyby se jednalo o plnění, k němuž by v souvislosti s pravomocným rozhodnutím soudu o určení platnosti okamžitého zrušení odpadl právní důvod, žalovaný nebyl podle názoru soudu prvního stupně povinen vyplacené částky vrátit žalobkyni s ohledem na ustanovení § 331 zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2011), neboť žalovaný nemohl ani předpokládat, že by šlo o peněžité plnění nesprávně určené nebo omylem vyplacené.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.10.2014 č.j. 23 Co 361/2014-149 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 39.143,50,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Hrouzka, CSc. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění "v souladu s právním stavem, který nastal po vyhlášení" rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2010 č.j. 29 Co 376/2010-101, a že žalobkyně žalovanému "neoznámila či jiným obecně srozumitelným způsobem nedala najevo, že rozsudek Městského soudu v Praze hodlá napadnout dovoláním, popř. alespoň, že v zákonné lhůtě k tomuto úkonu ještě podání dovolání zváží", a tedy "počínala si způsobem, který mohl právem u žalovaného vyvolat dojem, že žalobkyně konečné a řádnými opravnými prostředky nenapadnutelné soudní rozhodnutí vyslovující neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru hodlá respektovat a podřídit se mu". Odvolací soud současně odmítl názor žalobkyně, podle které si žalovaný "musel být od počátku vědom, že se fakticky dopustil útoku na majetek svého zaměstnavatele a z podstaty věci tak nemohl být v dobré víře, pokud přijal plnění v podobě náhrady mzdy za dobu od neplatného skončení až do doby, kdy mu bylo umožněno pokračovat v práci", a podle které ustanovení § 331 zákoníku práce dopadá "pouze na plnění poskytovaná zaměstnanci v souvislosti s plněním pracovních povinností", a uzavřel, že žalovanému "nemuselo být od počátku zřejmé, jaké bude právní posouzení intenzity jeho jednání, od něhož odvisel závěr o platnosti či neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, potažmo vznik nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 zákoníku práce", a že proto požadavku žalobkyně na vrácení plnění nelze vyhovět.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odmítá v první řadě názor odvolacího soudu, že by žalovanému "neoznámila či jiným obecně srozumitelným způsobem nedala najevo, že rozsudek Městského soudu v Praze hodlá napadnout dovoláním, popř. alespoň, že v zákonné lhůtě k tomuto úkonu ještě podání dovolání zváží", nebo že by si "počínala způsobem, který mohl právem u žalovaného vyvolat dojem, že žalobkyně konečné a řádnými opravnými prostředky nenapadnutelné soudní rozhodnutí vyslovující neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru hodlá respektovat a podřídit se mu", a dovozuje, že "ze zákona ani judikatury" nevyplývá žádná "formální upozorňovací povinnost" zaměstnavatele, která by měla vyvrátit či zpochybnit dobrou víru zaměstnance", a že by bylo "absurdní a odporující pracovněprávní úpravě i obecné úpravě bezdůvodného obohacení" podmiňovat právo zaměstnavatele domoci se vydání bezdůvodného obohacení po zaměstnanci, kterému byla v důsledku vadného rozhodnutí poskytnuta náhrada mzdy podle ustanovení § 69 zákoníku práce, tím, že "zaměstnavatel musí k zaměstnanci prokazatelně vyslat signál, že z jeho pohledu věc ještě nekončí, čímž se teprve naruší tzv. dobrá víra zaměstnance". Podle názoru žalobkyně je dobrá víra zaměstnance relevantní pouze tehdy, kdy byla zaměstnanci vyplacena částka nesprávně určená nebo omylem vyplacená; protože se v okamžiku vyplacení částky 1.061.404,- Kč nejednalo o plnění bez právního důvodu, není správné se zabývat subjektivním kritériem dobré víry ve smyslu ustanovení § 331 zákoníku práce. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 331 zákoníku práce, které - podle názoru žalobkyně - dopadá pouze na částky vyplacené zaměstnanci zaměstnavatelem v souvislosti s výkonem práce u zaměstnavatele, nikoli však na částky vyplacené zaměstnanci z titulu soudního sporu; jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce pro poskytnutí náhrady mzdy, neumožňuje zákon zaměstnavateli počínat si jinak, než náhradu mzdy (platu) poskytnout, a žalobkyně tedy neměla jinou možnost, než žalovanému požadovanou částku vyplatit. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě bude vyhověno, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedl, že žalobkyně vědomě uvedla žalovaného v omyl tím, že se "podvolila rozhodnutí soudu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a svým předstíraným jednáním následně přiměla žalovaného k dobrovolnému ukončení pracovního poměru dohodou". Kdyby žalobkyně hradila žalovanému náhradu mzdy v průběhu trvání sporu o neplatnost skončení pracovního poměru průběžně, žalovaný by se nemohl dovolávat dobré víry. Žalobkyně však žalovanému vyplatila náhradu mzdy s úroky z prodlení až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, aniž by ho upozornila na to, že bude po žalovaném vymáhat vyplacenou částku zpět.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalobkyně oznámila žalovanému dopisem ze dne 30.4.2009, který byl adresátu doručen dne 4.5.2009, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr, a že žalovaný oznámil žalobkyni, že s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasí a že trvá na dalším zaměstnávání. Žalobou podanou soudu dne 5.6.2009 žalovaný požadoval, aby byla určena neplatnost uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru; rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2010 č.j. 29 Co 376/2010-101 byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5.5.2010 č.j. 13 C 151/2009-65 tak, že žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru bylo vyhověno (podle potvrzení ve spise nabyl rozsudek městského soudu právní moci dnem 31.3.2011). Žalobkyně, která umožnila žalovanému pokračovat v práci teprve dnem 1.2.2011, vyplatila žalovanému dne 1.2.2011 částku 978.945,- Kč jako náhradu mzdy za období od 5.5.2009 do 31.1.2011, dne 9.3.2011 částku 58.459,- Kč jako úroky z prodlení a dne 6.4.2011 částku 24.000,- Kč jako náhradu nákladů řízení, celkem 1.061.404,- Kč. Podáním ze dne 19.5.2011 žalobkyně podala proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2010 č.j. 29 Co 376/2010-101 dovolání, Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17.12.2012 č.j. 21 Cdo 2596/2011-127 dovolání vyhověl (napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení) a Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 11.4.2013 č.j. 29 Co 376/2010-147 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5.5.2010 č.j. 13 C 151/2009-65 o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru (rozsudek městského soudu nabyl podle potvrzení ve spise právní moci dnem 15.7.2013). Žalobkyně poté žalovaného vyzvala, aby jí částku 1.061.404,- Kč vrátil, žalovaný však její výzvě nevyhověl.

Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, zda částka 1.061.404,- Kč byla žalovanému (z pohledu ustanovení § 331 zákoníku práce) vyplacena neprávem a zda žalovaný (ve smyslu ustanovení § 331 zákoníku práce) věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částku nesprávně určenou nebo omylem vyplacenou. Protože posouzení těchto otázek hmotného práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 362/2007 Sb. a č. 357/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 451/2008 Sb., č. 262/2006 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 462/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb. a č. 155/2013 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "zák. práce"), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").

Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu; tato náhrada mzdy nebo platu přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (srov. § 69 odst.1 zák. práce).

Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst.2 obč. zák.). Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst.1 obč. zák.), vrácení neprávem vyplacených částek však zaměstnavatel může na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. § 331 zák. práce).

Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, přijal-li však plnění v "dobré víře" (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.

Zaměstnanec má právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce jen tehdy, šlo-li o neplatné rozvázání pracovního poměru, tedy (podle právní úpravy účinné v době okamžitého zrušení pracovního poměru daného dopisem ze dne 30.4.2009) byly-li výpověď, okamžité zrušení a zrušení ve zkušební době řádně doručeny zaměstnanci a, současně, byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Okolnost, že zaměstnanci může být náhrada mzdy (platu) poskytovaná podle ustanovení § 69 odst.1 zák. práce přisouzena, jen byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu a teprve po právní moci soudního rozhodnutí, samozřejmě neznamená, že by zaměstnavatel nemohl poskytovat (dobrovolně) zaměstnanci náhradu mzdy (platu) ještě dříve, než bude o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně rozhodnuto. Kdyby bylo rozvázání pracovního poměru posléze shledáno platným, je zaměstnanec povinen vyplacenou náhradu zaměstnavateli z důvodu vydání bezdůvodného obohacení vrátit, neboť věděl (musel z okolností předpokládat), že jde o částky neprávem vyplacené, šlo-li o náhradu mzdy (platu), na níž nemůže mít právo, jestliže pracovní poměr podle podané výpovědi, okamžitého zrušení nebo zrušení pracovního poměru ve zkušební době platně skončil (k tomu srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012 sp. zn. 21 Cdo 3693/2011, který byl uveřejněn pod č. 151 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).

V projednávané věci žalobkyně vyplatila žalovanému náhradu mzdy poskytovanou podle ustanovení § 69 odst.1 zák. práce dobrovolně poté, co rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2010 č.j. 29 Co 376/2010-101 bylo vyhověno žalobě o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného dopisem ze dne 30.4.2009. Bez ohledu na to, zda si žalovaný "byl nebo musel být vědom" porušení povinností, pro něž s ním žalobkyně okamžitě zrušila pracovní poměr, a zda, popřípadě jaký "signál" žalobkyně vyslala k žalovanému o svém dalším postupu v soudním sporu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, měly soudy přihlédnout k tomu, že žalovaný obdržel náhradu mzdy s úroky z prodlení neprávem, jestliže rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2010 č.j. 29 Co 376/2010-101 o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru byl rozsudkem Nejvyššího soud ČR ze dne 17.12.2012 č.j. 21 Cdo 2596/2011-127 zrušen a jestliže v dalším řízení byla žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5.5.2010 č.j. 13 C 151/2009-65 potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.4.2013 č.j. 29 Co 376/2010-147 zamítnuta. Při zvažování "dobré víry" žalovaného měly soudy vzít především v úvahu, že v době poskytnutí náhrady sice bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozsudkem, proti němuž není přípustné odvolání (řádný opravný prostředek), avšak ještě neuplynula lhůta k podání dovolání (mimořádného opravného prostředku) nebo k uplatnění ústavní stížnosti proti rozsudku městského soudu, takže nebylo možné s jistotou vědět, zda neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru daného dopisem ze dne 30.4.2009 bude pravomocným soudním rozhodnutím určena definitivně a zda žalovaný vskutku bude mít právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst.1 zák. práce.

Přijal-li žalovaný vyplacenou náhradu mzdy poskytovanou podle ustanovení § 69 odst.1 zák. práce (včetně úroků z prodlení), musel přitom vědět, proč je mu náhrada poskytována (protože byla rozhodnutím odvolacího soudu určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru daného dopisem ze dne 30.4.2009), a musel si být vědom i toho, že náhrada mzdy je mu poskytována pouze pro případ, že neplatnost rozvázání pracovního poměru bude rozhodnutím soudu určena definitivně (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků, popřípadě též ústavní stížnosti). Za této situace si ovšem také musel být vědom nebo alespoň z okolností musel předpokládat, že mu náhrada mzdy nenáleží a že ji bude muset vrátit, jestliže rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2010 č.j. 29 Co 376/2010-101 bude zrušen a jestliže poté bude pravomocně (a definitivně) rozhodnuto, že rozvázání pracovního poměru je platným právním úkonem. Žalovaný tedy při přijetí náhrady mzdy nemohl být "v dobré víře", že mu náhrada náleží, neboť si musel být vědom nebo alespoň z okolností musel předpokládat, že náhradu bude muset vrátit, jestliže později (po vyplacení náhrady) bude jeho žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného dopisem ze dne 30.4.2009 pravomocně (a z pohledu mimořádných opravných prostředků a ústavní stížnosti definitivně) zamítnuta.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (v souladu se zákonem); protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Nymburce) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2015

JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu