21 Cdo 818/2006
Datum rozhodnutí: 06.02.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 818/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované O., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 201/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2005 č.j. 16 Co 68/2005-482, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za ztížení společenského uplatnění 5.063,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 17.2.1992 do 1.10.1999 částku 1,544.703,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval, a aby mu žalovaná počínaje dnem 1.10.1999 platila rentu ve výši 6.224,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 7.8.1991 pracovní úraz (zlomeninu páteře v 9. a 10. obratli), který jej trvale poznamenal a vyřadil zcela z prac. procesu a již nemohl dále vykonávat dosavadní práci horníka. Po skončení pracovní neschopnosti dne 17.2.1992 byl žalobce přeřazen na méně placenou práci tlakoměřiče a od 4.9.1992, kdy pracovní poměr účastníků skončil uplynutím sjednané doby, je nezaměstnaný, neboť pro jeho zdravotní stav pro něj nikde nebylo žádné vhodné místo . Po žalované proto požadoval za období od 17.2.1992 nároky podle § 195 ZP (vycházející z jeho průměrného čistého příjmu před úrazem ve výši 7.296,- Kč) a rovněž přiměřenou náhradu za ztížení společenského uplatnění, která by se měla rovnat dvojnásobku bolestného .


Okresní soud ve Frýdku-Místku (poté, co žalobce vzal zpět žalobu ohledně části úroků z prodlení) rozsudkem ze dne 6.12.1999 č.j. 9 C 201/93-203 zastavil řízení ohledně části požadovaných úroků z prodlení, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 12.448,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, v rozsahu nad přiznanou částku žalobu zamítl a rozhodl, že ustanovenému právnímu zástupci žalobce se přiznává odměna ve výši 14.950,- Kč , že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává , že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku 500,- Kč z titulu soudního poplatku . Ve věci samé dospěl k závěru, za situace, kdy se žalobci nepodařilo prokázat, že by po skončení pracovního poměru účastníků (uzavřeného na dobu určitou tří let, tj. do 4.9.1992) pracoval u žalované i nadále, je nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku opodstatněný jen co do období od skončení pracovní neschopnosti, tj. 17.2.1992 do skončení pracovního poměru, tj. 4.9.1992 v celkové výši 12.448,- Kč. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění považoval soud prvního stupně za zcela nedůvodný s ohledem na skutečnost, že požadovaný dvojnásobek bodového ohodnocení již žalovaná žalobci v průběhu řízení zaplatila.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7.6.2000 č.j. 16 Co 116/2000-228 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu a odměně ustanoveného zástupce) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že u žalobce, který byl od roku 1986, kdy se vyučil, až do okamžiku úrazu nepřetržitě zaměstnán, lze s ohledem na jeho věk důvodně předpokládat, že by byl býval zaměstnán i nadále, kdyby jeho pracovního úrazu ze dne 7.8.1991 nebylo , což je zřejmé i z toho, jak intenzivně se žalobce snažil zajistit si zaměstnání poté, co skončil pracovní poměr u žalované uplynutím doby ; proto žalobci ve smyslu ustanovení § 46 věty druhé nařízení vlády č. 223/1988 Sb. náleží náhrada za ztrátu na výdělku i po 4.9.1992. I po tomto datu jak odvolací soud dále zdůraznil žalobci přísluší náhrada za ztrátu na výdělku v původní výši (bez zřetele k jeho výdělkovým poměrům, k nimž došlo následkem skončení pracovního poměru uplynutím sjednané doby), tj. ve výši rozdílu mezi výdělkem horníka před vznikem škody (k 17.2.1992) a výdělkem, kterého dosahoval jako tlakoměřič před rozvázáním pracovního poměru (k 4.9.1992), s přihlédnutím k valorizacím obou výdělků a případnému invalidnímu důchodu poskytovanému žalobci z důvodu pracovního úrazu, ledaže by nastaly okolnosti, které mají vliv na výši této náhrady (§ 202 odst. 1 zák. práce) . Soudu prvního stupně proto uložil, aby stanovil žalobci výši náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 4.9.1992 shora uvedeným způsobem .


Okresní soud ve Frýdku-Místku (poté, co připustil změnu-rozšíření žaloby o náhradu ušlého výdělku za další období od 1.10.1999 do 30.9.2004 v částce 2,144.804,- Kč s úroky z prodlení a o měsíční rentu ve výši 37.975,- Kč od 1.10.2004) rozsudkem ze dne 7.10.2004 č.j. 9 C 201/93-444, ve znění opravného usnesení ze dne 6.1.2005 č.j. 9 C 201/93-459, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 12.210,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, žalobu o zaplacení 3,677.177,- Kč s úroky z prodlení, o placení částky 37.975,- Kč měsíčně od 1.10.2004 a ohledně části úroků z prodlení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že Česká republika nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů státu . Soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl po doplnění dokazování k závěru, že žalobci náleží za období od 5.9.1992 do 19.12.1995 náhrada za ztrátu na výdělku ve výši 141.155,- Kč. Protože však žalovaná již zaplatila žalobci za toto období náhradu ve výši 128.845,- Kč, nevyplaceno zůstalo 12.210,- Kč, a proto soud o tuto částku žalobě vyhověl včetně příslušenství, kdy tato částka představuje nevyplacenou náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.1.1995 do 7.3.1995, od 1.7. do 9.7.1995 a od 5.9 do 15.9.1992 . Domáhá-li se žalobce náhrady za ztrátu na výdělku za dobu po 19.12.1995, je podle názoru soudu prvního stupně žaloba v této části nedůvodná , neboť žalobce v důsledku zdravotního postižení následkem nepracovního úrazu z 19.12.1995 není schopen jakékoliv práce v dole, tedy ani původní práce horníka , a protože následky úrazu nepracovního žalobce omezují více než úraz pracovní, došlo (ke dni 19.12.1995) k zániku příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem žalobce ze dne 7.8.1991 a škodou, která v důsledku tohoto úrazu žalobci vznikla ve formě ztráty na výdělku . Pokud jde o nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, kterou žalobce vyčíslil v sumě 5.063,- Kč , soud prvního stupně neshledal důvody dalšího navýšení této náhrady (nad částku 4.500,- Kč představující dvojnásobek základní sazby 150 bodů, kterou žalovaná již žalobci zaplatila), neboť nebyly u žalobce shledány následky pracovního úrazu v tak mimořádném rozsahu, které by odůvodňovaly další navýšení .


K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.9.2005 č.j. 16 Co 68/2005-482 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odstavcích I., IV. a V. (tj. ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu) a dále v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení 718.289,- Kč s příslušenstvím a žaloba na placení částky 8.718,- Kč měsíčně od 1.2.2005 do budoucna ; v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení 2,948.888,- Kč s úroky z prodlení a na placení měsíční peněžité částky 29.257,- Kč od 1.10.2004 do budoucna , rozsudek soudu prvního stupně (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že České republice se vůči žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení . Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po 4.9.1992 (kdy pracovní poměr účastníků skončil uplynutím sjednané doby) zůstal žalobci zachován beze změny až do 19.12.1995 , protože v tomto období byl žalobce zaměstnán pouze od 1.5. do 30.6.1995 s průměrným výdělkem 2.331,- Kč (nepřesahujícím v delším časovém období průměrný výdělek před vznikem škody), jinak byl evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a přes jeho snahu se mu nikdy nepodařilo si zaměstnání opatřit; stejně tomu bylo i v době od 1.1. do 7.3.1995, od 1.7. do 9.7.1995 a od 5.9. do 15.9.1992 (kdy žalobce podle názoru žalované neprokázal vznik škody), neboť podle názoru odvolacího soudu i v těchto specifikovaných dnech žalobci vznikala škoda v důsledku pracovního úrazu , a tedy i za toto období mu přísluší náhrada za ztrátu na výdělku vyčíslená soudem prvního stupně správně částkou 12.210,- Kč . Za správný odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že u žalobce došlo ke dni 19.12.1995 ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, která měla za následek zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Toho dne jak zdůraznil žalobce utrpěl nepracovní úraz, který (jak vyplývá zejména ze znaleckého posudku MUDr. Z. N.) jej vyřadil z možnosti jakékoliv důlní práce , přičemž následky nepracovního úrazu z 19.2.1995 neumožňují žalobci konat ani jinou práci (tesaře, zedníka, lešenáře a sádrokartonáře), o které žalobce tvrdil, že by ji mohl vykonávat, nebýt následků pouze pracovního úrazu . Podle názoru odvolacího soudu se tedy zdravotní stav žalobce nepříznivě změnil, nebyla nadále dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a následky pracovního úrazu, a proto nárok žalobce zanikl .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřoval v nesprávné aplikaci § 202/1 zák. práce, pokud jde o změnu poměrů ke dni 19.12.1995 , neboť podle jeho názoru nedošlo ke změně poměrů, která by měla za následek zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Zdůraznil, že jeho zdravotní stav a pracovní omezení se nijak nezměnily ke dni 19.12.1995 ani později , že i po nepracovním úraze mohl vykonávat práci v podzemí , a že tedy nedošlo ke změně poměrů předpokládané § 202 zák. práce . I kdyby soud dospěl k závěru, že ke dni 19.12.1995 došlo ke změně poměrů, došlo podle názoru dovolatele k další změně poměrů ke dni 4.8.1998 v souvislosti s odnětím jeho částečného invalidního důchodu . Kromě toho namítal, že mu byl odňat zákonný soudce, kterým byla JUDr. H. , a že z tohoto důvodu považuje za nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, když ve věci neměl rozhodovat a rozsudek vynášet předseda senátu Mgr. J. a nový senát, a řízení je tedy postiženo vadou . Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v rozsahu podaného dovolání zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


V průběhu dovolacího řízení dosavadní žalovaná O. a.s. (dříve O, a.s., člen koncernu K. I., a.s.) dnem 31.5.2006 zanikla a pravomocným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.1.2007 č.j. 21 Cdo 818/2006-525 bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jejím místě pokračováno s O., a.s. (§ 107 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto s touto právnickou osobou pokračoval v dovolacím řízení na místě žalovaného.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že v podání dovolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu brání nedostatek subjektivní legitimace žalobce a že v dalším směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.


Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).


Žalobce uvádí, že podává dovolání v plném rozsahu proti výroku ad I) rozsudku odvolacího soudu ; napadá tedy rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 12.210,- Kč s úroky z prodlení). Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalobci způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalobce oprávněn (subjektivně legitimován).


Dovolací soud se proto v dalším zabýval přípustností dovolání, jenž dovolatel podal proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení 718.289,- Kč s příslušenstvím a žaloba na placení částky 8.718,- Kč měsíčně od 1.2.2005 do budoucna .


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně požadavku žalobce na zaplacení 718.289,- Kč s úroky z prodlení a na placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 8.718,- Kč stejně - žalobu zamítl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Žalobce sice v dovolání tvrdí, že v souzeném případě má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam , z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že nepracovní úraz ze dne 19.12.1995 nepříznivě změnil zdravotní stav žalobce a vyřadil jej z možnosti jakékoliv důlní práce ) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že zdravotní stav a pracovní omezení žalobce se nijak nezměnily ke dni 19.12.1995 ani později a že i po nepracovním úraze mohl vykonávat práci v podzemí ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že ke dni 19.12.1995 nedošlo ke změně poměrů předpokládané § 202 zák. práce, která by měla za následek zánik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.


Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska z tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující (zamítavý) rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z vyjádření žalobce, že podává dovolání v plném rozsahu proti výroku ad I) rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že dovolatel napadá rovněž část rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu před soudem prvního stupně.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).


Za tohoto stavu se dovolací soud nemohl zabývat ani námitkou dovolatele, že mu byl odňat zákonný soudce, kterým byla JUDr. H. , a že z tohoto důvodu považuje za nesprávný procesní postup soudu prvního stupně, když ve věci neměl rozhodovat a rozsudek vynášet předseda senátu Mgr. J. a nový senát . V této výtce lze spatřovat námitku vady řízení (zmatečnosti) ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) zák. práce, k níž ovšem dovolací soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Protože dovolání zčásti směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a zčásti není přípustné z důvodu nedostatku subjektivní legitimace dovolatele, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 6. února 2007


JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.


předseda senátu