21 Cdo 811/2005
Datum rozhodnutí: 02.03.2006
Dotčené předpisy: § 27 předpisu č. 65/1965Sb., § 44 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 64 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 240 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb., § 120 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 132 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 811/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. L., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Městu S, zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru a o 76.293,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 917/99 a 5 C 917/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2004 č.j. 22 Co 100/2003-215, takto:

Rozsudek odvolacího soudu se (s výjimkou výroku, v němž byl potvrzen rozsudek prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 5.499,50 Kč s příslušenstvím) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 28.9.1999 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodů nadbytečnosti v souvislosti s provedenými organizačními změnami . Naplnění důvodu výpovědi spatřoval v tom, že Městská rada v S. usnesením číslo 272 ze dne 24.6.1999 zrušila kancelář starosty jako samostatný odbor MěÚ a odvolala žalobkyni z funkce vedoucí kanceláře k 30.6.1999 , a že městský úřad nemůže žalobkyni nabídnout přiměřené pracovní místo a nemá možnost žalobkyni dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce ani v místě jejího bydliště, a to ani po předchozí průpravě .

Dopisem ze dne 26.4.2000, který žalobkyně převzala dne 28.4.2000, žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodů, že se stala nadbytečnou, neboť na Městském úřadě byly provedeny organizační změny, v jejichž důsledku došlo mimo jiné ke zrušení kanceláře starosty jako samostatného odboru a funkce vedoucí kanceláře (usnesení číslo 272 z 12. schůze Městské rady v S. ze dne 24.6.1999), kterou žalobkyně zastávala, a zaměstnavatel nemá možnost zaměstnat žalobkyni na jiném místě, které by odpovídalo její kvalifikaci ; pracovní místo, které bylo žalobkyni nabízeno a které odpovídalo jejím kvalifikačním předpokladům, žalobkyně odmítla ve svém písemném stanovisku ze dne 31.3.2000 a v současné době není uvolněno ani jiné místo, které by žalobkyni mohlo být nabídnuto .

Žalobkyně se žalobou ze dne 30.12.1999 (vedenou u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 917/99 a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) a žalobou ze dne 29.9.2000 (vedenou u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 9 C 623/2000) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí 76.293,- Kč s příslušenstvím. Žaloby odůvodnila zejména tím, že u žalovaného je zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 3.2.1992, naposledy ve znění dohody ze dne 31.3.1993 jako vedoucí kanceláře starosty. Protiprávnost výpovědi ze dne 28.9.1999 spatřovala v tom, že jí žalovaný nenabídl žádné volné místo, čímž nesplnil svou nabídkovou povinnost podle § 46 odst. 2 zák. práce , a že nepožádal odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí, ač bezpochyby věděl, že žalobkyně je členkou ZV odborové organizace ve funkci pokladní, čímž porušil § 59 odst. 2 zák. práce . Protiprávnost výpovědi ze dne 28.4.2000 žalobkyně zdůvodnila též nesplněním nabídkové povinnosti ze strany zaměstnavatele, neboť žalovaný učinil pokus o nabídku pouze fiktivního místa (které v jeho organizační struktuře nebylo vytvořeno a jehož přijetím by byla okamžitě označena za nadbytečnou ), a naopak jí nebylo nabídnuto existující místo na sekretariátu, na které podle usnesení Městské rady v S. ze dne 10.4.2000 měla být přijata paní D. B., která do té doby pracovala na veřejně prospěšných pracích. Protože žalobkyně dopisy ze dne 30.12.1999 a 21.7.2000 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, požadovala po něm rovněž náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce ve výši průměrného výdělku (10.899,- Kč) za období od 1.1.2000 do 30.6.2000 v celkové částce 65.394,- Kč, a kromě toho i dva další platy za druhé pololetí roku 1999 a za první pololetí roku 2000, každý ve výši 5.449,50 Kč.

Okresní soud v Semilech (poté, co usnesením ze dne 25.1.2001 č.j. 1 C 917/99-78 řízení vedená pod sp. zn. 1 C 917/99 a 9 C 623/2000 spojil ke společnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 19.4.2001 č.j. 1 C 917/99-137 určil, že výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dopisy žalovaného ze dne 28.9.1999 a 26.4.2000 jsou neplatné, žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil náhradu mzdy za období od 1.1.2000 do 30.6.2000, a to v celkové výši 65.394,- Kč s příslušenstvím, které ve výroku specifikoval, a částku 5.499,50 Kč jako další plat za druhé pololetí 1999 s 11% úrokem z prodlení od 1.1.2000 do zaplacení, ohledně částky 5.499,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3.944,- Kč na účet Odborového svazu státních orgánů a organizací. Vycházel ze zjištění, že před předmětnými výpověďmi byla žalobkyni ze strany žalovaného dána ještě výpověď ze dne 14.7.1999 (též z důvodu organizačních změn), jejíž neplatnost však žalobkyně u soudu neuplatnila, neboť žalovaný uznal , že tato výpověď je neplatná, protože byla žalobkyni dána v tzv. ochranné době. I když - jak soud prvního stupně připustil - je pravdou , že žalovaný v písemném vyjádření neuvedl výslovně, že tuto výpověď bere zpět, případně že ji odvolává , a žalobkyně na dopis žalovaného nijak písemně nereagovala , došlo podle jeho názoru k platnému odstoupení od prvé výpovědi a k platnému souhlasu s tímto odstoupením , neboť obě strany nadále jednaly s vědomím toho, že výpověď ze dne 14.7.1999 jakoby neexistovala . Zabývaje se proto dále následující výpovědí ze dne 28.9.1999 soud prvního stupně dovodil, že tato výpověď je neplatná z důvodu nesplnění povinnosti žalovaného vyžádat si souhlas příslušného odborového orgánu s touto výpovědí, a jako neplatnou shledal i (v pořadí třetí) výpověď ze dne 26.4.2000, neboť nelze podle přesvědčení soudu uvažovat o platnosti výpovědi, která byla žalobkyni zaměstnavatelem dána ze stejného důvodu opakovaně v době, kdy ještě neproběhlo jednání o výpovědi předchozí a kdy nebylo jasné, jak případně spor dopadne ; taková výpověď byla nepochybně dána předčasně . S ohledem na tato neplatná rozvázání pracovního poměru soud prvního stupně shledal jako zcela oprávněný rovněž požadavek žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce za dobu 6ti měsíců v uplatněné výši a na základě počtu skutečně odpracovaných dnů přiznal žalobkyni nárok pouze na další plat za 2. pololetí roku 1999.

K odvolání účastníků Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25.2.2002 č.j. 24 Co 295/2001-160 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že věcné projednání žaloby závisí na vyřešení předběžné otázky, zda pracovní poměr žalobkyně neskončil již výpovědí žalovaného ze dne 14.7.1999; v kladném případě by totiž žalobkyně musela prokázat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětných výpovědí, neboť by byly dány z neexistujícího pracovního poměru. Protože je nesporné , že neplatnost výpovědi ze dne 14.7.1999 žalobkyně u soudu neuplatnila, pracovní poměr účastníků na základě této výpovědi (i kdyby obě strany byly shodně přesvědčeny o její neplatnosti) skončil, ledaže by žalobkyně prokázala, že žalovaný učinil relevantní úkon, tj. odvolání výpovědi ze dne 14.7.1999 podle § 44 odst. 3 zák. práce a že žalobkyně s tím projevila souhlas . Vzhledem k tomu, že podle názoru odvolacího soudu nebylo účastníkům v průběhu řízení (které již probíhalo po novele občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001) dáno konkrétní poučení o jejich povinnosti tvrzení a důkazní podle § 118a odst. 1,2 a 3 o.s.ř. , a proto nelze uzavřít , že napadený rozsudek spočívá na spolehlivě zjištěném skutkovém stavu, uložil soudu prvního stupně, aby v tomto směru zjednal nápravu, především aby žalobkyni náležitě poučil a vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně skutečnosti, že žalovaný za jejího souhlasu výpověď ze dne 14.7.1999 odvolal, která je - jak vyplývá z výše uvedeného - pro výsledek daného sporu rozhodující.

Okresní soud v Semilech poté rozsudkem ze dne 24.10.2002 č.j. 5 C 917/99-196 určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalovaným žalobkyni dne 28.9.1999 je neplatné, žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 26.4.2000 zamítl, žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil náhradu mzdy za období od 1.1.2000 do 30.6.2000, a to v celkové výši 65.394,- Kč s příslušenstvím, které ve výroku specifikoval, částku 5.499,50 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.1.2000 do zaplacení a částku 5.499,50 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1.7.2000 do zaplacení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že dopis žalovaného ze dne 4.8.1999, v němž žalobkyni sděluje, že uznává výpověď z pracovního poměru ze dne 14.7.1999 za neplatnou, nelze mít za odvolání výpovědi , když žalovaný popřel, že by takový úmysl měl , a navíc neexistuje doklad o tom, že by s případným odvoláním výpovědi žalobkyně projevila souhlas , který stejně jako odvolání výpovědi musel být podle ustanovení § 44/3 zák. práce proveden písemně . Za této situace dospěl k závěru, že pracovní poměr účastníků skončil již na základě výpovědi ze dne 14.7.1999, a to uplynutím výpovědní doby ke dni 31.10.1999. Protože podle přesvědčení soudu žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dalších (předmětných) výpovědí, neboť žalovanému samotnému není evidentně jasno, zda a která z výpovědí platná je a která není , zabýval se soud prvního stupně dále výpovědí ze dne 28.9.1999 a opětovně dovodil, že jde o neplatný právní úkon, neboť nebylo prokázáno a vlastně ani tvrzeno , že by žalovaný ve smyslu ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce požádal příslušný odborový orgán (jehož byla žalobkyně členkou) o předchozí souhlas k této výpovědi. Vzhledem k tomu, že žalobkyně přesto, že po dání první výpovědi nesdělila prokazatelně žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, i po 31.10.1999 (kdy pracovní poměr účastníků skončil na základě první výpovědi) do práce docházela, byla jí přidělována práce a za tuto práci byla placena, přičemž tato situace trvala až do 31.12.1999 , aplikoval soud na tuto situaci ustanovení § 56/2 zák. práce , které je svým obsahem stavu, který nastal, podle přesvědčení soudu nejbližší , a dospěl k závěru, pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trval i po 31.10.1999, neboť po uplynutí výpovědní doby pokračovala s vědomím žalovaného v práci . U následující napadené výpovědi ze dne 26.4.2000 pak podle názoru soudu prvního stupně již byly splněny všechny podmínky pro její platnost , a proto byla žaloba v této části zamítnuta. Jelikož žalobkyně dopisem ze dne 30.12.1999 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, náleží jí požadovaná náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, který je potvrzen jejím zaměstnavatelem ve výši 10.899,- Kč hrubého měsíčně , za dobu od 1.1. do 30.6.2000. Jako opodstatněný shledal soud prvního stupně i nárok žalobkyně na další plat za druhé pololetí roku 1999, neboť splnila podmínky uvedené v ustanovení § 10a nařízení vlády č. 253/1992 Sb., a rovněž i nárok na další plat za první pololetí roku 2000, neboť v tomto období uvedené podmínky nesplnila pro překážky v práci na straně zaměstnavatele.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20.1.2004 č.j. 22 Co 100/2003-215 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku IV o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 5.499,50 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výrocích I, III a V (tj. v části, v níž byla určena neplatnost výpovědi ze dne 28.9.1999 a žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu mzdy ve výši 65.394,- Kč s příslušenstvím a další plat za 1. pololetí roku 2000 ve výši 5.499,50 Kč s příslušenstvím) změnil tento rozsudek tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů před soudem prvního stupně 47.607,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 19.186,- Kč, obojí k rukám jeho zástupkyně . Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za stavu, kdy žalobkyně ve lhůtě uvedené v ustanovení § 64 zák. práce neuplatnila u soudu neplatnost (první) výpovědi, kterou jí dal žalovaný dne 14.7.1999, skončil pracovní poměr účastníků na jejím základě uplynutím tříměsíční výpovědní doby (§ 45 odst. 1 zák. práce) dne 31.10.1999, ačkoli šlo o neplatný právní úkon, neboť mezi účastníky nebylo sporu , že dne 14.7.1999 byla žalobkyně pro nemoc v pracovní neschopnosti, tedy v tzv. ochranné lhůtě ve smyslu § 48 odst. 1 zák. práce, ve které nemohla dostat platnou výpověď. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti další výpovědi ze dne 28.9.1999 (výpovědí ze dne 26.4.2000 se odvolací soud již nezabýval, neboť nespadala do odvoláním dotčeného předmětu řízení), a to právě s ohledem na závěr, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil 31.10.1999 a s výpovědí z 28.9.1999 nelze spojovat již žádné právní účinky . V této souvislosti vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně o tom, že pracovněprávní vztah mezi účastníky po 31.10.1999 je třeba posoudit analogicky podle ustanovení § 56 odst. 2 zák. práce, neboť jak odvolací soud zdůraznil tento názor jde nad rámec ust. § 56 odst. 2 zák. práce , který se výslovně vztahuje - jak nasvědčuje i marginální rubrika nad § 56 zák. práce - jen na pracovní poměr sjednaný na dobu určitou. Jestliže tedy podle názoru odvolacího soudu z provedeného dokazování nevyplývá, že by mezi účastníky byla uzavřena po 31.10.1999 pracovní smlouva, byť konkludentně, a žalobkyně přesto se souhlasem žalovaného do práce docházela a vykonávala pro něho práci a ten jí poskytoval ekvivalent za vykonanou práci, je třeba takový vztah hodnotit jako faktický pracovní poměr . Z faktického pracovního poměru by žalobkyni příslušely nároky z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 243 zák. práce, avšak - jak odvolací soud zdůraznil - nepřísluší jí již nároky z neplatného rozvázání pracovní poměru podle § 61 zák. práce, neboť předpokladem práva na tyto nároky je platně uzavřený pracovní poměr . Protože v 1. pololetí roku 2000 žalobkyně u žalovaného již nepracovala a nemohla tudíž splnit podmínky uvedené v ustanovení § 10a nařízení vlády č. 253/1992 Sb., shledal odvolací soud oproti soudu prvního stupně důvodným toliko uplatněný nárok žalobkyně na další plat za 2. pololetí roku 1999 v požadované výši 5.449,50 Kč, která byla mezi účastníky nesporná .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání. Namítala, že odvolání výpovědi i souhlas druhého účastníka s odvoláním výpovědi (§ 44 odst. 3 zák. práce) lze provést i ústně, popř. konkludentně, neboť zákon nespojuje s nedostatkem písemné formy obou těchto právních úkonů jejich neplatnost . Za projev vůle směřující k odvolání či zpětvzetí výpovědi lze podle názoru dovolatelky považovat mimo jiné to, že žalovaný dne 1.9.1999 uznal, že první výpověď ze dne 14.7.1999 je neplatná, že žalobkyni ihned po ukončení pracovní neschopnosti předal dne 28.9.1999 druhou výpověď, že 8.3.2000 a 4.4.2000 žádal odborový orgán o souhlas s výpovědí, že 28.3.2000 žalobkyni opětovně vyzýval k nástupu do zaměstnání, že 31.3.2000 učinil žalobkyni nabídku fiktivního místa a že dne 28.4.2000 žalobkyni osobně doručil v pořadí již třetí výpověď. Na druhé straně je pak projevem vůle účastníka, ve kterém lze spatřovat souhlas s odvoláním výpovědi, například to, že žalobkyně výpověď ze dne 14.7.1999 nenapadla u soudu, i když ji považovala za neplatnou. Zdůraznila, že i žalovaný potvrdil , že žalobkyně až do 31.12.1999 do práce docházela, byla jí přidělována práce a za tuto práci byla placena, a že v souladu s tímto stavem jí žalovaný vystavil i zápočtový list potvrzující skončení pracovního poměru k 31.12.1999. Jestliže tedy za těchto okolností žalovaný bude nadále tvrdit, i pod tíhou důkazů ze strany žalobkyně, že neví o zpětvzetí a souhlasu v případě první výpovědi, lze pochybovat o tomto tvrzení či náhlé ztráty paměti vzhledem ke stálým kličkám a úskokům, které žalovaný vůči žalobkyni praktikoval . Dovolatelka má zato, že za situace, kdy po ústní formě zpětvzetí výpovědi a souhlasu se zpětvzetím výpovědi ze dne 14.7.1999, ke kterému bezpochyby došlo dne 1.9.1999, obě strany jednaly a chovaly se, jako kdyby tato výpověď neexistovala , je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti následujících výpovědí. Ve shodě se soudem prvního stupně setrvala na svém stanovisku, že výpověď ze dne 28.9.1999 je neplatná, neboť žalovaný si k této výpovědi nevyžádal souhlas odborového orgánu, a že proto jí náleží i požadovaná náhrady mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně byla zaměstnána u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 3.2.1992 nejprve pro výkon práce (funkce): veřejně prospěšné práce, administrativní práce , poté pro výkon funkce: samostatné zajišťování svěřených obor. činností , následně pracovala jako samostatný odborný referent - organizační a pers. úsek a konečně usnesením Městské rady v S. č. 70 ze dne 19.4.1993 byla jmenována do funkce vedoucí kanceláře starosty . Podle usnesení č. 272 z 12. schůze konané dne 24.6.1999 Městská rada v S. po projednání zrušila kancelář starosty jako samostatný odbor MěÚ a odvolala z funkce vedoucí kanceláře starosty paní M. L. (žalobkyni) k 30.6.1999. Dopisem ze dne 14.7.1999 dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti v souvislosti s provedenými organizačními změnami (zrušení kanceláře starosty jako samostatného odboru) , a protože nemá možnost žalobkyni dále zaměstnávat ; výpověď byla žalobkyni doručena dne 16.7.1999 v době, kdy pro nemoc byla uznána dočasně práce neschopnou. Dopisem ze dne 19.7.1999 žalobkyně oznámila žalovanému, že dle stávající dosud platné legislativy je výpověď ze strany organizace neplatná (viz. ZP § 48, zákaz výpovědi) a žalovaný (tajemník MěÚ S. Ing. J. M.) nato dopisem ze dne 4.8.1999 sdělil žalobkyni, že uznáváme, že za daných okolností je výpověď neplatná a s odkazem na zákoník práce bude dále postupováno po ukončení pracovní neschopnosti ; žalobu na určení neplatnosti této výpovědi ze dne 14.7.1999 žalobkyně u soudu nepodala. Po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně, ještě před uplynutím výpovědní doby (výpovědní doba u této výpovědi činila 3 měsíce a skončila dnem 31.10.1999), dal žalovaný žalobkyni dne 28.9.1999 z téhož důvodu další výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce; platnost této výpovědi žalobkyně napadla žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30.12.1999. Do 31.12.1999 žalobkyně se souhlasem žalovaného konala práci a žalovaný jí platil za vykonanou práci mzdu a dne 11.1.2000 žalovaný vystavil žalobkyni Potvrzení o zaměstnání , podle kterého žalobkyně byla u žalovaného v pracovní poměru v době 03-02-1992 - 31-12-1999 .

V zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný jen proto, že již dříve byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon. Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Skončil-li pracovní poměr na základě dřívějšího právního úkonu, má to za následek to, že pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru se neuplatní (i kdyby byl jinak platný) jako právní důvod zániku tohoto pracovního poměru, popřípadě to, že pozdější neplatný právní úkon o rozvázání pracovního poměru nemůže způsobit pokračování v pracovním poměru.

Pro posouzení otázky platnosti výpovědi dané žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 28.9.1999 proto bylo za daného skutkového stavu - jak k tomu dospívá i odvolací soud - především významné, zda, popřípadě kdy, pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným skončil na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 14.7.1999.

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že otázkou platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 14.7.1999 se lze zabývat, jen jestliže byla u soudu podána žaloba na určení neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru. Chce-li totiž zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců (§ 64 zák. práce) podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru; po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. právní názor vyslovený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp.zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Z uvedeného vyplývá, že za situace, kdy žalobkyně nepodala u soudu žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 14.7.1999, skončil by pracovní poměr účastníků na základě této výpovědi uplynutím tříměsíční výpovědní doby (§ 45 odst. 1 zák. práce) dne 31.10.1999, i když obě strany byly shodně přesvědčeny, že je rozvazovací projev neplatný . Protože však právní účinky výpovědi ze dne 14.7.1999 by nenastaly pouze tehdy, kdyby žalovaný ve smyslu ustanovení § 44 odst. 3 zák. práce tuto výpověď se souhlasem žalobkyně odvolal, soudy se správně zabývaly tím, zda žalobkyně prokázala své tvrzení, že žalovaný učinil relevantní úkon směřující k odvolání výpovědi ze dne 14.7.1999 a že žalobkyně s tímto odvoláním projevila souhlas.

Podle ustanovení § 44 odst. 3 zák. práce může být výpověď, která byla doručena druhému účastníku, odvolána pouze s jeho souhlasem; odvolání výpovědi i souhlas s jejím odvoláním je třeba provést písemně. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení nespojuje s nedostatkem písemné formy neplatnost právního úkonu (§ 242 odst. 2 zák. práce), je třeba sdílet názor dovolatelky, že jak odvolání výpovědi, tak i souhlas druhého účastníka s odvoláním výpovědi lze provést i ústně, případně i konkludentním jednáním. Nedostatek písemné formy může mít ovšem v případě sporu za následek dokazování o tom, zda takový projev vůle byl učiněn. Písemná forma je dodržena i tehdy, je-li tento projev vůle zachycen v protokole o soudním jednání (srov. též Zhodnocení rozhodování soudů o některých otázkách skončení pracovního poměru, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR Cpj 42/76, publikované ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů IV, Praha 1986, str. 187-188). Pro závěr o tom, zda výpověď byla odvolána a zda se tak stalo se souhlasem druhého účastníka, přitom není rozhodná sama okolnost, jak je právní úkon (projev vůle) označen, ani jak je účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž rozhodující je posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo každým z účastníků skutečně (byť i konkludentně) projeveno. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace ovšem neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili.

Projev vůle je vždy třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§ 240 odst. 3 zák. práce). Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená.

Závěr soudu prvního stupně (který odvolací soud nijak nezpochybnil) o tom, že nebylo prokázáno , že došlo k odvolání výpovědi (ze dne 14.7.1999), s nímž žalobkyně projevila souhlas , představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.).

I když žalobkyně uvedla, že dovolání je podáno z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelka podrobuje kritice rovněž uvedené skutkové zjištění soudů a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání rovněž z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.



Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, zda žalovaný výpověď z pracovního poměru ze dne 14.7.1999 odvolal a zda se tak stalo se souhlasem žalobkyně, vzal soud prvního stupně (a odvolací soud, který jeho závěry v tomto směru nijak nezpochybnil) v úvahu subjektivní názor tajemníka Městského úřadu S. Ing. M., který popřel, že by takový úmysl (odvolat výpověď ze dne 14.7.1999) měl , a akcentoval skutečnost, že neexistuje doklad o tom, že by žalobkyně s případným odvoláním výpovědi projevila souhlas , a že žalovaný popřel, že tak učinila ústně, případně uvedl, že si na to nepamatuje . Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu. Soud prvního stupně nevzal náležitě v úvahu, že důkazy, na nichž vybudoval svůj závěr, zachycují pouze subjektivní úsudek jednoho z účastníků (žalovaného) o významu jeho písemného vyjádření obsaženého v dopise ze dne 4.8.1999 adresovaném žalobkyni o tom, že uznává výpověď za neplatnou . Jenom názor žalovaného (který ostatně již mohl být ovlivněn průběhem tohoto soudního sporu) bez přihlédnutí k vnějším okolnostem, na základě nichž by bylo možno usuzovat na skutečně projevenou vůli, kupř. jak v té době a v období následujícím žalovaný ve vztahu k žalobkyni skutečně jednal, však není způsobilý být skutkovým podkladem pro závěr, zda žalovaný objektivně projevil vůli směřující k odvolání výpovědi ze dne 14.7.1999. Soud prvního stupně rovněž opominul, že souhlas s případným odvoláním výpovědi může být prokázán nejen písemnou listinou či výpovědí opačné strany (tj. žalovaného), ale - jak vyplývá ze shora podaného výkladu - lze jej dovozovat též z vyjádření a postojů žalobkyně v projednávané věci. Soud prvního stupně měl proto do hodnocení důkazů zahrnout i důkazy před ním provedené, které závěru obsaženému ve výše uvedených důkazech odporují, a s těmito se vypořádat. Jedná se zejména o dopis tajemníka Městského úřadu v S. Ing. M. ze dne 4.8.1999, ve kterém jako zaměstnavatel (statutární orgán žalovaného v pracovněprávních vztazích) ve shodě s názorem, který žalobkyně žalovanému sdělila dopisem ze dne 19.7.1999, oznámil žalobkyni, že uznáváme, že za daných okolností je výpověď neplatná a s odkazem na zákoník práce bude dále postupováno po ukončení pracovní neschopnosti , a dále o zhodnocení, jaký význam z hlediska odvolání výpovědi ze dne 14.7.1999 a souhlasu žalobkyně s tímto odvoláním má skutečnost, že po podání výpovědi ze dne 14.7.1999 obě strany jednaly a chovaly se, jako kdyby tato výpověď ze dne 14.7.1999 neexistovala , a že žalovaný i po uplynutí výpovědní lhůty, tedy po 31.10.1999 žalobkyni přiděloval práci, platil žalobkyni za odvedenou práci, žalovaná (správně žalobkyně) vykonávala práce a byla placena až do 31.12.1999 . Stranou úvah neměla být v této souvislosti ponechána ani okolnost, že žalovaný (v souladu se svým vyjádřením obsaženém ve zmíněném dopise ze dne 4.8.1999) ihned po skončení pracovní neschopnosti žalobkyně dal žalobkyni dne 28.9.1999 z téhož důvodu další výpověď z pracovního poměru.

Jelikož odvolací soud (který tyto závěry soudu prvního stupně bezvýhradně převzal) pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z provedených důkazů a ze skutkových tvrzení účastníků, neodpovídá výsledek jeho hodnocení důkazů postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., a rozhodnutí soudu založené na skutkovém zjištění, že nebylo prokázáno , že došlo k odvolání výpovědi (ze dne 14.7.1999), s nímž žalobkyně projevila souhlas , proto nemá oporu v provedeném dokazování.

Souhlasit nelze ani s názorem odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky po 31.10.1999 je třeba hodnotit jako faktický pracovní poměr .

O tzv. faktický pracovní poměr se jedná za situace, kdy fyzická osoba sice začala pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, avšak v důsledku toho, že pracovní smlouva nebyla sjednána platně, nebyl zde právní úkon ve smyslu ustanovení § 27 zák. práce způsobilý založit pracovní poměr. Pouze v případě, jestliže pracovní smlouva není sjednána platně (kupř. proto, že v rozporu se zákonem byl se ženou sjednán druh práce ženám zakázaný - srov. § 150 zák. práce), nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.5.2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Odvolací soud ve svých úvahách opominul, že pro posouzení povahy právního vztahu nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o charakteru jejich vztahu, nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně - třeba i konkludentně - projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.3.2005 sp.zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 75). Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, na který je zaměstnanec přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (§ 29 odst. 1 zák. práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí. K tomu může dojít jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli účastníci projevit, tj. konkludentně (§ 240 odst. 2 zák. práce).

Jestliže tedy v projednávané věci bylo soudy zjištěno, že po 31.10.1999 žalobkyně se souhlasem žalovaného do práce docházela a vykonávala pro něho práci a ten jí poskytoval ekvivalent za vykonanou práci , nelze tyto vnější skutkové okolnosti interpretovat jinak, než že mezi účastníky došlo k dohodě o obsahu zmíněných podstatných (esenciálních) náležitostech pracovní smlouvy, a že je proto odůvodněn závěr, že bez ohledu na formální okolnosti případu po 31.10.1999 mezi účastníky existoval pracovní poměr. Jestliže odvolací soud - jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - dospěl k odlišnému právnímu závěru, spočívá jeho rozhodnutí rovněž na nesprávném právním posouzení věci.

Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na určení neplatnosti výpovědi ze dne 28.9.1999, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části, jakož i v závislých výrocích, jimž bylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně na náhradu mzdy a další plat za první pololetí 2000 a o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).

V dalším řízení odvolací soud při eventuelním rozhodování o výši nároku na náhradu mzdy (popřípadě na další plat) neopomene, že závěr o tom, jaký měl zaměstnanec průměrný výdělek není skutkovým zjištěním, ale výsledkem aplikace právního předpisu, tj. právním posouzením (právním závěrem). Při objasňování průměrného výdělku zaměstnance tedy soud nemůže ve smyslu ustanovení § 120 odst. 4 o.s.ř. vycházet z údajů zaměstnance a zaměstnavatele o tom, kolik podle jejich názoru průměrný výdělek činil, i kdyby se obsahově shodovaly; za svá skutková zjištění může soud vzít jen shodná tvrzení zaměstnance a zaměstnavatele o skutečnostech, rozhodných pro zjištění průměrného výdělku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 76, ročník 2003).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. března 2006

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu