21 Cdo 809/2006
Datum rozhodnutí: 17.05.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 809/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. V. P., proti žalované České republice Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování), o 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 17 C 287/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2005, č.j. 64 Co 143/2005-34, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.6.2005, č.j. 64 Co 143/2005-34, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7.10.2004, č.j. 17 C 287/2003-20, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč , a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy vycházely ze zjištění, že žalobce nastoupil vojenskou základní službu dne 1.10.1950, že dne 16.10.1950 byl přemístěn k 51. pomocnému technickému praporu, dne 1.10.1952 byl přeložen do zálohy a ponechán na vojenském výjimečném cvičení podle § 39 zákona č.92/1949 Sb., kdy konal výcvik a pomocné technické práce na stavbě u 6/51 roty, a že dne 20.4.1953 byl přemístěn k 66. PTP a dne 25.11.1953 propuštěn. Podle čestného prohlášení žalobce ze dne 18.9.1991 potvrzeného svědky V. K., Ing. V. S., Ing. Dr. L. Z. a Ing. V. K. žalobce v době základní vojenské služby (v říjnu 1952) onemocněl s ledvinami a byl léčen ve V. nemocnici ve S. a v M. L.; o průběhu tohoto léčení se však nedochovala žádná dokumentace a není o něm ani žádný záznam v jediném z důkazů v řízení provedených . Po propuštění z vojenské služby byl žalobce v civilním životě léčen pro houbovité ledviny (polycystické onemocnění ledvin), přičemž poprvé byla tato diagnóza určena při vylučovací urografii v roce 1976 jako vrozené onemocnění. Žádost žalobce o odškodnění poškození zdraví při výkonu vojenské služby v útvarech VTNP PTP ze dne 16.10.2000 byla rozhodnutím Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany ČR ze dne 31.10.2003 odmítnuta, když Přezkumná komise Ústřední vojenské nemocnice v P. dospěla k závěru, že nelze stanovit příčinnou souvislost onemocnění žalobce s výkonem vojenské služby , neboť lze předpokládat, že vrozené polycystické onemocnění ledvin bylo přítomno již v roce 1952 . Odvolací soud zdůraznil, že ze zprávy MUDr. H. (primářky 3. interního oddělení Ústřední vojenské nemocnice v P.) ze dne 29.9.2003, kterou soud prvního stupně provedl důkaz, vyplývá, že vzhledem k tomu, že onemocnění ledvin bylo u žalobce diagnostikováno až po 23 letech od ukončení vojenské služby nelze předpokládat, že by bylo výrazně ovlivněno výkonem této služby . Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce sice je osobou uvedenou v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (neboť byl označen za politicky nespolehlivého a rozkazem zařazen do vojenského tábora nucených prací po dobu základní vojenské služby a ponechán na vojenském výjimečném cvičení podle § 39 zákona č. 92/1949 Sb.), že však neprokázal, že by k poškození jeho zdraví došlo v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací. Protože žalobce ohledně této skutečnosti - přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. - neunesl důkazní břemeno, nelze jej považovat za osobu splňující podmínky pro nárok na odškodnění podle ustanovení § 29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žádná pochybení neshledal odvolací soud ani v procesním postupu soudu prvního stupně, neboť ten poskytl žalobci všechna potřebná zákonná poučení k ochraně jeho práv; žalobcem navržené doplnění dokazování ke skutečnosti, zda vůbec byl vydán povolávací rozkaz o zařazení žalobce do vojenského tábora nucených prací a zda jeho vydání předcházela lékařská prohlídka, považoval za nadbytečné. Odmítl též námitky žalobce k postupu příslušných orgánů při uchovávání a doplňování jeho zdravotnické dokumentace s odůvodněním, že žalobci nic nebránilo označit důkazy k prokázání příčinné souvislosti i při částečné absenci této dokumentace , avšak přes řádné poučení soudem prvního stupně žalobce zůstal pasivní .


V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že vzhledem k dlouhému časovému odstupu, neúplnosti zdravotnické dokumentace nebo dokonce zametání stop byla uzavřena dohoda mezi státem (rezorty Ministerstva zdravotnictví ČR, Minitesrstva spravedlnosti ČR), ředitelstvím S. n. v., F. m. o., K. p. v. Č. a radou S. p. t. p. o posuzování zdravotního poškození vzniklého v souvislosti s vězněním a internováním osob podle zákona č. 119/90 Sb. a zákona č. 87/91 Sb. ve znění pozdějších předpisů pro účely odškodnění , která byla publikována ve směrnici Ministerstva zdravotnictví ČR čj. PKP/1-267-1.9.1992 a která je nepochybně závazná a právně vynutitelná . V dalším shrnuje stanovisko žalované v tomto řízení a připomíná, že žalovaná má za prokázané , že v průběhu jeho internace ve vojenských táborech nucených prací došlo u něj k selhání ledvin, k léčení v Ústřední vojenské nemocnici v P. S. a následně ve V. l. ú. v M. L., že však veškerou relevantní lékařskou dokumentaci skartovala, a proto je žalobce v důkazní nouzi. Protože citovaná směrnice ukládá povinnost zajistit potřebné údaje (zejména zdravotní dokumentaci) žalované, nikoliv žalobci, a protože žalovaná tak neučinila, dovozuje, že mělo být rozhodnuto na základě místopřísežného prohlášení poškozeného nebo další osoby ; takové prohlášení podepsané čtyřmi svědky předal žalované již 18.9.2001, stejně jako své místopřísežné prohlášení ze dne 9.5.2002. Nesouhlasí se zprávou MUDr. H., která ostatně ovlivnění jeho onemocnění ledvin výkonem vojenské služby ve vojenských táborech nucených prací nevylučuje, a zdůrazňuje, že příčinnou souvislost nelze vylučovat jen z toho důvodu, že protiprávní jednání škůdce dovršilo již stávající nepříznivý stav poškozeného . Je přesvědčen, že k selhání ledvin během internace ve vojenských táborech nucených prací došlo u něj v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací a že tedy má nárok na odškodnění ve smyslu ustanovení § 29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 267/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že jeho zdravotní stav byl nebo musel být v době, kdy byl povolán na tzv. vojenské cvičení na neomezenou dobu, znám, považuje za nekorektní zamítnutí jeho návrhu na doplnění soudního řízení v tomto směru ; téměř rok totiž nemohl dodržovat předepsanou životosprávu a dietu, což mělo zajisté za následek celoživotní obtíže s ledvinami. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že za situace, kdy došlo ke znemožnění důkazů na straně povinné , nepostupoval podle ustanovení § 136 o.s.ř., čímž v rozporu s článkem 90 Ústavy České republiky neposkytl ochranu jeho právu. Navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 64 Co 143/2005-34, ze dne 2. června 2005 (došlo 8. listopadu 2005) byl jako nezákonný zrušen .


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm.b) o.s.ř.].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


V projednávané věci se žalobce jako občan uvedený v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon č. 87/1991 Sb.) žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 29.12.2003 domáhal odškodnění poškození zdraví podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ke kterému u něj mělo dojít v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací, ve výši 100.000,- Kč.





Podle ustanovení § 29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (s účinností od 1.1.2006 jde o § 29 odst. 3 tohoto zákona), ministerstvo obrany odškodní podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, na žádost poškozeného poškození zdraví občanů uvedených v § 18 odst. 1, ke kterému došlo v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací.


Z důvodu právní otázky, který z účastníků v řízení o odškodnění poškození zdraví občanů uvedených v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. má povinnost tvrdit a prokázat [srov. § 101 odst.1 písm. a) a b) a § 120 odst. 1 věta první a odst. 3 o.s.ř.], že k poškození zdraví občana došlo v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací, napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).





Z vymezení obsahu povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v ustanovení § 29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (z hypotézy této právní normy) vyplývá, že v řízení o odškodnění poškození zdraví občanů uvedených v ustanovení § 18 odst. 1, ke kterému došlo v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací, je to poškozený ( občan uvedený v § 18 odst. 1 ) v posuzovaném případě žalobce který má procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) všechny předpoklady potřebné pro vznik nároku. Pro závěr soudu o tom, zda k poškození zdraví občana uvedeného v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. došlo v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací, přitom nemůže stačit pouhé připuštění možnosti, že k poškození zdraví došlo v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací, nýbrž tato okolnost musí být napevno postavena.


Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět proto, že žalobce - přes poučení dané mu podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. - neunesl důkazní břemeno o svém tvrzení, že k poškození jeho zdraví došlo v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací, posoudil uvedenou právní otázku v souladu se zákonem. Na uvedeném závěru odvolacího soudu by nemohla ničeho změnit ani dovolatelem tvrzená dohoda mezi státem (rezorty Ministerstva zdravotnictví ČR, Ministerstva spravedlnosti ČR), ředitelstvím S. n. v., F. m. o., K. p. v. Č. a radou S. p. t. p. o posuzování zdravotního poškození vzniklého v souvislosti s vězněním a internováním osob podle zákona č. 119/90 Sb. a zákona č. 87/91 Sb. ve znění pozdějších předpisů pro účely odškodnění , která měla být publikována ve směrnici Ministerstva zdravotnictví ČR č.j. PKP/1-267-1.9.1992 a která podle dovolatele - ukládá povinnost zajistit potřebné údaje (zejména zdravotní dokumentaci) žalované, nikoliv žalobci . Taková dohoda není obecně závazným předpisem a nemůže jej ani měnit. Mohla by mít význam toliko při mimosoudním vypořádání žalobcova nároku.


Namítá-li dále dovolatel, že příčinnou souvislost nelze vylučovat jen z toho důvodu, že protiprávní jednání škůdce dovršilo již stávající nepříznivý stav poškozeného , nesouhlasí-li se zprávou MUDr. H. (podle níž vzhledem k tomu, že onemocnění ledvin bylo u žalobce diagnostikováno až po 23 letech od ukončení vojenské služby, nelze předpokládat, že by bylo výrazně ovlivněno výkonem této služby ), a dovozuje-li, že mělo být rozhodnuto na základě místopřísežného prohlášení poškozeného nebo další osoby , které soudu předložil, podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází, nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, a předkládá vlastní skutkový závěr (že k selhání ledvin během internace ve vojenských táborech nucených prací došlo u něj v souvislosti s výkonem služby ve vojenských táborech nucených prací), na kterém pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že má nárok na odškodnění ve smyslu ustanovení § 29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky dovolatele uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá jak uvedeno výše přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Námitkou, že bylo nekorektní zamítnutí jeho návrhu na doplnění soudního řízení , žalobce uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak ani případná existence této dovolatelem tvrzené vady, by nemohla (i kdyby byla důvodná) jak výše uvedeno přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


K závěru o vzniku nároku na odškodnění podle ustanovení § 29 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. není možno dospět ani aplikací ustanovení § 136 o.s.ř. jak žalobce rovněž v dovolání požaduje neboť uvedené ustanovení předpokládá, že základ nároku je prokázán a obtíže vznikají pouze při určení jeho výše (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.12.1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985). Jestliže však žalobce neprokázal základ nároku, nelze se zabývat jeho výší, a to ani volnou úvahou soudu podle ustanovení § 136 o.s.ř.


Vzhledem k tomu, že dovolací soud právní otázku důkazního břemene v řízení o odškodnění posoudil v souladu s ustálenou judikaturou a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.





Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.





O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. května 2007


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu