21 Cdo 799/2016
Datum rozhodnutí: 26.01.2017
Dotčené předpisy: § 244 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 246 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 3 odst. 1 předpisu č. 184/2006Sb. ve znění do 30.06.2012, § 4 odst. 1 a 3 předpisu č. 184/2006Sb. ve znění do 30.06.2012, § 5 odst. 1 předpisu č. 184/2006Sb. ve znění do 30.06.2012, § 10 předpisu č. 184/2006Sb. ve znění do 30.06.2012, § 20 odst. 1 předpisu č. 184/2006Sb. ve znění do 30.06.2012, § 3 odst. 2 předpisu č. 458/2000Sb. ve znění do 30.06.2008, § 24 odst. 3 písm. e) a odst. 4 předpisu č. 458/2000Sb. ve znění do 30.06.2008




21 Cdo 799/2016
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy ve věci žalobkyně H. M. , zastoupené JUDr. Lumírem Mondokem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hokejová č. 928/4, za účasti 1) K. B. a 2) PREdistribuce, a. s. se sídlem v Praze 5, Svornosti č. 3199/19a, IČO 27376516, o vyvlastnění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 9/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2015, č. j. 4 Co 46/2014-195, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. S-MHMP 335361/2007/OST/Lš, bylo omezeno vlastnické právo žalobkyně a K. B., spoluvlastníků pozemku parc. č. 919 v k. ú. D., obec P., k části tohoto pozemku ve prospěch vyvlastnitele společnosti PREdistribuce, a. s. se sídlem v Praze 5, Svornosti č. 3199/19a, IČO 27376516, zřízením věcného břemene spočívajícího v právu na části pozemku parc. č. 919 v k. ú. D., obec P., umístit, provozovat a užívat nadzemní vedení 110 kV a stožár a v právu volného vstupu a vjezdu vyvlastnitele za účelem zajištění provozu, oprav a údržby předmětného nadzemního vedení o výměře 213,3 m2 (manipulační pás) za náhradu pro žalobkyni a pro K. B., každého z nich, ve výši 2.700,- Kč na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Janem Kroupou, dne 26. 11. 2007.

Odvolání, které podali proti tomuto rozhodnutí žalobkyně a K. B., Ministerstvo pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 24. 3. 2009, č. j. 18937/2008-83/1120, zamítlo a původní rozhodnutí potvrdilo. Dovodilo, že byly splněny všechny podmínky vyvlastnění.

Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 28. 4. 2009 domáhala, aby byl návrh vyvlastnitele ze dne 13. 8. 2007 zamítnut. Domnívá se, že změna v jejich spoluvlastnických právech, ke které došlo nuceným rozhodnutím vyvlastňovacího orgánu o zřízení věcného břemene ve prospěch vyvlastnitele, nebyla provedena v souladu se zákonem o vyvlastnění. Uvedla, že ještě před vyvlastňovacím řízením i v jeho průběhu opakovaně navrhovala možné způsoby řešení ve formě dohody, avšak bezvýsledně. Vyvlastňovací úřad měl zjišťovat, zda nelze obě vedení vést nadále souběžně a proč právě na úrovni dotčeného pozemku musí dojít k jejich křížení. V důsledku překročení starého vedení dochází k prodloužení trasy nového vedení a k potřebě postavit stožár, který by jinak na dotčeném pozemku nemusel být postaven. V daném případě je zřízení práva věcného břemene nezákonné, jde totiž o faktické odnětí části pozemku z užívání vlastníka, aniž by se vyvlastnitel zajímal o to, jak budou moci vlastníci smysluplně užívat zbývající části pozemku. Žalobkyně ani další spoluvlastník nemají námitky proti úplatnému převodu vlastnického práva k pozemku na vyvlastnitele nebo sjednáním nájemní smlouvy. Žalobkyně nesouhlasí s cenou zjištěnou znalcem za omezení vlastnického práva, neboť je třeba vycházet z ceny v době vydání vyvlastňovacího rozhodnutí a nikoli v době vypracování znaleckého posudku. Znalecký posudek byl vypracován ještě před účinností oceňovací vyhlášky č. 3/2008 Sb.

Účastník K. B. uvedl, že bude i nadále uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení a že s žalobou žalobkyně bez výhrad souhlasí.

Společnost PREdistribuce, a. s. (vyvlastnitel) ve svém vyjádření uvedl, že podle § 25 odst. 4 energetického zákona je provozovatel distribuční soustavy povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely zřízení a provozování distribuční soustavy a to v souladu s podmínkami územního rozhodnutí. Od roku 2003 byla s žalobkyní vedena korespondence na téma souhlasu s věcným břemenem pro nadzemní vedení na předmětném pozemku, žalobkyni byla nabídnuta finanční náhrada za zřízení věcného břemene ve výši 620,- Kč (v roce 2005), ve výši 10.000,- Kč (v roce 2007) a dne 21. 10. 2011 byl učiněn nový návrh ve výši 100.000,- Kč. Funkční využití pozemku podle platného územního plánu hl. města Prahy zůstane zachováno. Žalobkyně všechny návrhy odmítala s tím, že požaduje prodej celého pozemku (4.006 m2) za 8.012.000,- Kč nebo finanční náhradu za věcné břemeno ve výši 1.308.675,- Kč. Takový návrh je pro vyvlastnitele však nepřijatelný.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2013, č. j. 65 C 9/2011-128, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování dovodil, že na dotčených pozemcích (jedním z nich je i pozemek žalobkyně) byla územním rozhodnutím vydaným Úřadem Městské části Praha 15 ze dne 7. 8. 2006, č. j. 024645/05/OÚR/AŠí, (které nabylo právní moc dne 13. 9. 2006) umístěna stavba technické infrastruktury Vedení 110 kV M. B. M., SO O2 , že uvedená stavba je podle vyhlášky hl. m. Prahy č. 32/1999 S., o závazné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, vyhlášena jako stavba veřejně prospěšná, že od r. 2003 proběhla mezi vyvlastnitelem a žalobkyní korespondence k zamýšlenému omezení vlastnického práva, k uzavření dohody však nedošlo, především z důvodu finančních, výše náhrady, neboť vyvlastnitel nabízel maximálně částku 100.000,- Kč (za plochu pozemku 213,3 m2) a žalobkyně požadovala minimálně 1.000.000,- Kč. Dospěl k závěru, že veřejný zájem byl prokázán územním rozhodnutím i právním předpisem (jedná se o dlouhodobě plánovanou realizaci přenosu a distribuce elektřiny v dané lokalitě, viz. § 3 odst. 2 energetického zákona). Veřejný zájem musí být jednoznačně silnější, než zájem dotčeného vlastníka. S ohledem na předmětný pozemek vedený jako lesní porost o výměře 4006 m2 určený pro pěstování a těžbu dřeva, omezení vlastnického práva v rozloze 213,3 m2 (manipulační pás), které neohrozí spoluvlastníky ve využití uvedeného pozemku, a celkový rozsah zamýšleného rozšíření sítě elektrického vedení a lepší využitelnost elektrické energie v celé oblasti, je zájem obou spoluvlastníků jednoznačně slabší. Ohledně výše jednorázové náhrady dovodil, že žalobkyně nepředložila vlastní posudek o ceně, ačkoliv k tomu byla vyzývána, proto vyvlastňovacímu úřadu nezbylo, než ustanovit znalce vlastním rozhodnutím. Znalec vypracoval posudek podle oceňovacích předpisů účinných v době vypracování.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2015, č. j. 4 Co 46/2014-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně dospěl k správnému závěru, že v dané věci byly podmínky pro vyvlastnění splněny, neboť práva k pozemku potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění umístění, provozování a užívání nadzemního vedení 110 kV pro realizaci přenosu a distribuce elektřiny v dané lokalitě a umístění stožáru č. 48 nebyla získána dohodou s vlastníky a vyvlastnění bylo provedeno jen v nezbytném rozsahu a za náhradu, v souladu s cíli a úkoly územního plánování. Vyvlastnění části pozemku a zřízení věcného břemene je ve veřejném zájmu. Z ustanovení energetického zákona (§ 3 odst. 2) vyplývá, že přenos elektřiny a distribuce elektřiny se uskutečňují ve veřejném zájmu a pro provádění stavby sloužící k vyvedení výkonu z výrobny elektřiny zřizované nebo provozované ve veřejném zájmu nebo stavby, která je součástí přenosové soustavy, přepravní, distribuční soustavy, lze vlastnické právo ke stavbě, pozemku a zařízení vyvlastnit podle zákona o vyvlastnění. O takový způsob přenosu elektřiny v daném případě jde a veřejný zájem na distribuci elektrického proudu je silnější, než individuální právo vyvlastňovaného. Výše finanční náhrady za omezení vlastnického práva byla určena znaleckým posudkem, o jehož správnosti nemá odvolací soud důvod pochybovat. Znalecký posudek byl vypracován podle vhl. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku v platném znění, cenu věcného břemene znalec stanovil v souladu s § 18 tohoto předpisu výnosovým způsobem v celkové výši 5.400,- Kč. Takový postup považuje odvolací soud za správný, který odpovídá § 10 odst. 5 zákona o vyvlastnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá zásadní nepoměr mezi rozsahem a způsobem zásahu do vlastnického práva vyvlastňovaných, nevylučuje, že z tohoto pohledu došlo až k zneužití institutu věcného břemene . Nejde jen o právo vyvlastnitele nad dotčeným pozemkem vést elektrické vedení, ale také o jeho právo po dobu více jak 70 let držet a podle svých potřeb výlučně užívat bez jakékoliv možnosti ingerence vlastníka z celého pozemku o výměře 4006 m2 jeho střední nadvakrát protnutou část o výměře 1006 m2 (ochranné pásmo) a ještě nadto na jeho části o výměře 16 m2 postavit nemovitost (stožár elektrického vedení má hluboko kotvenou základnu 4 x 4 m). Vlastnické právo vyvlastňovaných nebylo pouze omezeno, neboť toto omezení je rovno úplnému zbavení. S ohledem na zmíněné dopady i na zbývající areu celého pozemku mělo být přistoupeno k rozšířenému vyvlastnění, jak se ho také žalobkyně již ve správním řízení domáhala. Výklad a aplikace zákonných ustanovení energetického zákona je v rozporu s ústavními principy a zneužitím koncepce ochrany vlastníka nemovitosti. Žalobkyně byla poškozena na svých právech, neboť jí nebylo umožněno rozšíření vyvlastnění na celý pozemek. Dále namítá, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění, když dopisy, které byly vyměněny mezi účastníky, neobsahovaly všechny potřebné náležitosti, nevyplynul z nich jednoznačný návrh dohody relevantní z hlediska § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Vyvlastnitel neměl zájem o protinávrzích vyvlastňovaných jednat, s protinávrhy se nevypořádal a tím dohodu zmařil . Správní orgány se nezajímaly o obsah možné dohody, nezkoumaly, kdo nese odpovědnost za zmaření dohody. Nebyla tak naplněna jedna ze zákonných podmínek, že dotyčnou nemovitost nebylo možno získat dohodou. Vyvlastňovací úřad se rovněž odmítal zabývat tím, zda obě elektrická vedení nelze vést nadále souběžně a proč právě na úrovni dotčeného pozemku musí dojít k jejich křížení. Chybí podklady a důvody pro závěr, že jiné řešení nebylo možné, např. v podobě změny trasy vedení. Chybí prokázání splnění podmínky, že účel vyvlastnění nešlo řešit jiným způsobem. Dovolatelka nesouhlasí ani s výší náhrady za omezení vlastnického práva, jednak z důvodu zásadního nepoměru mezi rozsahem vyvlastnitelem získaných práv k pozemku a určeným právním režimem (namísto vyvlastnění toliko omezení vlastnického práva), a dále z důvodu, že nebyla určena v souladu se zásadami, které stát začal prosazovat při určování cen pozemků postižených liniovými stavbami v roce 2014, náhrada za vyvlastnění není proporcionální a poctivá. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 245 a 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (zda byly splněny podmínky pro vyvlastnění podle ustanovení § 3 až 5 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění), která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit podle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákona o vyvlastnění), ve znění účinném do 30. 6. 2012 (srov. též Čl. II bod 2 zákona č. 405/2012 Sb.) [dále jen zákon o vyvlastnění ], podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2008, a podle ustanovení Části páté občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen OSŘ ).

Rozhodl-li správní orgán (tj. orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 OSŘ) a o nichž podle zákona rozhodují správní orgány (srov. § 7 odst. 2 OSŘ), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení (srov. § 244 odst. 1 OSŘ); to neplatí, rozhodl-li o sporu nebo o jiné právní věci rozhodce nebo stálý rozhodčí soud, nebo jestliže se rozhodnutí správního orgánu v důsledku námitek nebo jiného obdobného úkonu účastníka právního vztahu učiněného před správním orgánem podle zvláštního zákona zrušuje nebo pozbývá účinnosti, anebo odkázal-li podle zvláštního právního předpisu správní orgán účastníky právního vztahu s jejich nároky na řízení před soudem (srov. § 244 odst. 2 OSŘ).

Věc vyvlastnění (odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem) je právní věcí, která vyplývá z občanskoprávních vztahů a o níž podle zákona rozhoduje správní orgán - vyvlastňovací úřad (srov. § 15 zákona o vyvlastnění). Nabylo-li rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu právní moci, může být - jak vyplývá z ustanovení § 244 odst. 1 OSŘ - tatáž věc vyvlastnění projednána na návrh (na základě žaloby podané podle ustanovení § 246 OSŘ) v občanském soudním řízení způsobem a za podmínek uvedených v Části páté občanského soudního řádu (§ 244 až 250l OSŘ) a v ustanovení § 28 zákona o vyvlastnění.

Vyvlastnění je přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Vyvlastnění není přípustné, je-li možno práva k pozemku nebo stavbě potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění získat dohodou nebo jiným způsobem (§ 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění).

Vyvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem (§ 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění).

Není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene buď vůbec, nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, lze na ně rozšířit vyvlastnění, jestliže o to vyvlastňovaný požádá, i když není nezbytné k dosažení daného účelu (§ 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění).

Vyvlastnění je přípustné, jestliže vyvlastnitel učinil vše pro to, aby vyvlastňovanému byl po dobu nejméně 6 měsíců znám účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem, a jestliže vyvlastňovaný nepřijal včas návrh vyvlastnitele na získání potřebných práv k pozemku nebo stavbě dohodou; lhůta, kterou vyvlastnitel stanoví vyvlastňovanému pro přijetí návrhu na uzavření smlouvy, nesmí být kratší než 60 dnů (§ 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění).

Za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu, došlo-li k omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě zřízením věcného břemene nebo došlo-li k odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu (§ 10 odst. 1 písm. b) zákona o vyvlastnění).

Náhrady podle odstavců 1 a 2 se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění (§ 10 odst. 3 zákona o vyvlastnění).

Náhrada za vyvlastnění se stanoví na základě znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastňovaného, nebo znaleckého posudku vyhotoveného na žádost vyvlastnitele, jestliže s tím vyvlastňovaný vyslovil souhlas. Nedošlo-li k vyhotovení znaleckého posudku na žádost vyvlastňovaného a ani vyvlastnitele, stanoví se náhrada na základě posudku znalce ustanoveného vyvlastňovacím úřadem (§ 20 odst. 1 zákona o vyvlastnění).

Přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny a distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu (§ 3 odst. 2 energetického zákona).

Provozovatel přenosové soustavy má právo v souladu s podmínkami stanovenými územním rozhodnutím a stavebním povolením zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech zařízení přenosové soustavy, přetínat tyto nemovitosti vodiči a umísťovat v nich vedení (§ 24 odst. 3 písm. e) energetického zákona).

Provozovatel přenosové soustavy je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 3 písm. e), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním, vydá příslušný vyvlastňovací úřad na návrh provozovatele přenosové soustavy rozhodnutí o zřízení věcného břemene (§ 24 odst. 4 energetického zákona).

Institut vyvlastnění představuje nucený zásah do vlastnických práv, přičemž možnosti vyvlastnění jsou limitovány jak ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tak ustanoveními § 3 a násl. zákona o vyvlastnění. Ústavněprávním předpokladem vyvlastnění či omezení vlastnického práva je veřejný zájem na tomto výjimečném postupu. Veřejný zájem lze definovat jako neurčitý právní pojem, který je třeba zjišťovat pro každý konkrétní případ, přičemž veřejný zájem nutno chápat jako zájem, který by bylo možno označit za obecně prospěšný (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 10 Ca 65/98, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 455/03). Úkolem územního plánování je harmonizace a regulace rozvoje širšího územního celku, přičemž pořizování územně plánovací dokumentace je výrazem veřejného zájmu na naplnění cílů definovaných v § 18 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Rozhodování v tomto procesu (rozhodnutí o pořízení územního plánu, zadání územního plánu, schválení pokynů k zapracování do návrhu územního plánu, i vydání územního plánu či zamítnutí návrhu na jeho vydání) je svěřeno zastupitelstvu příslušné obce v rámci její samostatné působnosti (srov. § 6 odst. 5 stavebního zákona). Tyto výstupy (tedy i schválený návrh územního plánu) představují konkrétní podobu veřejného zájmu na prostorovém a funkčním využití území obce, na podobě její infrastruktury, na jejím dalším rozvoji atd. Jsou výsledkem konsensu, na němž se usnesli jednotliví zastupitelé reprezentující různé skupinové i individuální zájmy obyvatel.

Z ustanovení energetického zákona vyplývá, že zřizování a provozování přenosové soustavy se děje ve veřejném zájmu. Veřejný zájem provozovateli vyplývá z udělené licence (§ 24 odst. 2 energetického zákona). V rámci vyvlastňovacího řízení tedy není otázka veřejného zájmu předmětem dokazování, vyvlastňovací úřad rozhoduje pouze o tom, jestliže veřejný zájem na dosažení účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Povinnost smluvního zřízení věcného břemene (§ 24 odst. 4 energetického zákona) je titulem k vyvlastnění věcného břemene ve vyvlastňovacím řízení. Zákon v tomto ustanovení výslovně požaduje, aby byl věcně právní vztah mezi provozovatelem a vlastníkem řešen formou věcného břemene. Vzájemné vztahy tedy nelze upravit jinou formou smluvního vztahu. Pokud dotčený vlastník odmítne návrh smlouvy o zřízení věcného břemene a požaduje jinou formu úpravy vzájemných vztahů (např. prodej pozemků nebo dlouhodobý nájem) je to za splnění dalších podmínek, stanovených v zákoně o vyvlastnění důvodem pro zahájení vyvlastňovacího řízení.

V projednávané věci jak vyplývá z obsahu spisu bylo (rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. S-MHMP 335361/2007/OST/Lš) omezeno vlastnické právo žalobkyně a K. B. k pozemku parc. č. 919 v k. ú. D., obec P., zřízením věcného břemene spočívajícího v právu na části tohoto pozemku umístit, provozovat a užívat nadzemní vedení 110 kV a stožár a v právu volného vstupu a vjezdu vyvlastnitele za účelem zajištění provozu, oprav a údržby předmětného nadzemního vedení o výměře 213,3 m2 (manipulační pás) za náhradu pro žalobkyni a pro K. B., každého z nich, ve výši 2.700,- Kč na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Janem Kroupou, dne 26. 11. 2007. Předmětná stavba technické infrastruktury Vedení 110 kV M. B. M., SO O2 , uvedená podle vyhlášky hl. m. Prahy č. 32/1999 S., o závazné části územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, jako stavba veřejně prospěšná, byla územním rozhodnutím vydaným Úřadem Městské části Praha 15 ze dne 7. 8. 2006, č. j. 024645/05/OÚR/AŠí, (které nabylo právní moc dne 13. 9. 2006) umístěna na dotčených pozemcích (jedním z pozemků je i pozemek ve spoluvlastnictví dovolatelky). Od roku 2003 byla žalobkyně písemně informována o možnosti zřízení předmětné stavby a o zřízení věcného břemene pro umístění a užívání této stavby na části jejího pozemku, bylo jí sděleno, že trasa této stavby byla schválena územním plánem jako věcně prospěšná stavba a podle energetického zákona je stavba ve veřejném zájmu. K uzavření dohody o zřízení věcného břemene však nedošlo a to z důvodu finančních (dne 20. 4. 2005 byl žalobkyni zaslán návrh smlouvy o zřízení věcného břemene ve výši jednorázové úhrady 620,- Kč, dopisem ze dne 24. 4. 2006 byla žalobkyni nabídnuta náhrada za zřízení věcného břemene 10.000,- Kč, žalobkyně byla seznámena s možností zřízení věcného břemene na základě rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu a byla vyzvána, aby si sama zvolila znalce pro vypracování znaleckého posudku pro ocenění věcného břemene nebo aby souhlasila s vypracováním znaleckého posudku vyvlastnitele, dopisem ze dne 18. 7. 2007 žalobkyně navrhla, prodej celého pozemku o výměře 4006 m2 za kupní cenu 8.012.000,- Kč nebo uzavření smlouvy o věcném břemeni o výměře 1014,5 m2 a 15, 21 m2 za náhradu celkem 1.308.675,- Kč, v průběhu vyvlastňovacího řízení dne 21. 10. 2011 byl žalobkyni učiněn návrh finanční náhrady za zřízení věcného břemene ve výši 100.000,- Kč, žalobkyně odpověděla tak, že trvá na finanční náhradě 1.000.000,- Kč). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila znalecký posudek ani nesouhlasila s vypracováním znaleckého posudku pro ocenění věcného břemene vyvlastnitelem, ustanovil vyvlastňovací úřad usnesení ze dne 24. 9. 2007 znalce z oboru ekonomika ceny a odhady nemovitostí Ing. Jana Kroupu, který na základě znaleckého posudku ze dne 26. 7. 2007 provedl ocenění práva odpovídající věcnému břemeni spočívajícího v právu stavby vedení 110 kV přes pozemek p. č. ZE 919 v k. ú. D. ve výši 5.400,- Kč (vycházel z plochy omezení ochranným pásmem vedení 110 kV 1.015 m2).

Se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že v dané věci byly podmínky pro vyvlastnění splněny, neboť práva k pozemku potřebná pro uskutečnění účelu vyvlastnění umístění, provozování a užívání nadzemního vedení 110 kV pro realizaci přenosu a distribuce elektřiny v dané lokalitě a umístění stožáru č. 48, nebyla získána dohodou s vlastníky a vyvlastnění bylo provedeno jen v nezbytném rozsahu a za náhradu, dovolací soud souhlasí.

Veřejný zájem byl prokázán územním rozhodnutím i právním předpisem (§ 3 odst. 2 energetického zákona), předmětný pozemek je vedený jako lesní porost o výměře 4006 m2 určený pro pěstování a těžbu dřeva, vlastnické právo k části tohoto pozemku bylo omezeno v souladu s ustanovením energetického zákona (zřízením věcného břemene) v nezbytném rozsahu v rozloze 213,3 m2 (manipulační pás) potřebném pro uskutečnění účelu vyvlastnění, uvedené omezení neohrozí žalobkyni (spoluvlastníky) ve využití předmětného pozemku a obecně prospěšný zájem na celkovém rozsahu rozšíření sítě elektrického vedení a lepší využitelnost elektrické energie v celé oblasti je silnější než zájem obou spoluvlastníků. V průběhu správního řízení nedošlo mezi vyvlastnitelem a žalobkyní k uzavření dohody o zřízení věcného břemene, neboť žalobkyně navrhovala prodej celého pozemku (4.006 m2) za kupní cenu 8.012.000,- Kč nebo byla ochotna uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene o výměře 1014,5 m2 a 15, 21 m2 za náhradu celkem 1.308.675,- Kč, tyto podmínky byly ale pro vyvlastnitele nepřijatelné. Není proto důvodná ani námitka žalobkyně o tom, že nebyla tak naplněna jedna ze zákonných podmínek, že dotyčnou nemovitost nebylo možno získat dohodou . Souhlasit nelze ani s námitkou žalobkyně týkající se výše náhrady za omezení vlastnického práva, a to jednak z důvodu zásadního nepoměru mezi rozsahem vyvlastnitelem získaných práv k pozemku a určeným právním režimem , a dále z důvodu, že nebyla určena v souladu se zásadami, které stát začal prosazovat při určování cen pozemků postižených liniovými stavbami v roce 2014, náhrada za vyvlastnění není proporcionální a poctivá , neboť náhrada za vyvlastnění se stanoví ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu (stanovenému jen v nezbytném rozsahu), a podle oceňovacího předpisu účinného v době rozhodování o vyvlastnění. Jiné náhrady než ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 10-14 zákona o vyvlastnění (např. náhrada, která by eventuelně vznikla, za znehodnocení zbylé části pozemku, jak žalobkyně požaduje), nejsou předmětem náhrady podle zákona o vyvlastnění.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2017

JUDr. Mojmír Putna předseda senátu