21 Cdo 791/2008
Datum rozhodnutí: 19.03.2009
Dotčené předpisy:





21 Cdo 791/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2001, č.j. 11 C 59/93-190, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 243/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2007, č.j. 5 Co 891/2007-184, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2007, č. j. 5 Co 891/2007-184, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. 2. 2007, č. j. 6 C 243/2005-162, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (tak, že žaloba se zamítá), není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. b) o. s. ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce vzhledem k tomu, že řešená právní otázka (procesní způsobilosti účastníka řízení), byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 38, ročník 1998) a že jinak byly v dovolání uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) § 241a odst. 3 o. s. ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].


V posuzovaném případě žalobce v žalobě pro zmatečnost napadl pravomocný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2001, č.j. 11 C 59/93-190, ve výrocích IV., V. a VI. [tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce na zaplacení dalších částek 119.793,50 Kč (jako náhrady škody na zdraví ), 192.000,- Kč (jako náhrady za ušlý výdělek ) a 24.490,- Kč (jako náhrady za věznění ), ve výroku, jímž bylo vyhověno vzájemné žalobě žalované a žalobci uložena povinnost zaplatit jí 31.712,- Kč (z titulu bezdůvodného obohacení), a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení] z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také soudy věc posuzovaly.


Žalobce v dovolání tvrdí, že při jednáních u Okresního soudu v Ústí nad Labem neměl dostatečně zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti, když nebyl zachován adekvátní přístup soudu, a nebyl schopen se adekvátně účastnit soudních jednání , z čehož dovozuje na rozdíl od závěru soudů obou stupňů - že důvod zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dán, neboť se jednalo o nedostatek samostatně jednat před soudem, tedy o procesní nezpůsobilost žalobce , a že okresní i krajský soud řešil právní otázku procesní způsobilosti v rozporu s hmotným právem, zejména s ustanovením § 38 odst. 2 občanského zákoníku . S tímto názorem žalobce dovolací soud nesouhlasí.


Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2 o. s. ř.) a nebyl řádně zastoupen.


Z citovaného ustanovení mimo jiné - vyplývá, že nedostatek řádného zastoupení účastníka (je-li jím fyzická osoba) v řízení před soudem představuje zmatečnost jen tehdy, jestliže takový účastník neměl procesní způsobilost.


Podle ustanovení § 20 o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2002, nyní § 20 odst. 1 o. s. ř.) každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.





Fyzická osoba, která je ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 obč. zák. způsobilá vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, má procesní způsobilost, ledaže by způsobilosti k právním úkonům byla pravomocným rozhodnutím soudu zbavena. Fyzická osoba, která byla pravomocným rozhodnutím soudu ve způsobilosti k právním úkonům omezena, pak má procesní způsobilost v takovém rozsahu, v jakém zůstala zachována její způsobilost vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.


V posuzovaném případě nebylo zjištěno (a dovolatel to ani netvrdí), že by žalobce byl pravomocným rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo že by v této způsobilosti byl omezen. Jestliže zde není takové pravomocné soudní rozhodnutí, není ani odůvodněn závěr, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; k jejímu založení nepostačuje tvrzení žalobce, že v původním řízení při jednáních nové soudkyně u ústeckého soudu po jeho stížnostech na průtahy řízení se v problematice již nedokázal orientovat, neboť vše šlo ráz na ráz, soudkyně mluvila rychle a rychle protokolovala , takže nebyl schopen pochopit obsah jednání , a že u něj v těchto zátěžových situacích nastává takový chaos a zmatek nebo nepořádek, že se zadrhne a je prostě úplně vedle . Odvolací soud proto v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že napadený rozsudek není postižen zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).


Poukazuje-li žalobce v dovolání v rámci svých úvah o jeho procesní nezpůsobilosti v původním řízení na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, pak přehlíží, že skutkové okolnosti, na základě nichž bylo ve věci vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 20 Cdo 1190/99 rozhodováno, byly zcela jiné než jsou v projednávané věci. Nejde proto o případ, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.


Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dále vyplývá, že žalobce kromě námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vadu spatřuje v tom, že soud neprovedl důležitý důkaz znaleckými posudky z oboru neurologie a psychologie , které navrhoval, neboť provedený důkaz znaleckým posudkem MUDr. V. B. neopověděl na otázky poruchy sluchu a neustálé pískání v uších , přičemž se nepochybně jedná o okolnosti, které mohly mít vliv na jeho procesní způsobilost ) podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází (nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který podal znalec MUDr. V. B.); uplatňuje tedy také dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumávat, neboť skutečnost, že řízení je eventuálně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neposkytuje - jak výše uvedeno - způsobilý podklad pro přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Přípustnost dovolání nemůže založit ani skutečnost, že soudy rozhodly o žalobě pro zmatečnost formou rozsudku, ačkoliv správně měly rozhodovat jak vyplývá z ustanovení § 235e odst. 2 o. s. ř. usnesením; uvedené pochybení soudů představuje tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která však přípustnost dovolání nezakládá, a navíc nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.


Protože dovolání žalobce směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.





O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst.5 věty první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 19. března 2009


JUDr. Mojmír Putna, v. r.


předseda senátu