21 Cdo 777/2001
Datum rozhodnutí: 21.03.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb., § 14 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 777/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. I., proti žalovanému I., a. s., o 157.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 38/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2000, č.j. 16 Co 88/2000-73, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému (do 30. 4. 2001 nesoucímu obchodní jméno G., a. s.) uložena povinnost zaplatit žalobci 157.250,- Kč s 3% úrokem od 14. 2. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný s ním ke dni 28. 2. 1991 neplatně rozvázal pracovní poměr a neumožňoval mu pracovat podle pracovní smlouvy; náleží mu proto náhrada ušlé mzdy za období od 1. 3. 1991 do 31. 1. 1994.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 3. 8. 1999, č.j. 12 C 38/94-47, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 12.930,- Kč na účet advokáta. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď doručená žalobci dne 27. 12. 1990 splňuje všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce. Protože výpovědní doba podle § 45 odst. 1 zákoníku práce činila dva měsíce, skončil mezi účastníky pracovní poměr dne 28. 2. 1991. Jelikož zaměstnanci příslušní náhrada mzdy pouze při neplatné výpovědi, nevznikl žalobci za období od 1. 3. 1991 do 31. 1. 1994 nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 7. 2000, č.j. 16 Co 88/2000-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 16.675,- Kč k rukám advokáta. Vycházeje z toho, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 3. 8. 1999, č.j. 12 C 83/91-142, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2000, č.j. 16 Co 84/2000-178, byla zamítnuta žalobcova žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 21. 12. 1990, dovodil shodně se soudem prvního stupně, že žalobcův nárok na náhradu mzdy není dán, neboť je spojen s existencí pracovního poměru, který však v žalovaném období mezi účastníky neexistoval.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že mu byla odňata možnost jednat před soudem tím, že jej soud nepoučil o možnosti požádat ve smyslu ustanovení § 30 o.s.ř. o ustanovení zástupce. Přitom se sám pro nedostatek finančních prostředků nemohl nechat zastoupit advokátem, i když v řízení bylo potřeba posoudit otázky nejen z pracovního práva, nýbrž i správního řízení, včetně mimořádných opravných prostředků, a bylo třeba aplikovat kolizní normy mezinárodního práva soukromého. V době podání žaloby byl cizím státním občanem a, protože má vysokoškolské vzdělání v jiném oboru než právo, nemohl se v této problematice zcela správně orientovat. Domnívá se dále, že v řízení před soudem prvního stupně byl soud nesprávně obsazen, neboť u posledního jednání dne 3. 8. 1999 došlo ke změně v osobě předsedkyně senátu; žalobce neměl ani možnost se k ní vyjádřit a neměl možnost zkontrolovat, zda je tato změna v souladu s rozvrhem práce. Podle jeho přesvědčení u odvolacího soudu rozhodoval vyloučený soudce JUDr. V. B. Tento soudce vyjádřil ve sporu o neplatnost výpovědi, a to v odůvodnění usnesení, č.j. 16 Co 62/94-92, ze dne 30. 6. 1994, svůj názor na věc, a to, že žalobce považuje za člověka duševně nemocného, který by měl být umístěn v ústavu. Tím veřejně vyjádřil svůj osobní vztah k věci a k žalobci. Vytknul dále, že v řízení o neplatnost výpovědi se soud nezabýval otázkou, zda se vůbec konalo zasedání závodního výboru, na němž měl být dán souhlas k výpovědi z pracovního poměru, a spokojil se pouze s interním sdělením odborové organizace ze dne 20. 12. 1990. Řízení o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 83/91, nebylo v době rozhodování v této věci pravomocně skončeno, a to ani při jednání u odvolacího soudu, poněvadž obě jednání se konala ve stejný den a právní moc rozsudku nastává teprve dnem jeho doručení. Nesprávné právní posouzení rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy spatřuje v tom, že soud při svém rozhodování vycházel z rozhodnutí PKSZ NV Města O. ze dne 8. 6. 1990, potvrzeného odvolacím soudem o jeho nezpůsobilosti k výkonu jakéhokoliv zaměstnání jako nadále platného přesto, že ve věci byla povolena obnova správního řízení, a rozhodnutí o povolení obnovy řízení má odkladný účinek. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen o.s.ř. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.



Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).



Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].



Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno (návrh učiněný žalobcem až po vyhlášení napadeného rozsudku v dovolání je z tohoto hlediska bezvýznamný), nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Za této situace může být přípustnost dovolání dána pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm.f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování.

V projednávané věci dovolatel spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem ve skutečnosti, že jako účastník, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nebyl přes značně složitou problematiku věci a přes okolnost, že byl cizím státním příslušníkem poučen o možnosti požádat o ustanovení kvalifikovaného zástupce, jehož pomocí by účinně hájil svá práva v tomto řízení .

Podle ustanovení § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Podle ustanovení § 30 odst. 2 o.s.ř. vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.

Podle ustanovení § 5 o.s.ř. (v němž se promítá článkem 36 Listiny základních práv a svobod ústavně zaručené právo účastníka na spravedlivý proces) je soud povinen poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech, t.j. o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy; právo účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů, pak mezi jeho procesní práva nepochybně patří. Ani v rámci procesních předpisů však nejde o poučovací povinnost bezbřehou - potud, že by soud, např. na počátku řízení, seznámil účastníka se všemi jeho myslitelnými procesními právy a povinnostmi, bez zřetele k tomu, zda procesní situace, ve které by mohl svá procesní práva v řízení realizovat, vůbec nastane a bez ohledu na to, zda účastník projevuje vůli k realizaci procesního práva směřující. Podstatné je, aby se účastníku dostalo poučení v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, roč. 1999).



Uvedené platí i pro eventuelní poučení účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, o právu požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů. Poučovací povinnost tu soud má jen, zjistí-li v průběhu řízení, že pro ochranu práv a oprávněných zájmů takového účastníka je zapotřebí zástupce (v případě věci po skutkové a právní stránce složité i z řad advokátů). Zjištění, že účastníkem řízení, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, je cizí státní příslušník, popřípadě osoba jiné než české národnosti, může soud hodnotit v rámci úvahy, zda procesní situace, která v konkrétním případě nastala, poučení účastníka vyžaduje; uvedená okolnost však sama o sobě povinnost poučit účastníka o právu podle ustanovení § 30 o.s.ř. nezakládá. Jestliže tedy v daném případě žalobce sám o ustanovení zástupce nežádal a soudy s přihlédnutím k povaze věci nepovažovaly za nezbytné, aby žalobce musel být k ochraně svých zájmů zastoupen, nelze tuto okolnost označit za nesprávný (vadný) postup, kterým by byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem, a řízení tudíž vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postiženo není.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné i tehdy, jestliže ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Námitka dovolatele, že u odvolacího soudu rozhodoval vyloučený soudce JUDr. Vojtěch Brhel, není důvodná.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

Námitku podjatosti ve vztahu k soudci JUDr. V. B. z důvodu, který uvedl ve věci 16 Co 84/2000 , spočívajícího tedy v tom, že soudce JUDr. V. B. v usnesení z 20. 6. 1994, sp. zn. 16 Co 62/94, o něm uvedl urážlivé, nepravdivé tvrzení o tom, že mu byla doporučována ústavní léčba , vznesl žalobce již při jednání odvolacího soudu dne 19. 4. 2000. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 6. 2000, č.j. Nco 106/2000-68, rozhodl, že JUDr. V. B., soudce Krajského soudu v Ostravě, není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci. Dovoláním napadený rozsudek vydal Krajský soud v Ostravě v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. O. P. a soudců JUDr. V. B. a JUDr. I. H.

Pravomocné rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, sice nebrání dovolacímu soudu posoudit ve smyslu § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. tuto otázku jinak (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1995 sp. zn. 7 Cdo 69/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, pod poř. č. 7), důvody pro jiný závěr však v tomto řízení shledány nebyly.

Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce, či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.6.1994, č.j. 16 Co 62/94-92, na jehož základě na podjatost soudce JUDr. V. B. žalobce usuzuje, bylo v posuzované věci zrušeno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení. V odůvodnění tohoto usnesení provedl odvolací soud rozbor spisu žalobce, vedeného Českou správou sociálního zabezpečení, pracovištěm v O., a dovodil, že v současné době lze bez ohledu na současný stav správního řízení o zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu soustavného zaměstnání učinit závěr o existenci výpovědního důvodu - pravomocného rozhodnutí o nezpůsobilosti žalobce k výkonu soustavného zaměstnání v době dání výpovědi . Z uvedeného je zřejmé, že nelze korektně namítat, že tehdy senát odvolacího soudu před vynesením rozsudku veřejně vyjádřil svůj názor na to, jaký závěr o platnosti výpovědi obecně a o existenci výpovědního důvodu zvláště hodlá zaujmout. Soudní praxe již v dřívější době zaujala stanovisko, že důvodem k vyloučení soudce ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. nemohou být pouze okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.1999 sp.zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný pod č. 33 v časopise Soudní judikatura č. 3, roč. 2000), a dovolací soud ani v současné době neshledává důvod k jeho změně. Z uvedeného vyplývá závěr, že soudce Krajského soudu v Ostravě JUDr. V. B. není vyloučen z projednávání a rozhodování této věci, a tedy, že z tohoto důvodu řízení vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. není postiženo.

Důvodná není ani námitka dovolatele, že vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. trpí řízení před soudem prvního stupně proto, že v důsledku změny v osobě předsedkyně senátu byl soud nesprávně obsazen.

Nesprávné obsazení soudu jako skutečnost opodstatňující přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř je dána nejen tehdy, když namísto senátu složeného ze zákonem předepsaného počtu soudců rozhodne buď soudce jediný (samosoudce), anebo senát v jiném, než v předepsaném, počtu soudců, nýbrž i tehdy, jestliže věc projednávají a rozhodují soudci, kteří k tomu nejsou zákonem povoláni, tj. kteří nejsou v konkrétní věci zákonnými soudci.

Zákonným soudcem je každý soudce určený k projednání a rozhodnutí konkrétní věci podle příslušných právních předpisů, včetně norem interní povahy. Osoba soudce, jemuž věc přísluší projednávat, musí být zpravidla jista předtím, než návrh (žaloba) ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Významnou garancí v tomto směru (kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení) je tak i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle předem stanovených pravidel. Tato pravidla rozdělení prací u soudů na kalendářní rok jsou obsažena v rozvrhu práce soudů (srov. ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb, o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v platném znění), který slouží k zajištění a konkrétnímu provedení principu zákonného soudce u jednotlivých soudů. Uvedené pravidlo však neplatí bezvyjímečně. Bylo-li totiž rozhodnuto, že soudce je vyloučen, určí místo něho předseda soudu jiného soudce nebo přikáže věc jinému senátu (srov. § 16 odst. 2 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998, č.j. 7 Nc 28/98-42, rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v Opavě Mgr. D. L. je vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 38/94. Ve věci poté rozhodovala soudkyně JUDr. B. M.

Protože ústavní zásadu zákonného soudce nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí, je na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí z uvedeného principu uplatnil bezprostředně poté, co skutečnosti tuto námitku odůvodňující se mu staly známy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, uveřejněný pod č. 65 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce při vědomí okolností, na které poukazuje v dovolání, nenamítal, že soud byl nesprávně obsazen, a to ani v odvolacím řízení, když nevyužil možnosti vyjádřit se k osobě nové předsedkyně senátu , což - jak nyní uvádí - neměl možnost učinit v řízení před soudem prvního stupně; tuto námitku vznesl až poté, co soudy ve věci rozhodly v jeho neprospěch. Z uvedeného vyplývá, že řízení vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. netrpí.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce rovněž vyslovuje nesouhlas se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu, neboť podle jeho názoru soudy obou stupňů vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, když se nezabývaly tím, zda se vůbec konalo zasedání závodního výboru, a nesprávně posoudily existenci pravomocného rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy, které bylo podkladem k výpovědi. K uvedeným námitkám dovolatele, které představují dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř., však nebylo možné přihlédnout. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů může dovolací soud přezkoumat jen tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle ustanovení § 238, popřípadě podle ustanovení § 239 o.s.ř., což - jak uvedeno výše - v posuzovaném případě splněno nebylo.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst.1 písm. f) a g) o.s.ř. postižen, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by byl postižen jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., a protože dovolání není z hlediska ustanovení § 238 o.s.ř. [a tedy z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.], případně z hlediska ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. března 2002

JUDr. Mojmír Putna,v.r.

předseda senátu