21 Cdo 773/2014
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 307 odst. 1 předpisu č. 141/1961Sb., § 257 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb., § 18 předpisu č. 262/2006Sb., § 20 předpisu č. 262/2006Sb., § 39 obč. zák., § 331 předpisu č. 262/2006Sb., § 250 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb., § 107 odst. 1 obč. zák., § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.




21 Cdo 773/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce R. K. , zastoupeného Mgr. Jiřím Lukešem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova č. 347/9, proti žalovanému ELKO, velkoobchod nápojů s.r.o. se sídlem v Plzni, Božkov, Libušínská č. 630/78, IČO 263 66 487, zastoupené Mgr. Lenkou Vítkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Borská č. 13, o 253.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 34 C 335/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2013 č.j. 56 Co 323/2013-91, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.695,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Lukeše, advokáta se sídlem v Brně, Smetanova č. 347/9.
Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 253.000,- Kč se 7,75 % úrokem od 1. 9. 2011 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalované vykonával práci řidiče, a dne 5.8.2009 při plnění pracovních úkolů způsobil dopravní nehodu. Žalovaná vyčíslila škodu na částku 245.000,- Kč, a vzhledem k tomu, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání, uzavřeli účastníci dohodu o náhradě škody, na základě níž bylo trestní stíhání proti žalobci podmíněně zastaveno. Žalobce na základě této dohody zaplatil žalované 2 splátky po 4.000,- Kč a 245.000,- Kč, které získal od žalované na základě smlouvy o půjčce za účelem uhrazení této škody vzniklé při dopravní nehodě. I kdyby skutečná škoda převyšovala hranici čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku žalobce před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu, rozsah náhrady by nemohl překročit částku 113.621,- Kč. Reálně však žalobce zaplatil částku 245.000,- Kč a navíc dvě splátky po 4.000,- Kč. Za těchto okolností je dohoda o náhradě škody neplatná, protože svým obsahem a zejména rozsahem náhrady škody odporuje zákonu, a žalovaná plněním se na základě neplatné dohody bezdůvodně na úkor žalobce obohatila.

Okresní soud Plzeň město rozsudkem ze dne 15.3.2013 č.j. 34 C 335/2012-58 žalobu o zaplacení 253.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 50.529,60 Kč na náhradě nákladů řízení k rukám jeho zástupce. Ve věci samé dospěl k závěru, že dohoda o náhradě škody ze dne 24.11.2009 byla uzavřena v souladu s ustanovením § 307 odst. 1 tr. řádu, kdy je pro uzavření dohody podstatné, zda dojde ke shodě vůle obviněného a vůle poškozeného. Výše škody, na které se účastníci dohodli, nemusí fakticky přesně odpovídat výši způsobené škody, záleží pouze na shodné vůli zúčastněných stran. Tato dohoda podle názoru soudu prvního stupně není neplatná, neboť nebyla uzavírána ani podle občanského zákoníku, ani podle zákoníku práce, a z tohoto důvodu také nemusel být respektován limit čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku tak, jak to vyžaduje ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce, neboť šlo o dohodu uzavřenou v souladu s ustanovením trestního řádu. Z těchto důvodů není dohoda neplatná a žalovaná bezdůvodné obohacení nezískala. Podle názoru soudu prvního stupně je navíc uplatněný nárok promlčen, neboť žaloba byla podána dne 27.7.2012 a k plnění na základě uzavřené dohody došlo dne 11.2.2010, kdy zaměstnavatel jako poškozený přijal od zaměstnance jako obviněného částku 245.000,- Kč. Stejně tak je tomu i v případě dvou splátek po 4.000,- Kč v měsíci lednu a únoru 2010.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26.11.2013 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 121.617,- Kč s úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a ohledně částky 131.383,- Kč s úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci 131.383,- Kč se 7,75 % úrokem od 1. 9. 2011 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že trestní řád, který je procesním předpisem, neobsahuje a ani nemůže obsahovat žádná ustanovení, která upravují odpovědnost za škodu a nároky z této odpovědnosti vyplývající. Žalobce tedy za škodu způsobenou dopravní nehodou odpovídá žalované v rozsahu uvedeném v ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce, tedy do výše čtyřapůlnásobku svého průměrného výdělku před vznikem škody. Zavázal-li se žalobce zaplatit žalované na náhradě škody částku vyšší, je dohoda v tomto rozsahu neplatná pro rozpor s kogentním ustanovením § 257 odst. 2 zák. práce ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. a § 18 zák. práce . Jde o relativní neplatnost, což znamená, že úkon se považuje za platný, pokud ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se neplatnosti nedovolá. Žalobce se dovolal neplatnosti dohody o náhradě škody dopisem ze dne 16.8.2011 doručeným žalované 18.8.2011. Teprve tímto dnem počala běžet dvouletá subjektivní lhůta k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vyplývající z ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák., neboť teprve dovoláním se neplatnosti právního úkonu se žalobce jako oprávněný dověděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že to byla žalovaná, kdo se na jeho úkol obohatila. Protože od doby, kdy žalobce škodu uhradil, tj. od 11.2.2010, neuplynula do dne podání žaloby tříletá objektivní lhůta k uplatnění nároku, byl nárok uplatněn včas. Žaloba je tedy důvodná co do rozdílu mezi částkami 253.000,- Kč a částkou 121.617,- Kč představující čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku žalobce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Uvedla, že podmíněné zastavení trestního stíhání pachatele podle § 307 tr. řádu, je nepochybně rozhodnutím podle procesního předpisu trestního práva. Splní-li pachatel určitá kritéria ukládaná zákonem a náhradu škody, která je řešena v trestním právu hmotněprávními předpisy uhradí, je možno přistoupit k tzv. odklonu a nevydávat rozhodnutí o vině trestu a náhradě škody, ale věc vyřešit procesně jinak, tedy podmíněním zastavením trestního stíhání . Soud musí v každém případě přihlížet k tomu, jakým způsobem se v trestním řízení pachatel s poškozeným vypořádal s náhradou škody, a teprve jsou-li splněny podmínky zákona, může ve výjimečných případech trestní stíhání podmíněně zastavit. Jestliže by měla být soudy běžně aplikována zásada pracovního práva umožňující maximální rozsah náhrady škody do výše čtyřapůlnásobku průměrného výdělku, byla by ve vztahu k normám trestního práva jednoznačně porušena zásada rovnosti před zákonem. Do norem trestního práva by pak byla zanesena zásada, že pachatel musí při náhradě škody splnit svou povinnost k její náhradě rozdílně s přihlédnutím k tomu, je-li současně zaměstnancem poškozeného v daném trestním řízení či nikoliv. Vzhledem k praxi trestních soudů v otázce podmíněného zastavení trestního stíhání by byli diskvalifikováni ti pachatelé, kteří jsou současně zaměstnanci poškozeného, neboť by nemohli uzavřít dohodu o náhradě škody (nebo poškozenému hradit skutečnou škodu), jestliže by její výše přesáhla čtyřapůlnásobek jeho průměrné měsíční mzdy. Dovolatelka setrvala na vznesené námitce promlčení, neboť podle jeho názoru byla žaloba podána po více než dvou letech od uzavření dohody o náhradě škody, kterou mělo být bezdůvodné obohacení získáno. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Žalobce uvedl, že režim dohody o náhradě škody jako jedné z možností pro podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. řádu, musí být v souladu s hmotněprávní normou, tedy v tomto případě se zákoníkem práce. Není možné odhlédnout od skutečnosti, že ke vzniku škody došlo ve vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Správný je i závěr odvolacího soudu ohledně počátku běhu a plynutí promlčení lhůty, neboť až dovoláním se relativní neplatnosti uzavřené dohody o náhradě škody počala žalobci běžet promlčecí doba k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2013 (dále jen o.s.ř. ), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda a za jakých okolností se při sjednání dohody o náhradě škody neuplatní omezení rozsahu náhrady škody zaměstnance podle ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce na čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl u žalované zaměstnán v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 1.8.2008, a že dne 5.8.2009 jako řidič nákladního vozidla žalovaného Renault RZ PJA 03-94 způsobil při plnění pracovních úkolů dopravní nehodu. Dne 24.11.2009 uzavřeli účastníci dohodu o náhradě škody, kterou se žalobce zavázal zaplatit žalované 245.000,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 4.000,- Kč měsíčně počínaje prosincem 2009 do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek. Na základě smlouvy o půjčce ze dne 11.2.2010 žalovaná půjčila žalobci částku 245.000,- Kč, přičemž na základě dohody účastníků použil dlužník půjčené peníze na úhradu svého závazku vyplývajícího z dohody o náhradě škody, kterou stejní účastníci uzavřeli dne 21.11.2009 . Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16.2.2010 č.j. 5 T 237/2009-186 bylo trestní stíhání žalobce podle § 223a odst. 1 tr. řádu za použití § 307 odst. 1 tr. řádu podmíněně zastaveno, s tím, že se mu podle § 307 odst. 2 tr. řádu stanovuje zkušební doba v trvání 12 měsíců . Usnesením ze dne 1.7.2011 č.j. 5 T 237/2009-199 Okresní soud v Karlových Varech podle § 308 odst. 1 tr. řádu vyslovil, že se žalobce osvědčil. Dne 27.7.2012 podal žalobce u Okresního soudu Plzeň-město žalobu s odůvodněním, že uzavřená dohoda o náhradě škody je neplatná, neboť sjednaná náhrada významně převyšuje částku rovnající se čtyřapůlnásobku žalobcova průměrného měsíčního výdělku podle ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce, a částky přesahující tento limit proto představují bezdůvodné obohacení žalované.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalobce se po žalované domáhá vrácení bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že ke dni 11.2.2010 uhradil způsobenou škodu ve větším rozsahu, než ze zákona vyplývalo - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2010, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí, a zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen zák. práce ).

Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce).

Podle ustanovení § 257 odst. 2 věty první zák. práce pak výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu.

Dovolatel v první řadě namítá, že, v případě uzavření dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o způsobu a rozsahu náhrady škody, nemůže být soudy běžně aplikována zásada pracovního práva hovořící u zaměstnanců o maximální náhradě škody ve výši 4,5 násobku ve vztahu k normám trestního práva . S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.

Úprava právních vztahů vznikajících při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli [§ 1 písm. a) zák. práce] je na rozdíl od dřívější úpravy pracovněprávních vztahů zákonem č. 65/1965 Sb. charakterizována dispozitivností této právní úpravy. Uvedená zásada, včetně zásady smluvní volnosti, je však v pracovním právu vzhledem k jeho ochranné funkci vůči zaměstnanci výrazně modifikována celou řadou kogentních norem. Jejich použití na pracovněprávní vztahy nelze svobodnou vůlí účastníků pracovněprávních vztahů ani platně nahradit jiným ujednáním, ani je vyloučit, nebo nějak omezit. Tyto normy se uplatňují nezávisle na vůli a rozhodování zaměstnavatelů a zaměstnanců. Jestliže by se od nich účastníci odchýlili, byly by jejich projevy vůle neplatné, popřípadě by byli postiženi jinými nepříznivými právními důsledky. Základním interpretačním pravidlem je v tomto směru ustanovení § 2 odst. 1 zák. práce. Podle tohoto ustanovení (jeho věty první) práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona kromě jiného tehdy, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Ustálená judikatura pak setrvává na tom, že z povahy ustanovení zákoníku práce vyplývá nemožnost odchýlení se od ustanovení o náhradě škody (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 12.3.2008, který byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 116/2008 Sb., bod 203). Z uvedeného vyplývá, že je vyloučeno ujednání o způsobu a rozsahu náhrady škody, jímž by účastníci pracovněprávních vztahů vyloučili z rámce svých úvah limitaci náhrady škody způsobené z nedbalosti podle ustanovení § 257 odst. 2 zák. práce.

Je třeba zdůraznit, že smyslem a účelem dohody o náhradě škody je právě a výlučně náhrada škody, kterou zaměstnanec způsobil zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jaké důsledky s uzavřením této povýtce soukromoprávní dohody spojuje trestní právo, jako odvětví práva veřejného, není z hlediska zákonných podmínek stanovených pro její uzavření významné. Namítá-li dovolatel, že omezení povinnosti k náhradě škody podle pracovněprávních předpisů vlastně znamená porušení zásady rovnosti před zákonem ve srovnání s občanskoprávní odpovědností za škodu, pak se ve skutečnosti zabývá postavením obžalovaných v trestním řízení a v tomto rámci posouzením podmínek pro podmíněné zastavení jejich trestního stíhání podle ustanovení § 307 odst. 2 tr. řádu.

Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že dohoda účastníků o náhradě škody ze dne 24.11.2009 v části přesahující zjištěný čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku je pro rozpor s ustanovením § 257 odst. 2 zák. práce neplatná (§ 18 zák. práce, § 39 obč. zák.). Neplatnost právního úkonu však v tomto případě nenastává bez dalšího, přímo ze zákona.

Podle ustanovení § 20 zák. práce jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků.

V případě relativní neplatnosti tedy zákon ponechává na tom, kdo je oprávněn (legitimován) se neplatnosti dovolat, aby uvážil, zda je pro jeho individuální zájmy výhodnější ponechat postižený právní úkon nadále platným nebo dovolat se neplatnosti. Rozhodne-li se (podle vlastního uvážení) neplatnost neuplatnit, má to - mimo jiné - za následek, že důvod neplatnosti, i kdyby byl založen na porušení kogentního ustanovení zákona, se nemůže prosadit a že právní vztahy účastníků se nadále řídí (musí řídit) tímto - objektivně vzato vadným - právním úkonem; tento právní stav přitom musí respektovat i soud či jiný orgán. Relativní neplatnost uplatňuje ten, kdo je k ní oprávněn, vždy proti účastníkům (druhému z účastníků) dotčeného právního úkonu, a to buď za řízení před soudem nebo jiným orgánem (v žalobě nebo jiném úkonu adresovaném soudu nebo jinému orgánu) nebo i mimo rámec takového řízení (mimosoudně).

Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že dohoda o náhradě škody ze dne 24. 11.2009 byla korektním právním důvodem plnění až do doby, než žalobce dopisem ze dne 16.8.2011 doručeným žalované dne 18.8.2011 namítl její neplatnost. Na základě toho se plnění, které žalovaná přijala, stalo v rozsahu přesahujícím zjištěný čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku plněním z neplatného právního úkonu, a v tomto rozsahu tedy žalovaná získala bezdůvodné obohacení (§ 324 zák. práce, § 451 odst.1, 2 obč. zák.). Žalobci tak začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 331 zák. práce, § 107 odst. 1 obč. zák.), a protože běh objektivní promlčecí doby - vzhledem k tomu, že relativní neplatnost působí s účinky ex tunc - započal dne 11.2.2010, kdy podle potvrzení vystaveném žalovaným byla k tomuto dni zcela uhrazena škoda ve výši 245.000,- Kč , je správný závěr odvolacího soudu, že do dne podání žaloby neuplynula ani tříletá objektivní lhůta k uplatnění nároku podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. (§ 331 zák. práce).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo zamítnuto a žalovaná je proto povinna nahradit žalobkyni náklady potřebné k uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 20.935,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce Mgr. Jiří Lukeš osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 4.460,- Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 25.695,- Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2015

JUDr. Zdeněk Novotný předseda senátu