21 Cdo 753/2006
Datum rozhodnutí: 06.03.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 753/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované H. t. s., a.s., zastoupené advokátkou, o 573.285,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 92/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 16 Co 363/2005-165, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.015,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.


O d ů v o d n ě n í :





Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 573.285,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 16.2.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 14.5.1999 byl jmenován do funkce ředitele žalované a že v dodatku č. 4 k manažerské smlouvě ze dne 18.12.2000 bylo mezi účastníky - vedle konkurenční doložky - ujednáno, že v případě, že manažer (žalobce) bude z funkce odvolán před koncem funkčního období, náleží mu odchodné ve výši pětinásobku průměrné mzdy . Protože na základě usnesení představenstva žalované ze dne 18.12.2001 byl žalobce z funkce ředitele, do níž byl jmenován na dobu neurčitou (i kdyby výkon funkce skončil nejpozději jeho smrtí nebo dosažením věku starobního důchodu ), předčasně odvolán, a protože se neztotožňuje s názorem žalované o tom, že konkurenční doložka byla sjednána neúplně, je přesvědčen , že má nárok na sjednané odchodné vycházející z jeho průměrného výdělku ve výši 114.657,- Kč.


Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 23.2.2004, č.j. 110 C 92/2003-72 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 40.360,- Kč k rukám advokátky.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10.6.2004, č.j. 16 Co 167/2004-103 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že postupoval v rozporu s ustanovením § 156 odst. 2 a ustanovením § 119 odst. 2 o.s.ř. a řízení tak zatížil vadou ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) a § 212a odst. 5 o.s.ř., neboť při jednání, při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku, soud prvního stupně zasedal v jiném složení senátu, než ve kterém věc naposledy projednal u jednání, jenž rozsudku předcházelo.


Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově poté rozsudkem ze dne 3.6.2005, č.j. 110 C 92/2003-140 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 136.409,- Kč k rukám advokátky. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že, i když dodatek č. 4 manažerské smlouvy byl mezi účastníky sjednán v prosinci roku 2000, je třeba ve smyslu čl. II přechodných ustanovení zákona č. 155/2000 Sb., která podle názoru soudu zakládají nepravou zpětnou účinnost , posuzovat nárok žalobce na odchodné vzniklý až v průběhu roku 2001 podle ustanovení § 29 odst. 3 zák. práce ve znění účinném od 1.1.2001, podle kterého zákonnou podmínkou smluvního odchodného je, že vedoucí zaměstnanec uzavřel závazek o smluvní konkurenční doložce podle ust. § 29 odst. 2 věta druhá a třetí zák. práce, jakož i to, že byl jmenován do vedoucí funkce na určitou dobu . Protože podle mínění soudu prvního stupně z hlediska odchodného lze připustit i výklad, že i doba neurčitá (na kterou byl do vedoucí funkce žalobce jmenován) je vlastně funkčním obdobím na období dočasné , neboť nutno nepochybně vycházet z toho, že funkce založená jmenováním musí skončit , má soud zato, že je možno usuzovat, že tato zákonem stanovená podmínka je splněna . Dovodil však, že, pokud jde o konkurenční doložku, pak tato tak, jak byla dojednána účastníky, odporuje ustanovení § 29 odst. 2 zák. práce, nekryje se s požadavkem zákonodárce a v důsledku toho musela být shledána neplatnou ; proto podle názoru soudu prvního stupně žaloba není důvodná .


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.11.2005, č.j. 16 Co 363/2005-165 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 47.897,50 Kč k rukám advokátky. Odvolací soud vycházeje z čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 155/2000 Sb. na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že platnost ujednání účastníků o odchodném, obsaženého v dodatku č. 4 k manažerské smlouvě ze dne 18.12.2000, je nutno posoudit podle dosavadních předpisů ve znění zákoníku práce před novelou provedenou zákonem č. 155/2000 Sb. (tj. podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000). Zdůraznil přitom, že požadavek žalobce na zaplacení odchodného ve výši pětinásobku průměrné mzdy opírající se o čl. XI. dodatku č. 4 manažerské smlouvy ze dne 18.12.2000 nepředstavuje uspokojení mzdového nároku (tedy plnění poskytované za práci), nýbrž plnění, které se žalovaná zavázala poskytnout žalobci jako svému zaměstnanci v souvislosti s ukončením funkce generálního ředitele . Vzhledem ke kogentní povaze právních předpisů upravujících pracovněprávní vztahy by takové plnění - jak dále uvedl - mohlo být žalobci poskytnuto jen tehdy, jestliže to stanoví právní předpisy . Protože však pracovněprávní předpisy v době uzavření dodatku č. 4 manažerské smlouvy poskytnutí odchodného nebo jiného (jinak označeného) plnění v souvislosti s ukončením výkonu funkce, která se obsahuje jmenováním nebo volbou, neumožňovaly, dospěl odvolací soud k závěru, že smlouva účastníků je v tomto ujednání podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) a § 242 odst. 3 zák. práce neplatná a že z tohoto důvodu není možné žalobě vyhovět . Nárok žalobce na požadované plnění přitom nelze oprávněně dovozovat ani z ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce, neboť uvedené ustanovení podle názoru odvolacího soudu chrání zaměstnance jen tehdy, jestliže plnění poskytnutá na základě neplatného právního úkonu přijal; nevyplývá z něj však povinnost zaměstnavatele poskytnout na základě neplatného právního úkonu sjednané plnění .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. Namítal, že tzv. manažerská smlouva, upravující podmínky výkonu funkce vedoucího zaměstnance a podmínky výkonu funkce člena statutárního orgánu, je s ohledem k jejímu obsahu smlouvou smíšenou, a to pracovní a obchodněprávní . Manažer, který je současně členem statutárního orgánu společnosti a vedoucím zaměstnancem, se nachází ve dvojím postavení ; podle pracovněprávních předpisů je jako vedoucí zaměstnanec oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní úkony v pracovněprávních vztazích, zatímco při zařizování záležitostí společnosti se jeho vztah ke společnosti řídí příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Jelikož manažerská smlouva není jako smluvní typ právně upravena, nezbývá podle názoru dovolatele jiná cesta, než provádět klasifikaci jednotlivých závazků v ní obsažených s tím, že pro ně platí ten právní režim, který odpovídá jejich právní povaze . S poukazem na judikaturu dovolacího soudu, podle níž mezi zaměstnavateli a zaměstnanci bylo možné před 31.12.2000 sjednat konkurenční doložku přesto, že zákoník práce v tehdy platném znění tuto možnost ještě neobsahoval, a nález Ústavního soudu ze dne 30.11.1999, sp. zn. I. ÚS 531/98, podle kterého zásada pacta sunt servanda jako součást právního státu není potlačena pozdější právní úpravou , žalobce dovozoval, že před účinností zákona č. 155/2000 Sb., který novelizoval zákoník práce, je nutno ujednání o odchodném (jako určitého druhu odškodnění za předčasné odvolání z manažerské funkce) posoudit jako vztah mezi společností a zaměstnancem podle obchodního práva . Kromě toho namítal, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného právního důvodu, aniž před vydáním svého rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem na věc . Tímto postupem odvolací soud podle judikatury Ústavního soudu porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích neoprávněně zasáhl do práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny práv a svobod . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně aby bylo zamítnuto, neboť závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti nároku žalobce na odchodné je věcně správný.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) kromě jiného uvedeno, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá (srov. § 241a odst. 1 o.s.ř.). Dovolání, které neobsahuje údaje (anebo tyto údaje obsahuje, ale údaje jsou neúplné) o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 241b odst. 3 o.s.ř.). Z uvedeného je třeba vycházet tím spíše i v případě, hodlá-li dovolatel doplnit původně podané dovolání o další důvody, neboť k uplynutí propadné lhůty k podání dovolání je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a nelze je prominout (srov. § 240 odst. 2 větu první o s.ř.). Z těchto důvodů nemohl dovolací soud přihlížet k dalším důvodům, které dovolatel po uplynutí dovolací lhůty uplatnil v podání podaném dne 5.4.2006 u soudu prvního stupně.


Nejvyšší soud České republiky poté po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, jestliže nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).


Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků, o něž v rámci odvolacího řízení šlo, shodně jako soud prvního stupně (oba soudy dospěly k závěru, že s ohledem na neplatnost ujednání účastníků o odchodném není uplatněný nárok na zaplacení o 573.285,- Kč s úroky z prodlení opodstatněný). Z uvedeného je tedy zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, jak se žalobce v dovolání mylně domnívá, nýbrž jde v souladu s jeho označením o rozsudek potvrzující, a proto přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vyplývat nemůže.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rovněž není dána, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně o věci samé stejně - žalobu zamítl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že od 1.11.1995 byl žalobce zaměstnán u žalované, nejprve ve funkci výrobně technického náměstka, posléze byl usnesením představenstva žalované ze dne 14.5.1999 k témuž dni jmenován do funkce ředitele žalované. Dne 24.5.1999 účastníci uzavřeli smlouvu označenou jako manažerská smlouva , ve které byl v článku III sjednán základní plat ve výši 45.000,- Kč měsíčně (od 1.1.2000 zvýšen na 46.600,- Kč) a v článku IV měsíční výkonnostní odměna ve výši 50% z dosaženého základního platu za příslušný měsíc . Dne 18.12.2000 byl mezi účastníky sjednán Dodatek č. 4 k manažerské smlouvě , ve kterém bylo v článku I bod 5 dohodnuto, že v případě, že manažer (žalobce) bude z funkce odvolán před koncem funkčního období, náleží mu odchodné ve výši pětinásobku průměrné mzdy . Na základě usnesení představenstva žalované ze dne 18.12.2001 byl žalobce ke dni 21.12.2001 z funkce ředitele žalované odvolán, aniž by byla tato funkce zrušena.


Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, zda ujednání účastníků o odchodném ve výši pětinásobku průměrné mzdy pro případ odvolání žalobce z funkce ředitele žalované, obsažené v článku I bod 5 smlouvy ze dne 18.12.2000 označené jako Dodatek č. 4 k manažerské smlouvě , je platným právním úkonem. Touto právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.10.1998, sp. zn. 2 Cdon 1280/97, uveřejněný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000) a dospěl k závěru, že dohoda, kterou se zaměstnavatel zavázal poskytnout zaměstnanci plnění v souvislosti s ukončením výkonu funkce, do níž byl jmenován nebo zvolen, je pro rozpor se zákonem neplatná. Odstupné může být takovému zaměstnanci poskytnuto jen tehdy, jestliže došlo ke skončení pracovního poměru výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů a jestliže byl z funkce odvolán v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny . Právní úvahy o kogentní povaze právních předpisů upravujících pracovněprávní vztahy, z nichž uvedený názor vyvěrá, jsou konformní se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997.


V posuzovaném případě odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Dovodil-li tedy odvolací soud, že smlouva účastníků ohledně nároku na odchodné ve výši pětinásobku průměrné mzdy pro případ odvolání žalobce z funkce ředitele žalované je podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) a § 242 odst. 3 zák. práce neplatná a že z tohoto důvodu není možné žalobě vyhovět , bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.


Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, jak to činí žalobce v dovolání, že před účinností zákona č. 155/2000 Sb. (tedy v době před 1.1.2001) je nutno ujednání o odchodném (jako určitého druhu odškodnění za předčasné odvolání z manažerské funkce) posoudit jako vztah mezi společností a zaměstnancem podle obchodního práva .


Rovněž k problematice právního režimu pracovněprávních vztahů dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.2001, sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.8.2000, sp. zn. 21 Cdo 498/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 30, ročník 2001), že za individuální pracovněprávní vztahy ve smyslu ustanovení § 1 zák. práce, které se řídí zákoníkem práce a jinými pracovněprávními předpisy, je třeba považovat všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele bez ohledu na to, zda účastníkem vztahu je vedle zaměstnavatele zaměstnanec nebo (na jeho místě) jiná osoba anebo zda výkon nesamostatné (závislé) práce pro zaměstnavatele trvá nebo byl již ukončen. Za pracovněprávní nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce (např. nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem, půjčku poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci apod.).


Z uvedeného vyplývá, že v rámci pracovního poměru nelze jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem práce (byť již byl ukončen) posoudit podle jiného - než pracovněprávního předpisu, protože zákoník práce ani ostatní pracovněprávní předpisy vzhledem ke své kogentní povaze (srov. již zmíněné závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997) - použití jiného právního režimu v pracovněprávních vztazích neumožňují.


V posuzovaném případě se žalobce domáhá po žalované peněžitého plnění, které, jak vyplývá z manažerské smlouvy (a jejích dodatků), se věcně vztahuje k výkonu jeho práce - funkce ředitele žalované (jejímu ukončení), i když jak zdůrazňuje dovolatel podle stanov žalované je podmínkou pro výkon uvedené funkce členství ve statutárním orgánu žalované. Přes názory žalobce obsažené v dovolání jde tedy nepochybně o vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce žalobce jako zaměstnance pro žalovanou jako zaměstnavatele, který má povahu pracovněprávního vztahu a který se řídí především zákoníkem práce. Odvolací soud tudíž v souladu s konstantní judikaturou posuzoval žalobcem uplatněný nárok na odchodné pro případ jeho odvolání z funkce ředitele žalované podle pracovněprávních předpisů, především podle příslušných ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších změn a doplňků, popřípadě zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku.


Kromě toho dovolatel namítá, že odvolací soud svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých důsledcích neoprávněně zasáhl do práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny práva a svobod , neboť potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného právního důvodu, aniž před vydáním svého rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem na věc . Vzhledem k tomu, že žalobce touto výtkou nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudu [nejde tedy o uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], ale jde o námitku vady řízení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., která ovšem i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu , vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).


Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Na uvedeném závěru nic nemění ani poučení obsažené v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že proti němu je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, k Nejvyššímu soudu ČR , ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 o.s.ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které nemůže samo o sobě účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.


V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 7, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.)]a č. 617/2004 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 1.440,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 věty první o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.015,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst.1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 6. března 2007


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.


předseda senátu