21 Cdo 750/2010
Datum rozhodnutí: 11.03.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 202 odst. 2 o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 243b odst. 5 bod věta první o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.



21 Cdo 750/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. F. , zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská č. 270, proti žalovanému Dopravnímu podniku města Děčína, a.s. se sídlem v Děčíně, Dělnická č. 106, IČ 62240935, zastoupenému JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, o 1.031,- Kč a o vydání 15 ks stravenek, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 394/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci ze dne 1. července 2009 č.j. 29 Co 771/2008-47, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Menše, advokáta se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.031,- Kč a aby mu byla uložena povinnost vydat žalobci 15 ks stravenek zn. Sodexo Pass v hodnotě á 45,- Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že mu žalovaný, u něhož byl zaměstnán jako řidič autobusu, nezaplatil podle ustanovení § 115 odst. 3 zák. práce náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dva svátky v měsíci červenci 2007, kdy nepracoval, jelikož připadly na jeho obvyklý pracovní den . Kromě toho mu žalovaný za tento měsíc neposkytl stravenky, ačkoli žalobce odpracoval 15 směn, při kterých mu vznikl na stravenky nárok; stravenky mu nebyly vydány s odůvodněním, že mu nárok na ně již propadl .

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 2.6.2008 č.j. 18 C 394/2007-24 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci požadovaná náhrada mzdy za dva svátky v červenci 2007 nepřísluší, neboť předpokladem vzniku tohoto nároku je podle ustanovení § 115 odst. 3 zák. práce existence obvyklého pracovního dne , který však u žalobce, který pracoval u žalovaného v nepřetržitém pracovním režimu s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou, nepřipadá v úvahu. Protože z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl seznámen s tím, že nákup stravenek musí realizovat do konce následujícího kalendářního měsíce, jinak že nárok zaniká, shledal soud prvního stupně jako neopodstatněný rovněž požadavek žalobce na vydání stravenek za měsíc červenec 2007, o něž žalobce požádal žalovaného až 12.9.2007.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1.7.2009 č.j. 29 Co 771/2008-47 odmítl odvolání do výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 1.031,- Kč, jinak tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 2.400,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Menše. Odvolací soud odmítl odvolání žalobce do výroku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení náhrady mzdy za svátky, s odůvodněním, že není podle ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 2.000,- Kč. Zabývaje se dále nárokem na vydání 15 ks stravovacích poukázek za červenec 2007 dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že za situace, kdy podle vnitřního předpisu žalovaného Zásad pro stravování zaměstnanců ze dne 21.7.2005, s nímž byl žalobce prokazatelně seznámen, bylo jednou z podmínek pro vznik nároku zaměstnanců na poukázku k úhradě hlavního jídla nákup těchto poukázek v následujícím měsíci , je již ze žalobních tvrzení zřejmé, že žalobce tuto podmínku pro čerpání poukázek na stravování nesplnil , a že proto žaloba na jejich vydání nemůže být důvodná .

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do výroku o odmítnutí odvolání a do potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání. Namítal, že, i když si je vědom toho, že do výroku o odmítnutí odvolání není jeho dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 2 písm. a) zákonem přípustné , právem se domnívá , že zákonodárce tímto omezením nepostupoval v souladu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny . Podle názoru dovolatele jde o porušení práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny a o projev svévole a omezení práva kteréhokoliv občana se domoci vůbec svých práv , jestliže je požadováno peněžité plnění nižší než 2.000,- Kč. Je přitom zřejmé, že záměrným rozložením plnění na platby do 2.000,- Kč by se tak žalované osoby mohly na úkor žalobců vyhýbat jakékoliv odpovědnosti. Pokud jde o částku 1.031,- Kč považuje dovolatel za nutno zmínit, že na tuto mu vznikl nárok ve smyslu Zákoníku práce ust. § 93, § 114 a § 115 , a jestliže mu nebyla žalovaným vyplacena došlo k porušení jeho zákonných práv na sjednanou odměnu za práci, náhradu mzdy, což garantuje čl. 28 Listiny, jakož i zaručuje § 115 odst. 3 zák. práce . Odvolací soud podle mínění dovolatele nepostupoval správně, jestliže rozdělil žalobu na dva samostatné skutkové základy s jinými hmotněprávními důsledky , ačkoliv je nesporné, že z hlediska žalobcem vymezeného žalobního návrhu je třeba nahlížet na uplatněné nároky jako na jeden celek , který má jeden skutkový základ, který je dovozován z téže pracovní smlouvy , kdy jeden nárok bez druhého nemůže obstát . Protože žalobce již není v pracovním poměru k žalovanému, nastupuje v případě vydání stravenek už jen finanční náhrada , a proto hodnota žalobního petitu tak jednoznačně dosahovala výše 1.811,- Kč . Tímto rozdělením uplatněného nároku došlo k dalšímu porušení práv žalobce a znovu je nutno namítnout, že došlo k projevu libovůle, která nemá oporu v právních předpisech notabene ani v čl. 36 odst. 1 Listiny . Kromě toho chtěl-li odvolací soud odvolání o 1.031,- Kč odmítnout, měl tak učinit usnesením a nikoli rozsudkem ve věci samé . Ohledně přípustnosti dovolání do potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby o vydání 15 ks stravenek pak dovolatel namítal, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. daná na zvážení dovolacího soudu je jako věštba z křišťálové koule a že toto ustanovení je diskriminující účastníky, ať na straně žalobce nebo žalovaného vystupujících . V souvislosti s tímto nárokem žalobce vytkl odvolacímu soudu, že za situace, kdy v podnikové směrnici nenašel zánik práva (nároku) na vydání stravenek, postavil výrok na odůvodnění jen na podkladě výpovědi svědka pana K. a na tom, že o tomto zániku práva byl žalobce proškolen, což jak dovolatel zdůraznil je další skutkově neprokázaná skutečnost . Podle názoru dovolatele jen uvedení věty, že soud uvěřil p. K. je procesně neudržitelné a svědčí o tom, že soud rozhodoval v rozporu se zásadou rovnosti stran ve prospěch žalovaného . Sama předložená vnitropodniková směrnice neobsahuje žádné ustanovení o zániku práva na vydání stravenek , a navíc jak dovolatel dále zdůraznil nebyla soudu předložena Kolektivní smlouva, která stravování zaměstnanců o poskytování stravenek řeší a jaký je soulad či nesoulad mezi touto kolektivní smlouvou a směrnicí . Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo s ohledem na výši peněžitého plnění jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3), je dovolání přípustné rovněž proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a a § 75b o.s.ř. nebo návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví podle ustanovení § 78d o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu jednak ve výroku, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho odvolání do výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o náhradu mzdy za dva svátky v červenci 2007 ve výši 1.031,- Kč, a jednak ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba ohledně požadavku žalobce na vydání 15 ks stravenek zn. Sodexo Pass v hodnotě á 45,- Kč. Z uvedeného vymezení uplatněných nároků je zřejmé, že dovoláním napadenými výroky bylo odvolacím soudem rozhodnuto o dvou samostatných, pracovněprávních nárocích žalobce (na peněžité plnění a na věcné plnění) se samostatným skutkovým základem. Názor žalobce, že na jím uplatněné nároky je třeba nahlížet jako na jeden celek , který má jeden skutkový základ, který je dovozován z téže pracovní smlouvy , nebere dostatečně v úvahu odlišnou povahu i odlišné předpoklady vzniku žalobcem uplatněných nároků, a z toho vyplývající odlišné skutkové okolnosti, které je žalobce v závislosti na hypotéze aplikované (a pro každý z uplatněných nároků odlišné) právní normy povinen tvrdit a prokázat, aby byla jeho žaloba úspěšná. Odvolací soud proto zcela důvodně uplatněné nároky žalobce odlišoval, aniž by tím došlo jak namítá dovolatel k porušení práv žalobce . Vzhledem k samostatnosti uplatněných nároků žalobce je proto třeba přípustnost dovolání ve vztahu k jednotlivým nárokům rovněž posuzovat samostatně.

Dovolatel ve svých úvahách o nesprávné formě rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání přehlíží, že z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o odmítnutí odvolání má z pohledu formy rozhodnutí vždy povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o odmítnutí odvolání je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti výroku o odmítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o 1.031,- Kč není dána podle ustanovení § 237 o.s.ř., a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé; výše peněžitého plnění [z hlediska limitu uvedeného ustanovení § 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.] není za této situace jak se dovolatel mylně domnívá - významná. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li odvolací soud podle ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. odvolání pro nepřípustnost (srov. obdobně právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněném pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Z uvedeného vyplývá, že proti výroku usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k výši peněžitého plnění, o němž mělo být na základě (odmítnutého) odvolání v odvolacím řízení rozhodnuto. Dovolání žalobce v této části tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Namítá-li v této souvislosti žalobce, že stanovení limitu pro přípustnost odvolání (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), popřípadě dovolání [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.] znamená porušení práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny a jde o projev svévole a omezení práva kteréhokoliv občana se domoci vůbec svých práv , jestliže je požadováno peněžité plnění nižší než 2.000,- Kč, potom opomíjí, že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43). Ostatně, také z ústavněprávního hlediska soudní řízení není, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, povinně dvoustupňové (natožpak třístupňové) a z ústavních mezí tedy nijak nevybočuje jednostupňové soudnictví, a to zejména ve věcech objektivně bagatelního významu. Jestliže názory o protiústavnosti ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř., které omezuje podání odvolání jakožto řádného opravného prostředku, Ústavní soud již dříve odmítl jako nepodložené (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 18.6.2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01, které bylo uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 22 pod č. 22 na str. 387), je tím spíše odůvodněno, že nelze považovat za protiústavní ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., které stejně tak jako dovolatelem rovněž kritizované ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. obsahuje legální omezení přípustnosti pro podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku.

Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně požadavku žalobce na vydání 15 ks stravenek zn. Sodexo Pass v hodnotě á 45,- Kč, není dovolání žalobce podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v této části tudíž může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Ostatní dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení způsobeného vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo tím, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; proto k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. jak vyplývá z ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (k tomu srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jak zmiňuje v dovolání rovněž sám dovolatel, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Při rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce na vydání 15 ks stravenek zn. Sodexo Pass v hodnotě á 45,- Kč odvolací soud správně vycházel z ustanovení § 236 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2007), podle kterého je zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování (odstavec 1), a že poskytování stravování je možné dohodnout v kolektivní smlouvě nebo ve vnitřním předpisu, kde zároveň mohou být dohodnuty nebo stanoveny další podmínky pro vznik práva na toto stravování a výše finančního příspěvku zaměstnavatele, jakož i bližší vymezení okruhu zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje, organizace stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem, nejsou-li tyto záležitosti upraveny pro určený okruh zaměstnavatelů zvláštním právním předpisem (odstavec 2).

Žalobce však právní posouzení věci (závěr soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Závěr odvolacího soudu, že podle vnitřního předpisu žalovaného Zásad pro stravování zaměstnanců ze dne 21.7.2005, s nímž byl žalobce seznámen , bylo jednou z podmínek pro vznik nároku zaměstnanců na poukázku k úhradě hlavního jídla nákup těchto poukázek v následujícím měsíci , což ovšem žalobce v případě požadovaných stravovacích poukázek za měsíc červenec 2007 nesplnil , představuje - jako výsledek dokazování (hodnocení provedených důkazů) - skutková zjištění soudu. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že žalobce zpochybňuje výše uvedený skutkový závěr soudů, a že tedy nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily, jestliže namítá, že odvolací soud postavil výrok na odůvodnění jen na podkladě výpovědi svědka pana K. a že jen uvedení věty, že soud uvěřil p. K. je procesně neudržitelné . Dovolatel současně předestírá vlastní skutkové závěry (že vnitropodniková směrnice neobsahuje žádné ustanovení o zániku práva na vydání stravenek a že proškolení žalobce s tímto vnitřním předpisem je další skutkově neprokázaná skutečnost ), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho žalobce namítl vadu řízení spočívající v tom, že při provádění dokazování soud rozhodoval v rozporu se zásadou rovnosti stran ve prospěch žalovaného . Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují námitky žalobce v dovolání uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud však nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť jak uvedeno výše nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na vydání 15 ks stravenek zn. Sodexo Pass v hodnotě á 45,- Kč, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.500,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 1.800,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. března 2011

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu