21 Cdo 747/2006
Datum rozhodnutí: 06.02.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 747/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) S., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, 2) P. k. Ú., státnímu podniku, o 51.999,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 249/2003, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č.j. 23 Co 294/2005-97, takto:


I. Dovolání žalovaného 1) se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 12.11.2003 domáhal, aby mu žalovaný 1) společně a nerozdílně s žalovaným 2) zaplatil částku 55.095,- Kč s úroky z prodlení jako doplatek do průměrného výdělku za dobu od 6.5.2002 do 31.8.2002. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 31.12.2000 skončil pracovní poměr u žalovaného 2) - (jeho právního předchůdce) z důvodu ohrožení nemocí z povolání, neboť tento zaměstnavatel pro něj neměl jinou vhodnou práci, na kterou by mohl být převeden. Žalobce proto v době od 1.1. 2001 do 31.12.2001 pracoval ve společnosti E. K., s.r.o. jako řidič a jako dělník, a žalovaný 2) mu vyplácel doplatek do průměrného výdělku; pracovní poměr ukončil ke dni 31.12.2001, neboť tato práce pro něj nebyla vhodná a jeho zdravotní problémy se zhoršovaly. Poté, co byl od 1.1.2002 do 5.5.2002 veden u úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání, je zaměstnán od 6.5.2002 u žalovaného 1) jako skladník řidič. Podle jeho názoru důvody pro poskytování doplatku do průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. nadále trvají a přechodem k jinému zaměstnavateli se ničím nezměnily .


Okresní soud v Kladně (poté, co žalobce vzal žalobu ohledně částky 3.096,- Kč zpět) rozsudkem ze dne 21.4.2005, č.j. 21 C 249/2003-83 uložil žalovanému 1), aby žalobci zaplatil částku 51.999,- Kč a rozhodl, že řízení co do částky 3.096,-Kč se zastavuje , proti žalovanému 2) žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17.197,- Kč k rukám právního zástupce žalobce a že ve vztahu žalobce a 2. žalovaného žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení . Soud prvního stupně dovodil, že nárok zaměstnance na doplatek do průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 1/1992 Sb. zaměstnanci náleží, jestliže u něj přetrvává ohrožení nemocí z povolání a zaměstnavatel, u něhož došlo u zaměstnance k ohrožení nemocí z povolání, nemá pro něho i nadále jinou vhodnou práci . Protože u žalobce přetrvává ohrožení nemocí z povolání, pro které ukončil pracovní poměr dohodou u právního předchůdce žalovaného 2), který pro něj neměl jinou vhodnou práci, stejně tak, jako ji nemá i nadále , jsou předpoklady vzniku nároku splněny. Proti žalovanému 2) soud žalobu z důvodu nedostatku pasivní legitimitace zamítl, neboť podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. doplatek poskytuje zaměstnanci zaměstnavatel, který ho zaměstnává v době, po kterou doplatek přísluší, což je v daném případě žalovaný 1) .


K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.10.2005, č.j. 23 Co 294/2005-97 ve znění opravného usnesení ze dne 1.12.2005, č.j. 23 Co 294/2005-102 rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení ohledně částky 3.096,- Kč zastaveno) potvrdil a žalovanému 1) uložil povinnost zaplatit žalobci 7.854,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám advokátky . K námitce, že žalobce ukončil pracovní poměr u firmy E., s.r.o. z jiných důvodů než zdravotních a že mu proto již doplatek mzdy nenáleží, uvedl, že zkoumání důvodů, pro které byl skončen pracovní poměr u společnosti E., s.r.o., by bylo na místě tehdy, pokud by u nového zaměstnavatele (žalovaného 1) dosahoval ještě nižšího výdělku než u této společnosti (tj. E., s.r.o.). Protože však k takovému poklesu výdělku nedošlo a protože bylo prokázáno, že ohrožení nemocí z povolání u žalobce i nadále trvá, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny všechny podmínky, které má na mysli ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 1/1992 Sb ; tento doplatek je povinen poskytovat nový zaměstnavatel [žalovaný 1)], avšak zaměstnavatel, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání, je povinen novému zaměstnavateli vyplacené doplatky uhradit [žalovaný 2)] .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Otázku zásadního právního významu spatřoval v tom, zda nárok na doplatek do průměrného výdělku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona č. 1/992 Sb. může trvat při přechodu zaměstnance od prvního dalšího zaměstnavatele (E.) k druhému (S.), případně třetímu a každému dalšímu zaměstnavateli a za jakých podmínek trvá nárok zaměstnance na doplatek do průměrného výdělku při přechodech zaměstnance, ohroženého nemocí z povolání, mezi zaměstnavateli . Podle názoru dovolatele v případě, nemá-li zaměstnavatel pro zaměstnance jinou vhodnou práci, má zaměstnanec nárok na doplatek do průměrného výdělku při přechodu k prvnímu dalšímu zaměstnavateli . Jestliže se však ukáže, že ani práce u prvního dalšího zaměstnavatele není pro zaměstnance ze zdravotního hlediska vhodná, nelze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby tuto práci dále konal. Proto jeho přechod k druhému dalšímu zaměstnavateli lze za těchto okolností akceptovat a dovodit trvající nárok na doplatek do průměrného výdělku i u tohoto dalšího zaměstnavatele , avšak jen za předpokladu, že zaměstnání u společnosti E. K., s.r.o. skončil ze zdravotních důvodů . Přitom jak dále dovolatel dovozuje za právně relevantní důvody skončení pracovního poměru by měly být uznány jen zdravotní důvody, které nějak souvisejí s pracovními omezeními, které pro zaměstnance vyplývají ze vzniklého ohrožení nemocí z povolání . Jestliže však žalobce skončil pracovní poměr u společnosti E. K., s.r.o. bez zdravotní příčiny , anebo jestliže zdravotní příčina skončení tohoto zaměstnání spočívala v obecném onemocnění , bylo by podle názoru dovolatele v rozporu s ustanovením § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb. konstruovat trvající nárok žalobce na doplatek do průměrného výdělku . Pro případ, neshledá-li Nejvyšší soud toto dovolání důvodným , dovolatel namítal neústavnost ustanovení § 8 odst. 2 a § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 1/1992 Sb., neboť tato ustanovení zavazují zaměstnavatele, u jejichž zaměstnanců bylo zjištěno ohrožení nemocí z povolání, celoživotně jim vyplácet mzdu do průměrného výdělku , takže zaměstnavatel platí z vlastních prostředků jako mzdovou složku něco, co by mělo být řešeno v systému sociálních dávek , a ačkoliv se z doplatku platí také zdravotní a sociální pojištění, nelze vyrefundovat od odpovědného zaměstnavatele více, než vyplacený doplatek do průměrného výdělku. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Žalovaný 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobci, který pracoval u společnosti Č. d., a.s. [právního předchůdce žalovaného 2)] jako rubač, bylo dne 31.8.2000 zjištěno oddělením nemocí z povolání Nemocnice K. ohrožení nemocí z povolání; hlášení č.j. 033711 bylo vyhotoveno dne 1.11.2000. Posudkem ze dne 12.12.2000, vystaveným praktickým lékařem ZZS T., byl žalobce ode dne 1.11.2000 uznán trvale nezpůsobilým k dosavadní práci v podzemí pro ohrožení nemocí z povolání. Ke dni 31.12.2000 byl z tohoto důvodu rozvázán pracovní poměr, neboť zaměstnavatel neměl pro žalobce jinou pro něho vhodnou práci. Od 1.1.2001 žalobce pracoval u společnosti E. K., s.r.o., která mu vyplácela doplatek do průměrného výdělku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb.; pracovní poměr byl rozvázán dohodou ke dni 31.12.2001 ze zdravotních důvodů, protože zaměstnání neodpovídalo zdravotnímu stavu, neboť nešlo o lehkou práci bez přetěžování horních končetin, ani práci s vyloučením chladu a vlhka (potvrzení MUDr. V. K. ze dne 14.11.2002). Od 1.1.2002 do 5.5.2002 byl žalobce veden Úřadem práce v K. v evidenci uchazečů o zaměstnání, od 6.5.2002 byl zaměstnán u žalovaného 1) jako skladník-řidič.


Za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, jaké jsou předpoklady vzniku nároku na doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona č. 1/1992 Sb., a zda zaměstnanci přísluší tento doplatek nejen tehdy, přejde-li k jinému zaměstnavateli, protože pro něj dosavadní zaměstnavatel nemá jinou vhodnou práci, nýbrž i tehdy, jestliže poté dále přejde ještě k dalšímu zaměstnavateli, neboť práce, kterou po odchodu od dosavadního zaměstnavatele vykonával u jiného zaměstnavatele, nebyla pro něho prací vhodnou. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku, který mu měl vzniknout po 1.1.2001 v období od 6.5.2002 do 31.8.2002 - podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 217/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 1.5.2004 (dále jen zákona o mzdě ) a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 311/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů a o změně některých dalších zákonů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen zák. práce ).


Ohrožením nemocí z povolání se rozumí takové změny zdravotního stavu, jež vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a další výkon práce za stejných podmínek by vedl ke vzniku nemoci z povolání. Lékařský posudek o ohrožení nemocí z povolání vydává zdravotnické zařízení příslušné k vydání lékařského posudku o nemoci z povolání (§ 271 věta první a druhá zák. práce). Jestliže zaměstnanec nesmí podle lékařského posudku konat dále dosavadní práci pro ohrožení nemocí z povolání, je zaměstnavatel povinen převést zaměstnance na jinou práci [srov. § 37 odst. 1 písm. a) zák. práce]; přitom je zaměstnavatel povinen přihlížet k tomu, aby tato práce byla pro zaměstnance vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci (srov. § 37 odst. 5 zák. práce). Vyřazení zaměstnance z dosud vykonávané práce má preventivní povahu, neboť účelem úpravy ohrožení nemocí z povolání zákazem pracovní činnosti, při které je vystaven nepříznivým vlivům pracovního prostředí, je především chránit zdraví zaměstnance před onemocněním nemocí z povolání, a popřípadě, při některých škodlivých vlivech, může přerušení práce ve zdraví škodlivém prostředí posléze přispět i k návratu zaměstnance k původní práci.


Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) věty první zákona o mzdě je-li zaměstnanec převeden na jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší nižší mzda, z důvodu ohrožení nemocí z povolání, přísluší mu po dobu převedení ke mzdě doplatek do výše průměrného výdělku.


Podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě doplatek podle odstavce 1 písm. a) přísluší i tehdy, přejde-li zaměstnanec k jinému zaměstnavateli, protože pro něj dosavadní zaměstnavatel nemá jinou vhodnou práci. Doplatek poskytuje zaměstnanci zaměstnavatel, který ho zaměstnává v době, po kterou doplatek přísluší; vyplacený doplatek tomuto zaměstnavateli uhradí zaměstnavatel, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání.


Z uvedeného vyplývá, že předpoklady vzniku nároku zaměstnance na doplatek ke mzdě jsou existence ohrožení nemocí z povolání, převedení zaměstnance (popřípadě přechod zaměstnance k jinému zaměstnavateli) na jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší nižší mzda, a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady, tj. mezi existencí ohrožení nemocí z povolání a převedením zaměstnance (jeho přechodem k jinému zaměstnavateli) na jinou práci, než je uvedena v pracovní smlouvě, za níž přísluší nižší mzda. Tento nárok na mzdový doplatek trvá nikoliv jako v podstatě doživotní , jak na to - byť s určitou nadsázkou - poukazuje dovolatel, nýbrž jen po tu dobu trvání závislé činnosti zaměstnance, kdy jsou uvedené předpoklady splněny; jestliže se sledovaný preventivní účel úpravy ohrožení nemocí z povolání naplní, a zdravotní stav zaměstnance se upraví natolik, že již ohrožením nemocí z povolání netrpí, nárok zaniká. Stejně tak je tomu, jestliže zaměstnanec sice i nadále trpí ohrožením nemocí z povolání, avšak na jiné práci, na kterou byl převeden, začne v porovnání s původně vykonávanou prací dosahovat stejných nebo vyšších výdělků.


Je mimo pochybnost, že práce, na kterou musí být převeden zaměstnanec, u něhož bylo zjištěno ohrožení nemocí z povolání, musí být pro něho prací vhodnou vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, neboť z logiky věci vyplývá, že již z hlediska sledovaného preventivního účelu právní úpravy ohrožení nemocí z povolání nepřichází v úvahu převedení zaměstnance na práci, která by jej zdravotně ohrožovala. Protože k převedení zaměstnance na jinou práci dochází - jak ze shora citovaných ustanovení vyplývá na základě a za podmínek upravených v ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) a § 37 odst. 5 zák. práce, zatímco ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě řeší jen důsledky ztráty způsobilosti zaměstnance vykonávat dosavadní práci, je třeba otázku, zda dosavadní zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou vhodnou práci ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě, posuzovat přímo podle ustanovení § 37 odst. 5 zák. práce; protože zaměstnavatel je - kromě jiného - povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti [srov. § 133 odst. 1 písm. a) zák. práce], musí být stejná hlediska vztažena také na práci, kterou má zaměstnanec vykonávat poté, co přejde k jinému zaměstnavateli.


Z těchto důvodů lze s dovolatelem souhlasit, že zaměstnanci, u něhož bylo zjištěno ohrožení nemocí z povolání, musí být při převedení na jinou práci z tohoto důvodu nebo při přechodu k jinému zaměstnavateli nabízena jiná vhodná práce zdravotně vhodná nejen se zřetelem na profesionální zdravotní postižení, ale i s ohledem na obecný zdravotní stav zaměstnance . Nelze však sdílet v podstatě z důvodů uvedených shora - názor, že skončí-li zaměstnanec pracovní poměr u jiného zaměstnavatele bez zdravotní příčiny, anebo pokud zdravotní příčina skončení tohoto zaměstnání byla jiná, tzv. obecně zdravotní , nepřísluší mu nárok na mzdový doplatek ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě.


Uvedený názor totiž opomíjí, že nutnost přechodu na jinou práci nebo k jinému zaměstnavateli je zde proto, že zaměstnanci brání ohrožení nemocí z povolání i nadále vykonávat původní práci, kterou před zjištěním ohrožení nemocí z povolání vykonával i s méně příznivým obecně zdravotním stavem. Jestliže totiž práce, kterou začal vykonávat u jiného zaměstnavatele, ve skutečnosti pro něj nebyla vhodná i vzhledem k jeho celkovému zdravotnímu stavu, nelze jej nutit - v rozporu se zákonem obecně a v rozporu s preventivním účelem právní úpravy ohrožení nemocí z povolání zvláště - aby při výkonu této práce setrvával, chce-li si doplatek zachovat, neboť účel úpravy uvedené v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě může být naplněn až tehdy, jestliže je zaměstnanci umožněno vykonávat práci, která je pro něj vhodná skutečně, nikoliv jen se zřetelem na pracovní omezení vyplývající ze zjištěného ohrožení nemocí z povolání .


Jestliže oproti tomu práce, kterou zaměstnanec začal vykonávat u jiného zaměstnavatele, pro něj byla prací vhodnou a zaměstnanec tento pracovní poměr rozváže z jiných příčin než se zřetelem na pracovní omezení vyplývající ze zjištěného ohrožení nemocí z povolání , jeho nárok na mzdový doplatek přesto nezaniká; jestliže se neobnovila schopnost výkonu původní práce a tudíž dále existují předpoklady pro vznik nároku na doplatek mzdy do průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě, přísluší mzdové vyrovnání - je-li výdělek dosahovaný u dalšího jiného zaměstnavatele ještě nižší - v původní výši, tj. pouze do průměrného výdělku dosaženého na práci u jiného zaměstnavatele, jíž se zaměstnanec bez vážných důvodů vzdal. V opačném případě, jako je tomu v posuzované věci, kdy zaměstnanec získá zaměstnání výhodnější, pak zaměstnanci přísluší doplatek ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem a skutečně dosahovaným výdělkem. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že je správný závěr odvolacího soudu, že žalobci tím, že nastoupil práci u dalšího jiného zaměstnavatele - žalovaného 1), která byla ve srovnání s prací u E. K. s.r.o. naopak výhodnější, avšak dosud méně výhodná, než u žalovaného 2), nárok na doplatek mzdy do průměrného výdělku dosahovaného u žalovaného 2) zaniknout nemohl.


Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) a § 8 odst. 2 zákona o mzdě, jsou (resp. po dobu platnosti zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, do 31.12.2006 byla) neústavní proto, že zákon zavazuje zaměstnavatele, u jejichž zaměstnanců bylo zjištěno ohrožení nemocí z povolání, celoživotně jim doplácet mzdu do průměrného výdělku a tak nutí zaměstnavatele platit z vlastních prostředků jako mzdovou složku něco, co by mělo být řešeno v systému sociálních dávek, aniž by šlo o náhradu škody . Vedle toho, že součástí refundace , kterou může uplatnit jiný zaměstnavatel vůči zaměstnavateli, u něhož došlo ke vzniku ohrožení nemocí z povolání podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o mzdě musí být nejen - jak dovolatel také namítá - vlastní plnění poskytnuté zaměstnanci, nýbrž vyplacený doplatek v širším smyslu (tj. včetně příslušných odvodů zaměstnance a zaměstnavatele odváděných v souvislosti s poskytováním této části mzdy), uvedená námitka nepřihlíží náležitě k tomu, že právní úprava doplatku ke mzdě zaměstnance, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, tížící zaměstnavatele v souvislosti s jeho právem podnikat (Čl. 26 Listiny základních práv a svobod), je součástí širšího komplexu ustanovení, která oproti tomu realizují právo zaměstnance na ochranu zdraví (Čl. 31 Listiny základních práv a svobod). Jestliže se opatření, která zaměstnavatel podnikl v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci projeví - byť i z objektivních důvodů - jako neúčinná, nelze důvodně namítat, že by následky ohrožení zdraví, které zaměstnanec utrpěl v souvislosti s hospodářskou činností - jak dovolatel zdůrazňuje soukromého podnikatele , měly být hrazeny z veřejných zdrojů, když tímto způsobem by navíc byla setřena stimulační a motivační funkce na úseku preventivní činnosti zaměstnavatelských subjektů sledující ochranu před nepříznivými vlivy pracovního prostředí.





Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 1) podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a žalovaný 1) s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 6. února 2007


JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.


předseda senátu