21 Cdo 743/2015
Datum rozhodnutí: 17.12.2015
Dotčené předpisy: § 107 o. s. ř., § 107a o. s. ř., § 249 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb., § 242 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb.



21 Cdo 743/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně AZT, spol. s r.o. se sídlem v Brně, Černovická č. 619/13, IČO 25534611, zastoupené Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova č. 138/4, proti žalované Mgr. Š. G. , zastoupené Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní č. 614/6, o 1.164.720,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 271/2005, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2014 č.j. 44 Co 85/2013-284, takto:

Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 21.6.2005 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila "pohledávku ve výši 1.164.720,-Kč a úrok z prodlení ve výši 3% p.a. počítaný z částky 1.164.720,-Kč od 8.11.2004 do zaplacení a náklady řízení ve výši 105.044,- Kč". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že v době od 17.7.1998 do 2.6.2004 byla žalovaná společníkem žalobkyně a že v roce 2003 byla také její zaměstnankyní. Žalobkyně měla v předmětném období zřízen "účet v českých korunách, eurech a amerických dolarech". Poté, co žalobkyně zadala kontrolu svých účetních operací za rok 2003, bylo zjištěno, že žalovaná, kterou bylo možné identifikovat z výběrových pokladních dokladů jako osobu výběrce, vybrala za období roku 2003 z "CZK bankovního účtu" hotovost v celkové výši 2.964.000,- Kč; na "účty EUR a USD" byly postupně vkládány v hotovosti valuty a v souhrnu za rok 2003 byly na valutové účty vloženy "valutové peněžní prostředky v přepočtu k jednotlivým aktuálním kurzům ČNB za 2.067.795,65 Kč". Rozdíl mezi peněžními prostředky zaúčtovanými jako výdaje z pokladny za účelem nákupu valut a jejich následného vkladu na bankovní devizové účty činí 896.204,35,- Kč. Kromě přímých výběrů hotovosti z bankovního účtu žalovaná prováděla též výběry a platby pomocí platební karty; v roce 2003 se jednalo o částku 112.515,80 Kč. Tyto peníze však nebyly nikdy vloženy do pokladny, i když tak byly zaúčtovány, a provedené nákupy nebyly učiněny ve prospěch společnosti. V průběhu řízení žalobkyně zdůvodnila žalobu též tím, že žalované poskytla půjčku, která byla evidována na účtu pohledávek č. 378002, přičemž konečný zůstatek půjčky ke dni 31.12.2003 činil 156.000,- Kč. Žalovaná se pokusila o zápočet této pohledávky, nicméně žalobkyně má za to, že tento zápočet nelze pokládat za účinný, když se vzájemné pohledávky nemohly setkat.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.6.2012 č.j. 44 C 271/2005-252 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 77.760,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Milana Sochora. Soud prvního stupně dovodil, že "nepřichází u žalované v úvahu odpovědnost za škodu vzniklou z pracovního poměru uzavřeného účastníky", neboť žalovaná "neměla uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti, nebyly jí vymezeny žádné povinnosti popisem pracovní činnosti, nebylo jí vytknuto žádné porušení pracovní kázně ani jiné porušení pracovních předpisů" a nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila povinnost a že by zde byla příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody. Protože žalobkyně neprokázala, kdy byla žalované poskytnuta půjčka a jak by měla být splácena, a protože nesprávné zaúčtování započtené pohledávky nelze přičítat k tíži žalované, která nebyla účetní žalobkyně, nemůže být žaloba důvodná.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání a v průběhu řízení před odvolacím soudem v podání ze dne 3.11.2014 navrhla, aby na její místo nastoupila do řízení společnost BJ.VITIS s.r.o. se sídlem v Brně, Běhounská č. 108/7, IČO 26233304, které smlouvou ze dne 26.2.2014 postoupila vymáhanou pohledávku.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10.11.2014 č.j. 44 Co 85/2013-284 připustil, aby na místo žalobkyně vstoupila do řízení BJ.VITIS s.r.o. se sídlem v Brně, Běhounská č. 108/7, IČO 26233304. Odvolací soud zjistil, že smlouvou ze dne 26.2.2014 žalobkyně postoupila vymáhanou pohledávku společnosti BJ.VITIS s.r.o. a že postupník souhlasí se svým vstupem do řízení, a dovodil, že nastala skutečnost, s níž zákon spojuje převod práva, o které v řízení jde, a že byly splněny podmínky podle ustanovení § 107a odst. 2 občanského soudního řádu pro připuštění navrhované změny v účastenství.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že postup ze strany žalobkyně je "naprosto účelový z důvodu, aby se zbavila povinnosti nést náklady dlouho trvajícího soudního řízení", které jen v řízení před soudem prvního stupně činí 185.920,- Kč "bez DPH". Společnost BJ.VITIS s.r.o. je podle názoru žalované "tzv. mrtvou firmou", jejímž "jediným společníkem je 27 letý Bulhar bez udané adresy pobytu v ČR, tj. tzv. bílý kůň". Žalovaná dovozuje, že jde o "zneužití ustanovení § 107a občanského soudního řádu, když je fakticky vyloučeno vymožení značných nákladů řízení dosud vzniklých na straně žalované na postupníku". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že "návrh žalobkyně na připuštění vstupu společnosti BJ.VITIS s.r.o. do řízení na místo žalobkyně AZT, spol. s r.o. zamítne, event. aby usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení".
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř.") a že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.a je přípustné podle ustanovení § 238a o.s.ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně se v projednávané věci domáhá po žalované jednak zaplacení půjčky evidované ke dni 31.12.2003 ve výši 156.000,- Kč, kterou jí žalovaná dosud nevrátila, jednak zaplacení náhrady škody ve výši 1.008.720,- Kč, kterou jí žalovaná v průběhu roku 2003 způsobila "částečně v pozici společníka a částečně v pozici zaměstnance". Otázku, zda smlouva o postoupení pohledávky ze dne 26.2.2014 představuje právní skutečnost, která je způsobilá mít za následek převod práva na jiného, je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v té době, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném v době do 31.12.2003 (dále jen "zák. práce") a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném v době do 31.12.2003 (dále jen "obč. zák."). Vzhledem k tomu, že "původní" právní úpravou se řídí také všechny právní skutečnosti působící na změnu právního poměru (včetně změny v osobě věřitele), i když nastaly teprve za účinnosti "nové" právní úpravy, je podle těchto (dosavadních) právních předpisů třeba posoudit rovněž smlouvu o postoupení pohledávky.
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 o.s.ř. (srov. § 107a odst.1 o.s.ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení § 107a odst. 1 o.s.ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobkyně; souhlas žalované nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (srov. § 107a odst. 2 větu první o.s.ř.).
Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo, soud - jak vyplývá z ustanovení § 107a o.s.ř. - ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod práv (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práv), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek přechod nebo převod práv (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (srov. § 249 odst. 1 zák. práce). Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že je vyloučeno, aby přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastal jen na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem (jinou právnickou nebo fyzickou osobou), aniž by šlo o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo zvláštní právní předpisy přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů spojují (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Smlouva o postoupení pohledávky je dvoustranný právní úkon, který uzavírá původní věřitel (postupitel) s jinou osobou (postupníkem). Předmětem smlouvy je postoupení určité pohledávky (práva na plnění od dlužníka) původního věřitele postupníku, který se stává věřitelem dlužníka na místě původního věřitele (postupitele). S uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky zákoník práce, ani zvláštní právní předpisy nespojovaly přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem by byl nárok z pracovněprávních vztahů, tedy - kromě toho, že by šlo o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce - není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného ve smyslu ustanovení § 107a o.s.ř. (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 2659/2003, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). Vzhledem k tomu, že předmětem smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 26.2.2014 byl též nárok z pracovněprávních vztahů účastnic, nemůže se jednat (nejméně v části, kterou došlo k převodu pracovněprávních nároků na společnost BJ.VITIS s.r.o.) o právní skutečnost, s níž by právní předpisy spojovaly převod práva na jiného.
Ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012) dále dovodila, že soud může ve výjimečných případech - při jinak doložených předpokladech pro vyhovění návrhu podle ustanovení § 107a o.s.ř. - zamítnout "prostřednictvím ustanovení § 2 o.s.ř." návrh, aby do řízení vstoupil na místo žalobce nabyvatel práva, a že takový postup je na místě například tehdy, kdyby bylo možné podle toho, co v řízení vyšlo najevo, dovodit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle ustanovení § 107a o.s.ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, ovšem k takovému kroku nepostačuje.
Žalovaná v projednávané věci namítá, že postupník (společnost BJ.VITIS s.r.o.) je tzv. mrtvou firmou a že žalobkyně postoupila svou pohledávku jen proto, aby se v případě neúspěchu ve věci "zbavila povinnosti nést náklady dlouho trvajícího soudního řízení". Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že se při svém rozhodování věcí z (výše) uvedeného pohledu nezabýval, ačkoliv to vyžadoval nepochybně dosavadní průběh řízení.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné (v souladu se zákonem) a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o.s.ř. vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Ljubomír Drápal předseda senátu