21 Cdo 739/2014
Datum rozhodnutí: 06.05.2014
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



21 Cdo 739/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného A. M. , zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova č. 175, proti povinné MIMOSA, akciová společnost v likvidaci se sídlem ve Zlíně-Louky, Šternbernská č. 300, IČO 60717386, pro 24.691,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 E 37/2010, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2011, č. j. 15 Co 176/2011-69, takto:

I. Dovolání oprávněného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2011, č. j. 15 Co 176/2011-69, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 3. 2011, č. j. 23 E 37/2010-52, jímž byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí (nařízený týmž soudem usnesením ze dne 23. 2. 2010, č. j. 23 E 37/2010-10), není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř. , a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť oprávněným namítaná pochybení soudů v tom, že přistoupily předčasně k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 326a o. s. ř., protože soudy z údajů dostupných evidencí, popř. z nalézacího spisu či z vnitřních evidenčních pomůcek soudů, nezjišťovaly majetek povinné, a přesto soud prvního stupně vyzýval oprávněného ke sdělení majetku povinné a že nevyrozuměl oprávněného o všech prováděných soupisech majetku povinné, představují výhradně vady řízení, jež však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3575/2007).

Protože dovolání oprávněného proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Povinná měla v dovolacím řízení úspěch, a proto by měla podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení; povinné však prokazatelné náklady řízení nevznikly a této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2014


JUDr. Mojmír Putna předseda senátu