21 Cdo 736/2006
Datum rozhodnutí: 08.02.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 736/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. P., a.s. v likvidaci, zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Ing. J. T., , a 2) J. T., oběma zastoupeným advokátem, o 1.227.768,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 527/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. října 2005, č.j. 7 Co 2219/2005-276, takto:


I. Dovolání žalovaných se zamítá.


II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.240,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se žalobou podanou dne 16.5.2003 u Okresního soudu v Jindřichově Hradci (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 1.227.768,26 Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. od 13.9.1994 do zaplacení a 49.112,- Kč na náhradě "nákladů řízení spojených s uplatněním pohledávky" s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobkyně může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, a to "rozestavěného rodinného domku na pozemku parc. č. 3890/127 - ostatní plocha, jiná plocha a pozemku parc. č. 3890/127 - ostatní plocha, jiná plocha o výměře 295 m2, vše v obci a k.ú. J. H., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. vedené pro obec a katastrální území J. H.", kterou mají žalovaní ve společném jmění manželů. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě smlouvy o úvěru ze dne 8.3.1993 poskytla dlužníkovi A. V. s.r.o. (nyní A. V. s.r.o. v likvidaci) se sídlem v J. H., střednědobý úvěr na nákup nemovitostí ve výši 1.400.000,- Kč, který se dlužník zavázal zaplatit ve splátkách, nejpozději ("s konečným termínem splatnosti") do dne 20.2.1997; své povinnosti ze smlouvy však nesplnil a pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.11.1996, č.j. 13 Cm 627/96-41 mu bylo uloženo, aby žalobkyni na úhradu poskytnutého úvěru zaplatil 1.227.768,20 Kč s 18% úrokem z prodlení od 13.9.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 49.112,- Kč. K zajištění pohledávky z úvěru žalobkyně uzavřela se žalovanými dne 8.3.1993 smlouvu o zřízení zástavního práva k "rozestavěnému rodinnému domku na pozemku parc. č. 3890/127 a k pozemku parc. č. 3890/127 v kat. území a obci J. H.", které jsou nyní ve společném jmění žalovaných; zástavní právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 11.3.1993. Žalobkyně se domáhá ve smyslu ustanovení § 151f občanského zákoníku "ve znění účinném v době vzniku jejího nároku jako zástavního věřitele" uspokojení své pohledávky ze zástavy.


Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 28.11.2003, č.j. 2 C 527/2003-128 zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 1.122.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení ročně z částky 1.227.768,- Kč od 13.9.1994 do 30.10.2003 ve výši 602.328,20 Kč a 18% úrok z prodlení ročně z částky 1.122.000,- Kč od 31.10.2003 do zaplacení "s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobkyně může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, a to rozestavěného rodinného domku na pozemku parc.č. 3890/127 - ostatní plocha, jiná plocha a pozemku parc.č. 3890/127 - ostatní plocha, jiná plocha o výměře 295 m2, vše v obci a k.ú. J. H., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v J. H. na LV č. vedené pro obec a katastrální území J. H., kterou mají žalovaní ve společném jmění manželů", zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby "řízení o nároku na zaplacení nákladů řízení spojených s vymáháním pohledávky ve výši 49.112,- Kč, nárok na zaplacení úroků z úvěru uplatněných ve výši 105.768,26 Kč a dále nárok na zaplacení části 18% úroků z prodlení ročně od 13.9.1994 do zaplacení ve výši 1.444.361,80 Kč" a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 60.354,- Kč k rukám advokáta a že žalobkyně je povinna doplatit "na účet ČR - Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci" soudní poplatek ve výši 24.100,- Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 8.3.1993 je ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku neplatná, neboť v ní nebylo "určitě stanoveno, co je předmětem smlouvy o zřízení zástavního práva". Ani "za použití výkladových pravidel" totiž nebylo možné dovodit, zda žalovaní dali do zástavy jak "rozestavěný domek na parcele č. 3890/127", tak i samotnou "parcelu č. 3890/127"; vyjádřený "projev vůle je sice po jazykové stránce srozumitelný (v zástavní smlouvě je "jednoznačně uveden název nemovitosti jako rozestavěného rodinného domku na stavební parcele 3890/127, nikoliv již pozemek samotný"), není ovšem jednoznačný (ve smlouvě uvedená cena nemovitostí ve výši 719.246,- Kč vychází z ocenění "rodinného domu, venkovních úprav a pozemků") a tím "zůstává neurčitý jeho věcný obsah". Protože zástavní smlouva ze dne 8.3.1993 je neplatná, nemohlo na jejím základě vzniknout zástavní právo a nemovitosti žalovaných nemohou být zdrojem pro uspokojení pohledávky žalobkyně.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11.3.2004, č.j. 7 Co 502/2004-158 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve výroku o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek ho změnil tak, že se žalobkyni povinnost doplatit soudní poplatek neukládá, a vyslovil, že "ve výroku o částečném zastavení řízení zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen". Dospěl k závěru, že "předmětem zástavy" je nepochybně (jak vyplývá nejen z obsahu zástavní smlouvy, ale též z "postojů účastníků v průběhu řízení") "rozestavěný rodinný dům na parcele č. 3980/127 - ostatní plocha, jiná plocha v k.ú. a obci J. H." a že "výkladové problémy může činit pouze otázka, zda předmětem zástavní smlouvy byl i samotný pozemek č. 3890/127", který není "výslovně v zástavní smlouvě uveden" a ohledně něhož lze "jako o předmětu zástavy" usuzovat jen z toho, že "hodnota zástavy byla s poukazem na konkrétní znalecký posudek stanovena v částce zahrnující i hodnotu konkrétního stavebního pozemku". Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že "otázku projevu vůle účastníků při uzavření zástavní smlouvy i ohledně tohoto konkrétního pozemku individuálně nezkoumal" a že "neuvážil, že případná neplatnost zástavní smlouvy nemusí mít vliv na vznik zástavního práva", a uložil mu, aby se v dalším řízení zabýval "i dalšími námitkami žalovaných, případně aby doplnil řízení ke zjištěním rozhodným pro závěr o tom, zda vzniklo zástavní právo na základě uzavřené zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993, zda se žalobkyně po právu domáhá uspokojení ze zástavy či zda pohledávka žalobkyně stejně jako zástavní právo zaniklo uspokojením z jiné zástavy".


Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 7.10.2004, č.j. 9 C 527/2003-175 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 147.573,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že "předmětem zástavy" byl podle zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993 nepochybně jen "rozestavěný rodinný dům na parc. č. 3890/127 v k.ú. J. H." a že samotný "pozemek č. 3890/127 - ostatní plocha" nebyl zástavou, což jak vyplývá ze zástavní smlouvy, tak i "odpovídá vůli účastníků"; soud prvního stupně přitom poukázal na to, že "cena zástavy není podstatnou náležitostí zástavní smlouvy a nemůže způsobit její neplatnost", i kdyby tu byl "rozdíl ve vyčíslené ceně rozestavěného rodinného domku a ceně zástavy uvedené v zástavní smlouvě", a že žalobkyně "rozšířila žalobu o předmětný pozemek" podle svého vyjádření "pouze z opatrnosti s ohledem na to, jak je zástavní právo zapsáno v katastru nemovitostí". K nemovitosti žalovaných však zástavní právo podle názoru soudu prvního stupně nevzniklo. Rozestavěný rodinný domek nezapsaný v katastru nemovitostí totiž nebyl "způsobilou zástavou" a zástavní právo k této "rozestavěné stavbě" nebylo vloženo do katastru nemovitostí (katastrální úřad v rozporu se zněním zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993 "zapsal zástavní právo k pozemku"); jde proto o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1.4.2005, č.j. 7 Co 180/2005-220 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby "na zaplacení částky 1.122.000,- Kč s příslušenstvím ve výroku uvedeném s tím, že se žalobkyně může domáhat uspokojení této pohledávky jen z výtěžků prodeje pozemku parcelní číslo 3890/127 - ostatní plocha, jiná plocha o výměře 295 m2 v obci a katastrálním území J. H., zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště J. H. na LV č. "; v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že "pozemek parc. č. 3890/127 - ostatní plocha" nebyl "předmětem zástavní smlouvy" a že proto k němu nemohlo vzniknout zástavní právo. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně a po zopakování některých listinných důkazů odvolací soud dále dospěl k závěru, že v době uzavření zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993 stavba rodinného domku byla - s ohledem na míru rozestavění - věcí ve smyslu ustanovení § 119 občanského zákoníku a že proto byla také způsobilou zástavou. Protože Katastrální úřad v J. H. svým rozhodnutím č.j. povolil podle této zástavní smlouvy vklad zástavního práva s právními účinky vkladu ke dni 11.3.1993 a protože je soud tímto pravomocným rozhodnutím vydaným ve správním řízení v projednávané věci podle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. vázán, zástavní právo k rozestavěnému rodinnému domku žalovaných platně vzniklo; okolnost, jak se "vklad zástavního práva projevil na výpisu z katastru nemovitostí", není z hlediska naplnění podmínek vzniku zástavního práva podle ustanovení § 151b odst. 2 občanského zákoníku významná. Odvolací soud současně uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval námitkami žalovaných, podle nichž zajištěná pohledávka jednak měla být uspokojena z jiné zástavy, jednak se promlčela.


Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 26.5.2005, č.j. 9 C 527/2003-243 žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 1.122.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení ročně z částky 1.227.768,- Kč od 28.9.2001 do 30.10.2003 ve výši 469.133,26 Kč a s 18% úrokem z prodlení ročně z částky 1.122.000,- Kč od 31.10.2003 do zaplacení s tím, že uspokojení této pohledávky se žalobkyně může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, a to "rodinného domu čp. 777, část obce J. H. III., na pozemku parc.č. 3890/127 - ostatní plocha, jiná plocha, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště v J. H. na LV č. . pro obec a katastrální území J. H.", kterou mají žalovaní ve společném jmění manželů, z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o zaplacení úroků z úvěru co do částky 133.195,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně z úvěru poskytnutého dlužníku A. V. s.r.o. (nyní A. V. s.r.o. v likvidaci), ve výši 1.400.000,- Kč je zajištěna rodinným domem žalovaných postaveným na "parc. č. 3890/127 v k.ú. J. H.", který byl dán do zástavy jako "rozestavěná stavba" v době, kdy byl již věcí ve smyslu ustanovení § 119 občanského zákoníku (rozestavěný dům měl již dvě nadzemní podlaží a "stavba byla zhruba hotová"), a ohledně něhož byl vklad zástavního práva povolen pravomocným rozhodnutím katastrálního úřadu. Námitku žalovaných, že žalobou je uplatňováno zástavní právo k "dokončené stavbě", zatímco zástavní smlouva hovoří o rozestavěném rodinném domku, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "se jedná o tutéž věc" a že "zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství i přírůstky". Soud prvního stupně dovodil, že zajištěná pohledávka nebyla zcela uspokojena z jiné zástavy, neboť z prodeje zástavy v "konkursu vedeném na úpadce J. J." žalobkyně obdržela 1.599.242,- Kč a "v rámci konkursního řízení" na tohoto úpadce dalších 135.195,- Kč, které byly "započteny" na úhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky a na náhradu úroků z úvěru a úroků z prodlení a ohledně kterých žalobkyně vzala žalobu zpět. Úrok z prodlení ve výši 18% ročně nemůže být - jak se žalovaní domnívají - v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyni již byl přiznán pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.11.1996, č.j. 13 Cm 627/96-41. Nárok žalobkyně na uspokojení pohledávky ze zástavy není - jak se domnívají žalovaní - promlčen, neboť podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka a k promlčení zajištěné pohledávky dosud nedošlo.


K odvolání účastníků řízení (odvolání žalobkyně směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.10.2005, č.j. 7 Co 2219/2005-276 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vyhovění žalobě a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 48.480,- Kč k rukám advokátky. Poté, co odkázal na své závěry obsažené v předchozím rozsudku ze dne 1.4.2005, č.j. 7 Co 180/2005-220 o platnosti zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993, se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že nárok žalobkyně na uspokojení její pohledávky ze zástavy není promlčen, neboť "promlčení zajištěné pohledávky nebylo v řízení zjištěno" a podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní právo nemůže promlčet dříve než zajištěná pohledávka; uvedené platí i tehdy, byla-li zástavním právem zajištěna pohledávka z obchodněprávních vztahů. Protože z prodeje jiné zástavy nebyla zajištěná pohledávka uspokojena ve větším rozsahu než byla rozsudkem soudu prvního stupně žalobkyni přiznána a protože nárok žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, je rozsudek soudu prvního stupně správný.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají v první řadě, že zástavní smlouva ze dne 8.3.1993 je pro neurčitost neplatná (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku), neboť jejím předmětem byl pouze rozestavěný rodinným dům a zástavní smlouva ohledně zástavy "střídavě pojednává jako o nemovitosti (jednotné číslo), resp. o nemovitostech (množné číslo)". Zástavní právo k rozestavěnému rodinnému domu žalovaných ani nemohlo podle názoru žalovaných vzniknout. Uvedená stavba nebyla zapsána v katastru nemovitostí, nebyla proto "způsobilým předmětem zástavy" a vklad zástavního práva provedený na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v J. H. sp. zn. se mohl týkat jen jediné nemovitosti zapsané v té době v Katastru nemovitostí ČR, a to "pozemku parc. č. 3890/127 v obci a kat. úz. J. H."; kdyby účastníci chtěli zřídit zástavní právo k "rozestavěné stavbě", musela by být stavba "zaměřena geometrickým plánem, doložena příslušným stavebním povolením a zřejmě i znaleckým posudkem, který by dostatečným způsobem identifikoval stádium její rozestavěnosti, a takto zapsána v katastru nemovitostí", což se nestalo. Žalovaní nesouhlasí též s tím, jak soudy zhodnotili namítnuté promlčení nároku žalobkyně na uspokojení ze zástavy. Zdůrazňují, že "nikdy nebyli obligačními dlužníky žalobkyně", a dovozují, že "právo zástavního věřitele uspokojit se ze zástavy, tedy získat samostatný exekuční titul proti zástavnímu dlužníkovi, který není dlužníkem obligačním, je právem majetkovým, nikoliv vlastnickým a proto se promlčuje v obecné promlčecí době"; protože zajištěná pohledávka měla být obligačním dlužníkem splněna do 16.12.1996, uplynula obecná tříletá promlčecí doba dnem 16.12.1999. Žalovaní současně poukazují na to, že zástavním právem k jejich nemovitosti byl zajištěn závazek z úvěru, tedy "obchodněprávní vztah", a docházejí k závěru, že obchodním právem se musí řídit také jeho zajištění zástavním právem; v takovémto případě by obecná čtyřletá promlčecí doba uplynula dnem 16.12.2000, přičemž obchodní zákoník "neobsahuje žádné ustanovení o tom, že by se zástavní právo nepromlčelo dříve než zajištěná pohledávka". Podle názoru dovolatelů "je požadavek žalobkyně v rozporu s dobrými mravy", neboť poskytnutý úvěr byl zajištěn dvěma zástavami, a to nemovitostí žalovaných a nemovitostmi ve vlastnictví J. J., a "dokazováním bylo zjištěno, že v rámci exekučního řízení - dražby byla žalobkyně již uspokojena (z výtěžku prodeje nemovitostí J. J. byla pohledávka žalobkyně uspokojena)". Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl jako zjevně bezdůvodné, resp. aby je zamítl, neboť napadené rozhodnutí je správné. Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu, které vyplývají z jeho rozsudku ze dne 1.4.2005, č.j. 7 Co 180/2005-220 a z napadeného rozsudku ze dne 19.10.2005, č.j. 7 Co 2219/2005-276. Uvedla, že ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 byl předmět zástavní smlouvy řádně a dostatečně označen, že se jednalo o "způsobilý předmět zástavy" a že příslušný katastrální úřad postupoval správně, když vklad zástavního práva podle této smlouvy povolil, čímž byly splněny zákonem stanovené podmínky vzniku zástavního práva. Při posuzování otázky promlčení soudy správně vycházely z ustanovení § 100 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se zástavní právo nepromlčuje dříve než zajištěná pohledávka, což platí - jak to vyplývá z akcesoriety zástavního práva - i v případě, kdy zástavní právo zajišťuje závazek z obchodně právního vztahu. K námitce, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, uvedla, že úrok z prodlení ve výši 18% p.a. odpovídal obvyklé sazbě úroků z prodlení platné pro obchodně právní vztahy v době uzavření smlouvy o úvěru a že v této výši byl žalobkyni přiznán pravomocným rozsudkem, a že z výtěžku prodeje jiné zástavy došlo pouze k částečnému uspokojení zajištěné pohledávky ve výši 1.732.437,- Kč, která byla žalobkyní započtena na příslušenství.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Otázku, zda nemovitost žalovaných je zatížena ve prospěch žalobkyně zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu zřízení zástavního práva - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen "obč. zák."), zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 12.8.1993 (dále jen "zákona o zápisech práv") a podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění účinném do 30.6.1996 (dále jen "katastrálního zákona").


Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.


Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.


Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.


Podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.


Podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona o zápisech práv se do Katastru nemovitostí ČR zapisují práva k nemovitostem, a to vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni, předkupní právo, pokud má mít účinky věcného práva, a jiná práva, pokud byla zřízena jako věcná práva k nemovitostem, jakož i další práva, pokud tak stanoví zákon.


Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona se v katastru evidují stavby spojené se zemí pevným základem, a to jednak stavby, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo, jednak stavby, kterým popisné nebo evidenční číslo přiděleno nebylo, jde-li o stavby seskupené na pozemku téhož vlastníka a užívané pro jiné než bytové účely, s výjimkou drobných staveb, jen v souboru geodetických informací, nebo o stavby, jejichž obvod tvoří vlastnickou hranici nebo hranici druhu pozemku a které jsou na pozemcích ve vlastnictví téhož vlastníka, s výjimkou drobných staveb.


Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. - určení předmětu zástavního práva (zástavy) a označení zajišťované pohledávky.


Náležitosti smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) musí být uvedeny - jak vyplývá z ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. - určitě a srozumitelně, jinak je smlouva neplatná. Vznikne-li o obsahu takové písemné smlouvy pochybnost z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit o odstranění takové nejasnosti pomocí výkladu právního úkonu, prováděného - jde-li o občanskoprávní vztah - podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Podle ustálené judikatury soudů výklad obsahu smlouvy může směřovat jen k objasnění toho, co v ní bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu obsahu smlouvy vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem. V případě, že nejasnost v obsahu smlouvy nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je odůvodněn závěr, že smlouva je neplatná. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.


V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedených východisek při svém rozhodování vycházel. Předmětem zástavního práva (zástavou) byl - jak soudy dovodily zejména z Čl. II a III. Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 a výkladů projevů vůle účastníků smlouvy - "rozestavěný rodinný domek na parcele stavební č. 3890/127 ostatní plocha, staveniště, vše na LV č. k.ú. J. H., obec J. H.". Hovoří-li se ve Smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 ve vztahu k zástavě - jak na to poukazují dovolatelé - jednou "jako o nemovitosti" (tedy v jednotném čísle) a jindy "jako o nemovitostech" (tedy v množném čísle), není to (za daného označení zástavy) samo o sobě způsobilé vyvolat jakoukoliv nejasnost v obsahu smlouvy ve vymezení předmětu zástavního práva; nelze proto souhlasit s dovolateli, kteří v této okolnosti spatřují neurčitost obsahu smlouvy a kteří z tohoto důvodu dovozují neplatnost Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993.


Provedenými důkazy bylo za řízení soudy zjištěno, že rozestavěný dům žalovaných měl v době uzavření Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 již dvě nadzemní podlaží, stavba byla zhruba hotová, bylo provedeno veškeré zdivo, osazeny okna, uvnitř stavby byly provedeny všechny stropy, kompletně byl proveden krov, krytina a osazeny okapy. Soudy za tohoto stavu v souladu s ustálenou judikaturou dovodily, že šlo o věc v právním slova smyslu a tedy o samostatný způsobilý předmět občanskoprávních a jiných právních vztahů.


Žalovaní dovozují, že jejich rozestavěný dům nebyl "způsobilým předmětem zástavy" (správně způsobilým předmětem zástavního práva nebo způsobilou zástavou), neboť v době uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 nebyl evidován v Katastru nemovitostí ČR. Uvedený názor nelze považovat za správný.


Věci jsou způsobilým předmětem občanskoprávních a jiných právních vztahů. Představuje-li rozestavěný dům věc v právním slova smyslu, jde vždy o způsobilý předmět právních vztahů, a to včetně vztahů ze zástavního práva. Uvedené samozřejmě platí bez ohledu na to, zda taková věc podléhá evidenci v Katastru nemovitostí ČR nebo že v rozporu s právními předpisy není evidována v Katastru nemovitostí ČR, navíc rozestavěné budovy v době uzavření zástavní smlouvy (na rozdíl od právní úpravy účinné od 1.7.1996) evidenci v Katastru nemovitostí ani nepodléhaly [srov. zejména § 2 odst. 1 písm. c) katastrálního zákona].


Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus acquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až tehdy, naplní-li se stanovený právní důvod nabytí zástavního práva.


Právní způsob nabytí zástavního práva k nemovitosti (modus acquirendi) představoval v době uzavření Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 - jak se uvádělo v ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. - vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Uvedené plně dopadalo na zástavní práva k nemovitostem, které byly evidovány (podléhaly evidenci) v Katastru nemovitostí ČR. Šlo-li o rozestavěné budovy, které evidenci v Katastru nemovitostí v době uzavření Smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 8.3.1993 nepodléhaly, i když šlo o věci v právním slova smyslu a tedy i o způsobilý předmět právních vztahů, je třeba vzít v úvahu, že vklad práva do katastru nemovitostí ohledně takových věcí, i kdyby o něm bylo příslušným orgánem rozhodnuto, stejně nemohl být proveden (protože věci, kterých se týká, v něm nejsou uvedeny), a že tedy smysl (účel) zápisu práv do katastru nemovitostí v takovém případě vůbec nemohl být naplněn. Za této situace je odůvodněn závěr, že právní účinky zástavní smlouvy spočívající v nabytí zástavního práva ve prospěch zástavního věřitele nastávaly - bez ohledu na jinak vyžadovaný vklad práva - již dnem účinnosti smlouvy.


Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že vklad zástavního práva do katastru nemovitostí představoval tzv. modus acquirendi jen u nemovitostí, které byly evidovány (podléhaly evidenci) v Katastru nemovitostí ČR. Rozestavěné budovy v katastru nemovitosti nebyly evidovány; zástavní právo k nim proto vznikalo dnem účinnosti zástavní smlouvy, který nastával dnem uzavření smlouvy, nebyl-li v ní dohodnut jinak (dnem pozdějším). Z uvedeného současně vyplývá, že soudy dospěly, i když z ne zcela přiléhavého důvodu, k věcně správnému závěru, že ve prospěch žalobkyně vzniklo k "rozestavěnému rodinnému domku na parcele stavební č. 3890/127 ostatní plocha, staveniště, vše na LV č. k.ú. J. H., obec J. H." podle zástavní smlouvy ze dne 8.3.1993 zástavní právo.


Vzhledem k tomu, že žalobkyni vznikl nárok na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31.8.1998 (tj. před účinností zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), řídí se tento nárok i v současné době - jak správně dovodily soudy - ustanovením § 151f občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, který byl uveřejněn pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.5.2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, které bylo uveřejněno pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).


Zástavní právo slouží - jak uvedeno již výše - k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Zástavní právo nebylo (v době vzniku nároku žalobkyně na uspokojení pohledávky ze zástavy) - s výjimkou úpravy některých otázek zástavního práva obsažené v ustanovení § 299 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako "právo k věci cizí".


I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§ 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku] a i když se podle ustanovení § 261 odst. 4 obchodního zákoníku řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení § 261 odst. 1, 2 nebo 3 obchodního zákoníku, je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. § 1 odst. 1 obchodního zákoníku) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis - obchodní závazkové vztahy. S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení § 261 odst. 4 obchodního zákoníku řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v § 261 odst. 4 obchodního zákoníku) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu (srov. § 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve vztahu k promlčení zástavního práva.


Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty první občanského zákoníku se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) - vyloučeno.


Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§ 101 občanského zákoníku]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku).


Podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly promlčecí doby podle ustanovení § 101 nebo § 110 odst. 1 občanského zákoníku, zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky. Uvedené platí nejen tehdy, dal-li dlužník zajištěné pohledávky do zástavy svůj majetek, ale i v případě, že zástavní dlužník není dlužníkem zajištěné pohledávky, neboť z pohledu ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku tyto okolnosti nejsou významné; nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo, i kdyby byl jeho předmětem majetek jiné osoby než dlužníka této pohledávky.


Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí - jak správně dovozují žalovaní - obchodním zákoníkem. Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obchodního zákoníku za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet, neboť čtyřletá obecná promlčecí doba (§ 397 obchodního zákoníku) je dobou, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).


V projednávané věci byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.11.1996, č.j. 13 Cm 627/96-41, který nabyl právní moci dnem 13.12.1996 a stal se vykonatelným uplynutím 3 dnů od právní moci, přiznána zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru proti "obligačnímu dlužníku". Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tedy správně dovodil, že zajištěná pohledávka se dosud (do zahájení tohoto řízení před soudem prvního stupně dne 16.5.2003) nepromlčela a že proto se nemohlo vzhledem k ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku promlčet ani zástavní právo, zřízené k jejímu zajištění (nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy).


Důvodná není ani námitka žalovaných, že "požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy", neboť pohledávka žalobkyně "byla uspokojena z výtěžku prodeje druhé zástavy". V řízení před soudy totiž bylo prokázáno (jak vyplývá z výsledků dokazování před soudy), že, i když výtěžek z prodeje druhé zástavy byl žalobkyní započten na příslušenství pohledávky, zástavním právem zajištěná pohledávka dosud splněním nezanikla (došlo pouze k částečnému uspokojení příslušenství pohledávky, neboť s ohledem na dlouhou dobu prodlení v uspokojení pohledávky převyšoval úrok z prodlení několikanásobně jistinu pohledávky).


Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 24.165,- Kč (srov. ustanovení § 3 odst. 1 bod 6, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb.. a č. 618/2004), celkem ve výši 24.240,- Kč. Protože dovolání žalovaných bylo zamítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni tyto náklady nahradili. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 8. února 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu