21 Cdo 732/2006
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:





21 Cdo 732/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně C. V., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) G. M. B., a.s., 2) G. d. s.r.o., zastoupenému advokátem, o 8.611.469,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 257/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005 č.j. 54 Co 388/2005-118, takto:


Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhala, aby jí žalované společně a nerozdílně zaplatily 8.611.469,80 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná 2) provedla dne 7.10.2002 na návrh žalované 1) veřejnou nedobrovolnou dražbu nemovitostí žalobkyně "v k.ú. L. - stavbě s pozemkem o výměře 438 m2 zapsané na LV v katastru nemovitostí vedeném KÚ B. m." k uspokojení pohledávky z úvěru, který žalobkyni poskytla žalovaná 1) podle smlouvy o úvěru ze dne 13.8.1997 ve výši 6.000.000,- Kč a který byl zajištěn zástavním právem zřízeným k uvedeným nemovitostem podle zástavní smlouvy ze dne 3.9.1997. Nemovitosti vydražil za cenu 4.600.000,- Kč ing. B. H.; vyvolávací cena dražených nemovitostí byla stanovena ve výši 1.750.000,- Kč, neboť byly oceněny "na objednávku" žalované 2) soudním znalcem Ing. L. V. ve výši 3.500.000,- Kč. Žalobkyně má za to, že skutečná hodnota byla "nepoměrně vyšší", když znalec Ing. V. F. je v roce 1996 ocenil částkou 13.150.000,- Kč a v posudku znalce Ing. A. P. ze dne 20.7.2002 byla jejich cena stanovena ve výši 14.500.000,- Kč, a za odpovídající cenu je žalobkyně mohla - kdyby nedošlo k jejich veřejné nedobrovolné dražbě - prodat, například T. p. P. a.s. byl "ochoten akceptovat kupní cenu ve výši 12.500.000,- Kč". Podle názoru žalobkyně jí následkem prodeje nemovitostí ve veřejné nedobrovolné dražbě vznikla škoda ve výši rozdílu mezi "reálně a minimálně dosažitelnou kupní cenou" ve výši 12.500.000,- Kč a částkou 4.244.265,10 Kč, která se "provedením dražby dostala žalobkyni jako neplnohodnotný ekvivalent nemovitostí", tj. ve výši 8.255.734,90 Kč, a ve výši 355.734,90 Kč představující náklady dražby, jež byly uhrazeny z ceny dosažené vydražením. Odpovědnost žalované 1) za škodu žalobkyně dovozuje z porušení tzv. prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 občanského zákoníku, spočívající v tom, že si jako zástavní věřitelka byla vědoma toho, že "provedení nedobrovolné dražby za podmínek, kdy zveřejněná cena nemovitostí a výše vyvolávací ceny neodpovídá reálné ceně nemovitostí, ovlivní nepříznivě okruh zájemců dražby a cenu dosaženou vydražením", že se žalobkyně "snaží nemovitosti prodat dobrovolně", že žalobkyně "má zájemce o koupi nemovitosti za cenu odpovídající jejich hodnotě", a že se žalobkyně dostala "do tíživé finanční situace ne vlastním přičiněním". Žalovaná 2) odpovídá podle názoru žalobkyně za škodu jednak z důvodu porušení tzv. prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 občanského zákoníku, neboť "nedbala" na upozornění žalobkyně, že "provedení nedobrovolné dražby za podmínek, kdy zveřejněná cena nemovitostí a výše vyvolávací ceny neodpovídá reálné ceně nemovitostí, ovlivní nepříznivě okruh zájemců dražby a cenu dosaženou vydražením" a že "cena nemovitostí stanovená znaleckým posudkem odhadce Ing. L. V. ze dne 27.7.2002 ve výši 3.500.000,- Kč neodpovídá ceně nemovitostí", protože "jejich pořizovací cena a investice do nich mnohonásobně překračovaly tuto částku" a protože znalecký posudek Ing. A. P. ze dne 20.7.2002 "hodnotil cenu nemovitostí na částku 14.500.000,- Kč", jednak proto, že v rozporu s ustanovením § 13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nezajistila "řádné ocenění nemovitostí cenou v místě a čase obvyklou a nevynaložila veškeré úsilí, aby vzniku škody na straně žalobkyně zabránila".


Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21.2.2005 č.j. 38 C 257/2003-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 191.834,- Kč k rukám advokáta že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že podle smlouvy o úvěru ze dne 13.8.1997 právní předchůdkyně žalované 2) A. P. a.s. poskytla žalobkyni úvěr ve výši 6.000.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky bylo podle zástavní smlouvy ze dne 3.9.1997 zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalobkyně označeným jako "čp. a pozemek parc. v kat. úz, L., o. B."; protože žalobkyně vrátila úvěr jen zčásti, přistoupila žalovaná 1) v souladu s ustanovením § 165a občanského zákoníku k uspokojení své pohledávky "prostřednictvím veřejné dražby zastavených nemovitostí" provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), aniž by bylo právně významné, proč se žalobkyně ocitla se splácením úvěru v prodlení. Žalovaná 1) své povinnosti (tvrzené žalobkyní) neporušila, neboť ohodnocení nemovitostí pro účely úvěru provedené v roce 1997 ve výši 8.000.000,- Kč "bylo starší 5 let", "ostatní poukazy žalobkyně na vysokou cenu nemovitostí nebyly žalované 1) ničím konkrétním doloženy" [žalobkyně nikdy nepředložila žalované 1) posudek znalce Ing. A. P. z roku 2002] a žalovaná 1) neměla "důvod pochybovat o správnosti ocenění aktuálního". Žalovaná 2) jako dražebník zajistila ve smyslu ustanovení § 13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) odhad ceny předmětu dražby znalcem Ing. L. V. a z jeho "odhadu z 27.7.2002 (stanovícím obvyklou cenu k tomuto dni)" vycházela při dražbě konané dne 7.10.2002. Dražebník není podle názoru soudu prvního stupně "osobou odborně způsobilou a zákonem aprobovanou k tomu, aby sám provedl odhad ceny nemovitosti nebo aby přehodnocoval správnost odhadu znalce". Za škodu by dražebník mohl z důvodu porušení povinnosti podle ustanovení § 415 občanského zákoníku odpovídat, jen kdyby "věděl o nesprávnosti znaleckého posudku, o nějž se opírá, nebo měl o jeho správnosti pochybnosti odůvodněné konkrétními skutečnostmi, a tyto pochybnosti neodstranil"; žalovaná 2) v projednávané věci takové pochybnosti mít nemohla, neboť žalobkyně se i vůči ní "omezila na obecné protesty proti dražbě" (posudek znalce Ing. A. P. ani jí nepředložila) a "poukaz na cenu v kupní a zástavní smlouvě z roku 1997 nebyl s to aktuální posudek znalce Ing. V. zpochybnit". Protože žalovaná 1) "při uspokojování své pohledávky" a žalovaná 2) "při provádění dražby" své povinnosti neporušily, nemá žalobkyně právo na požadovanou náhradu škody.


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.10.2005 č.j. 54 Co 388/2005-118 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 160.730,- Kč s "19% DPH" k rukám advokáta a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni "škoda nevznikla". Tvrzení žalobkyně o vzniku škody totiž vychází z předpokladu, že "nemovitosti bylo v daném místě a čase možno prodat za cenu vyšší, než jaké bylo dosaženo v dražbě, konkrétně nejméně za cenu 12.500.000,- Kč, kterou údajně nabídl T. p. P., a.s. a která se blíží odhadu znalce Ing. P. (14.500.000,- Kč)". Uvedený předpoklad je však chybný, neboť "jakýkoli znalecký posudek ohledně předpokládané tržní ceny nemovitosti (tedy ceny, kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout prodejem) je pouhým odhadem", jehož přesnost "je možno prověřit porovnáním s odhadem jiných znalců, nicméně jistotu lze získat teprve tehdy, dojde-li skutečně k prodeji věci, za předpokladu, že byl proveden transparentním a pro dosažení nejvyšší ceny vhodným způsobem". Prodej nemovitosti ve veřejné dražbě (za "předpokladu dodržení zákonných požadavků na její zajištění a průběh") je podle názoru odvolacího soudu "optimální metodou pro zjištění reálné tržní ceny v místě a čase", protože "vylučuje možnost dohod mezi prodávajícím a kupujícím ohledně kupní ceny a případných zvláštních podmínek včetně subjektivních vlivů" a protože "samotná metoda dražby spočívající v postupném zvyšování nabídek přihazováním vytváří podmínky pro dosažení skutečně nejvyšší dosažitelné ceny"; vyplývá z toho mimo jiné, že "nižší vyvolávací (a odhadní) cena by měla být pro výsledek dražby příznivější než ceny vyšší (může přilákat větší okruh zájemců než cena vyšší)" a že "právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou". "Posudky pro žalovanou 2) a žalobkyni" navíc nejsou zpracovány "stejnou metodou", což vysvětluje značné rozdíly mezi nimi, a "metoda" použitá znalcem Ing. A. P. "patrně nebyla optimální pro stanovení ceny tržní, což se ukázalo po následném prodeji nemovitosti". Odvolací soud uzavřel, že otázka, zda mohla žalobkyně dosáhnout vyšší ceny "přímým prodejem nemovitostí údajnému zájemci - firmě T. p. P., a.s.", má "význam jen akademický"; přistoupila-li žalovaná 1) k uspokojení své pohledávky prodejem zástavy ve veřejné dražbě, byl "takový postup plně legální bez ohledu na tvrzení o tom, že mohla být dosažena cena vyšším přímým prodejem". Podle názoru odvolacího soudu navíc výsledky dokazování "nepotvrdily" tvrzení o skutečném zájmu T. p. P., a.s. o koupi nemovitostí v době konání dražby, neboť lze dovodit, že, "jestliže zmíněná firma původně o koupi nemovitostí zájem měla, posléze (nepochybně již v době vyhlášení dražby) tu takový zájem nebyl". Protože "nebyl prokázán vznik škody", nemůže být žaloba důvodná.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého "nehraje žádnou roli splnění zákonného postulátu" uvedeného v ustanovení § 13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), spočívajícího v tom, že "nižší vyvolávací (a odhadní) cena by měla být pro výsledek dražby příznivější než cena vyšší", neboť "může přilákat větší okruh zájemců, než cena vyšší". Stanovení vyvolávací ceny podle názoru žalobkyně "apriori determinuje okruh zájemců", neboť "potencionální zájemci o nemovitosti v relaci 10 - 15 mil. Kč se stěží budou zajímat o nemovitost s vyvolávací cenou 1,8 mil. Kč, resp. odhadní cenou 3,5 mil. Kč". Hodnotová "diskrepance" mezi cenami je v projednávané věci "do očí bijící" a závěr odvolacího soudu, podle kterého škoda nevznikla, "přehlíží povinnost žalované 1) ctít princip přiměřenosti výkonu práva" a u žalované 2) "absolutizuje výsledek dražby bez ohledu na její zákonné nastavení". Veden chybným právním názorem odvolací soud "redukoval na pouhou formalitu" povinnost dražebníka "zajistit prostřednictvím znalce odhad ceny předmětu dražby v místě a čase obvyklé". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Zdůraznila, že svoji pohledávku zajistila "standardním postupem" pomocí zástavního práva, že svoji pohledávku uspokojila v souladu se zákonem z výtěžku prodeje zástavy ve veřejné dražbě a že žalobkyně se veřejné dražbě nebránila žalobou podanou ve smyslu ustanovení § 166 občanského zákoníku. Tvrzená škoda žalobkyni vůbec nemohla vzniknout, neboť je "uměle vykonstruovaná a vychází z nereálných a zcela fiktivních skutečností".


Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud dovolání "odmítl, příp. zamítl". Uvedla, že splnila svou povinnost podle ustanovení § 13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a zajistila "odhad ceny nemovitosti vypracováním znaleckého posudku pro účely nedobrovolné dražby, tj. odhad ceny v místě a čase obvyklé", a "odhad ceny v den dražby nebyl starší šest měsíců"; cenou uvedenou ve znaleckém posudku byla povinna se jako dražebník řídit. Protože se žalobkyni nepodařilo za řízení prokázat ani porušení povinnosti vyplývající ze zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), ani vznik škody, nemá na požadovanou náhradu škody právo.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].


Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, v čem spočívá (by mohl spočívat) vznik škody zástavnímu dlužníku v případě zpeněžení zástavy, provedeného na návrh zástavního věřitele ve veřejné nedobrovolné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) za účelem uspokojení jeho pohledávky. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době provedení veřejné nedobrovolné dražby nemovitostí žalobkyně (dne 7.10.2002) - podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb. a č. 135/2002 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2002 (dále též jen "obč. zák.") a podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 120/2001 Sb., tedy ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen "zákona o veřejných dražbách").


Podle ustanovení § 420 odst.1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle ustanovení § 420 odst.3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.


Podle ustanovení § 63 odst.2 zákona o veřejných dražbách u dražby nedobrovolné navrhovatel odpovídá za škodu způsobenou neoprávněným návrhem na provedení dražby; této odpovědnosti se nelze zprostit. Neoprávněným návrhem na provedení dražby se zejména rozumí návrh podaný osobou, která k jeho podání nebyla podle tohoto zákona oprávněna nebo návrh podala v rozporu s tímto zákonem.


Podle ustanovení § 63 odst.4 zákona o veřejných dražbách dražebník odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením ustanovení tohoto zákona. Této odpovědnosti se zprostí, jestliže prokáže, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat. Dražebník odpovídá i za škodu způsobenou třetím osobám postupem licitátora; této odpovědnosti se nelze zprostit.


Odpovědnost za škodu podle ustanovení § 63 odst.2 a 4 zákona o veřejných dražbách má přednost před odpovědností za škodu podle občanského zákoníku; podle občanského zákoníku se proto v těchto případech postupuje, jen jestliže zákon o veřejných dražbách neobsahuje vlastní právní úpravu.


Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaná 1) uzavřela za účelem uspokojení své pohledávky z úvěru ze zástavy (nemovitostí žalobkyně) se žalovanou 2) smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby zastavených nemovitostí (§ 165a obč. zák., § 39 zákona o veřejných dražbách). Sjednanou dražbu žalovaná 2) provedla dne 7.10.2002 a vydražitelem se stal Ing. B. H. za cenu 4.600.000,- Kč, kterou zaplatil. Žalobu o nepřípustnost prodeje zástavy ve veřejné dražbě ve smyslu ustanovení § 166 obč. zák. žalobkyně nepodala a nebyla podána ani žaloba o určení neplatnosti dražby ze dne 7.10.2002 ve smyslu ustanovení § 48 zákona o veřejných dražbách.


Zástavní věřitel má právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy v případě, že dluh, který jí odpovídá, nebyl včas splněn (srov. § 152 obč. zák.). Prodej zástavy na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě je jedním ze zákonem stanovených způsobů, jakým lze zástavu v zájmu uspokojení zajištěné pohledávky zpeněžit (srov. § 165a odst.1 obč. zák.).


Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí - jak vyplývá z ustanovení § 2 písm.a) tohoto zákona - veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání.


Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (na vydražitele) přechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě příklepu licitátora, a to - za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 53 zákona o veřejných dražbách) - k okamžiku udělení příklepu. Neuhradil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, dochází ke zmaření dražby [§ 2 písm.n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá k předmětu dražby vlastnické nebo jiné právo (§ 48 odst.1 zákona o veřejných dražbách).


Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby, jen jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 48 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Soud může vyslovit neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanoveních § 48 odst.3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle těchto ustanovení oprávněna (aktivně věcně legitimována), směřuje-li žaloba proti osobám, jejichž práv a povinností se řízení a rozhodnutí o neplatnost veřejné nedobrovolné týká (pasivně věcně legitimovaným), a byla-li žaloba podána v těchto ustanoveních uvedených prekluzívních lhůtách.


Skutečnost, že na vydražitele přešlo vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby, sama o sobě neznamená, že by nemohla vzniknout odpovědnost za škodu podle ustanovení § 63 odst.2 nebo 4 zákona o veřejných dražbách, popřípadě podle ustanovení § 420 obč. zák., neobsahuje-li v tomto směru zákon o veřejných dražbách vlastní právní úpravu. I když vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby a ani jiné výsledky dražby již nemohou být (vyslovením neplatnosti dražby soudem) zpochybněny, mohl být návrh na provedení veřejné nedobrovolné dražby podán neoprávněně nebo mohlo dojít ze strany dražebníka k porušení ustanovení zákona o veřejných dražbách anebo mohlo nastat zaviněné porušení jiné právní povinnosti a v důsledku těchto protiprávních úkonů navrhovatele dražby nebo dražebníka anebo jiných osob mohla vzniknout škoda. Jestliže nedošlo (nemůže již dojít) k vyslovení neplatnosti veřejné dražby soudem, nelze totiž dovozovat, že by tím také zanikla případná (objektivně založená) protiprávnost jednání navrhovatele dražby, dražebníka či jiných osob nebo se jinak stala právně bezvýznamnou a že by tedy jen z tohoto důvodu nemohli být odpovědni za svá protiprávní jednání.


Škoda je v právní teorii a soudní praxi definována jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena v penězích. Při odpovědnosti za škodu se hradí skutečná škoda a ušlý zisk (srov. § 442 odst.1 obč. zák.; skutečnou škodou se rozumí újma, spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného (a zahrnuje i hodnoty eventuálně potřebné na uvedení věci do předešlého stavu), a ušlý zisk vyjadřuje újmu, spočívající v tom, že nenastalo rozmnožení majetkových hodnot, ačkoliv se to dalo s ohledem na pravidelný běh věci očekávat.


Došlo-li v příčinné souvislosti s neoprávněně podaným návrhem na provedení veřejné nedobrovolné dražby, s porušením ustanovení zákona o veřejných dražbách nebo se zaviněným porušením jiné právní povinnosti k tomu, že poškozený jako zástavní dlužník pozbyl své vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby (protože vydražitelovo vlastnické nebo jiné právo k předmětu dražby nebylo a již nemůže být zpochybněno), spočívá skutečná škoda vzniklá zástavnímu dlužníku v obvyklé ceně předmětu dražby (zástavy). V případě, že z výtěžku zpeněžení zástavy byla v souladu se zákonem uspokojena zajištěná pohledávka, musí být přihlédnuto současně k tomu, že z důvodu téhož jednání, kterým byl zástavní dlužník poškozen, se jeho majetková sféra též zvětšila (došlo tím ke splnění dluhu, byl-li zástavní dlužník též tzv. obligačním dlužníkem, nebo ke splnění povinnosti uspokojit zástavního věřitele ze zástavy); takovýto případný prospěch je třeba zaúčtovat proti obvyklé ceně předmětu dražby (zástavy).


S názorem odvolacího soudu, podle kterého je třeba při zjišťování, zda žalobkyni vznikla škoda, vycházet ze závěru, že "právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou", nelze souhlasit. Je nepochybné, že cenu dosaženou vydražením ovlivňují (mohou ovlivnit) nejen úroveň skutečně dosahovaných cen při prodeji stejného nebo obdobného majetku na tuzemském trhu v rozhodné době, ale i další skutečnosti, jako například okolnosti, za nichž byla dražba připravena a provedena, včetně publicity veřejné dražby, nebo počet účastníků dražby a jejich případné "dohody o předmětu dražby", které vedou (mohou vést) k tomu, že odvolacím soudem uvažovaný předpoklad, spočívající v tom, že "dražba vytváří podmínky pro dosažení skutečně nejvyšší dosažitelné ceny", se nutně nemusí nenaplnit. Cenu dosaženou v dražbě proto nelze bez dalšího považovat za cenu "v místě a čase" obvyklou, tedy jinak řečeno, za obvyklou cenu.


Pro určení obvyklé ceny nemovitosti jsou zpravidla potřebné odborné znalosti. I když výklad pojmu "obvyklá cena" je otázkou právní, posouzení jednotlivých hledisek, právně rozhodných pro učení obvyklé ceny nemovitosti, vždy vyžaduje odborné posouzení, ledaže jde o hlediska zcela jednoduchá nebo ledaže se účastníci na rozhodných skutečnostech shodli a soud proto může vzít jejich shodná tvrzení za svá skutková zjištění (§ 120 odst.4 o.s.ř.). V případě, že rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, soud ustanoví za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitosti znalce (§ 127 odst.1 o.s.ř.). Důkaz znaleckým posudkem nelze za této situace odmítat s odůvodněním, že "jakýkoli znalecký posudek ohledně předpokládané tržní ceny nemovitosti (tedy ceny, kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout prodejem) je pouhým odhadem". Pouhý "odhad nemovitosti" namísto náležitého odborného posouzení všech rozhodných hledisek nevyhovuje požadavku, aby posudek měl v odpovídající kvalitě jak nález, v němž znalec popíše skutečnosti, které posuzoval, ale i závěr, který obsahuje náležité a přezkoumatelné odborné posouzení všech posuzovaných skutečností; jedině takovýto posudek vytváří podmínky k tomu, aby soud postupem podle ustanovení § 132 o.s.ř. mohl zjistit obvyklou cenu nemovitosti.


Z uvedeného vyplývá, že není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně neprokázala vznik škody. Veden chybným právním závěrem odvolací soud jednak neprovedl důkaz znaleckým posudkem o obvyklé ceně nemovitostí vydražených při veřejné nedobrovolné dražbě dne 7.10.2002, jednak neposuzoval, zda některá ze žalovaných opravdu porušila své povinnosti významné z pohledu ustanovení § 63 odst.2 nebo 4 zákona o veřejných dražbách, popřípadě ustanovení § 420 obč. zák. Nejvyšší soud ČR proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. dubna 2007


JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.


předseda senátu