21 Cdo 723/2010
Datum rozhodnutí: 28.03.2012
Dotčené předpisy: § 462 obč. zák., § 706 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.03.2006, § 232 odst. 1 obch. zák., § 232 odst. 2 obch. zák.




21 Cdo 723/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územního pracoviště v Hlavním městě Praze v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, proti žalovanému Správnímu bytovému družstvu Nový Domov se sídlem v Praze 4, Maroldova č. 1449/8, IČO 00033456, zastoupenému Mgr. Janem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 84/10, o "vydání bytu", eventuálně o 728.560,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 20/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2009 č.j. 51 Co 573/2008-40, takto:

Rozsudek městského soudu se (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby o vydání bytu) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 20.2.2008 domáhala, aby bylo žalovanému uloženo "vydat" jí "byt po J. Š., posl. bytem P. 4, J. č. 1250, zemř. 10.8.2001 na adrese P. 4, J. č. 1250"; pro případ, že by soud "takovému žalobnímu návrhu nevyhověl", se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 728.560,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslila. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.2.2005, č.j. 34 D 2752/2001-13,7 jí připadlo dědictví po J. Š., zemřelé dne 10.8.2001, a že předmětem dědictví byl i členský podíl ve Správním bytovém družstvu Nový Domov ve výši 728.560,- Kč "odpovídající obvyklé ceně s ním spojených práv a povinností". Protože dědictví po J. Š., a to včetně členského podílu v družstvu, připadlo jako odúmrť státu a protože na stát přešel rovněž nájem bytu, žalobkyně požaduje, aby jí žalovaný buď předmětný byt "vrátil k realizaci jejího nájemního práva" nebo jí uhradil "obvyklou cenu práv a povinností spojených s členským podílem" ve výši 728.560,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1.10.2008 č.j. 30 C 20/2008-20 žalobu buď o "vydání bytu po J. Š., posl. bytem P. 4, J. č. 1250, zemř. 10.8.2001 na adrese P. 4, J. č. 1250" nebo o 728.560,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 62.451,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Hrušky. Dovodil, že "stát, jemuž dědictví připadá podle ustanovení § 462 občanského zákoníku, nelze považovat za dědice" a že proto na stát nepřechází ani členství a nájem družstevního bytu, ani "právo na hodnotu členského podílu". Požadovaná plnění proto žalobkyni nenáleží.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.5.2009, č.j. 51 Co 573/2008-40, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 728.560,- Kč spolu s úroky z prodlení od 27.7.2005 do zaplacení, a to "ve výši 8,75 % p.a. z dlužné částky od 27.7.2005 do 31.12.2005, ve výši 9 % p.a. z dlužné částky od 1.1.2006 do 31.12.2006, ve výši 9,5 % p.a. z dlužné částky od 1.1.2007 do 30.6.2007, ve výši 9,75 % p.a. z dlužné částky od 1.7.2007 do 31.12.2007, ve výši 10,5 % p.a. z dlužné částky od 1.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% p.a. z dlužné částky od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% p.a. z dlužné částky od 1.1.2009 do 27.5.2009 a za dobu od 28.5.2009 do zaplacení s úrokem ve výši p.a., která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí"; ve výroku o zamítnutí žaloby o "vydání bytu" ho potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že členství zůstavitelky J. Š. v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu nepatří do aktiv dědictví, a uzavřel, že "stát v souvislosti se členstvím zůstavitelky v bytovém družstvu jako její právní nástupce odúmrtí nabyl pouze majetková práva a povinnosti zůstavitelky". I když se "stát nestal členem družstva žalovaného ani nájemcem předmětného bytu", "má, pokud jde o majetková práva a povinnosti, se zaniklým členstvím související jako právní nástupce obdobné postavení dědice zůstavitelky, a proto mu náleží rovněž právo na zaplacení hodnoty členského podílu (§ 232 odst. 3 obchodního zákoníku), a to ve výši, která byla stanovena znalcem v řízení o dědictví po zůstavitelce J. Š., a kterou žádný z účastníků nezpochybnil". Na straně žalovaného přitom došlo k "bezdůvodnému obohacení získanému plněním bez právního důvodu" ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku, neboť žalovaný zánikem členství a nájmu družstevního bytu zůstavitelky J. Š. získal právo dispozice s předmětným bytem a tedy "nepopiratelnou majetkovou hodnotu, která by jinak připadla, pokud by tu byli, dědicům zůstavitelky".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to - jak vyplývá z obsahu dovolání - proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Namítá, že k přechodu členských práv a povinností v bytovém družstvu může dojít "pouze na dědice, nikoliv na osobu, které připadlo dědictví jiným způsobem než děděním", zdůrazňuje, že stát nemůže "do družstva vstoupit, účastnit se jeho založení ani nabýt členství převodem", a dovozuje, že státu nepřísluší ani právo na vypořádací podíl, aniž by u bytového družstva šlo (mohlo jít) o bezdůvodné obohacení. Žalovaný zpochybňuje rovněž "tržní výši hodnoty členského podílu" převzatou z řízení o dědictví, neboť nebyl účastníkem dědického řízení po J. Š. a nemohl se k ní nijak vyjádřit k hodnotě členského podílu stanovené znalcem pro účely dědictví. Podle jeho názoru odvolací soud rovněž nevzal v úvahu skutečnost, že do doby právní moci usnesení o dědictví žalovaný hradil náklady spojené s bytem po J. Š., aniž by k tomu bylo v řízení o dědictví ani při stanovení tržní ceny členského podílu přihlédnuto. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (v napadeném výroku) a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo "jako zjevně bezdůvodné" odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti jehož měnícímu výroku je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí. Dědic členských práv a povinností zůstavitele může požádat družstvo o členství. Zákon nebo stanovy mohou určit, kdy představenstvo nesmí dědicovo členství odmítnout nebo kdy se nevyžaduje souhlas představenstva s nabytím členských práv a povinností dědicem; souhlas představenstva se nevyžaduje, jestliže dědic nabyl práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu (srov. § 232 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku).

Jestliže zemře nájemce družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, přechází smrtí nájemce jeho členství v družstvu a nájem bytu na toho dědice, kterému připadl členský podíl (srov. § 706 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006).

Pod pojmem "členský podíl" je třeba rozumět "podíl" definovaný v ustanovení § 61 odst. 1 větě poslední obchodního zákoníku, tedy míru účasti člena na čistém obchodním majetku družstva, jež připadá na jeho podíl. Členský podíl má svoji kvantitativní a kvalitativní stránku či složku. Kvantitativní stránka vyjadřuje majetkový podíl člena na družstvu. Kvalitativní stránka představuje souhrn jednotlivých práv a povinností člena. Členským podílem je třeba rozumět účast člena v družstvu a z ní plynoucí práva a povinnosti. Členský podíl se oceňuje jako míra účasti člena na čistém obchodním majetku k rozhodnému okamžiku.

Úprava přechodu členství v souvislosti s úmrtím člena bytového družstva obsažená v občanském zákoníku je speciální k ustanovení § 232 obchodního zákoníku, kterým se řídí otázky členství vyvolané smrtí člena v jiných (ostatních) typech družstev (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.3.2009 sp. zn. 29 Cdo 328/2007, které bylo uveřejněno pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). Vyplývá z toho mimo jiné, že ten, na koho podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku přešla členská práva a povinnosti zemřelého člena bytového družstva, se stává na jeho místě členem družstva, aniž by musel požádat družstvo o členství, a že na něho bez dalšího přechází (kromě členství) též nájem družstevního bytu.

Právní úprava obsažená v ustanovení § 706 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2006 (nyní v § 706 odst. 3 občanského zákoníku) hovoří o přechodu členství v družstvu a nájmu družstevního bytu na "toho dědice, kterému připadl členský podíl". Vzniká v této souvislosti nezbytně otázka, zda členství v družstvu a nájem družstevního bytu mohou přejít v důsledku projednání dědictví na někoho jiného než na toho, kdo je zůstavitelovým dědicem.

Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (§ 461 odst. 1 občanského zákoníku). Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 občanského zákoníku). Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů; soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům (§ 471 odst. 1 občanského zákoníku). Projednání dědictví je skončeno usnesením o dědictví, kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici [§ 481 občanského zákoníku, § 175q odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu], nebo kterým byla schválena dohoda dědiců o vypořádání dědictví [§ 482 občanského zákoníku, § 175q odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], nebo kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům, jejichž dědické právo bylo prokázáno, nedošlo-li mezi dědici k dohodě [§ 483 občanského zákoníku, § 175q odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu], nebo kterým bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný z dědiců, připadlo státu [§ 462 občanského zákoníku, § 175q odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu], anebo kterým byla schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů [§ 471 odst. 1 občanského zákoníku, § 175p občanského soudního řádu, § 175q odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Je-li dědictví předluženo a nedošlo-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, lze nařídit likvidaci dědictví. Likvidaci dědictví může soud nařídit také tehdy, navrhne-li ji stát za podmínek uvedených v ustanovení § 472 odst. 2 občanského zákoníku (§ 175t občanského soudního řádu). Nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty, soud řízení o dědictví zastaví (§ 175h občanského soudního řádu).

Z právní úpravy dědictví dále mimo jiné vyplývá, že v něm musí být vypořádán veškerý zůstavitelův majetek, včetně majetku jen nepatrné hodnoty, který bude při zastavení dědického řízení vydán tomu, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Nastane-li za řízení o dědictví stav, že dědictví nemůže nabýt žádný z dědiců (např. proto, že zůstavitel nezanechal dědice, že dědicové jsou nezpůsobilí dědit nebo že dědicové dědictví odmítli), soud potvrdí připadnutí dědictví (jako odúmrti) státu. V případě, že dědictví je předluženo, nabývají zůstavitelův majetek jeho věřitelé, kterým byl vydán na úhradu dluhů podle soudem schválené dohody, nebo ti, kdo ho získali při provádění likvidace dědictví, anebo stát, kterému připadl proto, že se ho nepodařilo při likvidaci zpeněžit. Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal další majetek, který se objevil až po skončení (původního) dědického řízení, provede se o něm (dodatečné) řízení o dědictví; to platí vždy, objeví-li se další, v dědickém řízení dosud nevypořádaný zůstavitelův majetek.

Odúmrtí připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závěti); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho závazky (dluhy).

Odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův majetek, který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic.

Přechod členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu nelze omezovat jen na toho, komu bylo jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli, nebo na ty, kdo dědí po zůstaviteli ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto důvodů a byla soudem schválena jejich dohoda o vypořádání dědictví, popřípadě jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů. Nelze totiž přehlížet, že v takovém případě, kdyby bylo projednání dědictví skončeno jiným způsobem, by zůstal (v rozporu se zákonem) majetek zůstavitele plně nevypořádán, přičemž by z tohoto stavu měl (mohl mít) prospěch; někdo, kdo na podíl na zůstavitelově majetku nemá jakékoliv právo názor, že tomu, kdo získal podle výsledku projednání dědictví "členský podíl", aniž by se stal (mohl stát) členem družstva, a že proto má (může mít) nárok jen na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", nemá oporu v zákoně; zákon v žádné podobě takovéto "odbytné" za členství v družstvu neumožňuje.

Stát, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (§ 472 odst. 1 občanského zákoníku). Kdyby stát měl mít místo členského podílu nárok na "vypořádací podíl ve výši účetní hodnoty členského podílu ke dni smrti člena družstva", znamenalo by to ve svých důsledcích též to, že by stát při odúmrti - oproti dědění - nabyl majetek nižší hodnoty, že by se tím založil (bez opory v zákoně) odlišný poměr mezi odúmrtí nabývanými právy a v důsledku odúmrti nabývanými povinnostmi a že by tu nutně byl rozdílný rozsah (na újmu věřitelů zůstavitele) odpovědnosti státu a dědiců za zůstavitelovy dluhy.

Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda došlo k přechodu zůstavitelova členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu, není na místě rozlišovat podle toho, jaký byl výsledek projednání dědictví. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že zůstavitelovo členství v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu; vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu na stát (srov. též právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, které bylo uveřejněno pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2011 sp.zn. 31 Cdo 316/2008, který byl uveřejněn pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011).

V posuzovaném případě členství u žalovaného smrtí zůstavitelky J. Š. nezaniklo, ale přešlo - jak vyplývá z výše uvedeného - na žalobkyni, které podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu. Žalobkyně proto, dokud nezaniklo její členství v družstvu, nemůže úspěšně požadovat po žalovaném vyplacení hodnoty tohoto členského podílu. Nebylo-li prokázáno (a ani tvrzeno), že by členství žalobkyně - poté, co na ni přešel z důvodu tzv. odúmrti majetek po zůstavitelce J. Š. - zaniklo, odvolací soud vyhověl žalobě o 728.560,- Kč s příslušenstvím v rozporu se zákonem.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadeném měnícím výroku ve věci samé správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení (ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o vydání bytu, nebyl rozsudek odvolacího soudu dovoláním napaden, samostatně nabyl právní moci a nejde ani o rozhodnutí, vůči němu by dovolací soud nebyl ve smyslu ustanovení § 242 odst. 2 o.s.ř. vázán rozsahem dovolacích návrhů) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu