21 Cdo 712/2006
Datum rozhodnutí: 14.09.2006
Dotčené předpisy: § 175k odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 236 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





21 Cdo 712/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) B. R., zastoupené PhMr. S. B., 2) R. R., o určení neexistence důvodu vydědění, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 364/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2005, č. j. 13 Co 453/2005-54, takto:


I. Dovolání žalobkyně se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 10.12.2002 se žalobkyně domáhala určení, že důvody pro vydědění žalobkyně jejím otcem R. R., zemřelým dne 10.3.2001 v K. V., uvedené v listině o vydědění ze dne 6.12.1994, nejsou dány .


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 13.6.2005, č.j. 15 C 364/2004-17, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že žaloba byla podána nesprávně na určení důvodu vydědění, nikoliv na určení, že žalobkyně je dědičkou ; že žaloba byla podána po uplynutí lhůty stanovené k podání žaloby ; že jde o procesní lhůtu soudcovskou, která může být soudem prodložena, její zmeškání však nemůže být prominuto .


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18.10.2005, č.j. 13 Co 453/2005-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli, kterými jsou žalobkyně a oba žalovaní, vznikl spor o to, zda jsou dány důvody pro vydědění žalobkyně uvedené zůstavitelem v listině o vydědění ze dne 6.12.1994, postupoval soud prvního stupně správně, vydal-li v řízení o dědictví usnesení způsobem stanoveným v ust. § 175k odst. 2 o.s.ř. ; že usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9.1.2002, sp.zn. 30 D 408/2001, zcela vyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť je v něm řádně označena žalobkyně, kterou soud odkazuje, aby podala žalobu na určení, že je dědičkou, a je v něm stanovena lhůta pro podání žaloby třicet dnů ; že žalobkyně žalobu na určení, že je dědičkou nepodala, podala žalobu na určení neexistence důvodu vydědění a takováto žaloba, s ohledem na platný § 175k odst. 2 o.s.ř., není způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu ; že z těchto důvodů žaloba nemohla být úspěšná ; že v této souvislosti je zcela nerozhodné, zda žaloba byla podána ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně usnesením ze dne 9.1.2002, sp.zn. 30 D 408/2001 .


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že žaloba, která byla podána, že důvody vydědění nejsou dány, neodporuje žádnému ustanovení a v případě, že žaloba nebyla podána ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., je žalobkyně povinna tvrdit a prokázat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení tak, jak stanoví § 80 písm. c) o.s.ř., což žalobkyně prokázala při jednání u okresního soudu ; že v případě, že by tak neučinila, je soud povinen žalobkyni o této skutečnosti poučit ; že nikdy nebyla poučena o skutečnosti, že podaná žaloba by byla neplatná ; že také nikdy nebyla poučena o procesní lhůtě soudcovské, která může být soudem prodloužena a že její zmeškání nemůže být prominuto . Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].


Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].


Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov.


§ 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).


V daném případě soudy při posouzení otázek náležitostí žaloby ve smyslu ustanovení


§ 175k odst. 2 o.s.ř. a důsledků marného uplynutí lhůty stanovené soudem v rozhodnutí vydaném v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp.zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3.2006, sp.zn. 21 Cdo 2431/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2006). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. září 2006


JUDr. Roman Fiala


předseda senátu