21 Cdo 70/2005
Datum rozhodnutí: 25.08.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




21 Cdo 70/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti žalované S. P. h., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 116/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004 č.j. 13 Co 79/2004-47, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11.12.2002 č.j. 23 C 116/2002-25 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 21.3.2002 je neplatná, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 5.225,-Kč k rukám advokáta.

Odvolání žalobce podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17.12.2003 č.j. 23 C 116/2002-41 odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o odvolání před soudem prvního stupně. Při svém rozhodování vycházel ze závěru, že den fiktivního doručení rozsudku soudu prvního stupně žalobci nastal ve smyslu ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. po deseti dnech od uložení zásilky na poště, tj. dne 21.3.2003. Protože patnáctidenní lhůta k podání odvolání uplynula dnem 7.4.2003, avšak žalobce podal odvolání až dne 3.6.2003, je odvolání opožděné a muselo být ve smyslu ustanovení § 208 odst. 1 o.s.ř. odmítnuto.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.2.2004 č.j. 13 Co 79/2004-47 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opožděně (dne 3.6.2003), neboť zásilka s tímto rozsudkem adresovaná žalobci do místa jeho trvalého bydliště byla uložena na poště dne 11.3.2003, k doručení zásilky došlo podle ustanovení § 46 odst. 4 o.s.ř. dnem 20.3.2003 (desátým dnem od uložení, i když se žalobce o uložení nedověděl) a patnáctidenní lhůta k podání odvolání (§ 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.) marně uplynula dnem 7.4.2003. Odvolací námitky žalobce nemohou obstát , protože před soudem prvního stupně sám uvedl, že v době péče o svou matku na jiné adrese do místa svého trvalého bydliště docházel, a proto mu nic nebránilo zásilku si vyzvednout .

V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobce namítal, že neobdržel výzvu ani nedostal žádný doklad o uložení (zásilky) u příslušné pošty a že z důvodu péče o svou těžce nemocnou matku se v inkriminované době nezdržoval v místě trvalého bydliště . Z těchto důvodů nemohl včas vybírat poštovní schránku a o zásilce se skutečně nedozvěděl, ačkoliv měl dobrou vůli předmětnou doručenou zásilku převzít . Podle jeho názoru soud obou stupňů posoudil ustanovení § 46 odst. 4 formálně, aniž by důkladně ověřil postup příslušné pošty . Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst. 1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst. 2 o.s.ř. [§ 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst. 3 o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných. Přípustnost dovolání nevyplývá rovněž z ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Přípustnost dovolání nelze důvodně dovozovat ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze podat dovolání jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. též právní názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.11.2001 sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, a v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že odvolací soud v poučení obsaženém v napadeném usnesení uvedl, že proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců ode doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně . Jde pouze o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, které nemůže účastníku založit takové procesní právo, které ve skutečnosti (podle zákona) nemá.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. srpna 2005

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu